Na internetových fórech se lyžaři obvykle hádají o nejlepší rádius, tvrdost bot nebo o to, zda je carving ještě lyžování. Onehdy se ale na sítích rozjela jiná debata: co když lyžař nebo snowboardista svou jízdou způsobí smrt či těžké zranění? Je to nešťastná nehoda, nebo čin, za který by měl nést odpovědnost podobně jako řidič auta?

Impulzem byl konkrétní případ, kdy rychle jedoucí jezdec srazil instruktora. Výsledek tragický. Právní následky minimální. A otázka, která zůstala viset ve vzduchu: proč se na svahu chováme, jako by fyzikální zákony platily jen napůl?

Auto má brzdy. Svah má lidi

Silniční provoz jsme si zvykli chápat jako regulovaný prostor. Aby člověk mohl řídit, musí složit zkoušky. Musí znát pravidla. A když je poruší a někoho zraní, existuje jasný rámec viny. Na horách se ale tváříme, že jde o něco úplně jiného. Že svah je místo svobody, nikoli odpovědnosti.

Jenže rozdíl je spíš psychologický než fyzikální. Auto váží tunu a jede stovkou. Lyžař váží devadesát kilo a jede šedesátkou. Rozdíl v následcích není vždy tak velký, jak bychom chtěli věřit. Tělo proti tělu, páteř proti stromu, helma proti hlavě dítěte – to nejsou metafory, ale každoroční realita horských záchranářů.

Na silnici se počítá s tím, že řidič musí přizpůsobit rychlost provozu. Na sjezdovce se často počítá jen s tím, že „každý ví, do čeho jde“.

Kodex bez zubů

Existuje desatero FIS. Existují tabule s piktogramy. Existují kampaně o bezpečnosti. Jenže většina těchto pravidel má jednu společnou vlastnost: nejsou vymahatelná jako zákon. Jsou spíš etikou než právem. Říkají, co by se mělo, ale málokdy určují, co se stane, když se to nestane.

V zahraniční debatě zazněla nepříjemná myšlenka: dokud neexistuje reálný postih, neexistuje ani silná motivace ke změně chování. Řidič ví, že může přijít o řidičák. Lyžař ví, že maximálně dostane napomenutí od horské služby. A někdy ani to ne.

Tím se svah stává zvláštním právním vakuem. Místem, kde se mohou odehrát činy s fatálními následky, aniž by jim odpovídala váha odpovědnosti.

Český kopec, stejný problém

Na českých horách se rádi uklidňujeme tím, že nejsme Alpy. Že nemáme takové rychlosti, takové masy, takové extrémy. Jenže máme něco jiného: úzké sjezdovky, přetlak lidí a směsici úplných začátečníků s ambiciózními experty. Kombinaci, která je výbušná právě proto, že se odehrává na malém prostoru.

Stačí se rozhlédnout o víkendu. Někdo jede „na krev“ mezi dětmi. Jiný točí oblouky napříč celým svahem bez ohledu na provoz. Třetí projíždí pomalou zónou jako slalomem mezi kužely. A všichni se tváří, že pokud se něco stane, byla to smůla.

Jenže smůla má jméno, když je předvídatelná.

Svoboda bez odpovědnosti je iluze

Lyžování se rádo prezentuje jako sport svobody. Vítr v obličeji, pohyb bez hranic, radost z rychlosti. To všechno je pravda. Ale svoboda není absence pravidel. Je to schopnost pohybovat se v prostoru, kde nejsme sami.

Tento typ debat je cenný právě tím, že neřeší techniku jízdy, ale morálku. Neptá se, zda byl jezdec dobrý lyžař. Ptá se, zda měl právo jet tak, jak jel, když věděl, že kolem jsou lidé.

Možná je čas přestat si lhát, že sjezdovka je hřiště bez následků. Možná je čas připustit, že i na horách existuje cosi jako provoz. A že provoz znamená odpovědnost.

Kdy přestává nehoda být nehodou

Ne každá kolize je zločin. Stejně jako ne každá autonehoda je vražda. Ale stejně jako na silnici existuje rozdíl mezi smykem na ledu a bezohlednou jízdou, měl by existovat i na svahu rozdíl mezi nešťastnou shodou okolností a vědomým hazardem.

Rozdíl není v rychlosti, ale v kontextu. V tom, zda jezdec viděl, kam jede. Zda mohl zpomalit. Zda přizpůsobil jízdu prostředí. Zda si byl vědom rizika pro ostatní.

Pokud odpověď zní ano a přesto jel, pak už nejde jen o sport. Jde o rozhodnutí, které má následky.

Případ Harrachov, únor 2026

Harrachov se o uplynulém víkendu stal místem, kde se obecná debata změnila v konkrétní ztrátu. Na sjezdovce se srazili dva lyžaři, žena po střetu zemřela. Zpráva je stručná, okolnosti se teprve budou vyšetřovat. Ale samotný fakt stačí: to, o čem se vedou teoretické spory na internetu, se děje i doma a teď.

Nejde o to hledat viníka dřív než policie. Jde o něco jiného: o pochopení, že kolize na svahu není jen „nešťastná náhoda“ ve stejném smyslu jako uklouznutí na schodech. Je to střet dvou lidí v prostoru, kde rychlost, rozhled a rozhodnutí jednoho přímo ovlivňují tělo druhého. Přesně ten typ situace, pro který se v jiných oblastech našeho života vyvinul pojem odpovědnosti.

Ani v harrachovském případě není dosud určeno, kdo pochybil. Co je však zjevné už teď: představa sjezdovky jako hřiště bez následků je iluze. I na českém kopci, bez alpských rychlostí a extrémů, může jedna jízda skončit smrtí. Nabízí se otázka, a věru ne akademická: kdy přestává nehoda být nehodou a začíná být důsledkem volby?

Svoboda s následky

Nejde o to zavádět řidičáky na lyže. Nejde o to kriminalizovat každý pád. Jde o to změnit způsob, jakým o svahu přemýšlíme.

Dokud budeme považovat těžké nehody za součást hry, budeme je mít dál. Dokud budeme rychlost obdivovat víc než ohleduplnost, budeme ji platit cizími kostmi.

Svoboda pohybu na horách není prázdné slovo. Je to závazek vůči lidem, které míjíme v oblouku. Každá jízda je rozhodnutí – o rychlosti, o směru, o tom, kolik rizika jsme ochotni přenést na někoho jiného.

Svah není místo, kde si zkoušíme, co si můžeme dovolit. Je to místo, kde se ukazuje, jak vážně bereme fakt, že nejsme sami.