Pokud jste si kdy pohrávali s myšlenkou aspoň jednou za život si lyžařskou Ameriku vyzkoušet a nynější podmínky vám stále nepřipadají dost příznivé, zkuste si upřímně odpovědět, v čem by ještě měly být realisticky lepší. Můj soukromý tip zní, že tak výhodně jako letos se už na lyže za oceán dlouho (pokud vůbec kdy) nedostaneme. Rozhodně ne za rok – v olympijském roce – kdy čekejme výrazné zdražení čehokoli turistického, a zřejmě nikoli jen v Kanadě. Kdoví, zda se letos nedíváme na historické cenové dno, na které už budeme jen a jen vzpomínat. Mimochodem historie: jak dobře znáte tu americkou – lyžařskou? Pro případ, že se rozhodnete za oceán za sněhem vyrazit, třeba by vás můj následující pokus o stručný lyžařský dějepis mohl zajímat.

Předválečné lyžování

Úzká prkýnka přinesli na americký kontinent, podobně jako i do jiných koutů světa, přistěhovalci ze Skandinávie. První zmínka o lyžování (tehdy ještě pod norským názvem „idraet“) se datuje z roku 1841. Tehdejší lyžování se podobalo spíše turistické chůzi na lyžích, do více sjezdařské podoby se začalo vyvíjet až na počátcích 20. století. První organizovaný lyžařský klub vznikl v Kalifornii v roce 1867 (La Porte), první známý vlek v kalifornském Johnsonville v roce 1881, kdy se lyžaři nechali vyvážet na kopec v šachetních vozících po kolejích tamního rudného dolu. Zájem o lyžování se začal poprvé výrazněji zvedat po americké olympiádě v Lake Placid v roce 1932. Tehdy se místní bohatý dopravní magnát W. A. Harriman rozhodl využít rostoucího zájmu o lyžování nápadem vystavět v horách opulentní, prestižní zimní středisko, kam by majetní obyvatelé z celé Ameriky cestovali po (jeho) železnici, týden či dva bydleli v (jeho) hotelech a lyžovali na (jeho) svazích. K vyhledání té nejvhodněší oblasti si z Evropy najal proslulého rakouského lyžaře Schaffgotsche, který mu poblíž města Ketchum ve státě Idaho takové místo v roce 1935 našel. Již o rok později tam tedy otevřelo účelově noblesní zimní středisko Sun Valley s první sedačkovou lanovkou na světě, které si od svého počátku dalo do sloganu, že je Svatým Mořicem Ameriky. Dva roky poté, v roce 1938, protřelý obchodník Harriman zavedl do oblasti i letní aktivity jako tenis, golf, rodeo, plavání, rybaření a turistiku, čímž se ze Sun Valley stal první světově proslulý celoroční resort. Idylické časy však měly velmi krátkého trvání – další rozvoj lyžování v Sun Valley, stejně jako kdekoli jinde, přerušila už v roce 1939 druhá světová válka.

Desátá horská

V průběhu války byla americkou armádou v roce 1943 založena legendární a pro budoucí rozvoj amerického lyžování klíčová Desátá horská divize (10th Mountain Division) – elitní lehká pěchota sestavená z asi 14 tisíc mužů trénovaných k boji a přežití v těch nejdrsnějších klimatických podmínkách. Patřili do ní mimo jiných i ti nejlepší američtí lyžaři a horolezci své doby. Divize byla po válce rozpuštěna a její novodobá verze znovuzaložena na konci osmdesátých let, aby byla mj. nasazena v operaci Pouštní bouře v Perském zálivu.
Původní Desátá horská byla povolána do ostré akce až poslední rok války v lednu 1945 v horách na severu Itálie, odkud se jí podařilo vytlačit nacisty zpět do jejich pevností v Bavorsku. Při této drsné operaci přes 900 příslušníků divize ztratilo své životy. Zbylí členové se vrátili do Ameriky plni vášnivé chuti k životu a s vírou, že nic pro ně nemůže být překážkou. Zhruba dva tisíce členů Desáté horské se pak v prvních poválečných letech podílelo na založení či provozu celkem sedmdesáti skiareálů v USA a Kanadě – včetně téměř všech dnes nejproslulejších od Kalifornie přes Skalisté hory až po východní pobřeží kontinentu.

Zlatá éra

Lyžování v Americe začalo v padesátých letech opět vzkvétat a prudce se rozvíjet. Olej do plamenů zájmu o sport přilily úspěšné olympijské hry v kalifornském Squaw Valley v roce 1960. Lyžaři se již v té době počítali v milionech, nově vznikající skiareály ve stovkách a na konci šedesátých let tržby v lyžařském průmyslu poprvné přerostly přes miliardu dolarů. V tu dobu zavětřily svou příležitost první nelyžařské konglomeráty a začaly skupovat horské resorty za milionové ceny. Včetně například proslulé filmové společnosti Twentieth-Century Fox, která v tom období koupila (aby se jej později zbavila) nově vznikající letovisko americké smetánky, Aspen. Málokdo též ví, že v šedesátých letech usilovala The Walt Disney Company o vybudování opulentního lyžařského střediska v horách mezi Los Angeles a San Franciskem, s pompézní falešnou alpskou vesnicí na úpatí ve stylu Main Street ze svého prvního kalifornského Disneylandu. Vláda nakonec realizaci tohoto megaprojektu na nátlak ochranářů i místních obyvatel nepovolila, což byl pro společnost impuls k tomu, připravené prostředky a kapacity investovat do výstavby svého druhého parku Disney World Resort na Floridě (1971).
Lyžařská střediska v tomto období prožívala své zlaté časy. Horská městečka byla nefalšovanými útočišti sníh nade vše milujících lidí prchajících sem z hektických metropolí, oplývala spoustou kreativních duší, pulsovala životem a ryzí přátelskou atmosférou. Brzy začalo být obtížné se do nich natrvalo dostat, a jakmile se to někomu podařilo, nebylo snadné vydělat si zde na solidní živobytí. Lidé, kteří do hor přicházeli, se obvykle museli (a byli ochotni) vzdát svých původních kariér, výměnou za kouzlo hor a lyžařské svahy na dohled, a sahali po jakékoli práci, která se vyskytla. V té době umývalo nádobí, obsluhovalo vleky či roznášelo jídlo zřejmě nejvíce akademiků v historii lidstva. Nic z toho pro ně nebylo překážkou – na čem jim opravdu záleželo, byla jedna velká rodina spřízněných lyžařských duší, jíž byli součástí. A pochopitelně hory, v nichž trávili polovinu každého dne.

Konec časů

Začala se psát osmdesátá léta a tok peněz od finančně silných korporací do hor stále sílil. Pro stále víc obyvatel, zejména těch nově příchozích, přilákaných novými investicemi, začalo být vydělávání peněz v horách stejně důležité jako lyžování, mnohdy důležitější. Horská města silně ekonomicky rostla a kolotoč začal nabírat na obrátkách: čím víc lidí toužilo ochutnat magickou příchuť života v horách, tím víc peněz se dalo vydělat na uspokojení jejich životních potřeb. Rozvoj horských středisek přestal být nevinným vedlejším produktem provozování vášně lyžařských nadšenců; stal se sám o sobě cílem. Zlatý věk lyžování spěl neodvratně ke svému konci.
V devadesátých letech již korporace vlastnily většinu severoamerických hlavních středisek a zažívaly finanční žně. Ekonomika tažená falešně rostoucím akciovým trhem vzkvétala. Do svých nejproduktivnějších let dospěla početně silná poválečná babyboom generace, v pulsující ekonomice velmi dobře vydělávající a také dědící – v dlouhodobém průměru zdědí či zdědil každý z babyboomerů téměř 100 tisíc dolarů. V té době už nějaký čas platilo za nejžádanější symbol společenského postavení vlastnit druhý dům či byt. Lepší okolnosti si snad developerské korporace v horských střediscích ani nemohly přát.
Bariéry bránící přílivům mas lidí do hor se začaly stále víc zvedat: stavěly se nové dálnice a letiště a rozšiřovaly ty již postavené. Dostat se nahoru do středisek a zase pryč dolů bylo snažší a rychlejší. Masy lidí odevšud z nížin, které to nikdy předtím nenapadlo, byly najednou zlákány vidinou vlastnit své horské bydlení. Hory se plnily novými lidmi, ti si s sebou přinášeli a nahoře utráceli další a další peníze, jejichž šustot lákal další nové davy. Všichni chtěli v horách nové věci. A tak dnes najdete v amerických horských střediscích nonstop otevřené supermarkety a multikina, fastfoody, banky a v ulicích spatříte jezdit dlouhé limuzíny.

Quo vadis?

Lyžování samotné se v amerických horách dostává v pořadí důležitosti rok od roku níž. Samotná střediska se již nesnaží lidem prodávat zimní aktivitu lyžování, nýbrž celoroční, čtyřsezónní koncept; a příliš je netrápí, lyžují-li vůbec či ne. Vyjádřeno marketingovým pohledem a bez obalu: pomocí reklamních obrázků nedotčené horské přírody a naaranžovaných momentek sportovních manekýnů v předstírané akci prodávají lidem svou realitní výstavbu. Developeři trvají na tom, že co se v horách jejich přičiněním děje, je dobré – dobré pro každého. Že pomáhají přilákat více turistů v návštěvnicky slabých obdobích na začátku a konci sezóny, že proměňují horské Zapadákovy v noblesní celoroční střediska a každému z místních tím pomáhají vydělat víc peněz. To má být v jejich mluvě chápáno jako ona dobrá věc.
Jedno je jisté – lyžování jako takové, ač vlastně už dlouho není středobodem resortů, bývá v severní Americe téměř vždy excelentní. To vás zklame málokdy. Jak se vám budou líbit či nelíbit ostatní okolnosti poté, co své lyže či prkno vyzujete, zda vše okolo budete vnímat jako dobrou věc, či ne-zas-až-tak-dobrou, to je na vás samotných a na tom, jakýma očima a jak pozorně se budete kolem sebe dívat. Poučení si lze vzít téměř ze všeho, s čím se v Americe potkáte – o tom jsem přesvědčen. Nakonec, aby jakákoli cesta přes půl světa měla pouze jediný – byť lyžařský – rozměr, to by byla tak trochu škoda, souhlasíte?

KULTOVNÍ DESÍTKA LYŽAŘSKÝCH AREÁLŮ SEVERNÍ AMERIKY

Sun Valley, Idaho

– zde to všechno v roce 1936 začalo. Zapadlý resort (nejbližší velké letiště Salt Lake City je odsud 500 km daleko) je dodnes mekkou vyšší společnosti.
www.sunvalley.com

Squaw Valley, California

– dějiště zimní olympiády 1960 na dohled legendárního jezera Lake Tahoe s množstvím dalšího lyžování všude kolem něj. Relativně blízko San Francisca a Los Angeles.
www.squaw.com

Vail, Colorado

– obrovský resort, vlastně největší jednotlivý kopec v Americe (větší je pouze Whistler-Blackcomb, což jsou technicky kopce dva). Též nejdražší skiareál světa. Z letiště Denver 160 km.
www.vail.com

Aspen, Colorado

– po Sun Valley druhé (anebo první?) americké středisko společenské smetánky. Oblast tvoří čtyři blízké, avšak nepropojené resorty na společný skipas: Aspen, Snowmass, Buttermilk a Highland. Nejbližší letiště Denver, 330 km.
www.aspensnowmass.com

Deer Valley, Utah

– jedno z nejnoblesnějších středisek s neuvěřitelnou spoustou uniformovaného personálu všude, kam se podíváte. Žehlí tu údajně nejlepší manšestr na světě a nepouští na něj snowboarďáky. 55 km ze SLC.
www.deervalley.com

Jackson Hole, Wyoming

– hluboký prašan, volné terény, skály a strmé svahy. Tomuto resortu přezdívají Chamonix Ameriky. 450 km ze Salt Lake City.
www.jacksonhole.com

Killington, Vermont

– největší areál východního pobřeží. O co menší nadmořská výška (1200 m), o to větší mráz. Obvykle též betonový technický sníh. 270 km z letiště Boston.
www.killington.com

Whistler, British Columbia

– největší horské středisko severní Ameriky stále stavebně roste díky blížící se olympiádě, jejíž téměř veškeré lyžařské soutěže jsou nasměrovány právě sem. 150 km z letiště Vancouver, 250 km ze Seattlu.
www.mywhistler.com

Banff, Alberta

– zde můžete lyžovat v možná nejkrásnější části zeměkoule. Ať už u lanovkami obsluhovaného Lake Louise, nebo z helikoptéry po okolních svazích. 130 km z Calgary.
www.skibig3.com

Tremblant, Québec
– frankofonní, kulturně naprosto odlišný kus severní Ameriky s asi stovkou skiareálů v okolí 120 km vzdálené metropole Montrealu. Tremblant je z nich nejznámější.
www.tremblant.com

SEDMERO RAD PRO CESTU ZA OCEÁN

1. vstupní víza

Přesně před rokem nám zrušila vízovou povinnost pro krátkodobé pobyty Kanada, nyní ji ruší i USA. Začněme Kanadou. Před cestou tam si už nevyřizujete žádná víza, po výstupu z letadla na kanadském území jen absolvujete pro východoevropské občany standardní pohovor s imigračním úředníkem, kterého bude zajímat zejména důvod, místo a délka vašeho pobytu, vaše zpáteční letenka a přístup k dostatku financí. Poté vám razítkem udělí půlroční povolení k pobytu. V případě, že jej nepřesvědčíte, odvede vás k důkladnějšímu pohovoru, případně vám může přímo na místě vstup do země odepřít. Česká republika bohužel stačila za jediný bezvízový rok opětovně nabrat vinou přílivu romských sociálních imigrantů natolik špatnou reputaci, že se nyní ze strany Kanady oficiálně zvažuje znovuzavedení regulerní vízové povinnosti.
V případě cestování do USA se nejedná v pravém slova smyslu o zrušení vízové povinnosti jako spíš o nahrazení víz moderními elektronickými, jejichž vyřízení trvá kratší dobu a vyjde levněji. V praxi musíte požádat o povolení vstupu nejpozději 3 dny před plánovaným odcestováním vyplněním elektronického formuláře dostupného z webu cestovních kanceláří, leteckých společností nebo americké ambasády. Jde o elektronickou formu klasického zeleného dotazníku I-94, který doposud museli cestující vyplnit v letadle před přistáním na americkou pevninu. Emailem vzápětí obdržíte odpověď, zda vám bude vstup umožněn, či ne. Zbytek procesu je totožný s kanadským – po výstupu z letadla neuniknete lustračnímu pohovoru s imigračním pracovníkem, který disponuje právem vás do země bez udání důvodů nevpustit. Schválená elektronická registrace je platná po dobu dvou let a umožňuje více vstupů.

2. transatlantický let

Do USA i Kanady můžete odletět buďto přímo z Prahy anebo i z jiných evropských letišť – ta vypravují transatlantické lety frekventovaněji a často levněji (avšak nutností dopravit se z Česka do této odletové destinace se praktické výhody obvykle smažou). Nejčastěji jde o Londýn, Vídeň, Mnichov nebo Frankfurt. Letecké společnosti volte rozhodně ty zavedené, tedy British Airways, Lufthansa, Air Canada, ČSA, Northwest Airlines. Letenky si zarezervujte na internetu s co největším předstihem, ušetříte tak tisíce korun; shánět letenku narychlo týden před cestou znamená muset zaplatit klidně i dvojnásobnou cenu. Nenakupujete-li přímo u aerolinek, doporučuji vám používat pouze zavedené prodejce typu Čedok, Student Agency, Královna, Invia. S výjimkou období Vánoce–Silvestr (kdy chtít cestovat kamkoli osobně považuji za šílenství) se na lyže létá ve vedlejší turistické sezóně, a tedy za nižší ceny letenek než třeba o letních prázdninách. V praxi dneška to znamená, že zpáteční letenku z Prahy do severní Ameriky pořídíte v rozpětí 15 000 až 25 000 Kč.
Z Evropy přes Atlantik nejvíce spojů míří na východní pobřeží (New York nebo Boston), kam trvá doletět 8 až 9 hodin. Přirozeně můžete najít i přímý transatlantický spoj do vnitrozemí nebo až na západní pobřeží, ale není vůbec žádný problém pro tento přesun použít spoustu vnitrostátních linek z NY či Bostonu. Často tak i ušetříte – i když vnitrostátní letecká doprava začala zdražovat, stále se dá Amerika uvnitř přeletět doslova za pár stovek. Vnitrostátní letenky je vhodné si předem zakoupit (lze použít i české embosované platební karty) přes internet na webech amerických aerolinek. Nejčastějšími „lyžařskými“ letišťními uzly jsou v USA krom už jmenovaných Denver, Salt Lake City, Seattle, San Francisco a Los Angeles, v Kanadě Montréal, Calgary a Vancouver. Z východního na západní pobřeží poletíte zhruba 6 hodin, do Skalistých hor o hodinu méně. Nepodlehněte hloupému nápadu chtít ušetřit a koupit si z Česka pouze jednosměrnou letenku – jednak na takové neušetříte polovinu peněz, ale pouze nějakých 20 %, ale zejména si zkomplikujete pozici u imigračního pohovoru při vstupu do země. Pokud si nejste jisti datem odletu, pořiďte si typ letenky s přebookovatelným datem zpáteční cesty. Vozit či nevozit si s sebou přes oceán své lyže? Záleží na vaší osobní preferenci, ani jedna z variant se mi nezdá být výrazně výhodnější. Já osobně každému, kdo je běžným lyžujícím turistou (míněno nezávodníkem) doporučuji nechat je doma, s sebou si vézt pouze kompletní výstroj včetně bot a přilby a lyžařský set si půjčit na místě. Americké půjčovny jsou velkoryse zásobené, použijte internet příslušného střediska a zarezervujte si model podle svého výběru předem. Každý den můžete testovat nějaký jiný, vždy ho budete mít solidně servisně ošetřený – poznáte, že služby jsou v Americe skutečně na vysoké úrovni. Obvyklé půjčovné činí kolem $ 40 za den.

3. doklady

Cestovní pas je samozřejmostí, USA nyní vyžadují jeho modernější verzi s biometrickými údaji. Silně vám doporučuji vzít si s sebou český i mezinárodní řidičák a také českou občanku. V mnoha půjčovnách, ale například i při policejních silničních kontrolách, vám každé znásobené prokázání totožnosti pomůže řešit situaci lépe a rychleji. Též vám před cestou doporučuji založit si z veřejného internetu přístupnou emailovou schránku (Gmail, Seznam atd.), oscanovat si všechny své doklady a do této schránky si tyto kopie dokladů poslat. Totéž udělejte se všemi důležitými kontaktními údaji, které si nepamatujete a nosíte je uložené v mobilu (rodinní příslušníci, call centrum banky pro deaktivaci ztracených karet). Oceníte v případě, že byste se z jakéhokoli důvodu octli v Americe bez dokladů, peněz, mobilu i zavazadel – v každé internetové kavárně si pak můžete vytisknout alespoň svou provizorní identitu, což může rozhodnout o vašem pobytu na svobodě. Rozhodně buďte cestovně pojištěni – sebemenší lékařský zákrok by vás v Americe přišel na tisíce dolarů.

4. pronájem auta

Samozřejmým a mnohdy jediným způsobem, jak americké vzdálenosti překonávat, je auto – v našem případě z půjčovny, která má stanoviště hned na letišti či v jeho okolí. Je vhodné mít auto zarezervováno předem přes internet, není to však nezbytné. Doporučuji zvolit si renomovanou firmu typu Hertz (ta je obecně dražší), velmi dobrý je Avis, jeden z nejlevnějších Dollar. Všechny tři firmy mám osobně vyzkoušené, jsou spolehlivé. S autem budete jezdit do vysokých hor, potřebujete SUV, vždy dostanete automat – týdenní pronájem takového vyjde na $ 400 až $ 600. Za zhruba $ 100 příplatek bývá nabízena GPS navigace, chtějte ji. Ceny benzínu létají v Americe (vinou divoce obchodované ropy na burze) jak na horské dráze, reakce na aktuální cenu ropy se na tamních pumpách projevuje velice záhy, v řádu dní. Ještě před 5 lety stál galon (necelé 4 litry) $ 1.20, letos v létě už přesáhl 4 dolary, v okamžiku psaní tohoto textu je cena na 3 dolarech za galon, což však v přepočtu pořád znamená nějakých 15 Kč za litr. Nikdy nedopusťte, aby vám palivo v nádrži na budíku kleslo do červené zóny, v řadě míst horských pustin to můžete mít k nejbližší pumpě desítky mil daleko. Ještě k pumpám: v Americe narazíte na tři základní druhy benzínu – Regular, Plus a Premium; do vašeho SUV bude nejspíš patřit Plus (řeknou vám samozřejmě v půjčovně). Obvykle se na amerických benzinkách platí předem, ať už v hotovosti, nebo kartou (lze použít i české, ale nutně embosované - tj. s vyraženými číslicemi), a teprve potom tankuje. Je to divný systém, musíte vědět (odhadnout), kolik benzínu se vám dovnitř vejde. Na mnoha starších pumpách v horách mají jedinou společnou pistoli na všechny benzíny, tlačítkem si tam před natankováním musíte přepnout na svůj druh. Ačkoli se běžně v Americe uvádí ceny zboží a služeb bez lokální daně (dalších extra 7–8 %), ceny benzínu se inzerují včetně daně.

5. dopravní provoz

Přestože se v USA i Kanadě jezdí také vpravo, existuje několik věcí, na které je třeba dát si pozor. Předně si hlídejte dodržování povolené rychlosti – na to jsou tamní policisté hákliví. Každý stát má trochu jiný limit, nejčastější rozpětí je 35 mph (mil za hodinu) – tedy našich cca 55 km/h – ve většině měst až po 75 mil/h (120 km/h) na dálnicích, kterým zde říkaji highways (státní) a interways (mezistátní). Všude jsou vidět značky, jakým limitem můžete jet, nemějte obavu, že byste to někdy nevěděli. Po dálnicích lze jezdit pohodlně pomocí tempomatu, jelikož jsou prostorné, téměř každý jede maximální povolenou rychlostí (i silné náklaďáky) a rychlost překračuje málokdo – pokuty jsou na to příliš vysoké. Doprava je tak naprosto plynulá, téměř pořád jedete ve svém pruhu, jelikož předjíždět se smí z obou stran – to ostatně platí i ve městech.
Na červenou se v Americe smí odbočovat vpravo (není-li to výslovně zakázáno). Vlastně nejenže smí - auta za vámi očekávají, že tak učiníte. Při odbočování na červenou samozřejmě musíte dávat přednost. Jakousi americkou specialitou jsou křižovatky bez světel, se stopkou na každé ze čtyř stran (jmenují se 4-Way Stop). Na nich neplatí pravidlo pravé ruky jako u nás, nýbrž systém kdo dřív přijel (a zastavil), ten dřív křižovatku projede. Další věc: pokud vás v autě sedí tři a více, lze při dálničních zácpách použít vyhrazených levých rychlých pruhů Car Pool, které vám mohou ušetřit spoustu času. Například ve věčně ucpaném LA mají spolujezdci v autě cenu zlata, věřte. Na řadě úseků dálnic, u některých tunelů a mostů se za průjezd platí clo, obvykle půldolar či dolar. Většinou platíte živému výběrčímu, výjimečně do výběrní urny. Dopravní značení a místopisné ukazatele jsou v Americe o mnoho pečlivější než u nás, daleko víc značek je však vyjádřeno slovně (anglicky, v kanadském Québecu ještě i francouzsky) než grafickými piktogramy.

6. jídlo

Neznám moc lidí, co by si pochvalovali americkou kuchyni, považujeme-li za ni typické fastfoody, kterých je všude plno, včetně lyžařských středisek. Ačkoli je to věc individuálního vkusu, za lepší z nich považuji Wendy‘s, Taco Bell, Pizza Hut nebo ještě KFC, před Subway, Denny‘s, Jack In The Box nebo McDonald‘s. Ovšem nechcete-li se neustále cpát tímto nutričním balastem, nezbývá vám než chodit do regulérních restaurací s obsluhou (zde necháte za jídlo $ 15, spíš $ 20 v těch levnějších) anebo nakupovat běžné potraviny v supermarketech, což je vždy nejlevnější, a chcete-li, tak i nejzdravější verze. V Americe mají tyto obchody název Grocery; pokud instinktivně půjdete do K-Martu nebo Wallmartu, octnete se v hypermarketu plném šatů, hraček, elektroniky a hobby-sortimentu. Vy chcete najít jména jako Safeway, Cala Foods, Bi-Lo, Vons a podobně. Tam je k mání čerstvé pečivo (v Americe vás zklame), cereálie, zelenina, sýry a zejména pitná voda. Nespoléhejte na veřejné zdroje z kohoutků – taková voda nebývá k pití. Neplánujete-li si gurmánsky dopřávat, dobře vyjdete s rozpočtem okolo $ 50 na žaludek a den.

7. nocleh

Najít slušné a nepředražené bydlení nebývá nikde v amerických resortech mimo vánoční svátky velký problém. Často když poodjedete ze střediska pár kilometrů dál, najdete levné hotely nebo motely za padesát dolarů, někdy i méně. V lyžařských resortech se pokoj za $ 100 stále považuje za velmi dobrou, nízkou cenu, v řadě dražších resortů nenajdete nic pod $ 200 nebo $ 300 za noc. Při vjezdu do každého státu zastavte na hranicích v návštěvnickém centru (Visitor‘s Center), kde dostanete zdarma mapu státu, brožuru s atrakcemi a kupony na slevy do hotelů, které vás právě navedou k těm nejlevnějším příležitostem, hledáte-li takové. Tyto levné hotely jsou obvykle jedno- či dvoupodlažními trakty s extra vchody přímo na parkoviště, takže zaparkujete u svých dveří a centrální recepci vůbec nepoužíváte.
Pokoje bývají dobře uklízené, téměř vždy klimatizované, jsou v nich obvykle dvě velké postele, občas přímo obří (těm říkají queen beds, největším pak king beds). Ceny se obvykle udávají za pokoj; je jedno, zda jste sami, tři nebo čtyři nocležníci. Americké stlaní postelí je odlišné od našeho; v posteli nenajdete žádnou peřinu, pouze slabou deku a navrchu napevno zastlaný přehoz. Elektrické spotřebiče tu používají síť 115V a mají odlišný tvar zásuvky, budete potřebovat adaptéry. Stejně tak váš mobil musí mít u vašeho operátora aktivovaný roaming, aby v Americe fungoval. Máte-li chuť a energii předem si najít to nejlevnější ubytování na internetu, zkuste vyhledávací službu typu Priceline.com, kde prý lze formou aukcí dostat až 50% slevy. Mnoho skiresortů nabízí v průběhu sezóny výhodné akční balíčky ubytování a skipasů; můžete tak narazit na nabídku noclehu přímo ve středisku za 70 až 90 dolarů s lyžováním v ceně. Pátrejte vždy na webu příslušného lyžařského střediska.

Článek byl převzat z časopisu SNOW 43.