Zde se Špičák s charakteristickým vrcholovým balvanem ve výšce 1 202 m n.m. tak trochu krčí naproti Velkému Javoru (1 456 m n. m.) a v sousedství Jezerní hory (1 343 m n. m.). Přesto se dnes těší velkému zájmu lyžařů díky modernímu areálu, který využívá terény na jeho jihozápadním úbočí. Zcela mimořádná je pak role, kterou tato hora podvrtaná železničním tunelem, hraje v historii českého lyžování.

První stabilní můstek

První kteří využili strmý jižní svah Špičáku nad hotely Rixi a Prokop ke sportovnímu účelu, byli plzeňští lyžaři. V rámci tradičních závodů zvaných Seveřanské hry je totiž přestaly uspokojovat patnáctimetrové skoky z provizorních můstků na ploché Weissově louce. Proto v létě r. 1921, tedy o 4 roky dříve než němečtí lyžaři v nedaleké Bavorské Železné Rudě, postavili agilní členové Českého ski klubu Plzeň na úpatí Špičáku první stabilní můstek – tehdy v ČSR největší díky kritickému bodu 28 m. Autorem projektu byl Švéd A. Norling, náklady činily 30 000 Kč a konečnou podobu dal můstku zkušený arch. K. Jarolímek. Premiérou zde byl závod konaný 5. 2. 1922, ve kterém získal vysocký závodník J. Bím titul Mistra ČSR rekordním skokem přesně na značku kritického bodu.
V následujících letech byl můstek udržován k tréninku i k organizaci dalších závodů. Nejvýznamnější z nich byl závod uspořádaný na oslavu 20. výročí založení ČSK Plzeň 12.–13. 2. 1927, kdy spolu na Špičáku soupeřilo 114 závodníků ve skoku, běhu a v kombinaci. Fakt, že se na mimořádně početném závodním poli podílelo 40 borců ze sousedního Bavorska, svědčil o bezproblémových vztazích, jaké tehdy mezi lyžaři na obou stranách státní hranice panovaly. Za 10 let bylo bohužel všechno jinak, nikoliv vinou české strany.
Přestože k dojezdu pod špičáckým můstkem nesloužila obvyklá rovina, nýbrž mezi závodníky neoblíbený svah, mírně se sklánějící k vysokému lesu, věnoval mu K. Jarolímek trvalou pozornost. Podle jeho pokynů byl několikrát přestavěn a následně v r. 1930 proslaven, když na něm Nor S. Ruud skočil tehdy mimořádných 44 m.

Od „kamene“ ke kolejím

Snadná dostupnost po železnici se po I. světové válce na Železnorudsku odrážela v narůstající lyžařské frekvenci. Přibývalo turistů, kteří vystoupali až na hřebeny, vrchol Špičáku nevyjímaje. Četné mýtiny na jihozápadním úbočí umožňovaly za dobrého stavu sněhu dlouhé sjezdy končící doslova na perónu špičáckého nádraží. Za takových okolností na sebe první oficiální sjezdový závod nedal dlouho čekat, zvláště když na nedalekém Javoru absolvovali bavorští lyžaři první takový závod již v r. 1927. Pořadatelství se ujal 8. 3. 1931 Zimní odbor SK Plzeň. „Trať vedla od „kamene“ na vrcholu Špičáku až k nádraží, s cílem na rovině proti stanici. Byl to nejdelší sjezd, jaký se může na Špičáku jet, dlouhý cca 2 200 m s převýšením 370 m,“ uvádí účastník závodu a nestor západočeských lyžařů Roman Lang ve svých vzpomínkách. Jemu také vděčíme za informaci o skvělém výkonu místního dorostence Škampy, který časem 4:15 min. porazil nejlepšího muže o 20 vteřin. Vycházejíce z dostupných pramenů – závod se zřejmě nedočkal dalších ročníků, ale příležitost, jakou svahy Špičáku nabízely, nezůstala nevyužita. Ve druhé půli 30. let byla „po velkých bojích s úřady“ (již tehdy!) upravena poměrně náročná trasa, vytipovaná všestranným plzeňským závodníkem K. Čihařem. S ohledem na dějinné okolnosti byla však využita k uspořádání jen jediného, ale významného závodu. Na Špičák se sjeli poprvé v historii nejlepší sjezdaři z celé republiky v dorosteneckém a juniorském věku, aby 5.–6. 3. 1938 za velkého zájmu diváků změřili své síly ve sjezdu a slalomu. Ve výsledkových listinách se zde poprvé vedle sebe objevila jména představitelů silné poválečné sjezdařské generace. Šponar, Brchel, Seliger a Příhodová-Nekvapilová již tehdy stanuli na stupních vítězů. Bohužel, jejich slibnou lyžařskou kariéru, stejně jako provoz na špičácké sjezdovce a můstku, přerušila válka.

Poválečný boom

Po útlumu způsobeném II. světovou válkou došlo na českých pohraničních horách překvapivě brzo k četným lyžařským aktivitám. Příkladem za všechny byl rychlý sled akcí probíhajících na svazích Špičáku. Již v srpnu r. 1945 zde tajemník čs. lyžařského svazu R. Krňoul stanovil trasu nové sjezdové tratě. (Pro srovnání: Práce na odlesnění sjezdovky ve špindlerovském Svatém Petru započaly o rok později a lyžařský provoz na ní mohl být zahájen až v sezoně 1947/48.) Koncem téhož měsíce zahájil náčelník Západočeské lyžařské župy L. Kroft přibližně v linii dnešní „dvojky“ kácení a terénní úpravy s komandem 16 mužů, o jejichž příslušnosti se dnes informace pamětníků rozchází. Akce byla financována ze sbírky zorganizované mezi lyžaři – o odporu „úřadů“ se zprávy nedochovaly. Měly zřejmě těsně po válce jiné starosti.
Díky včasnému příchodu zimy na sjezdovce zbavené balvanů a pařezů leželo v polovině listopadu tolik sněhu, že mohla být otestována prvními jezdci. Osvědčila se dobře, a tak byla již 30.–31. 12. 1945 využita k uspořádání klubového přeboru Olympie Plzeň ve sjezdu a slalomu. Tréninkový a závodní ruch na ní pokračoval i v zimních měsících r. 1946, kdy vrcholem byl 1. roč. Velké ceny Špičáku ve sjezdu uspořádaný opět plzeňskou Olympií.
Ani v následujících sezónách nechyběly v župní termínové listině závody na Špičáku. O progresivitě Západočechů tehdy svědčil např. 2. ročník VC Špičáku uspořádaný 16. 3. 1947 jako závod v obřím slalomu, když tato disciplína byla oficiálně uznána ze strany FIS až v r. 1950. Mezi závody, které rozhodně neměly provinční ráz a na které místní vzpomínají s pochopitelnou nostalgií, nepatří však sjezdy ani zmíněný obřák, ale tři slalomy pořádané v letech 1948–50. O putovní pohár špičáckých hoteliérů v nich soupeřili přední čs. sjezdaři, mezi nimiž se zde v r. 1948 po 10 letech znovu setkali na stupních vítězů Brchel se Šponarem. Iniciátorem, organizátorem a jedním ze sponzorů těchto atraktivních závodů byl tehdejší hoteliér, ve 30. letech úspěšný závodník, později náčelník železnorudské Horské služby, Antonín Říha.

Zvláštní osud lanovky

Terénní dispozice špičácké trati spolu s organizačními schopnostmi západočeských funkcionářů došly uznání i na úrovni předsednictva lyžařského svazu. Zde bylo rozhodnuto postavit po dokončení prací na lanovce ve Špindlerově Mlýnu druhou sedačkovou lanovku na Šumavě. Její trasa byla stanovena od nádraží na vrchol Špičáku, konstrukce v chrudimské Transportě vyrobena, ale na místo určení nikdy nedorazila. Šumaváci to tehdy těžce nesli, ale dnes víme, že nebylo čeho litovat. V r. 1950 se Špičák ocitl v přísně střežené zóně, následně bylo uzavřeno celé Železnorudsko a do r. 1958 pročesávaly trojice péesáků vyzbrojené ostře nabitými samopaly vlaky mířící z Klatov do náhradní konečné stanice v Hojsově Stráži, kontrolovaly doklady všech cestujících a podezřelé osoby „zajišťovaly“. Kdyby lanovka stála, vozila by nad plotem z ostnatého drátu, přetínajícím sjezdovku v její dolní třetině, jen hlídky ozbrojenců pronásledující „narušitele“ nebo oficíry bavící se odstřelem vysoké v hřebenových lokalitách. „Špičácká“ lanovka byla nakonec postavena na Kleti, kde však jihočeským lyžařům mnoho užitku nepřinesla.

Špičácké „jaro“

Situace se počala vyvíjet k lepšímu až v 60. letech, kdy se pomalu, ale přece posunovala hranice nepřístupného území k vrcholu Špičáku a k oběma jezerům po jeho bocích. Přes uvedená omezení a totální izolaci nároky lyžařů stoupaly a sjezdovka přestávala vyhovovat pro nedostatečnou šířku a nevybavenost přepravním zařízením. V r. 1965 byl rozšířen slalomový svah, ale zásadní obrat, kterým se stala sjezdovka postupně formovaná od druhé poloviny 30. let součástí skutečného lyžařského areálu, nastal až o 5 let později.
Rozhodující zásluhu na tomto přerodu měl klatovský tělovýchovný funkcionář a vizionář s mimořádnými organizačními schopnostmi, JUDr. Frant. Steidl. Ač sám lyžoval jen rekreačně, vytušil, jak silně je v naší společnosti zakořeněný pozitivní vztah k lyžování, a to bez ohledu na momentální politické okolnosti. Jako by nevnímal drastická normalizační opatření otravující v 70. letech všeobecnou atmosféru, prosadil a řídil stavbu nezbytného vleku Transporta, který již v sezóně 1970–71 vyvážel lyžaře na vrchol Špičáku. Následně inicioval další zásadní kroky, kterými se Špičák zařadil mezi nejvýznamnější lyžařská střediska v Čechách. Patří sem výstavba tělocvičny s ubytovacími objekty a provozním zázemím, stavba těžkého vleku Poma posilujícího přepravu na vrchol a úprava trasy nejdelší sjezdovky č. 1. Většina těchto projektů byla realizována pod tehdy nezbytnou formulkou „Akce Z“ a dotažena do konce byla díky nefalšovanému nadšení lyžařů věnujících areálu desetitisíce brigádnických hodin.
Samostatnou kapitolou bylo zprovoznění čtyřistametrového tréninkového svahu zvaného Lubák. V r. 1982 to byla spolu s telnickým slalomákem první uměle zasněžovaná plocha v Čechách. Výrobu technického sněhu zde zajišťovala baterie 14 originálních a dodnes funkčních kanónů vyráběných v klatovské škodovce pod označením Šumava. Vzorem bylo zařízení vyvinuté v USA. V r. 1985 dr. Steidl náhle zemřel, ale rozvoj areálu, jehož bude navždy legitimním otcem, se nezastavil.

Nová doba, nové problémy

Na přelomu 80. a 90. let se ani špičáckému komplexu lyžařských a ubytovacích objektů nevyhnula složitá majetkoprávní jednání. Výsledkem byla nájemní smlouva uzavřená mezi TJ Sportovní areál Špičák a společností Sport service s.r.o. v r. 1992. Nový provozovatel se v prvních letech svého působení zaměřil na vybudování zasněžovacího systému, jehož nezbytnost potvrdily mj. poslední dvě sezóny. Zásadní kvalitativní změnou se pak stalo v listopadu r. 2005 zahájení provozu čtyřsedačky. Moderní lanovka dodaná renomovaným rakouským výrobcem nahradila oba dosluhující vleky a doplněna pokladnami, WC, půjčovnou a kanceláří lyžařské školy umístěnými v jakémsi suterénu její dolní stanice posunula celý areál na úroveň 21. století. Následující sezóny potvrdily, že investice spojené s výstavbou lanovky byly nutné stejně jako dosažení vysoké kvality preparace všech tratí, což na Špičáku dlouho nebylo samozřejmostí.

Pohled do budoucnosti

„V porovnání s lyžařskými středisky na severu Čech a Moravy se Špičák po otevření hranic ocitl pod trvalým konkurenčním tlakem. Areál na Javoru, který těží z výškové převahy a na rozdíl od nás se kontinuálně rozvíjel od 2. světové války, je vzdálen necelých 10 km, nejbližší zavedená alpská centra jsou snadno dostupná v okruhu 300 km,“ uvádí jeden ze spolumajitelů společnosti Sport service, Josef Treml, který s lyžováním a se Špičákem spojil svůj životní osud. Na otázku, jak dál v tvrdém konkurenčním prostředí, si povzdechl a pokračoval: „Známe svoji velkou slabinu. Terén v blízkosti nástupu na lanovku nedovolí výstavbu vhodného parkoviště. Nezbývá než „přiblížit“ stávající vzdálené velkoplošné parkoviště zvané Kaskády prostřednictvím lanovky. Zatím se to jeví jako těžko splnitelný úkol, ale nevzdáváme se. Připravujeme také projekt rekonstrukce provozních objektů a výstavbu stravovacího zařízení, které dosud v areálu citelně chybí. Nenecháváme upadnout v zapomnění ani desítky let starou myšlenku na rozšíření areálu směrem na východ. Špičák se tam svažuje do hlubokého údolí Úhlavy. Sklon i terénní konfigurace jsou optimální, lanovkou by se oživila zajímavá oblast Hamrů, ale je nám jasné, že prosazení tohoto záměru představuje mimořádně tvrdý ořech.“
Jak jinak ukončit tuto sondu do historie lyžařského centra objeveného před necelými devadesáti lety plzeňskými lyžaři než pozvánkou. Přijeďte si zalyžovat na Špičák! Až tam dosahuje neviditelná ruka trhu, a tak se zde zákonitě setkáte s kvalitními službami za přiměřené ceny.

Z HISTORIE ŠPIČÁCKÉ SJEZDOVKY

1938 – na sjezdovce proběhl 1. Celostátní přebor dorostu a juniorů ve sjezdu a slalomu
1945 – rozsáhlé terénní úpravy umožnily pořádání regulérních závodů ve sjezdu
1950–68 – sjezdovka se ocitla v zapovězeném hraničním pásmu
1970 – vrchol Špičáku byl zpřístupněn výstavbou lyžařského vleku Transporta
1974 – byl uspořádán poslední závod ve sjezdu v původní trase, neobešel se bez vážných úrazů
1978 – k vrcholu Špičáku míří další vlek Poma
1987 – Špičák hostí mladé sjezdaře v rámci mezinárodní soutěže Družba, ve všech disciplínách dominuje domácí závodník Vlastimil Maxa
1989 – poslední sjezdový závod vedený novou trasou byl uspořádán jako dvoukolový, titul Mistra ČSR získal s převahou B. Zeman
Od r. 1990 slouží sjezdovka veřejnosti a pořadatelům závodů v obřím slalomu

Článek byl převzat z časopisu SNOW 42.