Na hory se nejvíce jezdí autem, protože si myslíme, že je to praktické
a rychlé. Možná žijeme v přechodném období, kdy odsouváme autobusy a
ještě se nepropracovali k létaní letadlem. Se současnou technologií je
normální, že si do navigace nacvakáme cíl dovolené a přikážeme jí
„ukaž cestu!“, aniž nás nutí o čemkoliv přemýšlet a rozhlížet se
kolem sebe.
Občas má navigace nějaký ten háček, ale dá se zvyknout – třeba volí
nejkratší cestu a ta jako na potvoru vede středem města kolem pěší zóny
nebo nás nažene do zasněženého průsmyku. Navigace nemyslí, ale koná
příkaz. Je bez zábavy a fantazie.
Zkuste si vzít na cestu jako průvodce mapu, případně se vrátit do hodin
zeměpisu, dějepisu nebo vyzkoušet děti na zadním sedadle, co se za peníze
daňových poplatníků (nebo vaše) ve škole naučily. Tak schválně: kolik
umíte vyjmenovat spolkových zemí Rakouska nebo švýcarských kantonů? A
znáte italské provincie sousedící s Jižním Tyrolskem?
JEDEME DO RAKOUSKA
Do Rakouska máme z pragocentrického vidění dvě základní možnosti:
jižní trasa vede na Linec, západní míří na Řezno (Regensburg) a Mnichov.
Ta posledně jmenovaná patří zřejmě k nejpoužívanějším, protože
končí v Tyrolsku, stejně jako většina českých lyžařů. Projedeme
Plzní, zastavíme na poslední tankování a SMS na Svaté Kateřině, kde je
obvykle ošklivé počasí a teplota o několik stupňů nižší než v
Praze.
Překonáváme pohoří jménem Český les – neplést prosím s
Böhmerwaldem, jímž se německy nazývá česká část Šumavy. Když tak už
Böhmischer Wald, ale daleko spíš Oberpfälzer Wald. Dříve neprostupné
hvozdy dnes protíná dálnice, která nás dovede do Bavorska, největší ze
spolkových zemí Německa.
Oficiálně se jmenuje Svobodný stát Bavorsko a metropolí je Mnichov – z
okénka jsou při průjezdu městem nejviditelnějšími atrakcemi fotbalová
Allianz Arena, jejíž skelet mění barvy podle toho, kdo zrovna hraje, obří
vitrína s mercedesy anebo stadión z olympijských her 1972, které Německo
definitivně potvrdily jako znovuvzkříšenou evropskou mocnost. Z Mnichova si
to stále po dálnici můžete namířit do rakouského Tyrolska.
Tyrolsko je lyžařsky nejvděčnější zemí s nejbohatším výběrem
středisek a ledovci. Jeho hlavní metropolí je Innsbruck. I když se tu konala
zimní olympiáda, je to překvapivě starobylé a pěkné město. Nevyhnete se
mu, ani když míříte do Itálie přes Brenner. Původně jeho území sahalo
až k Bolzanu, ale italská anexe koncem 1. světové války jej rozetla.
Následně si Tyrolané ze severu v referendu přáli připojení k Německu,
čemuž bylo „vyhověno“ až anšlusem (připojením) Rakouska k
hitlerovskému Německu.
Západně leží ještě malá spolková země Vorarlbersko, v překladu
„Předarlbersko“, která je ale ve skutečnosti situovaná za pohořím
Arlberg. Alespoň z rakouského pohledu. Neprostupný masiv je při cestě z
Innsbrucku i dnes přijatelnou cestou překonatelný jen díky tunelu o délce
13 972 m, což mu s přehledem zajišťuje titul „nejdelší silniční tunel
v Rakousku“. Je nasnadě, že Vorarlbersko má blíže k území kolem
Bodamského jezera než k Tyrolsku, čemuž odpovídá velmi specifický
německý dialekt, „švýcarský“ ráz vesnic, láska k sýrům a také
fakt, že v r. 1919 se 80 % obyvatel vyslovilo v referendu pro připojení ke
Švýcarsku. Marně.
Za Mnichovem (u Rosenheimu) je také odbočka na Solnohradsko, kterému se dnes
říká moderně Salcbursko, čímž je aspoň hned jasné, co je jeho hlavním
městem. Míříte-li do Štýrska, pravděpodobně využijete jednu z dálnic
směřujících do Grazu – z Lince, nebo z Vídně. Pahorkaté a úrodné
Štýrsko bylo po dlouhá staletí dobrou a zároveň těžko střežitelnou
spižírnou pro sousední mocnosti, jejichž hranice se právě zde setkávají.
(A část historického Štýrska dnes náleží Slovinsku, ach ty
středoevropské národnostní poměry.) Dnešním bohatstvím Štýrska jsou i
četné termální prameny, které byly náhodou objeveny při průzkumných
ropných vrtech v 70. letech. Rakousko-maďarské pomezí se nachází na
tektonickém zlomu, kterým prýští voda z hlubin Země téměř na každém
rohu.
Zbývají Korutany, nejlépe přístupné přes Salcburk a Villach, zdejší
hlavní město, mimochodem rovněž obdařené termálními lázněmi. Jejich
vábničkou jsou jezera, kterých je na tisíc, a slunečné klima jižní
strany Alp.
JEDEME DO ITÁLIE
Ta část Itálie, kde je nejvíce lyžařských středisek, kdysi bývala
součástí rakousko-uherského mocnářství. Když se řekne Brixen, většina
z nás si okamžitě vybaví hodiny českého jazyka a scénu, v níž je Karel
Havlíček Borovský deportován temnou nocí právě sem. Region, kde Brixen
leží, se oficiálně jmenuje Trentino – Alto Adige a provincie pak nese
jméno svého hlavního města Bolzana. Zní to hezky italsky, ale mluví se tu
spíš německy a pro nás je to zkrátka Trentino a Jižní Tyrolsko (v
němčině Südtirol).
Pryč je doba, kdy oblast většina Čechů z nevědomosti házela ještě do
sousedního Rakouska. Jeho součástí totiž odjakživa až do r. 1919 byla a
pojmenování Tyrolska pochází odtud – z hradu Tirol nedaleko Merana.
Zčásti sem zasahují Dolomity, o něž se Tyroly administrativně dělí s
Trentinem a Benátskem. V rámci evropských horstev jim nelze upřít
nadprůměrnou originalitu – petrografickou, geomorfologickou, klimatickou,
botanickou i výtvarnou. Za to všechno se letos dostaly také na seznam UNESCO,
kde kopou za ligu chráněných přírodních úkazů. V jejich tváři lze
také ještě pozorovat šrámy 1. světové války, jejíž frontová linie
vedla i po těch nejvyšších vrcholech.
Řidiči při sjezdu z Brenneru tolik nejásájí, protože dálnice je tu
nepříjemně úzká. Přes Itálii se dá pokračovat až do Francie, pokud se
vydáváte do jejích Jižních nebo Přímořských Alp. To pak cesta míří
přes Turín, ležící v Piemontu. Než se k němu dostaneme, překonáváme
Lombardii, krásný surově hornatý kraj, kde leží i jezero Garda. Dálnice
nás vede Pádskou nížinou, jež se zdá na první pohled nudná, ale můžete
se kochat horami na obzoru. Zasněžené vrcholky vynikají o to lépe, že pod
sebou mají lehce zamlžený prostor úrodné roviny.
Pokud míříte do těch nejjižnějších Alp, je třeba sjet až do Janova,
pak pokračovat podél moře směrem do „azurového“ Nice. Jestlipak víte,
jak se jmenuje provincie, v níž Janov leží?
JEDEME DO ŠVÝCARSKA
Švýcarsko je velmi složité. Jako by se sem urputně protlačovaly vlivy z
okolních zemí a zároveň tady zůstávaly jiné, konzervativně zachované
mezi horami sahajícími až do nebe. Je tu nejvíce čtyřtisícovek ze všech
evropských zemí a lyžovat jde prakticky všude.
Ve Švýcarsku vezměte na vědomí, že jste v zemi excelentních vlakových
služeb. Ergo není nijak divné, když se tady zamotáte do dlouhatánské
silniční zácpy. Některé trasy můžete překonat dokonce autovlakem, jiné
kvůli mnoha uzavřeným průsmykům v zimě nepřekonáte vůbec. Chcete-li
tedy, průjezd Švýcarskem může být krajinově i zážitkově
plnohodnotný.
Nuda na zadním sedadle, kde již vaše děti projely všechny záznamy na mp3
nebo rozdrobily všechny piškoty mezi sedadla, je jako stvořená k opakování
švýcarských kantonů.
Takže do toho, kolik jich vlastně Švýcarské spříseženství neboli
konfederace má? Když se vám nepodaří vyjmenovat ani pět z nich, zkuste si
třeba na mapě představit hranice mezi jednotlivými jazykovými regiony.
Francouzsky mluvící Švýcaři s dobře proříznutou pusou by vám
vysvětlili, že je to jednoduché: „Les Français pisent en Rhône, les
Allemands pisent en Rhin.“ Neboli Francouzi čůrají do Rhôny a Němci do
Rýna.
A víte, která je nevyšší hora Švýcarska? Nápověda: není to
Matterhorn.
JEDEME DO FRANCIE
Francie je tak veliká a geograficky rozmanitá, že ani sami její
obyvatelé by nejspíš nedali dohromady více než deset departmánů a to by
to byly jen ty nejbližší. Do Francie se nejčastěji vstupuje – po
nekonečném čase stráveném na dálnicích – u Ženevského jezera. Tak mu
říká skoro celý svět s výjimkou Francouzů, kteří ho po svém nazývají
Lac Léman.
Vjíždíte do Horního Savojska, s nímž z jižní strany sousedí Savojsko.
Jsou to dva hlavní lyžařské departmány, kde leží velká většina
notoricky známých lyžařských středisek a také nejvyšší hora Mont
Blanc.
Než se dostanete do hlavního města tohoto lyžařského ráje – Albertville
– možná vás čekají nepříjemné zácpy. Tady je každá rada, kterou
cestou se sem ze Ženevy vydat, drahá. GPS vám poradí dobře, jen pokud v ní
máte zabudovaný satelitní odečet aktuálního stavu dopravní situace.
Takže si před odjezdem raději opatřete nějakou publikaci o dějinách
Savojska. V nepřehledném historickém mišmaši se ve vládě nad tímto kusem
země střídali Francouzi, Italové i Švýcaři. Prozradíme pouze, že
součástí Francie se stalo na jaře 1860, kdy se pro toto řešení vyslovila
v referendu drtivá většina obyvatel.
O Jižních Alpách jsme podrobně psali loni. Severní přístupová cesta do
nich vede přes již zmíněný Turín a sedlo Montgènevre. Ze všech tras za
lyžováním je to pravděpodobně nejspektakulárnější hraniční přechod
– je ještě o dost výš než Brennerský průsmyk a na francouzskou stranu
vedou lehce adrenalinové serpentiny, končící ve starobylém, kamenném a
charismatickém městě Briançon, kde musíte přinejmenším zhlédnout staré
opevnění.
A ještě kvízová otázka na závěr: Jak se jmenuje departmán, kde leží
Les 2 Alpes a Alpe d´Huez?
ANNECY: MLADIČKÝ FILOZOF A ZRALÁ MILENKA
V Annecy prožil svou první lásku velký filozof Jean-Jacques Rousseau. Ve
městě se setkal s madame de Warrens, když mu bylo 16 let. Jí bylo tehdy 29 a
zprvu ji holobradý mladíček nazýval „maman“. Rousseau byl do ní velice
zamilován a později se stala jeho milenkou. Repliku loubí, v němž se
milenci scházeli, najdete v centru malebného města v ulici – jak jinak –
Jean-Jacques Rousseau, v čísle 10. Památník trochu paradoxní lásce zde byl
vybudován v roce 1928 u příležitosti dvoustého výročí jejich
setkání.
Jean-Jacques Rousseau je autor mnoha filosofických a právnických spisků, ale
v jeho díle najdeme i mnoho odkazů na krásy Savojska, zdejších hor a
neposkvrněné přírody.
AUGŠPURK: ODKUD MĚL ZBOHATLÍK PENÍZE?
V německém městě Augšpurk (Augsburg) je nejstarší starobinec Evropy.
Fuggerei je unikátní sociální „vesnice“ uprostřed města, kde dodnes
lidé potřební platí roční nájemné v ekvivalentu jednoho rýnského
zlatého, což je necelé euro. Jakob Fugger zvaný Bohatý finančně a
obchodně ovládal Evropu v polovině 16. století a mecenášstvím
zmíněného zařízení si nejspíš předplácel odpustky na onom světě.
Objevitel nejrůznějších spekulantských taktik, dumpingových cen a
dalších drsných finančnických intrik byl v osobním životě pěkné
kvítko. Když zemřel, jeho žena se za dva týdny provdala za jiného
muže.
A kde na to bral? To se dozvíte nedaleko. V údolí řeky Inn leží Schwaz a
prakticky v městečku je vstup do stříbrných dolů. Doly jsou celoročně
přístupné. Je tu všechno, co umí nabídnout nejlepší báňské muzeum –
chlad, vlhko, vláček, jímž se jede k hlavním štolám, nepochopitelný
labyrint chodeb a instalace se starobylou těžební technikou, jako jsou
kožené tašky, v nichž se čerpala voda. Zkrátka fascinující pohled na
těžbu stříbra na sklonku středověku. K návštěvě nafasujete helmu a
nepromokavý plášť, kahany nikoli, neboť osvětlení je na prohlídkové
trase elektrické.
BERN: OPRAVDICKÝ BERNARDÝN
V Bernu je rozsáhlé přírodovědecké muzeum a část jeho expozice je
věnována jedinému psu. Pes se jmenuje Barry a je to nejslavnější
bernardýn všech dob. Doložena je jeho existence v hospicu průsmyku Svatého
Bernarda v letech 1800 až 1812. Za svůj život prý podle legendy zachránil
na dvě stovky pocestných. Psi se používali v hospicu spíš k
prošlapávání cesty hlubokým sněhem než k roznášení soudků s rumem.
Jejich záchranářská činnost spočívala především k vyhrabávání lidí
z lavin. Oběti hor často vděčily za svůj život tělesnému teplu velkých
zvířat. Psi na nemohoucí dýchali tak dlouho, dokud nepřišla pomoc.
Jejich jméno je odvezeno od Svatého Bernarda, patrona horolezců, který
založil v 11. století v průsmyku – tenkrát ještě zvaného Mont Joux –
klášter. Za svým celoživotním posláním prý prchl den před plánovaným
sňatkem skokem z okna.
BOLZANO: PRŮSMYKEM SÁM VSTŘÍC SMRTI
V době, kdy lidé ještě ani nemluvili článkovanou řečí, se už vydávali na dlouhé cesty. Víme jistě, že v době měděné se průsmyk nad dnešním Schnalstalem pokoušel překonat jistý muž. Nepodařilo se mu to, zato archeologové, kteří ho v roce 1991 získali, doslova jásali. Zmrzlík, kterého našli v létě náhodní turisté, dostal jméno Ötzi. Ledovec ho držel ve svých klepetech více než pět tisíc let. V muzeu v Bolzanu se můžete seznámit s jeho outdoorovým oblečením. Vrstvil trochu jinak než podle současných doporučení:
- první vrstvou byly kozinkové legíny zavěšené na koženém pásu z hověziny – princip byl stejný jako dámské podvazky a nohavice měly dole kožené jazyky, kterými se přidělávaly k botám
- moudí zakrývala bederní rouška také z kozí kůže
- místo trička měl kožešinový kabátek sešívaný z kousků kozí kůže
- jako bunda sloužila Ötzimu pláštěnka, která vypadala jako rohož (bez rukávu, ruce si pocestný zahříval pod ní)
- čepice byla z medvědí kožešiny
- Ötziho boty jsou úchvatný řemeslný výtvor – jejich podrážka byla z medvědí kůže a svršek z jelena, vnitřek tvořila jakási ponožka (síť z provázků ukroucených z trávy, držící pohromadě seno jímž byly boty vycpané)
Nález tohoto těla drásá obrazotvornost všech historiků. Proč zemřel? Kam šel a odkud? Všechno jsou jen hypotézy, ale zábavné.
MAURIENNE: PROSTĚ OPINEL
Když se řekne nůž, tak to znamená cokoli. Když se řekne
„švýcarák“, znamená to přesnou práci v elegantním červeném designu.
Když se řekne opinel, znamená to Opinel. Patří ke zdejším horalům jako
dubová hůl ke Svatému Kryštofovi nebo mobil k manažerovi.
Opinel má muzeum, které si ve městě Saint Jean de Maurienne založil jako
hračku na stará kolena Joseph Opinel – potomek konstruktéra prvního
zavíracího nože. Je mu již spoustu let, ale možná ho tam ještě
zastihnete jako průvodce.
Skvělý nůž, který měl ve své době převratnou funkci – byl prostě
skládací – se dodnes vyrábí i ve své původní podobě. Jeho historie má
mnoho zajímavých momentů včetně bratrské rozepře. V muzeu uvidíte vedle
modelů se stříbrnou korunkou a ručkou i ty se savojským křížem. Zkrátka
dva bratři, dvě obchodní loga. Ale zbyl jen jeden. Interpretace rozdělení a
opětného sloučení značky Opinel je v muzeu velmi kulantní.
ŘEZNO: PAPEŽOVÝM RODIŠTĚM K JEHO GARDĚ
Když projedete Řeznem, tedy Regensburgem, budete míjet vesnici jménem
Pentlig. Ta je rodištěm Josepha Ratzingera, dnes známého spíš jako Jeho
Svátost Benedikt XVI. Ve vsi je jeho rodný dům, který jitří zvědavost
trochu bezdůvodně. Je to obyčejná stavba ve zcela normální vesnici.
Daleko zajímavější je muzeum papežské gardy, které najdete ve
Švýcarsku. Ano, jedná se o pány v sametových baretech, nařasených
kalhotách a se „psími dečkami“ přesně tak, jak byly naposledy vidět v
kýčovitém filmu Andělé a démoni a kteří trochu připomínají prince z
vánočních televizních pohádek.
Muzeum leží poblíž města Brig v kantonu Wallis, v jeho satelitní vesnici
jménem Naters. Muzeum se nachází ve starých vojenských krytech. Historie
papežské gardy je stará už pět set let. V roce 1506 si Švýcary najal na
svou ochranu papež Julius II. Ale vězte, že již Tacitus psal: „Helvéti
jsou lid reků, známý pro kvality svého vojska.“
SÖLDEN: JAK TO BYLO S HANIBALEM
Skutečnost, že nikdo pořádně neví, kudy se velkému válečníkovi
podařilo překročit Alpy, je marketingově velmi dobře využitelná. Skoro
každý větší alpský průsmyk si tak může přivlastňovat tuto
monumentální historickou událost. K samé dokonalosti to dotáhlo tyrolské
středisko Sölden, kde se na jaře pravidelně koná poměrně kýčovitá
show. Tyrolskými průsmyky vojevůdce ale nejspíš nešel.
Daleko pravděpodobnější se jeví, že Alpy překročil v jejich savojské
části – podle dnešních mapových měřítek. Historikové soudí, že
řeku Durance držel nejspíš Scipio a průsmyk Montgenèvre, kde byl v antice
čilý dopravní ruch, musela armáda obejít severněji. Takže
nejlogičtější se zdá trasa údolím Maurienne přes průsmyk Val Cenis.
Jisté je jen to, že se to stalo roku 218 před Kristem.
Článek byl převzat z časopisu SNOW 50.
