Není to tak jednoduché. Uplatněno důsledně, směl by jízdenku použít
jen ten, kdo ji fyzicky zakoupil. Pokladna by směla prodat každé osobě jen
jeden skipas. Žádné pro manželku a dceru, hezky každý sám za sebe.
Jiná situace. Partneři s děckem v kočárku lyžují tak, že jeden vždy
hlídá, druhý jezdí. Pravidelně se střídají. Přijde vám jistě
logické, že mají jen jeden skipas, nemohou jej přece použít oba
současně. Ovšem správně by měli mít každý svůj, neboť jsou
nepřenosné.
Jestliže skipas půjčíme nebo třeba prodáme jinému, je to pořád totéž.
(Jestli zadarmo, za pusu, panáka nebo za peníze, je nepodstatné. Ty peníze
by mohly zajímat jedině finanční úřad, ale tak malý příjem stejně
zdanění nepodléhá.)
Skipas, tramvajenky a vstupenky
Co je vlastně skipas? Je to doklad o zakoupeném právu být přepraven
určitým dopravním zařízením. Může být adresný, na držitele (sezónka
se jménem a fotkou, i některé vícedenní), podobně jako tramvajenka nebo
průkazka do knihovny. U nich je to jednoduché, jasně opravňují jen
uvedenou osobu. Může být také neadresný a převoditelný. To je podstata
jízdenek bodových, kde za právo přenositelnosti a vesměs i dlouhé
platnosti platíme zvýšenou cenu (více viz infobox).
Většina skipasů jsou ale půl- až vícedenní jízdenky anonymní. Dilematem
a podstatou případného sporu je tedy otázka, zda i ono právo na přepravu
(obecně na příslušné plnění) lze přenést na jiného. U anonymních
dokladů to obvykle možné je: do divadla pustí toho, kdo má vstupenku. Bylo
by absurdní, aby uvaděčka zjišťovala, jestli ji divák osobně koupil.
Žádný revizor v tramvaji nezjišťuje, jestli vám jízdenku – hodinovou
i třeba celodenní – nepřenechal někdo jiný. Máte – nemáte.
Naopak třeba na koupališti si zaplatíte právo pobývat určitou dobu, ale
už ne areál volně opouštět a vracet se, neboť by neexistovala záruka,
že se vrací původní plátce.
(Šikovně to řeší pořadatelé hudebních festivalů, ale tam jsou jiné
podmínky. Nicméně vidíme, že jedna ze zaniklých primitivních metod –
jízdenka na „obojku“ slepeném pod krkem – byla v tomto ve své
jednoduchosti vlastně dokonalá.)
Sjednaná pravidla hry
Chápeme, že se střetávají dva zájmy. Přepravce chce maximalizovat zisk
a prodat skipasů co nejvíce, ideálně tolik, kolik jezdí lyžařů. Jiný
poměr bere jako vzniklou škodu. Lyžař chce maximalizovat užitek, tedy
i získat co nejvíce za co nejméně. Oba konají v rámci určitých
pravidel s právy a povinnostmi.
Pravidla jsou daná jednak obecně platnými právními předpisy (např.
Občanský zákoník), jednak speciálními („drážní“ zákon č.
266/1994Sb., k němuž je jako prováděcí vyhláška přepravní řád č.
175/2000 Sb.) a konečně dalšími, z nich odvozenými neboli konkrétními
smluvními přepravními podmínkami každého provozovatele („provozní
řád“).
Zakoupením jízdenky projevujeme svůj souhlas s tím, že tyto podmínky
budeme dodržovat. A zde začíná problém. V provozním řádu se objeví,
že „jízdenky jsou nepřenosné“. Lyžař se zavázal tento řád
dodržovat a poskytnutím skipasu jiné osobě tedy příslušné ustanovení
porušil.
Je ovšem velmi obtížné takové porušení zdokumentovat a věrohodně
prokázat. Bez toho nelze ani úspěšně zakročit a uplatnit případnou
sankci. A dokazovat, že takovým konáním jednotlivce areálu vznikla škoda,
by se nevyplatilo. Nikdo tedy nebude postihovat naše mladé rodiče
s kočárkem a jen jednou permanentkou – ono by to v tomto případě asi
nikoho ani nenapadlo. Obvykle tedy nepřenosnost jízdenky zůstává v rovině
proklamativní, i když bývá sjednaná sankce odebrání či zablokování
jízdenky, někde i pokuta. (O méně častých situacích viz infobox.)
Permici v poledne prodám
V praxi vadí hlavně častá situace, kdy lyžař v poledne prodá
celodenní jízdenku někomu jinému. Tedy přenese své právo na přepravu na
jiného. Principem je to pořád stejné, principu je jedno, jestli manželka
nebo cizí, jestli zadarmo nebo za peníze. (Bavíme se o skipasech, aby bylo
jasno, vážení.) Peníze jsou ale samozřejmě to hlavní, neboť
z „nového“ lyžaře provozovatel nemá žádný zisk, jen povinnost ho
přepravovat. Je tím poškozený? Ekonomicky ano. Není tomu tak dávno, kdy
některé areály označovaly ztráty vzniklé přeprodejem za nesmírně
vážné, jinde ale odhadovali, že jde jen o asi 20 případů denně (zdroj:
MFD 2008, k dohledání na webu.) To je škoda pár tisíc oproti více než
milionovým denním tržbám. Věcně ale újma firmě nevzniká, neboť
povinnost přepravovat držitele skipasu si už při prodeji skipasu nechala
zaplatit. Právo na přepravu existuje objektivně dál.
Zbývá uvážit, zda prodejce smí omezit právo vlastníka práv na přepravu
(lyžaře, který si ráno koupil skipas) naložit s nimi podle svého
uvážení: využít je, nevyužít (oboje nesporně smí), nebo převést (to
nesmí). A zda je takové omezení legální, tedy v případě sporu
obhajitelné.
Tak pravil Nejvyšší soud
Obávám se, že jasnou odpověď by musel dát až soud zabývající se
přesně takovým případem. Bez toho můžeme jen opatrně uvážit
argumentaci, již jistě všichni (zejména areály) nepřijmou.
Tedy: osobou oprávněnou k uplatňování práv na přepravu je podle
přepravního řádu předkladatel originálu jízdenky. (Tedy úplně stejná
situace jako v kině nebo tramvaji.) Kromě jízdenky na držitele žádné
podmínky, žádná výhrada. Máš – jedeš.
Ale co „dohoda“ o nepřenosnosti obsažená ve smluvních podmínkách?
Pokud ustanovení smluvních přepravních podmínek nejsou v souladu se
zmíněnými zákony, nemohou se platně stát součástí obsahu smlouvy mezi
dopravcem a cestujícím. Tak přinejmenším – takřka doslova – pravil
soud, dokonce ten Nejvyšší.
Je sice pravda, že jediným, kdo uzavírá smlouvu o přepravě a jako doklad
prodává jízdenku, je provozovatel, ale „tím ovšem v žádném případě
nelze vyloučit následný převod jízdenky na jinou osobu,“ rozhodl tento
soud v jednom konkrétním případě doslova!
(Je třeba přiznat, že některé argumenty a rozsudky NS vyvolávají
v aktivní právnické veřejnosti hodně živé diskuse a že
v inkriminovaném případě měl NS jiný názor než oba soudy nižších
instancí před ním. Více příště.)
Provozovatelé mlčí
A máme dva další body k přemýšlení. Jestliže je něco – tedy zde
převod jízdenky na jiného – legální, může to být také nemorální?
Obecně ano, historie i současnost zná takových příkladů řadu.
Je to tedy nemorální? To si asi každý musí odpovědět sám. Není to
zjevně problém právní, nýbrž etický.
A druhý, ten už právní a technický je. Nelze smluvní ujednání brát
jako závazné i bez ohledu na dikci zákona? Nelze formou nějakých
obchodních podmínek (máme zde ale občanskoprávní vztah) právo na
přepravu nějak omezit? Bylo by vůbec reálné splnit vše, co by to
vyžadovalo (např. identifikace osob)?
„Malé ryby“ v podobě Franty, který v poledne střelí permici,
skiareály rády nevidí, ale taky ho coby svého zákazníka nehoní. Jakmile
ale někdo rozjede kšeft se skipasy ve větším, mají tendenci reagovat.
Nevím ale o tom, že by se někdy u nás odehrál s Frantou soud, jehož
výsledkem by byl jednoznačný výklad.
Bodové jízdenky
Mnohem čistší metodou jsou jízdenky bodové. U nich si nekupujeme čas,
po který právo na přepravu platí, nýbrž konkrétní akt přepravy (jednu
jízdu). Je to vlastně obdoba dálničních známek časových versus
výkonové zpoplatnění mýtem. Odpadá u nich tahanice o osobu, jsou přímo
deklarované jako přenosné. Přepravce neřeší, kdo původně za právo na
přepravu zaplatil, a omezí se to, aby zaplaceno dostal.
Tím ale neříkám, že by přeprava v lyžařských střediscích měla
přejít na tuto formu. Spíš naopak, když vidím, jaký existuje tlak na
zpoplatnění silniční dopravy výkonově (mýtné brány, elektronické
viněty), bojím se, kdy s něčím takovým přijde i lyžování. Úvahu
o tom ale necháme na jindy.
Přeprodej skipasů v kostce
- prodat skipas deklarovaný jako nepřenosný je možná nemorální, neboť jeho zakoupením jste předem akceptovali, že nepřenosný je, a porušili tak sjednaná pravidla
- není ale jisté, zda takto sjednaná a jednostranně vnucená pravidla jsou platná, a zda sem tedy vůbec morální rozměr patří
- není jisté, zda je převod skipasu skutečně nelegální, neboť (ne)legálnost takového kroku dosud nikdo směrodatně neprokázal ani nevyvrátil
- není zřejmé, zda převodem skipasu na jiného vzniká přepravci škoda a soudem uznatelný nárok na její náhradu.
Méně časté právní hříčky
Vzniknout mohou i další, méně časté situace. Například když je
právo na přepravu omezené vyšší mocí v takovém rozsahu, že
provozovatel uzná nárok na náhradu škody. Tedy když kvůli počasí nejede
závazná část lanovek a vleků a dostanete voucher, doklad o právu na
kompenzaci. O tom podrobněji v samostatném článku, neboť se zajímavě
řešilo až u našeho Nejvyššího soudu.
Nebo když skipas areálu A platí i v jiném (B) nepřímo jako poukázka.
Typicky: středisko B vydá na základě sezónky z A svůj denní lístek.
Lyžař z A si s ním ale nejde užívat na tratích areálu B, nýbrž ho
obratem prodá. Když to tak bude dělat opakovaně, má brzy sezónku
zaplacenou. I tady „jenom“ přenechává právo na přepravu. Takový
postup už nám ale po morální stránce drhne a s dostatkem důkazů, že se
tak dělo často, by asi byl postižitelný. Je to ale už téma pro zběhlého
právníka.
Vykuk z A může vše ještě „zdokonalit“ a vrátit se domů do A a tam
si vesele lyžovat taky. To už ale je doložitelný podvod, neboť za jedny
peníze čerpají službu lyžaři dva – a to si nikdo nepředplatil. Právě
tato praxe byla před lety udávaným důvodem, proč se zrušil společný
skipas krkonošských akciovek Špindl, Pec, Harrachov. (Nedokážu nedodat, že
kvůli pár takovým podnikavcům přišli poctiví lyžaři o zajímavý
benefit – ve stylu kolektivní viny a preventivního trestu „abyste,
šmejdi, nemohli podvádět, zakážeme to“.)
Článek vyšel v časopise SNOW 64 time.
