Génépi má podobnou chuť jako naše karlovarská meducína, ale je jaksi
přímočařejší, protože je tvořen jen jedinou rostlinou a je méně
sladký. Podstatou likéru je macerovaný pelyněk, rostlina z „čeledi
hvězdnicovitých“. Houževnatá bylina se žlutými kvítky roste většinou
v nadmořských výškách nad 2 000 metrů a to ji nejspíš chrání před
vyhubením. Je třeba si pro ni vylézt a pak respektovat nařízení pro její
sběr. Překvapivě se jedná o seriózní právní rámec, který mívá formu
regionální vyhlášky.
Vše je logické: neničit kořeny, stříhat nůžkami nebo řezat nožem,
netrhat více než sto snítek a vždycky nechat v trsu pár kvetoucích
rostlinek. Pro ty, kdo by se chtěli v taxonech génépi vyznat, se otevírá
široké pole. Je jich několik druhů a jejich triviální názvy jsou
komické a matoucí.
Pro konzumenty můžeme uvést, že se jedná o rostliny podobné pelyňku,
z něhož se dělával absinth. Příbuznost je blízká, protože ten
správný génépi obsahuje stejný halucinogenní thujon, i když
v podstatně nižším množství. Domácí recepis na likér je jednoduchý.
Čtyřicet dní, čtyřicet snítek a stejný počet kostek cukru do litru
šňapsu. Moderní gastronomie používá stonky rostlin do zmrzliny, do sýra
i k lecjakým dalším chuťovým ozvláštněním.
Článek byl převzat z časopisu SNOW 60.
