Tento článek vyšel v časopisu SNOW 74 (březen 2013)
Lesk jí mezi pozvanými lyžařskými prominenty dodávali nejenom „Kaiser Franz“ Klammer a čerstvý olympijský vítěz ve sjezdu Leonhard Stock, ale i lyžaři-klasici, v sedmdesátých letech sérioví sběratelé medailí a titulů.
Byl také velký šéf, devětapadesátiletý „Kolos z Kufsteinu“ Franz Kneissl starší, na vrcholu své kariéry? Ano i ne.
Novomanželé sotva stačili procitnout z líbánkového opojení a zadlužené impérium se kácí. A od konce toho roku 1980 už to jde s Kneisslem, až na jedno období přechodné naděje, jenom z kopce. Vlastně je s podivem, že tento sešup trvá tak dlouho.
Pestré osudy významné značky se do žádného článku o lyžařském
byznysu nevejdou. Přitom jsou pro branži velice typické. Myslím, že stojí
za samostatné připomenutí. Tím spíš, že se možná definitivně odebere
do historie a zapomnění.
Z bláta ke hvězdám
Do pomalého rozvoje rodinné firmy zasáhla roku 1939 světová válka. Tehdy mladý Franz, ročník 1921, místo do školy narukoval. Válku na východní frontě s třemi zraněními přežil. V době, kdy se u Langeů či Headů křepčilo u Škoda lásky, pardon, Roll Out the Barrels, nad vítězným koncem války, seděl v zajateckém táboře. Roku 1946 začíná dávat firmu do kupy a už z MS 1950 si jezdci na jeho revolučně čtyřbarevných lyžích vezou půlku zlatých medailí. Začíná legendární soupeření s konkurentem Antonem Kästlem, později s Pepim Fischerem a navíc Aloisem Rohrmoserem a Tonim Arnsteinerem. Čímž bychom měli pětici rakouských lyžařských patriarchů kompletní.
V 50. letech ke své smůle Kneissl neuznává tehdejší hit – Headův
kovový sendvič s dřevěným jádrem. Tím mu poněkud ujel vlak, a i proto
se náhradou dřív než ostatní nadšeně vrhá na nově představené umělé
hmoty. Jako prvnímu se mu vydaří lyže s nosnými vrstvami ne z kovu,
nýbrž ze skelných vláken prosycených pryskyřicí, přesně FRP = fiber
reenforced plastic. Kneissl Epoxy dostane záhy typickou hvězdu, název White
Star a díky především Karlu Schranzovi, odlákanému z Kästlí, se stane
jednou z hlavních závodních lyží celé dekády. Bílou hvězdu si ale
oblíbila i spousta prominentů: nejdůležitější politik Bavorska Franz
Josef Strauss, švédská královna, řecký král, dirigent Herbert von
Karajan, Aga Khan IV. (viz box) a jistě díky němu i manželka íránského
šáha. Impozantní „Kolos“ – nepřehlédnutelný, společenský, veselý,
akční, zábavný – vychází se smetánkou skvěle. Své styky umí
využít: roku 1969 mu pásku nové továrny stříhá právě jeho bývalý
závodník, Jeho Výsost Aga Khan. „Byl Berniem Ecclestonem sjezdového
lyžování,“ zní jedna z dobových charakteristik. Dodnes se vzpomíná,
jak on i Fischer přilétali na závody vrtulníky. Sami sebe inscenovali jako
hlavní hrdiny, kteří si milostivě s sebou brali „svoje hochy“.
A zase dolů
V 70. letech se Kneissl plně vrhá na plasty. Roku 1974 se zbavuje vlastní
pily a skladu, přesvědčený, že budoucnost leží jen v umělých
hmotách. Nebyl v tom sám,p jádra z polyuretanu začala používat většina
firem, ale současně je dokázaly 
podle potřeby zkombinovat s aluminiovými plechy. Pouští
se do plastových běžek a skoček, o něco později i do tenisových raket.
Závodníci klasici mu vozí medaile, ale sjezdovky jsou průšvih. Řeší se
pevnost šroubů vázání v lyži, mnoho reklamací. Prodej klesá, ne však
výroba: aby se náklady na novou „plastovou“ technologii včetně využití
počítačů zaplatily, potřebuje firma s 800 zaměstnanci prodávat ohromná
množství. Jenže tehdy už, jak víme, začaly odbytové potíže ze světové
nadprodukce. Výrazně spadly ceny, konkurence se rozšířila, smetanu lížou
další krajané Fischer, Rohrmoser (Atomic) a Arnsteiner (Blizzard), silní
jsou Rossignol s Dynastarem, „svoje“ značky táhnou skvělí Italové
a Stenmark. O roli, kterou především v klasice i tenisu v té době
sehrál původem český manažer Kurt Matz, psal svého času v časopisu
Karel Hampl.
Kneissl, oblíbenec médií i společenských špiček, třetí výrobce lyží na světě s milionem párů ročně (nemusím zase připomínat, že nyní se jich celosvětově neprodá ani 3,5 milionu?), ve svém rozmachu nezná hranic. Koupí firmy Sportalm si průkopnicky dopřává i vlastní oblečení. Potíže, do nichž se v té době dostalo nemálo jiných, mohly a měly varovat či alespoň brzdit. O té době jsme ostatně už psali. A tím se chronologicky dostáváme na začátek článku k velké svatbě. Kneissl zřejmě doufal, že ho banka – Creditanstalt-Bankverein – podrží. Jenže po první (1973) a záhy druhé ropné krizi 1979 věci nebyly jako dříve. Pozdější rakouský kancléř Vranitzky, tehdy ředitel, řešil současně i tíživou situaci Fischerovu a na oba továrníky se nedostalo.
Kneissl už bez Kneissla
O firmu se 600 zaměstnanci a dluhy 430 milionů šilinků velký zájem
nebyl. Nakonec skončila ve vlastnictví americké firmy Trak, resp. jí
ovládané firmy Tristar (Trak, Olin, Kneissl). Výrobce běžek s protismykem
(názvy NoWax, Omnitrak) asi zajímala především tato část výroby. Mladý
Franz Kneissl ve firmě zůstává jako šéf marketingu. Když se ale koncem
dekády rozpadá Tristar (Olin kupuje 1988 K2, Trak a patenty jsou prodány
Karhu), nastupuje v únoru 1989 opět vlastnictví domácí v podobě
především tvrdých obchodníků Erharda Grossnigga (jakási obdoba Gereova
Richarda Lewise z Pretty Woman) a Hanse-Petera Haselsteinera (dnes předseda
představenstva Strabagu, jedné z největších stavebních firem v Evropě,
a spolumajitel areálu na mölltalském ledovci).
Jeden z posledních pokusů vybočit z řady a oslovit trh – lyže s
„hranami navíc“
Změny přinášejí nebývalé oživení. Rok a půl po nástupu těchto
„žraloků“ se v září 1990 představuje malá lyže s velkým dopadem
– Big Foot. Inspirací první, dost neforemné generace (65 cm/130-102-110/R 4
m) byly zcela jistě i snowboardy, ale také v Rakousku tradiční Figly
(Firngleiter, lyže na zbytky sněhu na jaře). Prý motivovaly i dvě
nebývale teplé zimy 88/89 a zejména 89/90, kdy byl nedostatek sněhu
průběžně. I díky geniálnímu nápadu se stylizací lyžičky do podoby
lidské nohy s prsty se bigfoot stal ohromným hitem a postupně slovem
takřka obecným. Druhým skvělým počinem byl v roce 1992 silně vykrojený
model Ergo. Jak víme z carvingové historie, zpočátku „plácačky“
neuspěly, ale po zkrácení a osekání rozměrů na veřejnosti
přijatelných 92-62-92 se od sezony 95/96 stal významným tahounem počátků
carvingové revoluce.
Ale to už pod vedením pragmatických ozdravovačů marodících firem není žádná pohádka s aristokraty, nýbrž docela obyčejný byznys, jak jsme ho popsali na závěr předchozího dílu.
Značku a její lyže ale ještě neodepisujme. Má za sebou tak vznešenou minulost, že ji snad, podobně jako Kästle, nějaké dobré duše padnout nenechají.
Šlechtické lyže
Je to logické spojení. Jeden má původ a image, druhý úspěch
a peníze. Kdo se dopracuje druhého, často zatouží i po formálním
potvrzení svého postavení. I proto se dodnes za zásluhy rozdává
šlechtictví, ve skromnějších poměrech alepoň dobře znějící světské
tituly, byť třeba jen z provinčních univerzit. Žádný div, že princ
Alfred, sice zchudlý, avšak playboysky okouzlující, získal v Evropě srdce
bohaté americké slečny Marthy Crawford. Jejich dcerka Ala, ročník 1958,
byla naší nevěstou. Máma Martha, zvaná Sunny, se sice brzy rozvedla
a vzala si Američana, ale děti jezdily za otcem Alfredem do Alp. Tam se také
Ala zakoukala do hezkého mladého Franze Kneissla juniora.
Pro jarní odlehčení si užijte ještě trochu té červené knihovny. Krátce
po Alině svatbě s Franzem našli Marthu-Sunny předávkovanou inzulínem.
Druhý americký manžel byl obviněn z vraždy, ale nakonec osvobozen.
O vysoce sledovaném procesu byla sepsána kniha Reversal of Fortune a podle
ní natočen stejnojmenný film s Glenn Close a Jeremy Ironsem, který za tu
roli získal v roce 1990 Oscara. Martha-Sunny ex-Auersperg přežívala ve
vegetativním stavu dlouhých 28 let. Neuvěřitelnou náhodou upadl po
autonehodě 1983 do komatu i její exmanžel princ Alfred, zesnulý 1992.
Princezna von Auersperg byla Frau Kneissl jen osm let. Až její a Kneisslova
dcera, učitelka kunsthistorie, se evropským aristokratům vyhnula.
Konec bulváru? Ještě ne úplně. Považte: bohatá dědička Sunny se
s princem Alfredem seznámila u von Hohenlohů. To ovšem ještě démon
lyžařských šampionátů Hubertus těsně nebyl na světě. Hlavní roli
tehdy hrál jeho otec princ Alfonso (1924–2003), také lyžař-olympionik.
Pěkné kvítko, dříve bychom řekli zhýralý feudál: proslul mimo jiné
i roku 1955 skandálním sňatkem s tehdy 15letou Irou von Fürstenberg.
Takže milý Hubertus má jen o 19 let mladší matku. Narodil se sice
v Mexiku, ale od 11 let chodil do superprestižní švýcarské internátní
školy Le Rossey (v zimě se bydlí a učí v Gstaadu), kde se dostal
k lyžování. A do nejlepší společnosti – absolventy byli například
jeho otec, dva poslední belgičtí králové, monacký kníže Rainier III.,
vévoda z Kentu a také poslední přítel lady Diany Dodi Fayed. Poté
pokračoval na slavném rakouském lyžařském gymnáziu ve Stamsu
a vypracoval se tam v docela solidního závodního lyžaře. V roce 1981 si
založil mexický lyžařský svaz a zahájil tak svou nekonečnou kariéru na
vrcholných akcích.
To jsou ty společenské styky s hodnotou zlata. Kneissl měl prominentních
jezdců víc. Aga Khan IV., duchovní vůdce 20 milionů islámských
ismailitů, byl velmi liberální a osvícený vrstevník prince Alfreda, také
absolvent Le Rossey, a dokonce také olympijský lyžař v počátku éry
šáha Rézy Pahlavího, rovněž absolventa. Takže možná nepřekvapí, že
dcera českých únorových emigrantů Elena Matous v letech 1975–78 jezdila
za Írán Světový pohár.
Pohybovat se ve Starém světě ve společnosti takových lidí s jejich
historií, styky, zámky, prostředky – to přece musela být velká fascinace
jak pro „plebejskou“ Američanku Sunny, tak pro původem nýmanda Kneissla,
prostého horala, který by bez lyží mohl takové šlechtě možná nanejvýš
posluhovat. Nakonec mezi takovou smetánkou – ať už si mezi sebou o něm
mysleli cokoliv – vlastně uspěl. Jenže zároveň poznal, že seshora dolů
to někdy jde zatraceně rychle nejenom na lyžích.
