RETRO

(ivan, ) Pooslední dny, zjevně v důsledku blížící se sezony a současně sněhového absťáku (když nejde lyžovat, aspoň se diskutuje), se tady objevilo tolik retro-příspěvků se vzpomínkami na minulost, že jsem se konečně přinutil založit nové RETRO-vlákno. Začínám nejnovější výměnou, odstartovanou tímto:
Martin47:
„Já měl nejdelší obřačky 207 Rossignol, občas jsem na nich ovšem provrtěl i slalom. To bylo maso ve vlásenkách. Jediná klika byla, že dřív se jezdilo v takovejch korytech, že to ani nešlo neprojet (pokud obšem nedošlo ke katapultáži z bobové dráhy ven).“
Na což napsal ivan:
V 80´s jsem taky skončil na GS 207, ale to už doba vyměkla. Kdysi se SL i sjezd jezdil na jedněch lyžích. Ale ještě 1997 jsem si koupil poslední „staré“ obřačky Atomic v nejdelší vyráběné délce 206 cm. Bohužel musely po sezoně pryč, ukázalo se, že nové carvingy toho umějí čím dál víc a líp.
„Nešlo neprojet v korytech“? Vzpomeň si, když se sešlo opravdu hodně lidí, trať se hezky propadala a vepředu jelo pár střelců, kteří najeli rychlou stopu a koryta hezky úzká, byla potom nějakou dobu otázka, jestli to ustojíš a nevyplivne tě to někde. Ke konci už se koryta vyhladila a rozšířila a bylo to zase lepší. Takhle jsem jako voják-dezertér jel na konci s č. asi 130 jeden závod v Harrachově a všichni žasli, že jsem do 15, ale ono se to fakt jelo dobře. A je fakt, že se nedalo zabloudit, což s těmi autory tratí ze staré školy, kteří to rádi stavěli „na přemýšlení“, býval aspoň pro mě dost problém. V 70´s a 80´s už se nejezdilo tak pomalu jako dřív, úprava špatná, trať různě propadlá, takže člověk hlídal díry a k tomu se moc „přemýšlet“ nedalo. A když tě nechali proletět náročnější rychlejší sestavou s tím, že pak jsi musel najet další bránu obráceně, jinak smůla, a něco takového udělali 2–3×, zabil bych je. Ale dneska chápu, že těch 100+ lidí na startu nějak prosít museli…
A na to zase Martin47:
Nezaložíme klub bývalých závodníků-dezertérů? Mně zařídili vojnu kousek od domu s tím, že budu moct trénovat a lyžovat (ještě v den nástupu jsem se byl ráno smeknout na hmotě). Pak mě tím začali vydírat. Naštěstí tam byl takovej bordel, že se dalo poměrně lehce zdrhat a závodit na černo. Když si na to dnes vzpomenu, jak jsem po laně prchal z kasína, kluci z oddílu čekali s materiálem v autě za městem, kdybych se zranil, museli by mě vézt zpět, vytáhnout na laně do kasáren a pak teprve volat doktora. Dnešním pohledem neuvěřitelné, čeho jsem byl schopný se kvůli lyžování dopouštět. S těmi koryty máš naprostou pravdu. Z mý strany to byla nadsázka. Druhou patnáctku to už strašně nakopávalo. A slalomy nejen že bývaly komplikovaně stavěný ale optický chaos ještě umocňovaly praporky na tyčích. Co teprve (to jsem já nezažil), když se jezdilo červená-modrá-žlutá.

(ivan, ) Člověče, to už není ani na samostatné vlákno, nýbrž na článek. Já už nějaký svoje vojenský lyžařský vzpomínky v šuplíku mám, něco jsem už asi tu a tam pustil v diskusi, např. jak jsem měl v červnu 76 opušťák na Sněžku a chtěl tam vyjet s vycházkovou knížkou za polovic. A nevyjel, protože jsem sice měl lyže a pakl klacků, ale ne na sobě uniformu…
Tuším jsem i líčil, jak jsem byl tajně ve Špindlu na závodech, ve stejnou dobu se tam na Bedřichově na vojenský rekreoval náš obávaný náčelník štábu, a moje inkognito zničili, když na celý stadion ve Svaťáku hlásili, že „cílem právě projíždí závodník Sosna Ivan z Dukly Jaroměř“…
Fakt by se z toho dalo něco napsat. Takže už o vojně radši mlčím. Ještě sem časem přetáhnu ty retro-příspěvky z vedlejšího vlákna. A jinak prosím psát sem. Ať tyhle plky starejch zbrojnošů moc nerozmělňujou mladý, dynamický a free image současného lyžování 

(ivan, HOnza, ) HOnza: … Pak mám plakát z roku 1982 na kterým jsem vyfocenej na ARTIS-test (byly to Bety) ve skoku a v oblouku na bouli na ještě nerozšířený horní části černý ve Špindlu (fotil fotograf celebrit Alan Pajer  – plakát jsem tehdá dělal za účelem doporučení délek lyží … – a s příslušným filmem kterej byl součástí tý kampaně jsem tehdá vyhrál soutěž reklamních filmů zemí RVHP .
ivan: HOnza: tou starou Černou jsi mi připomněl, že už dávno chci pro historii zachytit staré názvy pasáží obou sjezdovek, které dnes už nikdo nepoužívá. Líbila by se mi montáž, kdy by se do současné fotky (letecké záběry tratí skiareál má) vkomponovala trať stará (myslím, že Hubert by nějaké staré zákresy mohl mít, aby je nevyhodil s odchodem do důchodu – nemá končit teď v říjnu?) + ty názvy. Jak se tratě změnily, názvy vyhnily a říkat dneska někomu, že tohle bylo na Čihadlech, tamto na Václaváku a že jsi na obrázku v Rukávu, budeš vypadat jako cvok…
HOnza: ČERVENÁ: nájezd z věže pak horní rovinka, generálšus, čihadla, dřevařská, nájezd na václavák, václavák (vpravo u lesa pak na pařízek) a šup na odpad, nájezd na katyn, katyn, hrobeček, dolní rovinka, edákova hrana, cíl… – každý místo mělo svojí historii – nejnovější edákova hrana … Z toho všeho zůstala věž (zdevastovaná), horní rovinka, generálšus, asi čihadla a pak asi už nic – snad dolní rovinka … – hezká a zajímavá byla ta sjezdovka … ČERNÁ: nahoře se to snad člověče vůbec nijak nejmenovalo – bylo to úzký a na levou nohu a sloužilo to snad jen k cestě na černou sjezdovku, která v podstatě začínala rukávem – pak velkej hank (o dost prudší než dnes), rovinku a malej hank – což víceméně zůstalo…

((Martin47) – rek., ) Tohle čtení ve mě vyvolalo řadu vzpomínek. Tady jsou. Někdy začátkem 70. táta přivezl sobě a mámě lyže Elan. Tátovy celé tmavě modré, s kovovým plátem a jasně žlutou skluznicí, osazené jednou z prvních Tyrolek, byla malá, černo stříbrná a na tehdy progresivní posun paty se musely použít kombinačky na otáčení válečku. Na máminejch, oranžovejch s červeným pruhem uprostřed by Marker Rotamat, pata ještě na lankách, která se dala posunovat tak, že se oddělala kovová destička pod patou a pod ní byla odpředu dozadu řada zubů držících lanko. K tomu měli pětipřaskové, žluto – tmavě modré Kastingery. Ty soupryvy byly v obýváku na výstavě dost dlouho (to mi po rodičích zůstalo a dodnes se v obýváku novinkama ve výzbroji kochám). Další v dnešní lavině vzpomínek je nádhera prvních lyží v reflexních barvách na sněhu. Pamatuji si hlavně Kästle a Völkly – ty zářily nejvíc. Potom červeno modře přebarvené hůlky od tyčí – poznávací znamení závodníků. Čím byly hole od klacků přebarvenější, tím byla prestiž závodníka větší. Lyžování na hmotě – dodnes musím mít na MTB otočné řazení, páčky mi vyhazují vylágrované palce z pádů na hmotě. A ten přejezd po naolejovaných válcích nahoře, a to utrpení při jídě na již suchých lyžích na vleku. To byla posilovna (dnešní ekologové by se z toho naolejovanýho kopce zbláznili). Vybavily se mi i některé z mých prvních lyží. Sulovky ještě s pastičkama a šněrovací kožené boty (když se nadojily, to byla váha a kosa. Artistky už Rotamatem z Barandova, Polsporty s kovovým plátem, První Atomiky ARC z Tuzexu za bony od veksláka, Elany z Pragoimpa (ty nervy v autobuse aby je ještě měli). No a oblečení? Strašně mě mrzí, že jsem neschovával tu řadu šponovek a bund s vycpávkama holení, kolen a rukávů made in doma. Javoru v Peci se říkalo Labuť, na Muldě vedl nejdelší vlek odnikud nikam a v přechodu na závěrečné stoupání byla lanka kotev tak krátká, že jsem visíval ve vzduchu. Tomu svahu vedle Brambergu jsme říkali Strž, Jednou jsme tam jezdili až do té doby, než nám mezi jízdami na vleku odjel sníh dolů v lavince. No a první kloubáky z prutů, kloub z hadice, chrániče z molitanu nebo hokejové a už třísky lítaly. A ještě připomenu žehličky na pevný líh a plynovou, vůni škvířícího a prskajícího vosku a končím. Skol

((TomáS) – rek., ) Dík, že si mi připoměl, že se to jmenovalo Strž. To byly časy. Byli jsme na vejšce, bydleli na Smrku v nějakoý chalupě, kterou ve sklepě protýkal potok, což byla jediná voda…ale to nám nevadilo, dokázali jsme vypít strašně vína a holky byly krásný. Když jsem byl na základce a měl jsem ty strašný Bety „pozor“ s koženejma přezkáčema, tak táta jednou donesl domů plastové červené boty Botas a věřte tomu nebo ne stříbrné Elánky se průhlednou skluznicí, kde od shora dolů bylo všude Elán. Protože Botasky nějak ještě nepočítaly s brzdičkama, museli jsme na ně přidělat, takový dřevěný špalíky, aby se brzdičkys došláply. Lyže byly pouze a jenom opřeny o zeď v mém pokoji a celé noci jsem na ně čuměl. Když jsem pak s nima byl na sjezdovce a měl lyže odepnuté, tak jsem zásadně jednu lyži otočil, aby všichni mohli vidět mé lyže i mé fantastické průhledné skluznice. Jo to byly hodnoty:-))) Nejvíc jsem těšil na lyžák až se budu moct vytahovat. Ze třech tříd, tam byly pouze 4 značkový lyže. Jeden blbeček z Béčka závodně lyžoval a měl Kneissle White Stary, spolužák, co se pak v 18 zabil v autě měl Blizzardy a jeden učitel Rózi. Jo, jo… Před pár lety mi náš mladej, když mu bylo tak 16 řekl, že už u nás lyžovat nebude, že je to o ničem, že jedině v Rakousku…a myslel to vážně…Kapitalismus není špatnej, ale děti bychom měli posílat tak na dva roky někam do socíku. Jo a pak jsem měl takovýho obrovskýho bílýho Markera s velikánskou našlapovací dlouhou patkou (asi M40), s tím jsem spal v posteli 2 měsíce. T

((Martin47) – rek., ) Taky jsem jezdil na takovou chalupu – do Obřího dolu. Nejdřív tam byl jediný zdroj vody potok kousek od chalupy a pak se tam svedl hadicí pramen. Doteď cítím tu úžasnou svěžest při čištění zubů. Kam se hrabe Orbit. Taky tam byl sucháč v takovým přístavku z prken s mezerama. Když chumelilo, uživatel se musel k díře nejdřív proházet závějí. Mý první ubytování na horách bylo ale jiný. Táta chvíli učil s řídícím panem Sochorem v Peci a když se oženil a odstěhoval, pan Sochor ho nechal i s partou z vejšky nocovat o zimních prázdninách ve školní tělocvičně na žíněnkách. Na večeři se chodilo dolů do Hvězdy a protože to bylo krásně uklouzanou cestou dolů, hlavní kritérium nákupu zimních bot bylo aby klouzaly. Byl jsem jedinej malej kluk v partě a každý večer jsem na Hvězdě obehrál v Pexesu jednoho ze spolužáků rodičů o dorta ze zaklený vitríny . Naši si to uměli zařídit. Tak postupně narůstaly známosti v Peci a pak, když to v tý škole někdo zatrhl, vystřídali jsme hromadu různejch chat po známejch. Docela paráda. No a v tý Strži, to byl vlastně dnešní Freeride, akorát že na 205cm obřačkách. Další Freeride býval tradičně na jaře pod Studnou. Jednou tam kamarádovi při přezouvání ujela lyžáka dobře 400 metrů. Byla vůbec klika, že ji našel. Byli jsme takový magoři, že jsme neváhali na tu studnu tahat hodinu nahoru i klacky na slalom a mydlit ho tam ve firnu v korytech po pás. Ale aby si mlaďáci nemysleli, že žijeme jen nostalgií a bulíme do piva. Dnes mám v lyžárně dvoje WC slalomky, dvoje WC obřačky, jedny na sjezd, jedny odladěný racecarvy a dvoje skialpy. A do těch sjedovejch lezu v Nordikách Dobermanech 150.

(Martin47, martin.pich@tiscali.cz) To je dost zajímavé, já totiž sloužil ve čtvercákách. Dodnes tam se vídět na omítce pod oknem trasa nepovoleného opouštění posádky. Jelikož retro, přihodím jednu veselou histrorku ze závodění. Je o již zmiňovaných GS Rossignolách 207. Ty jsem koupil zcela náhodou v Pardubicích. Stály tam, v době hlubokého reálného socíku jak zjevení. Prostě jen tak. Já na ně narazil v rámci tradičního oběhnutí všech sportovních potřeb po příjezdu do většího města (mimopražští ten rituál asi budou znát). Když jsem je spatřil, nejdřív jsem si protřel oči a pak skoro omdlel. U sebe ani floka. Doba bez kreditek, mobilů, bankomatů. Jedině cash. Tak jsem klekl na kolena, zapřisáhl prodavače aby je nepustil z rukou dokud se nevrátím a začal obrážet známe a somrovat půjčky. Za dvě hodiny byly prachy na hromadě (cca dva platy) a já si je nesl na autobus. Korunu tomu štěstí nasadila moje tehdy novomanželka a za od strýce obdržené bony na džíny mi na ně koupila Salomon. Tím si mě pojistila na celý život. Tak jsem ho tam namontoval. Bez šablony, návodu, jen na základě letité praxe. Kdo teď čeká pointu, zklamu ho. Povedlo se mi to. Co se ovšem nepovedlo bylo seřízení předpětí bez návodu. Důsledky byly fatální. Vyjel jsem na Perník do Javořáku. Na těch lyžích jsem patřil okamžitě k favoritům mezi outsidery. Po krutém pochodu nahoru (nevím proč mi to tenkrát přišlo tak daleko) jsem si prohlédl trať, rozjezdil se, postavil na start, se zalíbením pohlédl na stříbrné špičky lyží s kohoutky nad rýsujícím se korytem, pečlivě zápíchl hůlky, zhluboka se nadechl, odrazil ze všech sil a…opustil obě lyže. V lyžákách jsem utíkal korytem, snažil se zastavit a za sebou slyšel jen startérovo „tak si to seber mladej a nepřekážej“ Do druhého kola jsem tedy nepostoupil.

(Martin47, ) Dnes se mi vybavila jedna story tak ze začátku 80. let, dost poučná pro mnohou firmu. Můj kamarád měl asi 5 let staré Fischer C4, což bylo v té době něco. A jednoho dne na něco najel, lyže ze rozlepila a co bylo horší, napraskl plátek. Jelikož naděje sehnat nové kvalitní lyže byla mizivá a vyhlídky na opravu beznadějné, rozhodl se napsat do Fischeru, zda by mu je neopravili. Kupodivu obratem přišla odpověď, ať je pošle. I za cenu kádrového škraloupu v podobě osobního styku s kapitalistickou firmou lyže zabalil a odeslal. Asi za měsíc mu přišlo avízo z Celního úřadu v Hradci, že tam má balík proclený odesílatelem a že si ho musí osobně vyzvednout. Zajásal a rozjel se tam. Musel tam balík otevřít a skoro omdlel. Vykoukly na něj funglovky Fischer Racing Cut. Celníci po nich skočili, že musí zkontrolovat číslo lyže, zda souhlasí s těmi odeslanými. No a ono souhlasilo. Borci z Rakouska mysleli na všechno a narazili mu na ně původní číslo. Vrchol byl, že mu poslali omluvný dopis, že jejich lyže,stará pět let, evidentně poškozená nárazem, praskla. Přitom v té době pro ně trh v Čechách byl naprosto bezvýznamný a výhled do budoucna nulový. Pro nás to byl celoživotní výklad slov customer oriented. Na těch nových lyžích byl nápis Racing Cut napsaný takovým roztřeseným písmem a my si pak z kamaráda dělali srandu, že mu poslali lyže vyrobené učedníky v rybářským učilišti. Posílení touto příhodou jsme pak napsali do Dynafitu, jestli by nám neposlali takové bílé aretační packy dozadu na boty a uspěli jsme taky.

(ivan, ) Mám možná trochu méně efektní verzi.
Tehdy se ještě dělalo Generalüberholung lyží, tedy že vzali jádro lyže, snad něco z nosných vrstev, napasovali na to nové hrany (často se to týkalo jinak dobré lyže s prasklou hranou), možná novou skluznici, dali do lisu a vylezla jim zgenerálkovaná. Buďto tam nechali původní bočnici, nebo u takové lyže nechávali staré číslo, protože to vlastně byla pořád lyže stará, žádná nová s jiným číslem nevznikla.
Že se tohle dělalo, není domněnka. Kdysi jsem se trápil s několikerými rozlepenými Renntigery po sobě, korespondoval s fabrikou (to ale žádné polodisidentské hrdinství nebylo) a jedna z nabídek od nich, vedle lyží nových, byla právě tahle generálka, snad za nějakou velmi nízkou cenu, to už nevím. (Ten dopis bych možná ještě někde našel.) Taky nevím, nakolik standardní postup to byl. Pak jsem to přestal sledovat, protože opravy i poničených lyží, výměny hran apod. začali dělat Zbynďa Vondráček s Petrem Střelcem v Jablonečku.
Ale pamatuju, že samotná existence korespondence s velkou firmou mě potěšila. Tak nějak jsem si představoval, že by to mělo být. Kdežto nakonec ty jedny reklamované Renntigery dotlačila k výměně až spojená intervence kamaráda a můj přípis generálnímu řediteli Drobného zboží, který jsem tak propletl vhodnými formulacemi z usnesení stranických orgánů, že si zjevně nedovolil tak zorientovaného soudruha stěžovatele odbýt. Holt na nepřítele se muselo jeho vlastními zbraněmi. (Někdy to zabralo, jindy se mnou kvůli tomu zametli.) Ale stejně mě to definitivně na roky převedlo na Rossignol. Jde o cca polovinu 70. let.
„Klammerovy“ apod. C4 Competition 210 cm jsem měl ještě předtím taky a byla to naprosto skvělá obřačka.

(Martin47, ) že kdyby dnes třeba právě Fischer hodil na pár nových lyží v limited edition retro topsheet například Klammerových C4 Competition, určitě by zákazníky našel.

(ivan, ) Když retro, ještě mě napadlo. Nedivil bych se, kdyby u Fischerů měli interní komunikační zákon č. 1: na každý dopis se odpovídá a č. 2: pokud to lze, vyhovět.
Důvodem je stará profláklá story, jak máma malé Annemarie Proll napsala do Fischeru, jestli by pro šikovnou dcerku neměli lyže (chudá rodina, 6 nebo 7 dětí). A nějakej referentík to buďto hodil do koše, nebo odepsal, že neexistuje. A tak šli za začínajícím Rohrmoserem a ten jí lyže dal. Zbytek pak už je v dějepisu. Atomic si na ní udělal jméno a stal se pojmem, dodneška. Když si představíš, jak muselo tomu maníkovi od Fischerů být, a hlavně starýmu Pepimu, když se to zřejmě po letech profláklo…
Jo a možná jsme tak úplně nezajímaví nebyli. Neměli jsme tak špatné běžkyně a měli výborné skokany. A možná už tehdy plánovali outsourcing do levnější země – kdoví, jestli se nekalkulovalo i s námi? Nakonec otevřeli 1988 fabriku tuším v Mukačevu, která tam maká dodneška, pokud vím.
Retro C4: před pár lety taková lyže byla, snad při nějakém výročí. Podobně byly i Renntigery. Ale vždy jen strictly limited. Zřejmě předpokládají, že tyhle modely jsou už příliš staré na to, aby většímu počtu současných lyžařů něco řekly. Ale třeba, až ještě bude hůř, i tohle zkusí? Třeba ta pořádná Nostalgie-Welle teprve přijde? Spolu s kaliopkami a jedovatými barvami? K2 to 1996 s barevnými four docela vyšlo, i když to designově přesná replika nebyla.

(Martin47, ) bylo asi jako ÖSV bafuňářům, když označili mladého Girardelliho jako neperspektivního. To Mukačevo je pro mě zajímavá novinka. Nevíš na co tam byli zaměření?

(ivan, ) Jo, to je další dobrá klasika. Ale upřímně řečeno, je otázka, jak to DOOPRAVDY bylo. My to už jenom známe jako mediální historku. (To s Annemarie nakonec taky.) Třeba mu opravdu někdo kompetentní řekl „dej mladýho na gorodky, nikdy z něj lyžař nebude“, ale co když se třeba jenom starej Helmut s někým trochu víc pohádal, bouchly v něm saze a řešil to radikálně? Vem si, jak se lyžaři odjakživa hádají a co se okolo nominací děje, jak jsme před pár dny probírali vedle. Dovedu si představit, že mladého nenominovali třeba na to Topolino, oni měli pocit, že mu ukřivdili, a třeba tam byly nějaké starší účty. Chudej Anton z hor by svěsil ocas, Helmut chudej nebyl, a tak si mohl dovolit udělat haura, postupně vrazit do synátorova závodění fabriku, jak se říká, a obejít se bez OSV. Nevím, ale tyhle až příliš často opakovaný historky vždycky beru opatrně.
Formálně podobný příklad byla Hanni Wenzel. Nakonec z mladého Maiera si taky nesedli na zadek a kdyby nebyl tak zarputilej a nebydlel skoro pod kopcem, kde mohl celou zimu jezdit, a neměl to na FIS závody tak blízko, taky o něj přišli. U nás zase furt odepisovali Sámoše, až na starý kolena a skoro už soukromník, v nejhorší době s lyžemi z krámu, vyučil všechny a vyjel na republice tituly.
Mukačevo: běžky. Někde mám SkiMagazin z té doby s reportáží, jak to tam otevírají. Zkusím po tom kouknout. Včera jsem psal pro další číslo Snow o částečném stěhování Atomic + Salomon do Bulharska, tak bych to vlastně zkouknout měl, byl to tehdy takový pionýrský krok na Divoký východ.

(TomáS, ) To vypadá na horkýho favorita v soutěži o nejlepší historku. Bravo hoši ve Fischeru! Dneska by to asi neprošlo, co?:-))))

(ivan, ) Jestli čtvercákama myslíš nahoře Josefov (já byl VÚ 7450), tak jsme spolupachatelé. A málokdo ví, že tady se psaly začátky dějin moderní československé sjezdařiny. V 60. letech tam vojákoval nějakej Vedral. Pak se tam na vojnu po dost složitých periperiích dostal nějakej Hampl, protože to byl jeden z VÚ, kde byli lyžaři. Po pár letech se pak měnily generace a reprezentanti-lyžaři. Vedral dostal nároďák a vytáhl si k sobě Hampla jako druhého trenéra. A pod oběma následovalo osm nejúspěšnějších let mužské sjezdařiny se Sochorem a mladým Zemanem, které až teď snad konečně trumfne současná sestava kluků. Nebýt Jaroměře, tihle dva se nedali dohromady. Budu muset Karla (Hampla) tlačit, aby to někdy nějak publikovatelně sepsal. Věčná škoda, že psavej Honza Vedral (který lyžař tehdy nehltal jeho čtivé články v Lyžařství!) už nic nenapíše. Jo, to byla (Dukla) Jaroměř. Duklácký nášivky mám schovaný dodneška, jednu dokonce nepoužitou. Bunda samozřejmě nevydržela (lyžoval jsem v ní, dokud držela pohromadě), vzpomínky ano.
Zase jsem si to připomněl, když jsem včera narazil na starý CD Nadi Urbánkové. Major Hnídek, ten, jehož jsem se obával na závodech ve Špindlu, ve slabší chvilce zjihle vzpomínal, jak tamější zdravotní sestřička začínala zpívat. Ovšem madam Hnídková mu choutky na Naděnku záhy jistě zatrhla. Hnídková, to byla tygřice! Když jsem jednou odmítl jednu z kremrolí, které nám při nějakém šturmování s papíry přinesla, uražená odmítnutím ji mrskla na náčelnickou zeď. A já se už přes 30 let nedokážu rozhodnout, jestli to byl akt vznešený, nebo hysterický. Možná kdybych míň přemejšlel, tak jsem si to s ní dodatečně mohl jako chlap vyjasnit. Jenže opíchat majorskou paničku bylo pro záklaďáka vždycky setsakra rizoto a na to jsem měl moc dobrý duklácký bydlo a malý kule.

(Martin47, ) Josefov – čtvercová (nevím proč, když je to obdélník) kasárna na náměstí. Ještě to ráno kdy jsem rukoval, jsem si byl zalyžovat na hmotě v Náchodě. Dvě hodiny po lyžování už jsem byl v uniformě. Myslím si, že to je rekord v přechodu z lyží do kasáren, který už nikdy nebude překonán.

(Martin47, ) Dnešní retro historka bude o jízdě na vleku, známém pod názvem Šlepr. Pro mladší pár detailů. To byl vlek, na kterém nebyly zavěšeny kotvy. Ty si uživatelé vozili uvázané kolem pasu a při pádech si o ně lámali žebra. Kotva se zpravidla (až na Hi-Tech modifikace) skládala z kovového háčku, který si uživatel nasadil na lano, lanka a prkýnka. Nahoře kotva byla vyhozena o kus kovu, kterým procházelo lano. Pokud na trati nebyl sloupek, byla to dost dřina dostat se nahoru. Pokud tam sloupek byl, býval obvykle zdrojem neustálých potíží. Měli jsme takový vlek bez sloupku na mé domovské sjezdovce. Jednou, již za tmy, jsme se tam sešli jen ve dvou. Krásně jsme si stáhli kopec a pod světly začali stavět slalom. Vtom se z lesa vynořilo světlo a na běžkách přijel předseda sousedního lyžařského klubu. Pokecali jsme a on že se vyveze vlekem nahoru a bude pokračovat domů. Řekli jsme mu aby si vzal dole kotvu a nechal ji nahoře. On na to, že se jen chytne rukou. Učinil tak a frčel nahoru. Najednou na těch běžkách sjížděl k nám – to ho tak zlákal ten prázdný, stažený kopec. Znovu se chytil lana, my pokračovali ve stavění tyčí a najednou hrozná rána. Vlek zavyl, světla zablikala a my čuměli co se děje. Najednou něco jelo na laně dolů. Honem jsme sjeli k vypínači a vypnuli vlek. šli jsme k lanu a tam byly zbytky nějaké látky. To už se kopcem dolů šourala naše návštěva. Co se nestalo. Ten nešťastník měl kolem pasu uvázanou silonovou bundu. To lano má tendenci rotovat kolem podélné osy a za prdelí mu, nic netušícímu, namotávalo tu bundu. Když dojel nahoru, byl za bundu vytažen na sloup, ta byla vcucnuta tím kovovým dorazem, naštěstí mizerný socialistický materiál povolil, naš běžec spadl dolů a zlomil si běžku. A šlepr byl na svůj výkon evidentně hrdý, neboť se na chvíli proměnil v lanovku.

(TomáS, ) Tak pozor, na ty kotvy nám otec ušil celé rodině slušivé kapsy, které se připínaly zboku na holeň. Kotva, tedy prkýnko, se omotalo tím lanem a celé se zastrčilo do slušivého pouzdra. Takže jsme neměli trapně ovázaný provaz kolem pasu. Jako malej kluk jsem měl hrozný deprese, protože někde v beskydech bylo středisko se šleprama a já jak byl lehkej, tak jsem vypadával cestou na sloupech a jen málo kdy, dojel až nahoru. Pořád si pamatuju na hrůzu s přiblužijícího se sloupku:-)

(Martin47, ) jste tedy měli cotwy proklatě nízko zavěšené. Nechytal ses za ně při náklonu do carvoblouku? My měli ledvinky.

(HonzA, ) Stejné zážitky, pozdro na holeň jsem měl taky ale nepoužíval jsem ho. Za prvý hodit kotvu kolem pasu a vyrazit dolů bylo rychlejší než smotávat kotvu a za druhý jsem jednou z pouzdra kotvu vytratil a hledal jsem ji po sjezdovce až do tmy. Taková kotva, to byl tenkrát poklad. Kdo měl kotvu s tím správným nápisem vypáleným na prkýnku, ten (u nás) jezdil a nikdo se na nic neptal. Ale sehnat tu správnou kotvu, to byl výkon. Takže si asi dokážeš představit jak mi bylo když jsem jí nemoh najít. Tenkrát to ani nebyla otázka peněz – za vlek se u nás neplatilo. Takže vlastnictví kotvy byl jediný způsob jak si zajezdit…

(VlastaR, ) Ahoj, taky si ten vlek pamatuju, v Rokytnici u chaty Světlanky, nevím jestli ještě funguje, myslím chata Světlanka. Tomu kopečku jsme říkali Václavák, byla to skoro rovina, ale naučil jsem se tam lyžovat. Vlek jsme měli jen sami pro sebe a bylo to skvělý. Ještě teď si vzpomínám na zvuk točícího se lana v tichu zasněženýho rána. Kurňa já jsem básník . Myslím, že to bylo tak před 27 lety.

(Martin47, ) první verze vleku hučela tak, že to bylo slyšet až na náměstí, a že to je kus cesty.

(VlastaR, ) Jo, jo. A půjčený Artisky, Marker s těma pérama na patách, kulich s bambulí a ušitá šusťáková bunda od tety…Kdo měl Alpiny byl bombarďák.:-)

(HonzA, ) Já měl Alpiny, oranžový, po bráchovi a asi o 3 nebo víc čísel větší… Než jsem do nich stihnul dorůst, tak se začaly rozpadat stářím 

(freddy, ) U nás většina vozila kotvu v silonové bundě, kde na břichu byla taková obrovská kapsa. A šlepr se říkalo všem vlekům, tomuhle se spíše říkalo háček. Lyžoval někdo v Beskydech, v Krásné, lokalita Jestřábí?

(VlastaR, ) Přesně. Ty oranžový, s bílým nápisem, měl jsem je půjčený od další tety i s těma artiskama. Byl jsem taky bombarďák. A ty brýle, myslím, že Okuly, maličko zamlžený. Ale bylo to skvělý. A když jsem jel potom poprvé červenou, připadal jsem si jako Ingemar Stenmark.

(VlastaR, ) Já do Beskyd ještě nezavítal. Jezdím lyžovat tady na severu do Krkonoš a Jizerek. Tu kotvu jsem měl zavázanou kolem pasu, na kapsu na šusťákový bundě už nezbyl matroš. 

(ivan, ) Chlape, neříkej, že jsi neopisoval z mého bývalého webu Story o vleku, který mě kvůlu rotujícímu lanu vcucnul i se silonovou větrovkou, jsem kdysi poslal do SkiCanada a časopis to jako barvitý příběh z exotického komunistického Východu skutečně uveřejnil. To, co jsem tam poslal, je ZDE:
Cought Up in the Lift Cable and Passed around the Upper Bullwheel – that´s a Horror!
Dear Ian,
It was a pleasure to read the horror memories you still nourish remembering having used old T-bars. I really don´t want to lessen the degree of exasperation you must have experienced but I´d like to show you that your „adventure“ was just a harmless performance like a ride through some of the horror chambers in a funpark compared to the hard way you could have experienced in the small country in the middle of Europe. No Far East, no South America but the country where Europe´s first chairlift had gone into operation in 1939.
Let´s just take your description of the T-bar´s „aluminum“ pole: you don´t seem to know good old heavy-duty iron completed with a similarly sturdy bar of hardwood. That´s what I call an ever-present treacherous weapon threatening with the inevitableness of Poe´s Pendulum and capable od breaking even the hardest skulls od unattentive skiers.
Such a T-bar used to be a standard uphill trasportation here just 10 years ago. Today´s fast and skier-friendly Doppelmayrs with metal and wood substituted with plastics and meticulously groomed track allowing to go up almost asleep are a mere routine and no thrill to use. The nostalgic advanture-seekers can still find some of the old endangered sort, though.
If I go deep enough into my memory bank the scenes of a different type of lifts emerge. They were short and often on fairly steep slopes and they had just the engine, the lower and upper bullwheels and the cable. Every skier had to carry his/her own „bar“ – a metal hook with a rope and a piece of wood attached to the other end of the rope. With the wood pressed to your buttocks and the rope between your thigs you had to hook it up skillfully, „enjoy“ the ride and prepare for he final test of your skills. To succeed you had to unhhook and loosen the device precisely the moment you were on the would-be flat four-yard-or-so section at the top, to collect it and get away fast not to hamper the next skier coming. Then to bind it around your waist so that it didn´t prevent your ride down but tight enough not to lose it. After the 200 or 300 hundred heavenly meters of wedeln or 25 slalom gates the whole procedure had to be repeated. On a skiing day – I better not count how many times you did it.
Nevertheless, the climax is still to come. My ultimate memory sees a young ski instructor using such a lift and wearing a light loose jacket. The jacket got caught by a rotating lift cable and in spite of my cries „Stop! Stop it!“ I got in the air and, kicking my feet and skis, was pulled up toward the upper bullwheel. With 50 lbs. body weight the chances to have been sucked in must have been fairly high but the young athlete´s 180 lbs. were fortunately more than the tensile strength of the jacket´s material. The vicious beast of the lift got satisfied with parts of my apparel and I ended on the ground – unhurt but looking like having been robbed and beaten. There was almost no front part of the jacket, no right arm, only – I can still remember it very clearly – the zipped-up zipper hanging freely from the jacket collar.
Well then, that´s my memory of ski lifts in the 70´s. There used to be hundreds of them around he country, mostly private devices belonging to individual houses and chalets but also some public ones. A couple of them survived to these days but few of them are still in regular operation. They didn´t correspond to modern safety standards and had either to disappear or to give way to much more comfortable small Pomas. They lost their customers anyway and new big lifts with long, wide and well-groomed runs made most of them history.
There is, if you like, a less horror-like memory to complete the story. It concerns an even more primitive ski lift design – an engine with a winch fixed uphill. Out of a bunch of skiers pulled up one had to ride the cable downhill and you mostly took turns. The ride up used to be nothing extremely comfortable but, finding good companions, you could have lots of fun. Riding down you had to depend fully on the brakesman at the engine. The man had to assess your skiing ability correctly: too much speed and/or sudden braking were dangerous, too slow was a nuisance. Here, unlike the lifts described above, my memories are quite sweet.
Is there something more I want to add? Probably just the timing: I wasn´t with Nansen in Greenland nor with Snowshoe-Thompson in Sierra Nevada, I didn´t help Zdarsky write his Lilienfelder Skilauftechnik and I didn´t teach Toni Seelos to ski. The time I´m remembering really belongs to the second part of the 20th century. The jacket story took place some years after Armstrong walked the Moon.
The fabulous land in the heart of Europe used to be Czechoslovakia and is Czech Republic now.
You poor Canadian skiers don´t know what you missed!
(June 2, 2000)

(VlastaR, ) Snažím se oprášit my Englisch ze střední, ale nějak nefunguje prachovka. Ale myslím, že: Cought Up in the Lift Cable and Passed around the Upper Bullwheel – that´s a Horror! – muselo odradit nejednoho malého Kanaďánka od používání českých šleprů 

(HOnza, info@snowschool.info) zatím jsem se do retro nepřihlásil, protože jak bych začal, nevím kdy bych končil… K vlekům, k lyžím, bundám, čepicím, rukavicím, vázání atd.atd… bych měl historek plno. Zatím na ochutnávku jednu s vlekem – opravdovým vlekem, kde vozil konec lana dolů borec s rukama za zády a dalších pět – deset se na lano dole navěsilo, obsluha nahoře na zatažení za lano zareagovala, pohnula pákou, lano se napjalo a až deset postaviček vyjíždělo nahoru – někdy i dost rychle. Nikdo nesměl spadnout… Takovej jsme měli na Pláních na Ještědským hřebeni. cca 400m dýlky – trasa mírně do U … Dole se dojíždělo pod vedení vysokýho napětí. Borec nahoře u obsluhy musel dávat dobrej pozor na značky na laně, protože se nesmělo s lanem dojet dál – jestlipak víte proč??? … – správně!!!! – byl jsem u toho, když se asi o 50m dál dojelo … – mohlo to bejt naše poslední lyžování … – šlupka hrozná, jisker hrozen, lano přepálený… Značku jsme pak udělali hodně viditelnou a lano jsme potřičně zkrátili… – res. zkrácený už bylo …