Tento článek vyšel v časopisu SNOW 70 (listopad 2012)
Kosti jen praštěly
ezpečnostní neboli pojistná vázání se od 60. let stala ohromným hitem. Navzdory všem nedokonalostem se jim postupně dařilo násobně snižovat počty úrazů, především zlomenin. V tomto tažení a pod nezanedbatelným tlakem především amerických právníků započal v polovině 60. let výzkum pevnosti kostí. Po náročném sběru potřebných dat se v 70. letech začala rodit doporučení, s jakými silami by vázání měla počítat. Původně se jejich pružiny metodou pokusu a omylu jenom utahovaly nebo povolovaly. Pak se objevily stupnice s ryskami přibližně označující něco jako „málo-více-hodně-nejvíc“, resp. 1 – 2 – 3 – 4/S nebo R (sport, race). Takto jsme třeba jezdili se vzpomínanými M4, pata FD měla doporučení, jak by asi otočný trn měl přesahovat.
Od roku 1978 dospěla situace k mezinárodnímu sjednocení se stupnicí 1–10. To je vlastně počátek stavu, který máme dodnes.
Ještě jedna věc trápila lyžaře. Uvolněná lyže ujížděla, ohrožovala jiné lyžaře, ztrácela se. Pojistný řemen neboli sichrák, vlastně zbytek starých dlouhých omotávek, z lyže dělal nebezpečné otloukadlo. Byl sice „povinný“, ale moc se na to nedbalo a u závodníků byl zcela nemyslitelný.
Už počátkem 60. let Cubberley a Miller v USA vymysleli napružený bodec, který měl uvolněnou lyži překotit. Přesto trvalo až do 70. let, než se brzdy prosadily. Původně jednoduché sklopné bodce, montované hroty napřed pod špičku boty. Poté se nastěhovaly dozadu a časem se hroty dokázaly v zaklopené poloze stáhnout k sobě a nepřekážet. Jednoduše se snesly s patním automatem, zato zkombinovat je s otočným talířem byl zpočátku dost problém. Pamětníci vědí, jak nešikovně se dovybavovala stará efdéčka.
Přesuny a koncentrace
Ve stejné době, v r. 1978, dostaly všechny alternativní systémy ránu
z milosti v podobě Salomonu 727. Vázání mělo v podstatě vše, co
dnešní, robustní kovové tělo, integrovanou brzdu, špičku na principu
Looku, jemuž vypršel patent, vypadalo by dobře ještě dnes a výjimečně
zachovalý exemplář by snad při kontrole na trhačce mohl projít i dnes.
Když je navíc v recenzi vázání časopisu SKIING vychválil i guru
lyžařské bezpečnosti Carl Ettlinger, mohli drobní američtí výrobci
začít balit (viz minulý díl).
Revoluční salomon 727 zamíchal kartami na tehdejším trhu a na čas se
posunul do role lídra
Ačkoliv Stenmark, Klammer a spol. hromadili poháry a medaile, Marker
neprosperoval. Roku 1980 spadl z 50% podílu na trhu na pouhých deset. Starý
pan Hannes skončil a pánem firmy se stal bývalý trenér americké
reprezentace Hank Tauber. Pod jeho vedením se soustředili na nášlapné paty
(M40, M46), pracovali na 
vývoji včetně vázání elektronického a dokázali se
vrátit do stavu, kdy si většinu trhu parcelovaly Salomon, Tyrolia a Marker.
Zbyteček ještě Look. Malí výrobci během 70. let odpadli. Jako výjimky
a do počtu zbyli v Německu Josef Ess a Gretsch & Co. čili GC, zapsáno
jako Geze (foto vpravo). Ve Švýcarsku dožíval deskový pionýr Gertsch.
Vedle toho fungovalo pár výrobců vázání čistě skialpových, např.
Fritschi a Silvretta. Jak víme, úspěšný Salomon se už v 70. letech
pustil do vývoje bot se zadním nástupem (SX90, r. 1979), s nimiž posléze
v osmdesátých ohromně uspěl. Přidejte běžecký systém SNS. Zdálo se,
že není nic, co by nemohl a nedokázal. Od poloviny dekády začal vyvíjet
capové lyže (monocoque). To bylo vážným varováním pro tradičního
konkurenta a největšího výrobce lyží Rossignol. Pochopil, že i on
potřebuje „svoje“ boty. Většinový vlastník Boix-Vives sice od roku 1978
vlastnil také Lange, ale ty se vždycky orientovaly víc na výkon a vyšší
modely. Vytvořit celoplošnou kolekci nebylo snadné. Současně viděl, že
další největší konkurent, Atomic, koupil roku 1988 továrnu Ess. Ta už od
roku 1982 patřila Němci Knutu Jaegerovi. Se stařičkou jednoduchou špičkou
(Koehler, r. 1972), ale s šikovným spojením špičky a paty kovovou
planžetou (fullflex) a předozadním posunem celého spojeného vázání
nebylo sice Ess v.a.r. pro masy nic moc, ale jako model 1018 na závodních
tratích psalo dějiny. Po menším vylepšení v r. 1998 až do roku 2010!
Marker mohl být Rossignol
Rossignol měl tři možnosti. Boix-Vives jednal s Tauberem o koupi Markeru, ale nedohodli se na ceně. Možná chybělo málo a leccos v branži mohlo být jinak… Zkoušel něco vytvořit sám, ale čas běžel, peníze se kutálely, Salomon s velkou slávou představil v r. 1990 svoje lyže. Dokonce i Tyrolia se roku 1988 rozmáchla a využívala hned trojkombinaci lyže + vázání + boty.
Už předtím Jean Beyl s Lookem roku 1982 zbankrotoval. Také proto, že
vedle legendárních N(evad) podcenil vázání pro běžného lyžaře. V roce
1983 firmu koupil kontroverzní podnikatel a politik Bernard Tapie, agilní
i ve sportu (fotbal, cyklistika). Muž, jenž mj. sestavil tým okolo
čtyřnásobného šampiona Tour de France Hinaulta 
a který vydělal na Beylově nášlapném pedálu. Němci
v Geze zjistili, že ani technický skvost v podobě úžasně vybaveného
a zpracovaného SE3 (r. 1981, dobovou reklamou „engineered by
perfectionists“), bohužel za 225 dolarů – cenu špičkových závodních
lyží – neuspěl. Vyvíjeli i hydraulické vázání Intral, ale doba
nákladným činům nepřála. Rozumně usoudili, že lyžařský boom je pryč,
a vázání se zbavili. Po prodeji holdingu LK, do něhož patřil i Look, se
výroba Geze nastěhovala do továrny Look v Nevers, značka ale stále
fungovala (Marc Girardelli, Deborah Compagnoni).
Další vlastník obou značek neměl k lyžařské branži vztah. A v té situaci usoudili v Rossignolu, že nejjednodušší bude Look a Geze koupit. Stalo se roku 1994 a rok nato se cestou nejmenšího odporu z kombinace jednoduchých špiček Geze (kdepak SE3!) a pat Look nahonem zrodila vázání Rossignol. Jak mnozí pamatujete, postupně obě kolekce splynuly a lišily se jen jménem. Roku 1998 Rossignol cyklistickou sekci Looku prodal.
Tyrolia putovala od roku 1971 společně s Headem přes čtyři různé majitele a roku 1995 celý HTM (Head, Tyrolia, Mares) koupil stávající vlastník Johann Eliasch. V rámci sanace nechal zlikvidovat lyže i boty a proškrtat kolekci vázání.
Ještě Vist a je to všechno
K úplnosti chybí už jenom Vist. Na jeho počátku je Benetton. Když roku 1999 zlikvidoval tradiční značku Kästle, představil své lyže Nordica a brzy nato i první vázání. Další rok Nordica kolekci rozšířila a začala pracovat na systému nešroubovaného uchycení. Benetton se ale ve skibyznysu nikdy pořádně nechytil, měl dost jiných aktivit a těch lyžařských se zbavil. Vázání samostatně prodal silně expandující nové (1997) firmě Vist, jež v té době získala většinu na prosperujícím trhu desek/podložek a chtěla k nim i své vázání. Přidala zejména systém Speedlock a sama nečekala, kolik odběratelů jim zanedlouho přinese boom freeskiingu s desítkami nových malovýrobců.
Poslední modelovou fúzí pak bylo propojení Atomicu a Salomonu poté, co
Amer získal roku 2005 Francouze od Adidasu. Atomic se zastaralými modely Race
a pár dalšími vázání od Salomonu opravdu užil a dnes už je „všechno
jedna rodina“. Nakonec i Marker dospěl do přístavu. Koncem 90. let měli
problémy skoro všichni, r. 1997 šel pod Adidas i Salomon, a tak roku 2000
Markera přebírá trojice (Furrer, Cleven, Tecnica) ovládající Völkl. Spolu
s ním přechází roku 2004 pod K2 a ta o tři roky později do velké
říše amerického Jardenu. Mezitím se roku 2003 přestěhovala veškerá
výroba do českého Kostelce (Marker CZ s.r.o.).
Kdysi slavný model nášlapného automatu tyrolia 350.
Zákulisí
U žádné části lyžařské výzbroje nenajdeme tolik roztodivných a nepoužitých patentů jako u vázání. V euforické době sjednocování norem panovaly růžové představy, jak úžasně vývoj půjde dál. „Vázání založená na mechanickém principu budou v budoucnu nahrazena systémy s pneumatickým, hydraulickým nebo elektronickým ovládáním,“ psal roku 1986 náš guru Jan Seidl. Bohužel se tak nestalo. Elektronika zůstala u prototypů. Hydraulika se objevila jen u tlumení. Marker ji vyzkoušel v prototypové desce Öl-Pumpe, poté přenesl do standardní desky závodní, kde je dodnes, a ve zmenšené podobě se objevila ve vázáních Piston Control, dnes už nevyráběných.
Hodně patentů znamenalo i tvrdé patentové řežby. Pokud si to mohli dovolit, bojovali s tím už průkopníci. Chudý Marker měl štěstí, že hned na začátku zaujal bohatého průmyslníka Georga von Opela, který za 20% podíl v jejich společné firmě financoval vše až po soudní spory. Boty a vázání tak přinesly i dost nepěkné kapitoly lyžařské historie.
Nejnovější vývoj už vesměs dobře pamatujeme. Firmy se o výrobce a vázání podělily, ať už vlastnicky, nebo smlouvami. Sepětí lyží s vázáními napomohly i desky, populární a nezbytné od konce 90. let. Do nich už nebyl žádný problém předvrtat (případně i s inserty) otvory pro „svoje“ vázání. Doba volné kombinovatelnosti byla ta tam.
Posledním krokem se staly nosiče-úchyty integrované v lyži,
nejčastěji lišty a kolejnice pro nasunutí vázání. Upevnění
v lištách mají už dávno vázání rentalová, v kolejnicích spočívají
už třicet let závodní Ess, později Atomic. Nová je integrace nosičů
přímo do těla lyže. Prodat každý pár lyží nutně i s vázáním je
sice výborné pro výrobce, ale hlavní tlak na toto řešení zřejmě
přišel od prodejců, zejména řetězců. Jakmile se začaly prodávat sety,
dopadly náklady montáže na obchod. To je komplikace, stojí to čas, montáž
musí dělat dostatečně zručná osoba, je třeba mít prostory a vybavení.
Naproti tomu nasunout vázání do lišt zvládne i cvičená opice či
sezonní brigádník. Výrobu samotných lyží integrace úchytů pro vázání
naopak prodražuje – vůbec nejlevnější je natlačit PU pěnu do
jednoduché skořápky nahoře ploché. Stávající „systémy“ mají
výhody a nevýhody, o nich ale opakovaně hovoříme v jiných
článcích.
