Nezůstali jsme tedy v moravské metropoli, abychom obcházeli slečny s vidinou vajíček a slivovičky, ale vzali jsme své tatary a vyrazili na nejvyšší horu Moravy. Praděd nás přivítal novým prašanem a modrým nebem. Společně s relativním chladnem z toho byly lyžařské podmínky srovnatelné se zimním lyžováním. Severní svahy měly výborný povrch až do odpoledních hodin. Kdo zůstal v Brně, zaváhal.

V tomto pohoří jezdíme pravidelně do Koutů a na Červenohorské sedlo. Tam jsme měli namířeno i na Velikonoční pondělí. Když jsme ale před Prostějovem viděli zasněženou hradbu hor, náš instruktor Aleš Němčanský poznamenal, že Praděd by byl na oficiální ukončení sezony ponejvýš symbolický. Sám na Pradědu nebyl patnáct let a těšil se na změny. Netušil, že žádné nenastaly. Ale nepředbíhejme. Za Olomoucí jsme tedy nepokračovali po dálnici na Mohelnici, ale začali jsme se proplétat nepohodlnými okreskami přes Rýmařov.

Mekka i skanzen

I když je Praděd neoddiskutovatelně mekkou moravského lyžování a jeho severní svahy svou bezprecedentní sněhovou nadílkou v rámci České republiky s nadsázkou připomínají ledovec, jeho infrastruktura a dostupnost jej řadí až hluboko do druhé ligy lyžařských areálů. Někteří lyžařští novináři, zejména ti, kteří pocházejí od Jihlavy na západ, ho popisují jako lyžařský skanzen. My Moraváci bychom o naší nejvyssi hoře nikdy nechtěli něco podobného vyslovit. Bohužel však našim českým kolegům musíme dát za pravdu.

A je to velká škoda. Vše začíná už u dostupnosti. Dostat se na svahy Pradědu, respektive Petrových kamenů, je oříšek. Zatímco do Koutů nebo na Červenohorské sedlo svištíte po dálnicích a hlavních silnicích, na Praděd nevede žádná rozumná cesta. Vždy musíte překonávat okresky, serpentiny, vesničky, železniční přejezdy. Navíc, ani jedna z cest není jasně nejlepší. Ať si vyberete cestu přes Rýmařov či přes Rýžoviště, vždy je to vopruz. Naprosto nevhodné pro někoho, kdo chce ráno vyrazit z města a být brzy na horách.

Navíc, přijedete na Hvězdu a čeká vás potupné placení za parkoviště, při kterém si uvědomíte, že žijete ve východní Evropě. Omluvou středisku budiž fakt, že při koupi celodenního skipasu můžete požádat o proplacení parkovného. To je milé, ale stále typické pro východní Evropu, kde každý vlastní svůj kousek kšeftu a domluvit se na strategické spolupráci výhodné pro celek je science fiction. Mimochodem, být Východoevropan není nic hanlivého. A pro národy, které mluví jinými než slovanskými jazyky, budeme my Češi a Moraváci vždy Východoevropany, i když se marně budeme snažit nazývat nás životní prostor Evropou střední.

Takže, auto jste zaparkovali na parkovišti Hvězda a čekáte na kyvadlový autobus na Ovčárnu. Že vás jinde do střediska vozí bus zdarma a ještě máte k permanentce vstup na bazén? Vy jste ale rozmazlení! Šup do narvané karosy a platit za osobu i za lyže! Když jede rodinka, tak jsou z toho dvě kila za zpáteční cestu a to není zrovna zanedbatelná částka.

Konečně jste na Ovčárně a vidíte tu nádheru. Tedy, přesně řečeno, vidíte ten potenciál. Říkáte si, tady by mohlo být středisko snů. Nastupujete na vlek ve výšce, kde i nejvyšší lyžařské areály České republiky mají vrcholové stanice. Lyžujete nad hranicí lesa s výhledy od Tater po Krkonoše. Jste v lyžařském ráji. Vlastně nejste. Vleky jsou staré. Osobně nemám nic proti pomám a dokonce je jako závodník upřednostňuji proti pomalejším kotvám. Jenže většina lidí pomy nechce. Někteří se bojí samoty, byť se jedná pouze o pár minut na vleku. Ostatní, i když najdou se vyjímky zejména mezi účastnicemi zájezdu, neshledávají hliníkovou tyč natolik přitažlivou, aby podstupovali onen iniciální škub, pro který je tento vlek nazýván kulotrhem. Většina si chce vykecávat o tom, jak právě super kárvovali. Většina prostě chce lanovky, přinejhorším kotvy.

Nevyužitý potenciál

Na Pradědu by mohl být úžasný areál. V projektech byly tratě na jeho severních svazích až do vesnice Vidly. Převýšení sedm set metrů by bylo na Moravě nevídané a snadná dostupnost z polské strany by zaručila silnou klientelu z blízkého hustě obydleného Dolního Slezska. Jenže tyto plány nikdy neprošly přes odpor žabičkářů a těžko říct, zda se je v budoucnu někdy podaří prosadit.

Když navštívíte ultramoderní Kouty, které by klidně s Pradědem mohly být propojeny, a poté samotný Praděd, připadáte si jako západoevropský Helmut, který přijel na návštěvu za svým zapomenutým sudetským bratrancem v dobách studené války. Helmut už asi dlouho neviděl železné větrolamy na okrajích sjezdovek. Autor tohoto článku se ve snaze udělat co nejlepší fotku pro plánovaný článek o monolyži s jedním takovým intimně, a to přímo na krev, střetnul.

Nebylo by však fér, posmívat se jen provozovateli střediska. Když máte areál v oblasti, která je pod kritickým drobnohledem zelených ekoteroristů, těžko se vám buduje, vylepšuje, rozvíjí a tedy i konkuruje ostatním, těm, kteří mohou postavit nové lanovky a zázemí na zelené louce a vybudovat areál s promyšlenou rozvojovou koncepcí. V dobách, kdy zasněžování viděli naši lyžaři pouze na rakouské televizi, byl Praděd etalonem lyžování na Moravě. Jeho sláva vymizela, když mohl být sníh zaručen i v nižších a jednodušeji dostupných areálech.

Přesto je Praděd pořád mystickým místem. Jeho 1 492 metrů vysoký vrchol je střechou Moravy a pokud se vydáte na vyhlídku na jeho vysílač, budete na nejvyšším místě v České republice. Naproti Pradědu je vrchol Petrovy kameny. Podle pověsti se zde mladý kovář ukryl se svou dívkou, když prchal před jejím otcem a na tomto skalnatém vrcholu se prý slétávaly čarodějnice. Na sousední 1 465 metrů Vysoké holi, která je druhou nejvyšší horou Moravy, zase měly přistávat Messerschmitty, když zde nacisté budovali koncem války letiště.

Snowkiting a freeriding

Oblé vrcholy Vysoké hole a Petrových kamenů jsou rájem pro snowkiting a strmé lavinové svahy Kotle jsou zase známé pro freeriding. Samozřejmě, oficiálně je zde asi vše kromě pití grogu na lavičce bufetu zakázáno, jak to už na našich horách bývá. Autor článku, který tyto aktivity provozuje (viz fotogalerie) vlastně vůbec nejezdí po sněhu v oblasti Pradědu. Jedná se o optický klam!

Praděd prostě zůstane symbolikou, srdcovkou, jako vaše první láska z osmé třídy. Asi se s ní neuvidíte každý den, ale potěší vás, když ji jednou za pár let navštívíte a ona bude naprosto stejná, jakou jste ji znali v dobách, kdy jste se učili na přijímací zkoušky na gymnázium. Když se oprostíte od alpských předsudků, zažijete na vrcholech Jeseníků úžasný den.

Pokud chcete tento lyžařský skanzen, starou lásku, mekku, prašanový ráj (podle toho, jaký máte na Praděd názor vy sami) navštívit ještě letos, máte šanci. Vleky pojedou až do 30. dubna 2012. Pokud dopravní zařízení nepotřebujete a umíte si najít adrenalin díky padáku a trapézu či díky pásům pod lyžemi, tak vám Praděd udělá radost možná až do konce května. Můžete jet šest a více hodin na opravdový ledovec do Rakouska, nebo můžete jet o něco méně hodin na náš moravský „ledovec“. Z Brna je to sem stopade a z Ostravy kilo.

Autor je majitelem firmy CITY SPORTS s.r.o., jejíž program CITY SKI je největším poskytovatelem jednodenních lyžařských zájezdů v České republice. Více info na www.cityski.cz

P.S. Kdo lyžuje na Velikonoce?

Původně jsme vyhlásili na Velikonoce třídenní zájezd do Krkonoš, ale týden před nimi bylo v Brně přes dvacet stupňů nad nulou, lidé hráli beach volejbal a jezdili na kolečkových bruslích. Přihlásilo se jen pár nadšenců, a tak jsme nakonec zorganizovali pouze jednodenní výlet do Jeseníků.