Tento článek vyšel v časopise SNOW 72 (prosinec 2012)
Po dvoudílné odbočce k současně probíraným vázáním se ještě naposledy vracíme do zásadních 90. let, kdy se z deseti hlavních důvodů pod radostnou fasádou carvingu otřásala a měnila vlastnická struktura a padali veteráni branže. A kdy spolu se snowboardingem, začínajícím boomem freeskiingu a nástupem internetu přicházely prvky zcela nové. Devadesátky, těsně spojené s první dekádou třetího tisíciletí, tak jsou zásadním předělem v historii lyžařského byznysu. Jako kdyby chtěl kopírovat bouřlivé změny ve společnosti s koncem starého bilaterálního světa. Právě třeba u nás a pro nás československé lyžaře se obojí sečetlo.
Furianti, srdcaři, neschopové?
K pádu starých šéfů, jejich impérií, ba i některých značek lze přistoupit jak emotivně, tak i ryze pragmaticky. Povahově šťastnější Američané, připravení akceptovat, že vlastní firma se dá a ve vhodnou chvíli má prodat jako cokoliv jiného, na tom byli lépe než „srdcaři“ evropští. Dědicové rodinných firmiček, původně živností, gründerská generace, typicky trpěli nemocí otců zakladatelů. Snažili se svou firmu ohlídat a ošéfovat a nechtěli a nedokázali delegovat včas příslušné pravomoci na odborníky. Nebo si se svou intuitivní nedůvěrou nedokázali vhodné najít, vychovat. Jenže do světa byznysu 90. let už nezapadali. Ne ale jenom svou vinou. Vždy byli zvyklí, že si úvěry „upekli“ s místními bankéři, dobrými známými, ba přáteli. Po roce 1990 ale bankovní centrály přitvrdily a tyto obchody si stáhly pod sebe. Snadnost regionálního financování ustala. To bylo asi hlavním důvodem minule vzpomínaného stavu, kdy „do roku 1990 ochotně financovaly i přemrštěné kapacity, potom za ně začaly trestat“. Jestliže se ale jen během první půlky 90. let světový trh ztenčil na skoro polovinu (z 10–11 na 5–6 milionu párů, a to měl teprve přijít carving s rychlým znehodnocením milionů párů „rovných“ lyží), byly změny nezbytné.
Vedle toho platí, že lyžařský byznys je velmi specifický. Je ryze sezonní, omezený jen na některé trhy, extrémně závislý nejenom na počasí, nýbrž hlavně na sněhu. K tomu „materiálově intenzivní“, tedy značně náročný na vybavení. Na propojení s dalšími různě příbuznými činnostmi (tenis, golf, plasty, oblečení) se musí velmi opatrně, tak různorodé oblasti nelze pojímat příliš centralisticky. V souhrnu to není snadné odvětví a pohořet v něm dokázali vedle venkovanů bez vzdělání i absolventi Harvardu jako Howard Head, vyhlášení ozdravovači firem jako Erhard Grossnigg, ale také společnosti jako Benetton nebo Adidas. Všichni se museli nelehkou cestou naučit fungovat přesněji, úsporněji, odborněji.
Nejdramatičtější dobou byly roky 1994 a 1995. Během půl roku šla polovina největších rakouských firem do konkursu: v říjnu 1994 Atomic, v lednu pak Hagan a v dubnu Blizzard.
Po spoustě obecných slov se podívejme na pár konkrétních jmen, minule už zčásti nakousnutých. Devadesátá léta už by nebylo vhodné oddělovat jako samostatnou kapitolu od dalších až do současnosti, už proto, že posledních deset let vesměs pamatujete a máte pokrytých i naším časopisem. Osudy firem dovádíme pro úplnost až do dneška.
Blizzard
se koncem 80. let rozmáchl s „první elektronickou továrnou na
světě“. Na počátku devadesátek byl na koni i sportovně díky třem
velkým globům Petry Kronberger. 
Přitom ale prý hledal silného partnera už od roku 1980.
Nakonec zakladatel Anton Arnsteiner předal roku 1992 otěže svému zeti Franzu
Schennerovi, ale firma v dubnu 1995 padá. Tradiční značku a významného
místního zaměstnavatele (nejvyšší nezaměstnanost v rámci Salcburska)
pak na dlouhé roky drží uměle při životě salcburský Raiffeisenverein
a po celou dekádu prý byla ztrátová. Krátký vstup Scottu (1998–98,
Scott Sports Group Holding SA) se nezdařil, naštěstí ani záměr z jara
1998 značku zlikvidovat a nahradit ji Scottem. V důsledku toho ale v té
době lyže Scott, tehdy ještě ne freeskis, skutečně vznikly. Blizzard na
některých trzích, např. v USA, zmizel i z povědomí lyžařů, přestože
– je to přece Rakousko, co se divit – ovládající banka dlouho
financovala špičkové závodnice, jako byly Renate Götschl, Michaela
Dorfmeister a Alexandra Meissnitzer. Většina produkce ale tehdy bodovala
spíš příznivou cenou než kvalitou a jízdními vlastnostmi.
Zvrat přivodila teprve následná privatizace do „lyžařských“ rukou. První pokus – IQ-Sport GmbH roku 2005, 2/3 dřevařská Stöckl-Gruppe a 1/3 Karl Hofstätter, ještě trvale nevyšla. Anton Stöckl ale roku 2006 svůj majoritní podíl prodal Tecnice. Ta postupně do Mittersillu přestěhovala výrobu lyží (z Trevignana 2007), využívá synergií s Blizzardem, spojila produkci lyží závodních. Úspěch je vidět jak na značně vylepšené pověsti Blizzardů, tak i na sportovních výsledcích jezdců Nordicy (slalomáři, Viki Rebensburg).
Elan
se zmítal jako bárka na moři a šéfové střídali jako
apoštolové na orloji, takřka ob rok: 2009 nastoupil 19. ředitel za 20 let.
Přitom měl velmi slušnou výchozí pozici: jméno díky Stenmarkovi,
udržované dalšími skandinávskými a později i rakouskými závodníky
a utvrzené „parabolickými“ lyžemi, průkopnickými carvery.
V případě maličkého Slovinska, postiženého navíc rozpadem Jugoslávie,
je ovšem celé „důstojné přežívání zlé doby“ opravdu obdivuhodné.
Včetně udržovaného kontaktu s nákladným Světovým pohárem
a především s ohledem na zdánlivě nevyčerpatelnou inovační energii
Slovinců (carving, Monoblock, Waveflex). SKIMAR d.o.o. sdružuje všechny
divize, hlavním podílníkem je KAD, Kapitalska družba, d.d., státní
penzijní fond, v minulosti Privredna banka Zagreb. Několikrát se psalo
o prodeji, nejčastěji byl zmiňovaný Head. Například v letech 1998
a opět 2006.
Elan měl silnou pozici i mezi lyžařskou veřejností.
Fischer
„Kudos dem Pepi“, mohlo by německy znít uznání pro jediného
rakouského mohykána, který svou firmu nepustil do spárů cizího kapitálu.
Přežití ale Fischera 
stálo hodně. Musel pustit Kästle, roku 1990 prodat Dynafit
za symbolický 1 šilink Raichlím, zbavit se některých pozemků, prodal
i symbol slavných let – vrtulník, s nímž velkosvětsky létal na
závody. Naposledy roku 2009 prodal i výrobu plastů FACC. Nejhorší dobu
přečkal s finanční výpomocí japonské Kanematsu-Goldwin (snad 100
milionů šilinků), od roku 1991 za 31% podíl ve firmě. V březnu 2002 ale
podíl (prý za 30 milionů eur) odkoupil zpět. Firma, formálně GmbH, tak
stále má charakter rodinného „eseróčka“: 54 % on, 24,5 % dědicové
jeho sestry, zbytek firmy Ridas (Vaduz) a Horaz (Luzern). Josef Fischer tak
s podporou své sestry Selmy Sturmberger (†2010) ukočíroval firmu, kterou
vede od roku 1959! Unikátem je i v lyžování jinak nevídaným podílem na
světovém trhu běžek. Tento segment mu vždycky poskytoval oporu a byl
jistotou, o niž v takové pozici vlastně nelze přijít. Za zmínku asi
stojí i dekáda bot Fischer. Jak víme, firmy vesměs skoupily výrobce bot
a vyšly tak z již existujících. Vývoj vlastních bot „na zelené
louce“, navíc nekopírujících ostatní (Soma, offsetové postavení), je
v branži unikátem. Jejich rychlý úspěch jak v alpském závodění, tak
u veřejnosti je pozoruhodný.
Kästle
O slavné firmě jsme už psali. Nabyvatel Benetton
(1991, předtím 1989 získal i Nordicu za 150 milionů dolarů, dále
i Prince a Rollerblade) ji většinu 90. let nechal žít, a dokonce se
pustil do ambiciozního programu Fibre Tube neboli dalšího z pokusů
o „duté“ lyže s trubicovým jádrem, 30 000 párů vyrobených u Headu.
Místo ohromné budoucnosti, jak ji sliboval sám velký Pirmin Zurbriggen, ale
také toto nákladné řešení, stejně jako ostatní podobná, skončilo
u ledu. Na závěr se ještě Benetton pokusil Kästle, symbol rakouské
tradice a solidnosti, převést do barevného „hravého“ image jeho značky
Playlife. Prokázal tak absolutní necitlivost a neznalost cílové skupiny,
Kästle propadly o 43 %. Italové zmateně ohlásili návrat k závodění,
ale místo toho nakonec v listopadu 98 odvezli poslední stroje z Hohenemsu do
Treviguana a na ISPO 1999 představili působivě jednobarevné lyže
s minimalistickými nápisy Nordica. RIP, lyže Kästle. Definitivně?
Značkou ale disponovala benettonovská leasingová firma Bencom srl. Na roky 1996-2006 ji pronajala japonskému obchodníkovi a jeden čas pro něj Kästle, vlastně měkkou verzi krátkých lyží S-line, vyráběl náš Sporten. Roku 2006 se značku pokusila oživit italská New Sport Company a také pro ni vyrobil slalomku i obřačku Sporten (AHV 06). Návrat mezi elitu ale zařídila až rakouská Kästle GmbH, v níž 72% podíl měla Cross Industries AG, majoritní vlastník motocyklové KTM. Vsadila na terén a allmountain a na image rakouské sportovní výkonnosti. Podle získané pověsti úspěšně.
S Nordicou Benetton pohořel. Ještě 1989 světová jednička v botách roku 2001 vydělala necelý milion. Není divu, že své lyžařské značky rozprodával. Velmi troufale Nordicu roku 2003 za 38 milionů koupila italská Tecnica, firma relativně nevelká. Zachovala lyže i boty a zjevně při chuti přidala, jak zmíněno výše, roku 2006 i Blizzard.
Kneissl
Jak už víme, vypadal v začátcích carvingu jako jeden z nových vítězů. Jméno si udělal na kratičkých bigfootech, utvrdil, spolu s Elanem, průkopnictvím carvingu (model Ergo 1992). Pod vyhlášeným odborníkem na sanaci a restrukturalizaci Erhardem Grossniggem začal vznikat konglomerát firem, následně 1998 hrdě nazvaný Kneissl & friends. Angažovali i krasavce Hansiho Hinterseera a tenistu Thomase Mustera. Jenže firma příliš dlouho zůstávala u „svého“ krojení 92-62-92 a konkurence je rychle předběhla pestrostí modelů i tvarů. Grossnigg nakoupil Dachstein (1991, následně Kneissl-Dachstein GmbH, pak AG) a Raichle (1995), s nimi i Dynafit. Vsadil vše na jméno Kneissl a pokusil se pod ně převést i boty, u nichž hodně vsadil na neúspěšné softy. Pod tlakem carvingu s preferencí tvrdých pist se rozhodli ukončit výrobu legendárních Raichlí Flexon. To ale byl zásadní kiks. Ve spojení s tím, že navzdory všemu byl Kneissl celou dekádu ve ztrátě a svou lyžařskou pověst ztrácel, se dokonce i tento „nejlepší rakouský lékař firem“ dočkal „drsného zklamání“, jak sám v dobovém tisku připustil.
Několik let starý pokus Kneissla o přídavné hrany nevyšel
Na jaře 2003 nechybělo mnoho a Kneissl se mohl octnout v českých rukách.
Jenže zájemce Sporten nestál o „friends“, nýbrž pouze o Kneissla.
S jeho dluhy – okolo 20 milionů eur – ovšem nebyl kdovíjak úžasnou
akvizicí a nad údajných 500 000 eur Sporten nešel. Do firmy nakonec
vstoupil pestrý spolek tyrolských podnikatelů – řezník, obchodník
s nemovitostmi, další s auty, daňový poradce. První dva záhy odpadli,
70% podíl zůstal třetímu Unterbergerovi. Firmě se ale nedařilo, nepomohly
ani zoufalé pokusy s moduly a „šesti hranami“, ani snaha o luxus
osazený krystaly od Swarovského. Přitom sendvičové lyže vyrobené ve
Fischeru včetně závodních byly jízdně velice dobré. Roku 2008 halasně
vstoupil rakousko-arabský investor Mohamed Bin Issa Al Jaber s velkými
plány, ale s následnými neustálými problémy s dluhy všude možně. Od
roku 2011 je situace nepřehledná, zčásti jsme už dříve referovali.
