Génépi má podobnou chuť jako naše karlovarská meducína, ale je jaksi přímočařejší, protože je tvořen jen jedinou rostlinou a je méně sladký. Podstatou likéru je macerovaný pelyněk, rostlina z „čeledi hvězdnicovitých“. Houževnatá bylina se žlutými kvítky roste většinou v nadmořských výškách nad 2 000 metrů a to ji nejspíš chrání před vyhubením. Je třeba si pro ni vylézt a pak respektovat nařízení pro její sběr. Překvapivě se jedná o seriózní právní rámec, který mívá formu regionální vyhlášky.
Vše je logické: neničit kořeny, stříhat nůžkami nebo řezat nožem, netrhat více než sto snítek a vždycky nechat v trsu pár kvetoucích rostlinek. Pro ty, kdo by se chtěli v taxonech génépi vyznat, se otevírá široké pole. Je jich několik druhů a jejich triviální názvy jsou komické a matoucí.
Pro konzumenty můžeme uvést, že se jedná o rostliny podobné pelyňku, z něhož se dělával absinth. Příbuznost je blízká, protože ten správný génépi obsahuje stejný halucinogenní thujon, i když v podstatně nižším množství. Domácí recepis na likér je jednoduchý. Čtyřicet dní, čtyřicet snítek a stejný počet kostek cukru do litru šňapsu. Moderní gastronomie používá stonky rostlin do zmrzliny, do sýra i k lecjakým dalším chuťovým ozvláštněním.


Článek byl převzat z časopisu SNOW 60.