Tento článek vyšel v časopise SNOW 57 time (listopad 2010).

V obecném povědomí platí lyžování – přesněji sjíždění a skoky – za činnost značně nebezpečnou. Vždyť je spolu s cyklistikou nejjednodušší možností pohybovat se bez pohonu poměrně dlouho i velmi vysokými rychlostmi. Ne náhodou jsou lyžař rozpláclý na břiše („hodil tygra“) a se sádrou na noze dodnes snad nejběžnějšími motivy kreslených vtipů. Pády a úrazy jsou takřka jeho symbolem. Kolikrát jen se takovými zážitky „chlubila“ nějaká známá osoba, dnes takzvaná celebrita. Tento motiv najdeme i v různých písničkách a veršovánkách.

Úraz jednou za 42 let

Tento image má racionální jádro z dob starých dlouhých lyží a před bezpečnostními vázáními. Ta dokázala opravdu radikálně omezit především množství klasických zlomenin a úrazů celkově. Statistiky dokládají, že více úrazů, o úmrtích nemluvě, nasbíráme při činnostech jiných. Už jsem dříve několikrát na toto téma psal, například o údaji statistických 423 dnů mezi úrazy. (Je to jen statistika, ale pro většinového „desetidenního“ lyžaře znamená riziko úrazu jednou za 42 let!)
Podobně souhrnné statistiky dokazují, že navzdory oblíbené mediální mantře počty úrazů nerostou, stejně jako úmrtí. Třeba v nejlyžařštějším Rakousku bylo v sezóně 2006/07 na sjezdovkách 42 mrtvých, rok nato jen 34, tedy o 20 % méně. Pád způsobil jen 6 úmrtí, nárazy do překážky dalších 6, srážky jen tři. Skoro polovina – celkem 16 – byly infarkty. Když uvážím, kolik se toho tam za zimu odjezdí (zhruba 60 milionů lyžařských dnů za sezónu), rozhodně to nejsou čísla nijak dramatická. Navíc přibyly novodobé překážky: pohybující se rolby a skútry, děla a rozvody zasněžovacích zařízení.
Přesto na lyžování stále ulpívá zmíněné stigma. Vzniklá bublina nebezpečnosti se dál uměle nafukuje. Pokusím se ukázat, jak to podle mého názoru probíhá.

Podchycení a statistika

Díky vzorně fungující instituci zvané Horská služba máme průběžně k dispozici informace o zásazích a zraněných. Média je po každém zimním víkendu ráda publikují. (Čteme snad totéž o lidech zraněných při fotbálku, kutění, v kuchyních a koupelnách, o pracovních úrazech?) Každovíkendovou statistikou tak vzniká dojem, že na horách se pravidelně odehrává „maso“.
To kdyžtak probíhá v práci. Za první letošní půlrok máme 66 mrtvých a skoro 23 tisíc zraněných. Pro srovnání, v r. 2007 to bylo 192 mrtvých a 65 000 pracovních ůrazů, z toho 1 100 těžce zraněných. Navzdory tomu, že bezpečnost práce je už roky sledovaná a institucionali­zovaná. A vykládá někdo průběžně, jak je „práce nebezpečná“?

Medializace

Naše popmédia stále více informují plus baví („infotainment“) kauzami z černé kroniky. Tím a mnohdy až nafouklou medializací ojedinělých kauz vzniká dojem, že průběžně probíhají jakási jatka, že se neustále děje něco zlého a že život je stále nebezpečnější. Takové hysterčení ostatně známe ze všech nedávných „zvířecích“ nemocí nebo AIDS. Přitom cesta autem na lyžovačku do Alp je rizikovější než nechráněný styk s osobou, o níž nevíme, zda je, či není HIV-pozitivní!
Chcete příklad? „Příčinou neštěstí bylo otevření vázání při jízdě, což lyžaře vymrštilo 12 metrů mimo sjezdovku, kde narazil hlavou na kámen,“ psala o lyžařově úmrtí nesmyslně, ale hororově MFD v březnu 2003.
A pozor: 20. února 2003 referovala rakouská televize o rekordním počtu úrazů za předchozích 19 dnů. A rekord přece znamená nejvíc. Takže je stále nebezpečněji, ne?
Pro takový závěr stačí, když „zapomenu“ dodat, že hlavním viníkem, jak ostatně uvedla i původní zpráva, byla špatně nastavená vázání. Vynechám větičku a hned třímám zdánlivě exaktní argumentační klacek. S ním se pak můžu zkormouceně a karatelsky rozhořčovat a bojovat za bezpečí čtenářů a diváků. Vždyť páchat dobro je tak sladké.

Téma (ne)bezpečí zajímá i politiky, slibuje u voličstva dobré a laciné body. Ukázat neštěstí spolu s varováním samozřejmě má či může mít i odstrašující a výchovný charakter, když se v nich ale vyžívají příliš, posiluje to stigma nebezpečnosti.
Příklad: německý lyžařský časopis Aktiv upozorňuje na rizika při výměně lyží mezi lyžaři. Taková osvěta je v pořádku a cenná. Proč ale textu dává sugestivní titulek „Výměna lyží na sjezdovce je nebezpečná“? Myslí to dobře, možná chce lyžaře přihrát servisům, ale zbytečně jim přitom sugeruje pojem „nebezpečí“.

Byznys

Pocit bezpečí a jeho propagace jsou skvělý byznys, a to ani nemusíte vlastnit bezpečnostní agenturu. Jsou jím nejenom vázání, ale dnes především helmy a v menší míře i chrániče, u freeridu speciální vybavení. Výroba i obchod mají zájem na jejich propagaci a opět média tento bohulibý trend ráda podporují. Snad i proto, že si tím připadají ušlechtile, když se zasazují o tak správnou věc.
V rozumné míře je to chvályhodné, ale celá tato mlýnice opět vede k povědomí nebezpečnosti: tam, kde bych měl, ba dokonce musel nosit speciální ochranné prvky, přece nemůže být bezpečno…
Přispívá k tomu i nový prvek – lyžování v terénu. Pro mnoho lyžařů jsou skutečně existující nebezpečí, především laviny, novinkou, a tak je opravdu namístě upozorňovat a vzdělávat. (To vidím zejména do budoucna jako důležitější než ohraně lamentovat nad „džunglí na sjezdovkách“.) Sice to s většinovou jízdou po upravených tratích nemá nic společného, ale pocit z neustále zdůrazňovaného nebezpečí zůstává.

Nebezpečí, nebo dyskomfort?

Jsem přesvědčený, že neustále omílaná nebezpečnost lyžování po sjezdovkách je mnohdy spíše nepříjemným pocitem z pohybu po přeplněných tratích. Objektivně platí, že po omezeném prostoru se v reálném čase pohybuje stále více lyžařů. Nárůsty přepravních výkonů moderních lanovek jsou oproti někdejším dopravním zařízením (DZ) v násobcích, celková plocha tratí se zvětšila mnohem méně a nové sjezdovky u starých DZ už vznikají jen minimálně. Prapůvodně obsluhovala ve špindlerovském Svatém Petru jedna lanovka (250 os./hod.) tři sjezdovky; dnes jsou tam pořád, byť širší, úzká Hromovka k tomu, ale DZ tam chrlí skoro 7 000 osob, tedy asi 27krát více.
Ze 60. a 70. let se v odborné literatuře traduje několik propočtů, kolik prostoru lyžař potřebuje. Ačkoliv se tehdy jezdilo jinak (pomaleji, bez carvingového vyjíždění do stran), neplní dnes mnohé areály ani tyto překonané údaje a větší plocha nutná dnes kvůli rychlosti a druhu oblouků je v nich utopií. Víte, že byste i bez carvování měli mít jenom pro sebe plochu minimálně dvou volejbalových hřišť, raději ale znatelně více?

Všichni všude

A dále vzorná úprava vysněžených tratí takřka zlikvidovala „terénní selekci“ lyžařů. V boulích po stehna, občas zmrzlých, si tamější černou dával většinou jen ten, kdo ji byl schopen přiměřeně sjet. Velký hang vlastně spíš proskákat, protože na tvrdých více než dvoumetrovkách to bylo úplně jiné než na dnešních snadno ovladatelných a lépe drživých carverech. Dneska? Dobře to známe: zejména na pomalejším sněhu sjede kombinací traverzů a sešoupávání upravený krpál kdejaký nedoveda včetně snowboardistů. A taky tak zhusta činí.
Prolínání rychlejších a pomalejších funguje pak podobně jako velké rozdíly v rychlosti v silničním provozu. Zejména pomalejší si připadají ohrožení rychlejšími. Někdy oprávněně, jindy proto, že jsou nejistí a jezdí i tam, kam svou výkonností ještě pořádně nepatří. Rychlejší jsou zase otrávení, snaží se uhájit kus svého požitku, občas až na hranici ohleduplnosti vůči slabším. V tom všem další, co jedou nad své poměry. Plus třeba družstvo v hadu přes celou sjezdovku. A nezapomeňme na snowboardisty: také rytmus a způsob jejich jízdy se poněkud liší a lyžař dost dobře neví, co od nich čekat. Přitom si všichni zaplatili a mají nárok pohybovat se všude.

A přesto to jde

Když si tohle všechno poskládáte do typického obrázku, musíte žasnout, že se v takovém mumraji nekácí jedna oběť za druhou. Všichni se tam nakonec skoro až zázračně poskládají a naprostá většina takový provoz zvládne bez úhony. Být opravdu nebezpečno, muselo by být všemožných zranění podstatně víc.
Zdůrazňovat nebezpečí ale dobře zapadá do současné až hysterické „safetymánie“, eskalující zejména po 11. září, již zažíváme všude možně.

Shrnuto: lyžování je pohybově poměrně náročnou aktivitou a ze své povahy obsahuje logická nebezpečí. Jeho vysoce emotivní charakter přispívá k místy až iracionálnímu chování. Zákonitě při něm tedy dochází i k nehodám a úrazům. Není ale žádnými jatkami, na intenzitu a charakter pohybu po tratích není navzdory šířenému názoru a stále ochotněji přejímanému povědomí nijak zvlášť nebezpečné. Přesné netendenční statistické údaje to dokazují.
Upozorňovat na možná a reálná nebezpečí, varovat, informovat a vzdělávat je zcela namístě. Vždy ale seriozně, se znalostí problematiky, nesenzačně a nepřehnaně. Velkou zodpovědnost nesou především média.



ZRANĚNÍ, STATISTIKA A SEZÓNA

Značnou roli ve statistikách hraje i délka a charakter sezóny. Některá je kvůli sněhu a podle termínu Velikonoc (konec března jako v r. 2010 – konec dubna jako v r. 2011) delší, jiná kratší. Úrazy je třeba vždy vztahovat k počtu dnů a lyžařů, přesněji k uskutečněným jízdám. Tohle ovšem média málokdy vezmou v potaz, asi jim to připadá už příliš složité a dlouhé. Schválně jsem v článku vedle sebe položil rakouské údaje 42 a 34 mrtvých – argumentovat poklesem o 20 % bez upřesnění podmínek obou sezon by to byla stejná demagogie, jaké se média dopouštějí běžně.
A ještě jinak to vypadá, pokud zahrneme i neštěstí mimo upravované tratě. Je ohromný rozdíl mezi sněhově chudou zimou a bohatou, kdy to do prašanu láká mnohem více a kdy bývá lavinové nebezpečí vyšší.





SPEKTAKULÁRNÍ NEBEZPEČÍ

Jistou menší roli mohou hrát i další faktory. Větší podíl lanovek znamená i větší riziko spektakulárních nehod. Případy jako kaprunská podzemka sice přímo s lyžováním nespojujeme, ale kdesi v podvědomí se může určitá asociace mezi lyžováním a nehodami na lanovkách vytvořit. Když se dříve porouchal vlek, lyžaři prostě sjeli dolů. Když se dnes zastaví lanovka a následuje evakuace ze sedaček, je to událost do celostátního zpravodajství.
Rovněž vzrůstá využívání práva a dožadování satisfakce. Neboli se větší podíl nehod dostává k soudu a tyto případy jsou opět medializované. To je v pořádku, ovšem i tím vazba lyžování = nebezpečí posiluje.



LYŽOVÁNÍ VS. MÍČOVÉ HRY

Jednou z nejprestižnějších je statistika švýcarské BFU, Beratungsstelle für Unfallverhütung. Z aktuálních údajů zveřejněných v r. 2010: ze 179 mrtvých při sportu v letech 2007 a 2008 bylo více obětí při turistice v horách (40 až 41) než při zimních sportech (38). (Napíše někdo, že horská turistika je „nebezpečnější“ než lyžování?) Z druhých zahynulo 16 (42 %) v lavinách, 11 (29 %) při pádu z výšky a jen jeden (3 %) při srážce.
Stejně zraněných je při zimních sportech (nejenom lyžování) a míčových hrách, především fotbalu.
Za pět let vzrostl počet uživatelů helmy ze 42 na 75 procent, u mládeže do 18 let na 95 procent – bez vynucené povinnosti.



HELMY ANO, ALE NE POVINNĚ

Už od začátku ve SNOW propaguju používání ochranných přileb. Nečiním tak proto, že je to efektní aktuální téma. Znám problematiku a zjednodušenou módní euforii se snažím stavět do seriozního světla. Dokladem jsou i uveřejněné články.
Myslím si, že helma je věc prospěšná a že její klady nesrovnatelně převyšují nevelké zápory. To, že jejich uživatelů přibývá, mě naplňuje uspokojením.
V souladu s převládajícím míněním odborníků včetně výrobců ale nepovažuju za vhodné nošení helmy nařizovat. Určitou logiku má zákonná ochrana snad u dětí. Ještě za sebe neodpovídají, nemají vyspělost a dostatek zkušeností posoudit, jaká nebezpečí na svazích číhají. Výškově, váhově a většinou i dovednostně jsou oproti dospělým znevýhodněné. Zvýšené ochrany požívají v tolika věcech, že helmy na lyžích nebo prkně nejsou žádným extrémem.
U dospělých funguje mnohem lépe vnitřní motivace, tedy ztotožnění. Nikdo nemusí nařizovat třeba používání rukavic – snad až na pár nejteplejších dnů je jízda v rukavicích lepší než bez nich. Jasné a jednoduché.
Jakmile je lyžař přesvědčený, že také jízda s helmou je pro něj výhodnější, většinou si ji za cenu okolo tisíce korun pořídí, případně vypůjčí. A současně se začně starat, jestli je opravdu dobrá, jestli mu sedí, jak v ní vypadá. Pokud by ji ale musel mít na hlavě povinně a byla by jen nutným zlem, nesklouzl by k co nejlevnějšímu hrnci, který by ještě dokázal získat homologaci? Když mu ale na helmě bude záležet, spíš si pořídí kvalitní a hezkou, se kterou si bude připadat dobře.
Nechtějme do lyžování zatahovat další a nová nařízení a omezení. Nepropagujme sociálně lyžařské inženýrství, které by pod líbivými hesly bezpečí a ochrany zdraví ničilo spontánnost, svobodu, pocit volnosti v přírodě. V éře vypjaté safetymánie a s dnešními technickými možnostmi by k další lyžařské buzeraci nemuselo být nijak daleko.