Tento článek vyšel pod názvem Zkrocení bílého zlata v časopise SNOW 50 time (listopad 2009)
Sníh jako div přírody
Technické zasněžování spočívá v proměně vody v drobné ledové
krystalky. Voda z děla je pod tlakem rozprašována do vzduchu, kde přirozenou
cestou zmrzne, ještě než dopadne na zem.
Klíčovou veličinou přitom není jen teplota vzduchu, nýbrž i jeho vlhkost.
Jejich kombinace určuje, jak snadno a kvalitně budoucí krystalky zmrznou.
Platí, že čím nižší teplota a/nebo čím nižší vlhkost vzduchu, tím
lépe. Je-li například -6 °C při 90% vlhkosti vzduchu, znamená to stejné
podmínky pro výrobu sněhu jako při -2 °C a vlhkosti 20 %. Vysvětlení
tohoto jevu je celkem pochopitelné i selským rozumem – při nižší
vlhkosti vzduch lépe odvádí z kapičky její vlhkost a ta snáze vymrzne.
To je velká smůla českých hor, které jsou typické právě vysokou
vlhkostí vzduchu (časté zataženo, mlha). Domácí areály jsou navíc
„nuceny“ využít každých aspoň trochu příhodných podmínek pro
výrobu sněhu, aby mohly co nejdříve zahájit sezónu. Pokud je scénář
začátku sezóny shodou okolností takový, že teplota klesne lehce pod nulu,
nicméně vlhkost je vysoká, tak je vyrobený sníh spíš ledovou polevou
tratí. Ačkoliv za posledních 10 až 15 let domácí střediska výrazně
pokročila v kvalitě technického sněhu, proti klimatickým poměrům mnoho
nezmůžou. Komu záleží na tom, jestli se sveze na kvalitním (technickém)
sněhu, nebo hrbolaté zmrzlé ploše, měl by sledovat, zda středisko zahajuje
provoz po minimálně týdenním období suchého a mrazivého počasí
(celodenní mráz, jasno a pokud možno bez inverze), anebo jen po několika
dnech jakobymrazů v pošmourném počasí.
Alpy a zejména jejich centrální a jižní oblasti, kde je v průměru typicky
vlhkost vzduchu nízká, budou při stejných dovednostech snowmakerů vždy
zvýhodněné – sníh si nastříkají dříve, ve větším množství a/nebo
kvalitě. Dokonce i v případě, že nespadne ani vločka přírodního sněhu,
ale alespoň po 10 dní trvá jasné mrazivé počasí, na svazích se
zabělají stužky celkem kvalitní sněhové hmoty.
To je v kostce velká část kouzla italského sněhu, který je na sjezdovkách
„vždy“ a obvykle nebývá ani tak zledovatělý jako ve „vlhkých“
lyžařských oblastech. Tuto zákonitost potvrdil i dramatický začátek
sezóny 2006/07, kdy se v Alpách poprvé ochladilo až na přelomu listopadu a
prosince a zároveň z jihu dorazil první sníh, a v těchto mezních
podmínkách, kdy ještě ke všemu do plánovaného spuštění vleků zbývalo
pár dní, nebyl ani ten narychlo nastříkaný italský technický podklad nic
moc.
Sníh jako polotovar
Není snad lepší příklad než italský Kronplatz, že lidé vlastně
technický sníh milují, ať si o něm myslí cokoliv. Před 20 lety měl
poloviční návštěvnost a dnes – s technickým sněhem, kterým dennodenně
přestříkávají sjezdovky – je obsypaný lyžaři. Při dnešním
extrémním zatížení tratí je technický sníh nutný, protože přírodní
není tak soudržný a snáze tvoří boule.
Je jasné, že technickým sněhem nemyslím hrbatou zledovatělou rohožku, ale
tvrdší, rovný podklad, na němž je každé ráno čerstvě prokypřená,
ztuhlá a vodivá přikrývka mixovaného sněhu.
Za jednu vteřinu může být na Kronplatzu vystříkáno až 1 200 l vody. Na
tento jediný areál připadá celých 10 % jihotyrolské kapacity
zasněžovacích systémů. Zdejší pistéři přesně vědí, kolik sněhu
potřebují vyrobit na tu kterou sjezdovku a bez ohledu na přírodní srážky
tolik sněhu vyrobí (20 až 30 cm – modré sjezdovky, 60 až 70 cm –
černá trať Sylvester, cca 100 cm – černá trať Hernegg). Dokonce jsou
rozmrzelí, pokud je přírodní sníh předběhne – ten je totiž podle nich
nevhodný, dříve roztává, a rozbíjí tak pistu. K tomu, aby pokryli více
než 100 km svých tratí, potřebují dvakrát 4 dny non-stop zasněžování.
Po prvních 4 dnech vyčerpají veškeré rezervoáry vody a musí počkat, až
se zase naplní.
Pozoruhodné je, že Kronplatz je uskupením tří společností, z nichž
každá má trochu odlišnou zasněžovací taktiku, jinou „značku“ děl a
zároveň je každá z nich přesvědčena, že „jejich“ sníh je lepší
než ten u konkurence. Proč ta sousedská rivalita? Protože podle počtu
průchodů turnikety u „svých“ lanovek si rozdělí tržby za skipasy
(platné přirozeně na celé hoře).
Tak třeba na severních svazích přivrácených k Brunecku vyznávají zásadu
„suchý sníh jako podklad“ narozdíl od tradovaného „mokrý jako
podklad, na to sušší“. Prý proto, že jakmile se sjezdovka jednou vyjezdí
na led, tak tam zůstane celou zimu – sníh už se k němu nikdy úplně
„nepřilepí“. To zní celkem důvěryhodně a dobře to i z mnoha míst
známe. Sníh přitom ledovatí zejména působením větru anebo extrémního
zatížení lyžaři, a aby k tomu nedošlo, v Brunecku každou noc
přistříkávají tratě slabou vrstvičkou „čerstvého“ sněhu.
Na jižním úpatí, v St. Vigilu, naproti tomu nepřisněžují vůbec, neboť
to považují za drahou třešinku na dortu. K zasněžování používají
systém Lenko, který podle jejich přesvědčení oproti konkurenčnímu
TechnoAlpinu produkuje kvalitnější sníh díky tomu, že kapičky vody jsou
menší a tvoří jemnější krystalky. Oproti svým kolegům z Brunecku
nechávají vyrobený sníh 2 až 3 dny ležet a vyzrát, než ho rozvezou po
trati.
Zasněžovacím oříškem je jihozápadně orientovaná a nízko položená (1
113–1 620 m n. m.) černá trať Piculin s max. sklonem 70 %, která by bez
zasněžování nebyla sjízdná nejspíš nikdy. Zajišťuje spojení
Kronplatzu se skibusovou linkou do Alta Badie, a je tak pro ambiciózní
Kronplatz poměrně klíčová. Ráno je na ní i velmi příjemné svezení,
nicméně pro jarní odpoledne už to není. Osobně její provoz považuju za
jeden z důkazů, že když se chce, tak sníh může být bez ohledu na
rentabilitu všude.
Sníh jako produkt
Běžné sjezdovkové lyžaře nejvíce zajímá, co ze sněhu utvoří
rolbista. Je všeobecně přijatou zásadou, že sjezdovky se upravují večer a
v noci, nikoliv ráno. Uválcovaný, nočním mrazem ztvrdlý sníh, který si
několik hodin v klidu „odpočinul“, je totiž mnohem drživější. V
němčině na to mají trefný výraz „griffig“. Při ranní úpravě bude
sníh mnohem méně soudržný a snáze začne tvořit hromady a následně
boule. Koneckonců to známe, pokud přes noc napadne, jak se – navzdory
rannímu rolbování (a vlastně právě proto) – sjezdovka boří a brzy
drncá.
Na Kronplatzu s vědomím, že dělají pro lyžaře to nejlepší, nechávají
případný noční poprašek ležet, aby neporušili ztuhlou kompaktní vrstvu
pod ním. Pokud napadne více než 5–10 cm, sjezdovky nad ránem jen
„projedou“ (= finišerem vytvoří varhánky). Z mé zkušenosti mohu
potvrdit, že v Itálii celkem běžně ponechávají noční přírůstek
sněhu bez povšimnutí, zatímco v Rakousku ho častěji vyrážejí udusat i
ráno. Je to dáno i tím, že na rakouské Alpy sněží častěji, a pistéři
jsou díky tomu zvyklí jezdit kdykoliv, zatímco ti italští se umí mazlit
hlavně se svým „vlastním“, tedy technickým sněhem.
Nejzásadnější „závadou“ na sjezdovce je zledovatělý sníh. Pokud se
tak stane, není moc šancí to napravit – „rozbíjení“ ledu a
smíchání se sněhem není až tak účinné. Příčinou zledovatění může
být přílišný obsah vody v technickém sněhu (o nechtěném úniku vody z
děl ani nemluvě) anebo jarní roztávaní a mrzání sněhu, čili jeho
přirozená přeměna ve firn.
Velmi častým prohřeškem jsou i ledové „kamínky“. Ty jsou chybou
snowmakera, který vyrobil příliš mokrý sníh, který až na zemi
„zkameněl“ – drobounké kuličky ledu přitom ani fréza rolby nerozbije,
zato náruživý carver si hubu ano.
Sjezdovka se každodenně upravuje („rozvrtá“) do hloubky cca 10 cm, aby se
podklad prokypřil a rovnoměrně rozhrnul po celé šíři tratě. Pouhé
projetí všech sjezdovek se spuštěným manšestrovacím finišerem pak trvá
(v případě Kronplatzu) zhruba 2,5 hodiny.
Nejčastější chybou při úpravě sjezdovek je právě lenost či nedostatek
času sjezdovky pořádně upravit. Jakmile ji rolba jen proletí se
spuštěným finišerem, včerejší boule sice opticky zmizí, ale povrch
sjezdovky připomíná rozbouřené moře s množstvím nepředvídatelných vln
a hrbolů.
Dnešní stroje na úpravu sněhu dokáží vyrobit perfektní povrch sjezdovky
prakticky z čehokoliv, a tedy největší podíl na výsledku má ten který
konkrétní rolbista. Jak by tedy „upravená“ sjezdovka neměla vypadat?
Nesmí drncat při rychlejší jízdě, neměla by mít nejasně vymezený okraj
tratě ani nerovnosti (a to ani na prudších tratích). Zrno od plev se
oddělí nejlépe při „těžkém“, zpravidla jarním počasí, kdy je
úprava zničené a rozhrabané tratě opravdu fuškou.
Sníh jako byznys
Několik mrazivých dní rozhoduje o miliónech EUR tržeb. Za jednu sezónu
Kronplatz utratí za sníh 6 až 10 mil. EUR (vodu mají zdarma z řeky),
přičemž sezónní tržby za skipasy činí cca 40 mil. EUR. Ze 40 EUR, které
dáte za jednodenní skipas, tak až 10 platíte za bílé zlato na
sjezdovkách. Vedení areálu je přitom přesvědčeno, že to vlastně není
tak moc – sezónní tržby celého regionu z lyžařského turismu dělají
více než 200 mil. EUR a v tom už se nějaký ten milión za jistotu sněhu
docela ztrácí. Čísla jsou výmluvná: návštěvnost Kronplatzu s plochou
sjezdovek 460 ha je v průměru 10 600 osob/den, v hlavní sezóně pak 15 až
20 000 os./den, což je prý mezní hodnota pro to, aby se lyžovalo „bez
front“. V rekordním dni tu zaznamenali 25 000 os./den. Před dvaceti lety to
byla v průměru jen polovina.
Kolotoč úspěchu přitahuje další projekty – již v r. 2011 plánují v
obci Percha vybudovat nádraží pustertalského „metra“ s přímým
přestupem do nové kabinkové lanovky směřující k vrcholu Kronplatzu,
doprovázené novou sjezdovkou o délce 7,5 km. I na jižním úpatí hory okolo
Furkelpassu se plánuje nová sjezdovka z vrcholu Kronplatzu a dále nová
lanovka se sjezdovkou z Pre da Péres do stanice Col Toron. Gigantický
zasněžovací koncept tu funguje ekonomicky velmi dobře a Kronplatz je
nejdynamičtěji se rozvíjející a rozrůstající areál v konsorciu Dolomiti
Superski.
Technoalpin: světová jednička ve výrobě sněhu
- největší světový výrobce zasněžovacích systémů se sídlem v jihotyrolském Bolzanu
- založen byl v r. 1990 – jeho zakladateli byli technici, kteří dovezli dělo z USA, jenže s ním nebyli spokojeni, a tak ho rozebrali a vylepšili
- zasněžování se zrodilo a rozšířilo v USA v 70. letech – dodnes však používají jen manuální systémy, zatímco Evropa přechází na plně automatizované (pozn.: v USA je nedůvěra v evropské výrobce sněžných děl, protože v 90. letech jich mnoho vzniklo a záhy zkrachovalo)
- optimem při projektování systému zasněžování je vysněžení sjezdovek do 72 hodin
- nejspolehlivější je plně automatický systém řízený z kanceláře (dělo se spustí ihned, jakmile jsou vhodné podmínky, přizpůsobuje se směru větru atd.)
- cena 1 děla = cca 45 000 EUR
