V mé paměti, oslabené věkem snad přiměřeně, zůstala i po necelých devadesáti letech uchována scéna, ve které byla šestiletá Sašenka a čtyřletý František posazeni na kuchyňský stůl, aby byli opatřeni několika vrstvami teplého oblečení. Venku ještě tma a my jsme byli nadšeni v očekávání prvních lyžařských zážitků. Co se odehrálo později na sněhu, bohužel už nepamatuji. Rozhodně jsme s rodiči jezdili z Prahy lyžovat každou zimu, ale já si vzpomínám až na situaci okolo roku 1931.

Začátky s učitelem, první závody

Je mně 12 let, jsem v Krkonoších, najali jsme si celou boudu pro rodinu i s příbuzenstvem a my děti chodíme lyžovat s učitelem, jenž byl asi Němec. Volal na nás „In die Hocke! Abstimmen!“ Vleky ještě nebyly, tak jsme cvičným svahem stoupali pěšky a on za sebou tahal naše lyže svázané provázkem protaženým dírkami v jejich špičkách. Třetí vzpomínka už je dramatičtější. Rodiče mně dovolili jet na sobotu a neděli na Dvoračky. Nejprve kladli odpor. „Co tomu řeknou lidé, že necháme patnáctiletou dceru někde přes noc samotnou!?“ Nakonec mě zachránily polehčující okolnosti: Ve skupině mířící do Krkonoš byly obě mé sestřenice – velmi dobré lyžařky, dále moje stejně stará kamarádka Jiřina Ascherová a její bratr s pověstí úspěšného závodníka. Jiřina lyžovala lépe než já, a tak jsem se snažila držet s ní krok. Při našich sjezdech šusem končících často pádem, kdy okolí zavíralo oči, jsme si připadaly děsně odvážné.

Ve společnosti lepších lyžařů jsme se postupně zlepšovaly, sebevědomí rostlo, takže když jsem při svém prvním závodním startu v Poláčkově memoriálu skončila mezi dorostenkami na třetím místě, byla jsem velice zklamaná. Předpokládala jsem, že budu nejrychlejší. Z dalších závodů, které jsem absolvovala před válkou, nezapomenu na zájezd do norského Lillehammeru, kde jsem startovala v roce 1939 spolu se zkušenou, o 7 let starší Růženou Beinhauerovou, na mezinárodním univerzitním mistrovství. Sportovní výsledky moje paměť neuchovala, ale dodnes vidím epizodu komentovanou tehdy v norském tisku – po bojovném průjezdu cílem jsem upadla a smetla několik diváků včetně prezidenta norského lyžařského svazu. Dalším silným zážitkem bylo naše ubytování v jakémsi luxusním statku a bohatá tabule zdobená denně čerstvými květinami navzdory třeskuté skandinávské zimě.

Opožděné domácí úspěchy

Z dnešního pohledu jsem se ocitla v konkurenci nejlepších lyžařek na domácí půdě velice pozdě. Bylo mně 21 let, když jsem v roce 1940 poprvé startovala na tehdejším protektorátním mistrovství na Pustevnách. A nevedla jsem si pro začátek nejhůře. Ve sjezdu jsem skončila sice až pátá, ale ve slalomu už jsem se s favoritkou Beinhauerovou dělila o prvé místo. O rok později se mně podařilo opět na svazích Radhoště tuto bilanci ještě vylepšit. Ve sjezdu a v mistrovské kombinaci jsem byla druhá, ve slalomu jsem zvítězila s pětivteřinovým náskokem před Beinhauerovou. Potřetí jsem startovala na Mistrovství již osvobozené Československé republiky v Bánské Bystrici v únoru roku 1946 a stala jsem se zde poprvé mistryní v alpské kombinaci.

Premiéra pod Matterhornem

Na první start na alpských tratích jsem díky válečné přestávce čekala až do března roku 1946, kdy se v Zermattu, pod impozantním Matterhornem, konalo Mezinárodní akademické mistrovství Švýcarska. Naše nevelká výprava si tam tehdy připadala jak v říši divů. Všude byl dostatek zboží bez front, pomeranče, čokoláda… Dodnes chovám jako vzácný suvenýr hodinky, které tam obdržel každý ze závodníků. Už dávno nejdou, ale připomínají mně můj první úspěch na mezinárodním poli. Ve slalomu jsem obsadila 2. místo. Úspěšnou první poválečnou sezónu jsem ukončila v rámci 1. ročníku Závodu 5. května na Studniční hoře v Krkonoších, kde jsem zvítězila ve slalomu a byla 4. v obřím slalomu vedeném do Obřího dolu.

Olympijské zklamání

V prvních dvou poválečných sezónách jsem dostala příležitost startu v několika kvalitně obsazených, prestižních závodech v zahraničí. Nejednou jsem stanula na stupních vítězů, nebo těsně pod nimi. V tomto období jsem také získala 5 titulů mistryně republiky v alpských disciplínách. Při tom jsem byla od podzimu roku 1945 vdaná a žila jsem v Brně s manželem, který mě podporoval v úsilí prosadit se na poli závodního lyžování a často mě na závody doprovázel. Když se pomalu blížily mé třicátiny, začali jsme uvažovat o založení rodiny. Na lyžařském svazu se však tento náš záměr nesetkal s pochopením. „Patříš k našim největším oporám! Nesmíš oslabit olympijský team, atp.“ Nakonec jsme se podřídili pod podmínkou, že můj muž bude zařazen do olympijské výpravy. Olympijským soutěžím uspořádaným ve Svatém Mořici v únoru roku 1948 předcházelo několik lednových závodů v Rakousku a ve Švýcarsku. Startovala jsem v nich a neobsadila jsem horší než čtvrté místo. V posledním, konaném v sousední Pontresině týden před zahájením olympiády, jsem se ve slalomu dělila o 2. místo se Švédkou Nilsonovou. Měla jsem dost důvodů si věřit, a tak pro mě bylo 9. místo v olympijské alpské kombinaci jako nejlepší výsledek velkým zklamáním. Ani ostatní naši olympionici nesplnili očekávání. Brchel byl 9. ve slalomu a Šponar rovněž 9. v kombinaci. I oni tenkrát mysleli a měli na víc.

Nedostatek tréninku i financí

Byla jsem přesvědčená a myslím si to i s odstupem času, že k tomu, abychom tehdy uplatnili svůj talent, nám chybělo dostatečné národní sebevědomí a kvalitní, intenzivní trénink. Zvlášť ve Švýcarsku jsme se cítili jak chudí příbuzní. Ani soustředění ve Sv. Antonu měsíc před olympiádou nám mnoho nedalo. Rakouský trenér Toni Mart nám postavil nahoře na Galzigu několik branek, komentoval naše jízdy, ale nejvíce času zabraly výstupy podél trati. Trénink sjezdu zase komplikoval nedostatek šilinků na výjezdy lanovkou.

Naší slabinou bylo i mazání lyží. Nejúspěšnější teamy už zaměstnávaly odborníky na tuto problematiku, zatímco naši trenéři byli odkázáni jen na to, co odkoukali. Např. na dámské olympijské sjezdovce s 800 m dlouhou rovinou po startu rozhodovala jen kvalita mazání.

Jaký má účinek kvalitní příprava jsem si ověřila právě ve Sv. Mořici o rok později, kdy jsem opustila československé státní družstvo a zůstala ve Švýcarsku. Byla jsem ubytována a mohla absolvovat trénink společně s domácími reprezentanty. V následujícím významném závodu „O bílou stuhu Sv. Mořice“ jsem zvítězila ve sjezdu a dojela jako druhá ve slalomu. Byl to vrchol, ale shodou okolností i závěr mé třináctileté závodní kariéry.

Rozloučení s Evropou

Po komunistickém puči v Československu jsme se s manželem Karlem a s bratrem Františkem rozhodli emigrovat. Hotel, který jsme s manželem v Brně obhospodařovali, nám byl brzy po únoru vyvlastněn a my se ocitli takřka přes noc na dlažbě. Stejný osud postihl bratrovu firmu v Praze. Násilí a ztráta osobní svobody nás utvrdily v přesvědčení, že nemáme na vybranou. Moji rodiče byli již po smrti a doufali jsme, že manželovým rodičům – penzistům náš odchod nijak vážně neublíží.

15. ledna roku 1949, v den, kdy Karel s Františkem přešli na běžkách ilegálně hranice do Rakouska, jsem já podle domluvy opustila výpravu československých reprezentantek odjíždějících na závody do Grindelwaldu. Na nádraží v Zürichu jsem oznámila trenérce Lelkové svůj úmysl. Trochu jsem se bála, aby se mě nesnažila přimět k nástupu do odjíždějícího vlaku, ale současně mě mrzelo, že jí způsobím pravděpodobně vážné nepříjemnosti. Kamarádky z teamu, zasvěcené do mého plánu, vyložily zatím moje zavazadla na opačnou stranu vagónu a vlak odjel beze mne. Pouta byla zpřetrhána.

Setkání ve Sv. Antonu, azyl v Belgii

Několik týdnů jsem bydlela ve velké vile v rodině přítelkyně – žurnalistky Ellen Toblerové. Denně jsem se musela hlásit na policii a opakovaně jsem žádala o švýcarské vízum pro manžela a bratra. Úřady byly neoblomné, a tak jsem odjela do Sv. Antonu a zapojila se do jejich podniku, který spočíval v provozování lyžařského vleku v St. Christoph.

Po skončení sezóny jsme se rozloučili s partnerem Šponarem a v květnu jsme odjeli Františkovým džípem do Belgie, kde byl přechodně usídlen manželův bratr s rodinou. Byl ředitelem restaurace, ve které zaměstnal Karla jako pomocnou sílu. Žili jsme v Knokke le Zoute – přímořském letovisku, ve kterém se nám narodil syn Michael-Francois.

Protože naše belgické vízum mělo omezenou platnost, podali jsme žádosti o vystěhování současně do USA, Kanady a Austrálie. Ta nás přijala bez jakéhokoliv odkladu a to rozhodlo. Důležité pro nás bylo i to, že s úhradou cestovních nákladů významně pomohla International Refuge Organization.

Z Janova jsme pluli pět týdnů a v listopadu roku 1950 jsme přistáli za velkého vedra v Melbourne, kde nás již očekával bratr František s velkým americkým automobilem, který mu zvlášť pro ten účel půjčil jeho zaměstnavatel. Ten nám pak významně pomohl i zajištěním bytu. Poválečná bytová krize postihla nejen Evropu.

Krušné začátky

Rozjezd ve zcela novém prostředí nám usnadnil můj bratr a naši přátelé – lyžaři, Růža a Honza Wágnerovi, kteří už měli za sebou jednu australskou zimní sezónu a zorientovali se mimo jiné v místních lyžařských poměrech. S jejich přispěním jsme dostali místo správců v lyžařském klubu v nevelkém středisku Mt. Buller, ležícím asi 180 km severně od Melbourne. V sezóně 1951 jsme tam otevřeli lyžařskou školu, ale mimořádně slabá zima nepříznivě ovlivnila prosperitu našeho podniku. Přes léto jsme se živili prácemi, o jejichž náplni dodnes nemám chuť se šířit. Před další zimou nám podal pomocnou ruku další spoluimigrant Šponar. Nabídl mně, abych po něm převzala lyžařskou školu v Charlotte´s Pass. Bylo to tehdy skromně vybavené středisko v nadmořské výšce 1800 m ležící v Novém jižním Walesu v blízkosti nejvyšší hory Austrálie Mt. Kosciusko. Prvé dvě sezóny jsme tam pracovali s manželem společně a dnes mohu říci, že až tam se osud naší rodiny počal obracet k lepšímu.

7 sezón na Charlotte´s Pass

Přestože zde byl frekventantům k dispozici pouze jediný hotel a jen jeden lyžařský vlek, klienti přibývali a o naši práci byl zájem. Výcvik byl postaven na jakési kombinaci rakouské a francouzské lyžařské školy s důrazem na to, aby byl zábavný a efektivní. Naše škola si tak vysloužila dobré renomé a já jsem ráda přispívala k její popularitě osobní prezentací novinek v lyžařském oblečení, tak jak se dovážely z Evropy. Pozornosti se těšily na příklad mé červené šponovky doplněné slamákem. Vysoko v Australských Alpách jsem prožila sedm sezón naplněných prací, která mně přinášela uspokojení, když na léto jsem se vracela do Melbourne, kde můj manžel pracoval v hotelové branži.

Thredbo – konečná stanice

V roce 1959 jsme se odhodlali k riskantnímu kroku. Opustili jsme trvalé bydliště v Melbourne a zadlužili se stavbou menšího hotelu Sasha´s Lodge v perspektivním, novém areálu na břehu horské bystřiny v Thredbo. Součástí hotelu byl i malý lyžařský butik orientovaný na výstroj pro lyžařky. Úspěšné splacení našich dluhů bylo podmíněno několika lety usilovné práce. Já jsem postupně omezovala počty hodin lyžařské výuky a měnila jsem své zaměření. Mimo jiné jsem založila juniorskou soutěž nazvanou Sasha´s Cup a organizovala jejích 10 ročníků. Sama jsem úspěšně startovala v celé řadě seniorských závodů. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem navštěvovala i evropská lyžařská střediska, jednak jako průvodkyně a instruktorka se skupinami australských lyžařů, jednak spolu s bratrem jako účastnice několika Světových pohárů Masters. Ve Švýcarsku, v Mürrenu jsem takový závod vyhrála. Mimořádným zážitkem pro mne samozřejmě bylo setkání s přáteli po 41 letech při návštěvě Prahy v dubnu 1990.

Uspokojivá bilance

Naše podnikatelské aktivity a investice realizované v Thredbo kulminovaly v roce 1971 výstavbou domu, ve kterém byl kromě našeho bytu velký sportovní obchod a 7 komfortních apartmá. Po dalších osmi letech práce, kdy se nám dařilo provozovat náš podnik tak, aby byl celoročně obsazený, jsme v roce 1979 celý objekt prodali a usadili se na pohodlně zařízené farmě uprostřed přírody nedaleko Thredbo. Těšilo nás, že náš podíl na rozvoji sjezdového lyžování v Austrálii je v odborných kruzích oceňován, a radost nám dělal i syn Michal svými tituly přeborníka v juniorských a akademických lyžařských závodech. Dnes žiji spolu s jeho rodinou v Canbeře, v roce 1992 jsem ovdověla a jsem již deset let prababičkou.

A mé lyžování? Ještě před devíti lety jsem si s chutí užívala lyží během jedné sezóny celých deset dní. Zkusila jsem to také letos, ale i když opatrně, došlo ke srážce s rychlejším lyžařem a následky byly bolestivé. Možná, že to byl pokyn shůry, abych své carvingové lyže definitivně postavila vedle pohárů a ztichlých hodinek dovezených z Zermattu před 66 lety, a oddala se milým vzpomínkám. Nikdy jsem nelitovala toho, že se můj život točil převážně kolem lyžování. Dnes mohu jen dodat, že si toho vážím.

Alexandra Nekvapilová v Canbeře v září 2012


Pozn. editora: Letos v říjnu vyšla kniha nazvaná "Zápisky z nových cest". Prezident Klaus v ní shrnuje své zážitky z posledních zahraničních návštěv včetně loňské červencové návštěvy Austrálie. O zastávce v Canbeře si poznamenal: "Při včerejším setkání s krajany mi říkala jedna zapálená lyžařka, že se tu dá 3 měsíce docela dobře lyžovat. Bylo jí 92 let a reprezentovala Československo na olympiádě v r. 1948. Vypadala skvěle." Je škoda, že pan prezident v cestovním shonu zřejmě přeslechl, nebo zapomněl jméno oné lyžařky. Byla to samozřejmě Alexandra Nekvapilová.

Sportovní úspěchy A. Nekvapilové (*1919)

1938: 1. Mistrovství RČS dorostu, Špičák SL+OSL+KOM – 2. místo
1940 Mistrovství Českého lyžařského svazu, Pustevny SL – 1. až 2. místo
1941 Mistrovství Českého lyžařského svazu, Pustevny SL – 1. místo, SJ+KOM – 2. místo
1946 Mistrovství ČSR, Bánská Bystrica SL+KOM – 1. místo, SJ – 2. místo
Mezinárodní týden, Zermatt SL – 2. místo
1.ročník: Závod 5. května, Studniční hora SL – 1. místo, OSL – 4. místo
1947 VII. Akademické zimní světové hry, Davos SL+SJ+KOM – 2. místo
Mezinárodní týden, Chamonix SL+KOM – 4. místo
Závod „O bílou stuhu Sv. Mořice“ SJ – 4. místo
Závod „Arlberg – Kandahár“, Mürren SJ – 4. místo, SL+KOM – 3. místo
Mistrovství ČSR, Špindlerův Mlýn SL+SJ+KOM – 1. místo
1948 Mistrovství Tyrolska, Sölden SJ – 3. místo
Mezinárodní závod, Arosa SL – 1. místo, KOM – 2. místo
Mezinárodní závod, Pontresina SL – 2. až 3. místo
VII. Zimní olympijské hry, Sv. Mořic KOM – 9. místo
Mistrovství ČSR, Špindlerův Mlýn SL+SJ+KOM – 1. místo
Závod Osvobození, Studniční hora SL – 2. místo, OSL – 1. místo
Májový závod, Ďumbier SL+SJ+KOM – 1. místo
1949 Závod „O bílou stuhu Sv. Mořice“ SL – 2. místo, SJ – 1. místo
1980 (přibližně) Závod Světového poháru Masters, Mürren OSL – 1. místo