Je-li někde na světě místo, kde se horský turismus narodil, je to totiž s největší pravděpodobností právě Švýcarsko. První hotel v Zermattu, jehož atraktivita byla zřejmá díky blízkému Matterhornu, vznikl již v roce 1838! Tehdy byli obyvatelé horské vsi rádi za každého jednoho letního turistu, který do cíle své dovolené musel vystoupat po kravské pěšině, v zimě jen těžko schůdné. Pojem zimní dovolená tak asi vznikl v lépe dostupném Svatém Mořici, když v září 1864 průkopnický hoteliér Johannes Badrutt uzavřel sázku se čtyřmi britskými letními hosty: vrátí se v zimě a pokud budou zklamáni, zaplatí jim náklady na cestu z Londýna a zpět. Pokud ovšem shledají Sv. Mořic v zimě krásný a vhodný pro odpočinek, zve je na pobyt, jak dlouhý si budou přát. Badrutt věděl, co dělá, protože slunečné zimy ve Svatém Mořici dobře znal. A zimní dovolená byla na světě!

GRAUBÜNDEN

Dnes největší prázdninový kanton Švýcarska měl před dvěma sty lety malinkou výhodu – poskytoval krásnou přírodu a čistý vzduch, přičemž byl ale relativně dostupný. Údolími vedly obchodní cesty a rozrůstaly se osady, které generovaly život díky pohybu zboží a informací. A hory, byť nebyly malé, přeci jen vzbuzovaly méně strachu než štíty ve Wallisu obalené v ledu. Nezapomeňme, že lidé tehdy všechny jevy jako laviny, sesuvy či zvuky padajících ledových ker přisuzovali neznámým silám a odvahu na objevování hor teprve sbírali.

SVATÝ MOŘIC – PRAOTEC V PLNÉ SÍLE

Vraťme se k Badruttovi a do místa, které si dnes říká Top of the World. Ten samý rok 1864, co vznikla legendární sázka, byla v Mořici zřízena první turistická kancelář ve Švýcarsku. A město si připisovalo další body – 1878: první elektrické osvětlení ve Švýcarsku bylo instalováno v hotelu Kulm, 1880: první turnaj v curlingu na starém kontinentě, 1882: první evropské mistrovství v bruslení, 1889: první golfový turnaj v Alpách, rok nato první bobové závody... V roce 1896 se stal Sv. Mořic prvním městem v Alpách, které zavedlo elektrické tramvaje. Svatý Mořic velmi proslavily i zimní koňské dostihy, první se konaly v roce 1906. První lyžařská škola ve Švýcarsku byla otevřena také zde v roce 1929.

V třídní knize lyžařských středisek je pak pod jménem Sv. Mořic spousta dalších červených puntíků: Zimní olympijské hry 1928 a 1948, hned několik mistrovství světa v alpském lyžování (1934, 1948, 1974, 2003). Vykročil na svou dráhu jako první a dodnes si zachovává místo v první skupině pomyslného pelotonu v soutěži lyžařských středisek. Popisovat jeho dnešní lyžařskou tvář je trochu zbytečné, kdo Mořic ještě nezná, může si o něm kdekoli na webu přečíst nebo si na SNOW.CZ prostřednictvím 3D mapy proletět s pomocí platformy Google Earth všechny jeho dnešní sjezdovky. Vyjmenujme stručně jen pár skutečně horkých tipů a vlastních doporučení.

Kdo milujete hory, jeďte na Diavolezzu, nejlépe, když se ubytujete v Berghausu Diavolezza na horní stanici lanovky, kde máte jako na dlani jedno z nejkrásnějších alpských panoramat kolem jediné graubündenské čtyřtisícovky Piz Bernina. Tamtéž se můžete ponořit do nejvýše položené vířivky na světě anebo lyžovat jen za svitu měsíce. Na Corvatschi si zase můžete zkusit, co je to pořádný lyžařský mejdan, lanovka zde při nočním lyžování na nejdelší osvětlené sjezdovce Švýcarska vyváží až do dvou do rána! Corviglia je zase místo, kde se odehrávala klání při posledním mistrovství světa. Neobvyklým jevem v Alpách je síť běžeckých stop, kterých v okolí Svatého Mořice naměříte více než 200 kilometrů. Všechny tři hlavní areály spojuje skibus nebo vlak, který je pro majitele skipasu zdarma.

Je pravda, že dnes je Svatý Mořic centrum luxusu a málokde potkáte tak velkou koncentraci Rolls Royců a 5hvězdičkových hotelů. Na druhou stranu ale nabízí pobyty i za mimořádně zajímavé ceny, třeba v mládežnické ubytovně. Kdo by si chtěl lyžování v Mořici vyzkoušet a obává se ceny, plete se. Například při využití nabídky předplatného časopisu SNOW zaplatíte za skipas pouhých 600 SNOWbonů a za dvě noci v ubytovně 800 SNOWbonů!

SCUOL

Nedaleký Scuol pochopitelně přijímal impulsy od Svatého Mořice, navíc disponoval zásobou termální vody, jejíž léčivé účinky byly již dávno proslulé. První velký a slavný hotel – Waldhaus v obci Vulpera – tu vznikl v roce 1897. I dnes smáčí nitky existence Scuolu minerální voda, kterou doplňuje příjemný lyžařský areál o 60 kilometrech tratí s převýšením pěkných 1 550 metrů. Scuol je z Česka druhé nejbližší lyžařské středisko ve Švýcarsku, cesta tam se dá autem zvládnout i za šest hodin (600 km).

DAVOS

Ve stejném kantonu, mohli bychom říci za jedním tunelem, leží další slavné místo – Davos. V nadmořské výšce 1 560 m je významným lyžařským a turistickým střediskem a klimatickými lázněmi, k tomu ještě druhým největším městem Graubündenu s téměř 11 000 obyvateli.
Věhlasu Davos dosáhl s první léčebnou tuberkulózy, v 19. století ji otevřel mannheimský lékař Alexander Spengler (ano, jeho jméno nese slavný hokejový turnaj). Železnice, která byla do města zavedena roku 1890, pak stála na startu nové turistické éry. V roce 1899 zahájila provoz lanovka na Schatzalp, kde byla vybudována i sáňkařská dráha. V témže roce se v Davosu konalo mistrovství světa v krasobruslení. A tak dále.
V Davosu se dodnes setkávají pacienti s turisty, byť ti druzí tvoří významnou většinu. A přibyli ještě kongresoví hosté. Rozlehlý Parsenn, sportovní Jakobshorn, rodinná Madrisa a Rinerhorn nebo prašanová Pischa, to je pestrý arsenál lyžařských areálů, jejichž tratě čítají celkem 320 kilometrů. Základnu jim tvoří město Davos, které má vše, co města mívají. A navrch třeba 110 kilometrů běžeckých tratí nebo nádherný wellness areál s teplými bazény, saunami či parními lázněmi. Davos je mezi ostatními lyžařskými top adresami specifický, nemá jednu tvář, ale koncentruje v sobě hned několik osobností. Podle libosti se může proměnit v lázně, kongresové město, lyžařský resort, tréninkové centrum běžkařů, romantické zimní středisko… Stačí si jen vybrat.

WALLIS

Kanton, který dnes používá svých 48 čtyřtisícovek jako marketingové motto, neměl začátky horské turistiky právě kvůli nejtěžšímu horskému terénu vůbec jednoduché. Zatímco údolí Rhôny bylo tepnou evropských obchodů a informací, okolní hory byly nepřístupné a děsivé. Jednotlivá údolí osídlili pastevci, kteří se dolů z hor dostali jen v létě po horských stezkách. Jejich život byl vesměs odkázán na to, co sami vyprodukovali. Izolace to byla tak silná, že se odcizily i jejich jazyky, že si lidé ze dvou sousedních údolí téměř nerozuměli… Dnešní člověk by vůbec nepředpokládal, jaký kulturní význam může mít obyčejná cesta nebo silnice. Až silnice, případně železnice, totiž otevře světu ukryté místo. Třeba v případě Saas-Fee se tak stalo až v roce 1951. Na počátku skutečné horské turistiky ve Wallisu stál především Zermatt, kam se dalo po bezpečné cestě dostat již po roce 1860.

ZERMATT

Zermatt se začal turisticky formovat jako nástupní místo do hor, tedy zprvu svolával všechny alpinisty neboli horolezce. V roce 1858 zde vznikla první asociace horských vůdců, v průběhu následujících čtyř let byla vybudována silnice. Velké datum je 14. červen 1865, kdy byl poprvé zdolán Matterhorn. Reklama, která se nedá zaplatit. V roce 1880 byla ve výšce 3 260 m n. m. otevřena horská chata Hörnlihütte, to už byly v Zermattu desítky turistických lůžek, přičemž v roce 1884 přibylo dalších 150 v hotelu Riffelalp. V červnu 1891 nastal další skok – železnice z údolního Vispu. Parní vláček ale fungoval až do roku 1933 jen přes léto. Za osm let přibyl úsek na Gornergrat již coby elektrikou poháněná dráha. V lednu 1899 se v Zermattu objevují první lyže – přivezl je Němec Wilhelm Paulcke a Robert Helbling z Basileje. V roce 1942 vyrostl první vlek na Sunneggu (který za necelých 40 let nahradilo první alpské metro) a pouhé dva roky nato, v roce 1944, překonal počet zimních hostů letní.
Dodnes Zermatt svolává zejména lyžaře, byť i počty horolezců jsou nepřehlédnutelné. Síle všudypřítomného Matterhornu se dá sotva odolat a ten, kdo jej nemá odvahu zlézt, na něj alespoň prokouká hodiny třeba při lyžování. Všude na vás totiž hora hor dohlíží. V jeho nejklasičtější formě jej můžete pozorovat z Rothornu, právě odtud jej fotí třeba výrobci čokolád. Pod Rothornem je také první z lyžařských oblastí. Odtud se pak na lyžích snadno přesunete do další v okolí Gornergratu. Nejrozlehlejší tratě jsou ale pod Klein Matterhornem, kde leží ve výšce 3 899 m i nejvyšší evropská sjezdovka.
Zermatt, ačkoli má pověst drahého resortu, není nijak zvlášť nablýskaný nebo namyšlený. Drahé auto tu nepotkáte, jelikož ve městě smějí jezdit výhradně elektromobily – mimochodem, první se tu objevil už v roce 1947. Snobství se tu nenosí možná i proto, že tak hluboko v horách není pro snoby místo. Ne že byste tu nenašli luxusní hotely, ale atmosféru tu diktuje zejména Matterhorn. Bydlet se dá v i ubytovně a ceny služeb se tu mnohde shodují s cenami v údolí.

SAAS-FEE

Sousední ledovcové údolí Saas na příliv turistů čekalo znatelně déle, ačkoli vznik prvního hotelu se datuje do roku 1880. Turistika začala být koordinována prostřednictvím vlastní asociace roku 1925, první vlek vznikl roku 1948. Po vybudování silnice do Saas-Fee se začne plnit seznam investic, vzniká lanovka za lanovkou. V roce 1977 se Saas-Fee stává celoročním lyžařským resortem, v roce 1991 je otevřen první úsek metra, za tři roky nato druhý.
I dnes lze v Saas-Fee cítit jeho historický prazáklad, ostatně původní domky na nožkách se přehlédnout jen tak nedají. Lyžování a moderní infrastruktura však co do vnějších vjemů dominují a veřejně opakují, že se nacházíme v jednom z nejsofistikova­nějších lyžařských areálů. Balanc vyvažuje divokost okolní přírody, kde převažuje led a kámen – lyžování v horních partiích střediska připomíná až skoro glaciologickou exkurzi. Když si představíme, jak zde lidé žili před sto lety, zjistíme, jakou jim lyžování přineslo spásu. Lyžaři tu dnes využívají 100 kilometrů tratí, které začínají ve výšce úctyhodných 3 600 metrů.

LEUKERBAD

Historické zápisky Leukerbadu, dalšího unikátního místa na alpské i lyžařské mapě, voní pro změnu léčivou vodou. Termální prameny začaly psát historii místa již v dobách starověku, kdy pomáhaly Římanům od jejich neduhů a válečných šrámů. V době moderní se tu objevil první hotel prý již roku 1700 a nesl jméno Maison Blanche, po zásahu zničující lavinou byl v roce 1719 postaven znovu jako pětipatrový kamenný dům. Dlouhou dobu pak sloužil většině lázeňských hostů, než v 19. století začaly přibývat hotely další. Přispěla k tomu i silnice, která sem byla postavena roku 1850, a posléze železnice, jež byla otevřena roku 1915, aby byla za 52 let zase zrušena.
Ovšem lázeňská turistika nemá s tou lyžařskou až tak moc společného, byť naše lyžařské pobyty zásadně zpříjemňuje. Spojit lázeňství s lyžováním se podařilo roku 1948 stavbou prvního vleku na Obere Maressen, za devět let pak byla postavena lanovka na Gemmipass. Hlavní lyžařská investice ale přišla až roku 1970, kdy započala stavba lanovky Torrentbahn. A z hlediska lyžaře jsou důležitá i data 1980 a 1993, kdy vyrostly dvoje veřejné lázně, Bürgerbad, resp. Alpentherme.
A dodnes si s sebou Leukerbad nese osvícení léčivou vodou. Bez ní by lyžařský areál zapadl mezi stovkami dalších podobných. Lyžařský areál totiž není – myšleno v konkurenci ostatních alpských resortů – žádný obr. Nicméně také žádný nýmand, což může doložit třeba tím, že hostil závod Světového poháru žen (1987) i mužů (1988).

NENDAZ

Nendaz, vstupní brána do obří lyžařské oblasti 4 Vallées, nebylo ještě před sto lety ničím jiným než chudou horskou vsí, kde se lyžaři objevili jen zřídka, když je nahoru do kopců vyvezl poštovní autobus. Doba si ale žádala své, a tak v roce 1952 vyrostl v Nendaz první lyžařský vlek. Za šest let se začalo se stavbou první lanovky mezi Haute Nendaz a horou Tracouet ve výšce 2 200 metrů. Byl to odvážný čin společnosti Télé-Nendaz, naštěstí na konci šedesátých let vypukl lyžařský boom, který tuto investici zachránil a nechal vydělat na další. V roce 1976 vznikla oblast 4 Vallées, obrovský lyžařský areál, který spojil Nendaz, Verbier a Veysonnaz. V té době zahrnoval 80 vleků a lanovek v rámci jedné jízdenky. Třešničku na dort usadili v roce 1983, když byla uvedena do provozu velká kabina dosahující na vrchol Mont Fort (3 300 m).
Mont Fort je těžištěm i atrakcí střediska až dodnes, kdy pionýrství postupně zastoupila profesionalita. 4 Vallées je nejrozsáhlejší lyžařské středisko s mimořádnou variabilitou, v oblasti Verbier se koncentruje nebývalý počet ski-route, značených, ale neupravovaných tratí, které přitahují freeridery ze všech končin, nad Veysonnaz pak převažují carvingové tratě včetně závodní FIS. Nendaz leží uprostřed, takže máte největší výběr. Dnes je to již víceméně turistické středisko, byť chov dobytka tu žije dál. Zajímavé je i tím, že nabízí ubytování téměř výhradně v apartmánech, které jsou spíše vyšší kvality až vyloženě luxusní, ale za ceny spíše vstřícné.

LES DIABLERETS

Nedaleko od Ženevského jezera, kde se společnost přirozeně koncentrovala, měla horská ves Les Diablerets dobrý potenciál stát se turistickým cílem. Do karet jí hrála i scenérie s legendami opředeným ledovcem. A nejvyšším trumfem byla silnice, která sem byla přivedena ve druhé polovině 19. století. Již tehdy byl její efekt zřejmý, což ilustruje i založení místní turistické kanceláře roku 1888.
Zájem o zimní sporty rapidně vzrůstal, v roce 1909 byl založen sportovní klub, který organizoval závody a vyjížďky na lyžích – přestože jeho členy byli převážně Britové. Nicméně lyžování se v Les Diablerets zabydlelo, takže se sem dostala národní mistrovství (1937) a později i závody Světového poháru (1974). Do zlatých lyžařských dob se narodil i projekt lanovky na ledovec (1962), horní stanice lanovky od Maria Botty je však až z roku 2001.
S rozvojem cestování začala zimní střediska blízko údolních center ztrácet na své výlučnosti a možná i Les Diablerets je nyní klidnější než v dobách největší lyžařské exploze. O to víc ale stojí za návštěvu. Má hned tři lyžařské rozměry, klidný areál Isenau, rozlehlý Meilleret, na nějž navazuje rozlehlá síť tratí resortu Villars. A poslední ledovcový, který nese komerční značku Glacier 3000. Areál to není nijak obří, preferuje kvalitu, byť sedmikilometrová sjezdovka a převýšení 1 650 metrů bodují i na straně kvantity.

JUNGFRAU

Vysoko nad Thunským jezerem svítí do dáli bílé trio slavných hor Eiger (3 970 m), Mönch (4 099 m) a Jungfrau (4 158 m). Není se čemu divit, že lidé nemohli donekonečna odolávat jejich volání. Tím spíš, že se pod hory dalo dostat relativně pohodlně. Nejnižší, ale nejnáročnější vrchol tria Eiger byl zlezen anglickým hostem v srpnu 1858. A první lyže? V análech je zanesena příhoda, jak si „excentrický“ anglický turista nazul lyže už v hotelu a opíraje se o dlouhou dřevěnou tyč vykročil na nich skrz hotelovou halu vstříc prvním zimním zážitkům. Těžko říci, jestli byl první, ale první místo v pamětech si zajistil.
Dobrá dostupnost (nebo viditelnost?) z Bernu byla patrně důvodem, proč se kolem oblasti, kterou dnes známe jako Jungfrau region, začalo točit tolik zájmu. V roce 1890 začíná jezdit vlak mezi Interlakenem a Grindelwaldem, rok nato je otevřena železnice mezi Lauterbrunenem a Mürrenem. Roku 1893 vyjíždí první vlak na Schynige Platte a hlavně Wengernalpbahn, dráha na Kleine Scheidegg spojující Grindelwald s Mürrenem. V prosinci téhož roku žádá Adolf Guyer-Zeller o povolení postavit zubačku na vrchol hory Jungfrau. Za tři roky poté začíná stavba díla, které dodnes fascinuje celý svět. Práce to byla náročná a postup pomalý, takže když Zeller v roce 1899 zemřel, plány se omezily na vybudování dráhy pouze na Jungfraujoch. Pouze znamená do výšky 3 454 m. Dodnes je to nejvýše položená železniční stanice. Fungovat začala roku 1912 a její příběh by dal na samostatnou knihu.
Plánovala se i lyžařská přepravní zařízení, první projekty vznikaly v roce 1930, ale přibrzdila je druhá světová válka. Jen rok po válce představila společnost Ludwig von Roll’schen Eisenwerke AG projekt první sedačkové lanovky. Stoupá vzhůru na First, v roce 1947 byl pak spuštěn její poslední, čtvrtý úsek.
Dnes – jak jinak – zimní návštěvník lyžuje v ultramoderním středisku, jehož trvalou kulisou jsou barevné vláčky, které fungují i jako alternativa vleků. Něco, co se najde málokde na světě. Vůně technické revoluce lyžaře provází po všech 213 kilometrech sjezdových tratí s převýšením přes dva tisíce metrů. Ve městech jsou cítit stopy prvních lyžařů, ostatně oblast Jungfrau byla i lyžařská domovina Sira Arnolda Lunna. Jako bonus si můžete vyrazit na Jungfraujoch a podívat se z vrchu na nejdelší alpský ledovec Aletsch. Můžete si vyzkoušet slavný sjezd Lauberhorn nebo se vydat po stopách Jamese Bonda na otočnou restauraci na Schilthornu. A tak by se dalo pokračovat. Ročně se tu objeví turisté až ze 70 zemí, Jungfrau region je proto právem označován jako nejvíce kosmopolitní oblast Alp. Skipas zdarma na otestování najdete právě v tomto SNOW.

ENGELBERG

Dějiny Engelbergu šly vlastní cestou a stáli za nimi nikoli Angličané, ale benediktýnští mniši (1122), kteří stojí i za prvním zlezením Titlisu v roce 1739. Jakožto horská oblast snadno dostupná z obydlené nížiny v okolí jezera Vierwaldstättersee, vtrhl turismus do Engelbergu již časně a už ve druhé polovině devatenáctého století zde vznikla řada hotelů. Vše ještě podpořila nová silnice (1874) a hlavně železnice zprovozněná roku 1898.
21. ledna 1904 sjíždí Joseph Kuster a Willi Amrhein na lyžích z Titlisu a právě tato sezóna je označována jako první zimní v Engelbergu. V roce 1911 Engelberg eviduje již 165 922 turistických noclehů. V roce 1913 začíná jezdit vláček na Gerschnialp, kde na něj v roce 1927 navazuje druhá kabinová lanovka ve Švýcarsku končící na Trübsee. V březnu 1967 se otevírá lanovka na Klein Titlis (3 032 m).
Když dnes lyžujete v Engelbergu, nemusíte se ani moc snažit, aby na vás relikty starých dobrých časů promlouvaly. Uslyšíte je v halách stoletých hotelů, jejichž chlad mírní přívětivost klášterního areálu. Společně s lyžařskou oblastí s převýšením 2 000 metrů je to koktejl nezapomenutelně plné chutě.

Tak co myslíte, dokáže dětství lyžařského střediska předdefinovat jeho budoucnost? Je tradice pojem prázdný, nebo se reálně odráží i v současnosti? Snad vám tedy tento malý výlet do dětství lyžování ve Švýcarsku předá i nějakou relevantní informaci o tom, jak to kde je dnes.

TIPY NA UBYTOVÁNÍ VE ŠVÝCARSKU

Možná ne každý ví, že i ve Švýcarsku je možné bydlet v hostelech, tedy v ubytovnách, kde je v nabídce i levnější forma ubytování turistického typu. Hostely si ale své zákazníky nacházejí i mezi těmi, kdo preferují neformální a více „kontaktní“ atmosféru. 56 ubytoven sítě Swiss Youth Hostel nabízí v celém Švýcarsku standard ubytování, který bychom v Česku označili jistě za hotelový, vedle vyhledávaných dvojlůžkových pokojů se sociálním zařízením je obvykle k dispozici i nějaký „gruppenlager“, tedy levný nocleh v pokoji s mnoha postelemi. Celá síť stojí na tomtéž konceptu, k snídani se například nabízí džus z produkce Fair trade a hodně se staví na dobré a zdravé stravě. Mládežnické ubytovny stojí často na nejlepších místech po celém Švýcarsku a využívají různé budovy, bydlet můžete v hradu nad slavným Rýnským vodopádem nebo v moderních ekologicky laděných stavbách třeba v Zermattu, Scuolu či Lenzerheide…
Lidé, co chtějí svůj klid a svobodu a nevyžadují denní servis, mohou bydlet ve velmi populárních prázdninových bytech a domech sdružených společností Interhome. V nabídce jsou stovky rozličných objektů – moderní budovy ve městech nebo původní domky zapadlé kdesi v horách. Domy z nabídky Interhome najdete téměř všude a výběr je natolik široký, že si můžete svůj pobyt ve Švýcarsku vyladit přesně podle svých představ a požadavků. To vše za velmi příjemnou cenu.
Náročnější či konzervativní hosté mohou zvolit čtyřhvězdičkové hotely Sunstar, které se nacházejí v klidných částech nejznámějších rekreačních oblastí. Hlavní filozofií tohoto hotelového řetězce je ohleduplnost k životnímu prostředí a udržitelnost trvalého rozvoje. Své hotely koncentruje v turistických letoviscích Arosa, Davos (2 hotely), Flims, Klosters, Lenzerheide, Grindelwald, Wengen, Zermatt. Co jméno, to lyžařský pojem!

Článek byl převzat z časopisu SNOW 57.