SENTIMENTÁLNÍ POHLEDY NA JIŽNÍ ALPY (6) - VAL D´ ALLOS

Loňské vrcholné jaro mi dopřálo v tomto koutu Jižních Alp nádherné chvíle. Chronologicky vzato se hned po příjezdu dostavilo překvapení, že ještě někde na světě existuje místo, kde je třeba fotku na permanentku a nemají tam turnikety. Placky o rozměrech menšího notýsku – rozumějte rozměr přibližně A6 – nás  první den škrtily při rychlé jízdě, než jsme pochopili, že je můžeme mít kdesi hluboko v kapsách, protože s jejich kontrolou se někdo obtěžuje nejvýš jednou za den.
Když jsme se s těmi obřími permicemi vydali na svah, následovalo další překvapení nad stavem přepravních zařízení. Muzeálním kouskům vévodila jakási vzdušná popelnice, do níž se naskakovalo za jízdy, přičemž jedna osoba z obsluhy otvírala dvířka, další potom ukládala lyže do držáku. Snad je tam tato závěsná popelnice dodnes. Celý týden jsem mívala pocit, že vjíždím do lunaparku a nikoli na sjezdovku či snad, že se zde vyrábí umělá pracovní příležitost s nesmírně vysokým koeficientem zábavnosti. Usměvavé mladíky jsem učila volat ‚naskoč‘, protože zde bylo překvapivé množství českých klientů.

Podobných  kousků je zde ještě několik. Vrzavé sedačky, které mě mlátily pod koleno a studily do zadku, mi nejspíš nevadily díky té veselé obsluze a protože jsem se vznášela v krásném počasí nad osamělými svišti, kteří zvolna vylézali na kontrolu postupu jara.

A také jsem se těšila k pramenům řeky Verdon. Ano je to ten Verdon, kde jsou, jak Francouzi tvrdí, nejhlubší kaňony v celé Evropě. Ty zná leckdo, ale že se dá na horním toku lyžovat, to už jen tak někdo neví. Na mapce vypadá sjezdovka dlouhá a krásná – je červená a modrá. Ale ona byla otevřena jen první den. Pak přinesl mistrál peřiny čerstvého sněhu, pak vanul jen tak a některá místa byla prostě uzavřena. Nikde žádné centrální tabule s aktualizovanými informacemi o stavu a sjízdnosti sjezdovek, všude jen zubící se vlekaři a všeobjímající časový údaj, že to bude za půl hodiny otevřeno. A tak jsem se prostě k prameni řeky Verdon nedostala. Čerstvě nasněžený sníh nejspíš nikdo nechtěl rolbovat, protože bylo po hlavních francouzských prázdninách.
Ty  nejkrásnější svahy jsem totiž na mapce neodhadla. Prozradím, že vedou z Tete de Vescal směrem do hluboce zaříznutého údolí.