Podobně jsem trávil valnou část léta nad texty do knihy, hodinovými debatami nad jedním důležitým pohybem a další hodiny zpochybňováním stejného pohybu, o kterém jsme si již byli jisti, že je správný. Stovky hodin, desítky dnů, místo večerního filmu četba biomechanické příručky.

Je tohle vlastně to, co jsem chtěl? Faktem zůstává, že jsem se o lyžování nikdy nedozvěděl tolik, co za letošní léto. Ale je to nakonec opravdu tak důležité? Odmění mě někdo, poplácá po ramenou, nebo naopak mnoho z vás řekne: "Chlapci, co jste to napsali za blábol, vždyť takhle to vůbec není!". Jenže kdo nic nedělá, nic nezkazí, a kdo nic nedělá, o nic nepřichází... A já se někdy peru s pocitem, že přicházím o mnoho, a vždy, když mi život utíká pod rukama kvůli lyžování, nebo spíše prací s ním spojenou, vzpomenu si na první kapitolu oblíbené knihy Bílá posedlost od Michaela Finkena. Píše v ní:

„Lyžování mi zničilo život. Tak mi to alespoň kdekdo říká, zejména pak dva lidé, které budu propříště označovat krycím jménem Táta a Máma. Asi to bude pravda: má oddanost tomuto sportu rozmetala veškeré plány na stabilní či finančně zajištěnou kariéru, jaké jsem kdy měl. Kvůli lyžování mě více či méně obřadně opustil celý zástup báječných žen na vdávání. A následkem svých tužeb vlastním ve věku třiceti let kolena, která při ohýbání vydávají zvuk, jako když někdo hraje na piano jídelními hůlkami.“

Pro lyžování lze obětovat mnoho. Zdraví, volný čas, zajištěnou karieru. A pořád se objevují další a další výzvy s lyžováním spojené. Dokončím jeden projekt a bezhlavě se vrhám na druhý, ač jsem všude okolo slíbil, že už toho nechám a budu "jen" lyžovat. Jenže bezhlavá touha se dozvědět víc, proniknout do tajů těch nejjemnějších pohybů a nakonec si užívat ten opojný pocit klouzajících lyží pod svými chodidly, navíc s pocitem uspokojení, že jste za to byť bídně, ale pořád placeni, mi zaslepuje oči a žene dál vstříc nekonečné sněhové bouři. Ta sněhová bouře vždy na chvilku utichá a střídá ji jiná bouře, ta, ze které se ozývají povědomé hlasy, které jakoby chtěly tu sněhovou bouři překřičet. Říkají: " Kde jsi byl, nemáš na mě čas, nemám v tobě oporu, lyže máš vystěhované před domem." A pak jen bouchnutí dveří. Na chvíli je těžké a dusné ticho, ale posléze už slyšíte vábivý šelest padajícího sněhu, který vše špatné ve vaší mysli alespoň na chvíli obrátí v dobré. Stojíte na svahu, je brzy ráno, ticho, do kterého se ozývá jen pravidelný klapot kotev otáčejících se na velkém kole na své cestě zpět do údolí. Odpichujete se a vše z vás padá. Hlasy, které přerušily před několika hodinami či dny sněhovou bouři, pomalu utichají a spolu se smutkem v duši odplouvají kamsi do zapomenutých temnot mozku. V Rakousku tomu říkají "schikrank", tedy nemocný lyžováním, Američan Michael Finken zase "bílá posedlost".

Odpověď na mou otázku v nadpisu zní ANO. Lze obětovat více pro lyžování než pro ženu. Ale nezkoušejte to. Ani ta nejposedlejší lyžařka si to nezaslouží a navíc... Lyže pod peřinou v noci moc nehřejí.



V anketě níže se můžete podělit o svůj názor na pojetí SNOWtestu 11-12, kde se používají k porovnání lyží metafory se ženami. Test je k přečtení ve SNOW 63 a na SNOW.CZ v sekci test lyží 2011-12)

Máte zájem sami testovat lyže se SNOW? O více informací pište zde (team@snow.cz)