Monterosa Ski

Monterosa Ski - lyžování

Monterosa Ski je pravděpodobně jediné velké středisko v Alpách, které má atmosféru zapadlé „díry“ na konci světa, nikoliv lunaparku nebo panelového sídliště. Sjezdovky nejsou dominantními kolonizátory krajiny, naopak jsou do ní vsazené dosti nenápadně. Lyžařský komplex zabírá prostor skoro jako francouzská Tři údolí, koneckonců sám ze tří údolí sestává, nicméně je nesrovnatelně řidší. Jednotlivé svahy a údolíčka mívají jednu jedinou lanovku se sjezdovkou, další se nachází zase jinde, mimo dosah očí. Tratě nebývají dálničně široké, ale s ohledem na nízký všednodenní ruch a hlavně dík neuvěřitelně rozsáhlému volnému terénu, kam velká část návštěvníků mizí, to nepůsobí na obtíž. Poměrně harmonické je i propojení všech lokalit plnohodnotnými sjezdovkami. Samozřejmě tratě nejsou zcela prosté plošších přejezdů, nicméně nebývají otravné a vždy je střídají i záživné úseky. Monterosa Ski jednoznačně svádí k neposednému cestování, přičemž pro vášnivé lyžařské turisty je v podstatě jediným alpským safari s tak komorní atmosférou.

Na východním okraji celého komplexu leží Alagna (1 212 m), je tak z Česka nejdostupnější branou do areálu, zároveň ale lyžařsky nejskromnější – alespoň co do počtu tratí. Její jihovýchodní svah protíná výtečná, mimořádně dlouhá a náročná sjezdovka s celkovým převýšením více než 1 700 m, k tomu je tu jedna opuštěná tréninková červená pista v mezistanici Pianalunga (2 046 m) a dvě lehké, laskavé a vyhlídkové sjezdovky podél horní sekce kabinové lanovky. Za většinou terénů je třeba pokračovat přes Passo Salati (2 980 m) směrem do sousedního údolí Gressoney – přejezd je sám o sobě velmi harmonický, zkomplikovat jej ovšem může silný vítr (sedlo leží ve třech tisících metrech!), jestliže odstaví návratovou kabinkovou lanovku, pak totiž zůstane Alagna od hlavní části lyžařského komplexu „odříznutá“.

Nejhustší koncentraci sjezdovek s nejrozmanitějším charakterem má centrální údolí Gressoney. Přívětivé, lehce členité magistrály rolují z hraničních sedel Passo Salati a Colle Bettaforca (2 727 m), nechybí ale ani černé sešupy ze Sant´ Anny a Gabietu do údolní osady Stafal nebo komornější a pestročervené sjezdovky okolo Punta Jolandy (2 278 m). Z Passo Salati je malou kabinovou lanovkou zpřístupněn ještě freeridový vrchol Punta Indren (3 260 m), odkud se sjíždí neznačeným a nezabezpečeným terénem na Gabiet. Jinak je ale – za příhodných sněhových podmínek – freeridově využit prakticky každý svah.

Nejzápadnější údolí Val d´Ayas se středisky Champoluc a Frachey skýtá vděčné červené sjezdovky – tu přehlednější, tu členitější. Velmi přehledná, mírně zvlněná červená dálnice stéká ze sedla Colle Bettaforca, líbivé jsou i sjezdovky pod Mont Ros (2 457 m). Z parádního vyhlídkového vrcholku Sarezza (2 702 m) spadají sjezdovky na obě strany – směrem k Champolucu užší a klikatá, přesto záživná červená sjezdovka, která se postupně rozšiřuje do příjemné zvlněné dálnice a pokračuje lesem až do údolí, přičemž překoná více než 1 100m převýšení. Směrem k Frachey se pak ze Sarezzy mimo trasy lanovek prodírá úzkým kuloárem ostře skloněná červená trať.

Letmý průjezd celým areálem se dá zvládnout za jediný den, přičemž páteřní trasa, procházející sedly mezi jednotlivými údolími, i za půl dne. Ve skipasu jsou zahrnuté také menší areálky Antagnod, Brusson a St. Jean ve dvou západnějších údolích Val di Gressoney a Val d´Ayas, s hlavním komplexem ovšem propojené nejsou a vzhledem ke značným silničním vzdálenostem je tak využijí nanejvýš ti, kdo jsou ubytovaní ve stejném údolí.

Celý areál je poměrně hladce propojen lanovkami, zejména rychlými kabinkovými a sedačkovými, v okrajových lokalitách ale slouží i pomalejší sedačky. Jsou tři místa, kde na sebe sjezdovky a lanovky pohodlně nenavazují – od dojezdu sjezdovky v Alagně je nutné vyšlápnout k lanovce 200 m po asfaltu, v Gressoney dělí dojezd černé sjezdovky od „návratové“ kabinky dokonce 300 m, poněkud nepřehledná s dlouhými chodbami a schodištěm je i mezistanice Gabiet. Jelikož se jedná o „jižanský“ kraj, občas ještě narazíte na „turecké“ záchody, a to jak na horských chatách, tak ve stanicích lanovek.

V Monterose znají sezóny jen s technickým sněhem i nezřízené chumelenice, po nichž freerideři skáčou ze střech horských chat – sněhové poměry jsou v důsledku specifické polohy ještě extrémnější než jinde. Zatímco ze severu je oblast před srážkami opravdu dobře chráněna alpským obloukem, z jihu se otevírá „skulinka“ ke Středozemnímu moři – pokud se nad Janovským zálivem roztočí tlaková níže, pošle vlhký vzduch přímo proti zdejším prudce se zdvihajícím horám, které umocní návětrný srážkový efekt. Obecně je ale – hlavně pro freeridery – spolehlivější spíš konec než začátek sezóny, a to zejména díky nadmořské výšce s většinou terénů nad 2 000 m n. m.

Na sjezdovkách nehledejte žádné kapacitní samoobslužné restaurace „tácovky“, vše je s obsluhou, přitom ale mírnými cenami. Typické jsou malé „domácké“ horské chatky s rozmanitou nabídkou vlastních specialit i obvyklých pokrmů (lasagne, těstoviny, pizza). Nikde v údolí ani na svahu neduní jinde tak samozřejmé „juchací“ aprés-ski bary. A velmi příjemné jsou i gastronomické potulky po restauracích ve středisku.

Monterosa Ski je sice „z ruky“, ale stále ještě z Česka rozumně dostupná autem v jednom dni. Z Prahy se jede přes Německo, rakouský Bregenz (po dálnici s rakouskou dálniční známkou nebo přes město), švýcarský Chur a Bellinzonu (zčásti po dálnici se švýcarskou známkou) a dále přes italské Varese do klikatého údolí Valsesia (zčásti po dálnici) a jím přes sto a jeden kruhový objezd až do Alagny – tachometr natočí téměř přesně 1 000 km. Jednotlivá střediska kromě lanovek nijak propojená nejsou – silniční přejezd mezi západnějšími údolími Ayas a Gressoney zabere přes hodinu, do Alagny dokonce dvě až tři hodiny při vzdálenosti okolo dvou set kilometrů.