Zatímco závody na běžkách mě naopak baví a mám při nich pocit, že na trati můžu odpočívat, měnit styly a tím i namáhané partie, prostě pracovat trochu pestře, na kole je to jenom dřina a dřina. Zajisté za tím stojí i absence potřebných znalostí technických a taktických nebo fyzického minima. Nicméně asi nebudu jediný hobík, který má chuť bez nějakého hlubšího studia okusit i chuť závodního pole. Pokud i vy máte k tomuto modelu blízko, pokračujte ve čtení.

Existuje totiž jeden závod, kde fyzické schopnosti nejsou tím, co rozhoduje o vítězi, či lépe řečeno tím, co vytváří celý smysl akce. Nejede se ve skupině jednou trasou, ani donekonečna dokola jako v cyklokrosu, ale každý jede tam, kam uzná za vhodné. Startuje se postupně, takže ani nehrozí hromadné pády a mačkanice, které tedy pro nás cykloturisty také moc nejsou. Za to je ale potřeba trochu více přemýšlet a – pracovat s mapou.

Závod Bike Adventure vlastně není cyklistický závod, jak si ho dnes mnozí představují, ale cosi jako orientační závod na horských kolech, tzv. MTBO (Mountain Bike Orienteering), byť jeho pravidla jsou upravená na míru hobby klientele. Ti, kdo chtějí vyhrát, musí samozřejmě dřít jako koně (a vedle toho dokonale pracovat s mapou), ale Ti, kdo nemají ambice patřit k nejlepším, mohou vtělit závodu přesně takovou filozofii, která jim cyklisticky i lidsky padne. Tak třeba my jsme volili trasu tak, že jsme si vybrali nějakou pěknou přírodní oblast, v níž bodované kontroly byly jen jakési třešinky, které jsme si pro zábavu sbírali – co říkáte, není takováto forma závodu fascinující? V jakém jiném sportu má závodník tolik svobody? Až mám pocit, že se prostřednictvím Bike Adventure dotýkáme samotného zemřelého ducha sportu, který se v posledních desetiletích změnil v branky, body a vteřiny a nekonečnou bezduchou dřinu opředenou vláknem finančních a právních vazeb... Však řekněte, jaké to je bohatství, říci si někdy uprostřed závodu: „to je pěkná říčka, pojďme se vykoupat!“.

Bike Adventure neboli BA lze samozřejmě pojmout jakkoli jinak. Vedle skupiny top závodníků ho jezdí i ambiciózní amatéři, kteří se rok co rok trumfují ve svých výsledcích (v omezeném čase musíte posbírat co nejvíc bodů z kontrol, takže výsledky se určují v bodech a nikoli časem). Jezdí se po dvojicích, což je opět nová úroveň, která opepří celý zážitek dalšími štěpnými reakcemi všemožných emocí i neobvyklými inspiracemi a životními metaforami. No schválně, kdo je na tom líp? Pár, který skončí druhý od konce, ale má za sebou zamilovaný den plný (závodní) romantiky v krásné přírodě, nebo pár, který sice dosáhl na medaili, ale neúprosná hádka o výběru trasy zkazila oběma celý víkend? Možná to nebude špatný tip pro organizátora, vyhlásit speciální cenu o neharmoničtější pár. Ne, že by tato vložená soutěž doposud neexistovala, jen ji nikdo nepojmenoval. (Čímž rozhodně nechci naznačovat, že právě já-my bychom měli v této kategorii uspět, naopak by po všech hádkách naše umístění odpovídalo tomu skutečnému, když jsme byli 102. ze 117.)

A příroda. Moudrý organizátor staví kontroly často tam, kde vedle skutečných závodních bodů posbíráte i vjemy, které vám žádný přístroj v cíli z hard disku nevymaže. Vjemy přírodní. Digitální razítka se houpají na vrcholcích hor, u pěnivých říček, v divokých údolích, u bludných balvanů…, prostě všude, kde má příroda připravený proslov se skutečným obsahem. Radost pohledět, poslouchat, pobýt. A to nejenom v rámci jednoho ročníku – závod se přesouvá po vlastech českých, takže ten, kdo navštívil většinu ročníků, je nutně i zároveň výborným znalcem české krajiny a jejích regionálních projevů. Zeměpis hrou.

No řekněte – dosadili byste si někdy podobný obsah za sousloví cyklistický závod? Ačkoli moderní sport často více děsí, než láká, existují ještě akce, které iniciují svobodu ducha a nechají člověku plnou paletu kreativity k vlastnímu vyžití. Vždyť co je na tom špatného dát si uprostřed závodu jedno orosené v zapomenuté vesnické hospůdce?

Sportu zdar!

A BA zvlášť!