Hybrid blogýskového retra a aktuální informace mě na několika místech zaujal. Tedy zřejmě na rozdíl od tamějších diskutérů, jichž se našlo pramálo. Tak už to tam někdy chodí. Splácejte jazykem kostrbatým něco o Zemanovi nebo o cikánech a vbrzku se můžete zasnít, že vás čeká Pulitzer. Tento blogový komentář vznikl bez ohledu na vox populi.

Autorka popisuje, jak jí před 30 lety máma ráno šněrovala lyžáky. Opravdu? Jen těžko si představuju 12letou počínající slečnu v pubertě, že v roce 1983 má ještě lyžáky šněrovací. O 20 let dřív určitě. O 10 možná ještě taky. Ale ne 1983. Tím spíš, že nešlo o žádnou socku na povinném školním kursu, nýbrž o dcerku velmi známých a silně nadprůměrně situovaných rodičů ze showbyznysu (Petr Spálený, Pavlína Filipovská, mladší zagůglete, pls). Která navíc má „fungl nové Elanky s vázáním Marker“ od strejdy Enza, považte, ze západního Německa! (Kterýžto márkr, tehdy už přes 10 let vyráběný i u nás v licenci, mohl být klidně Made in Czechoslovakia, ale to jen tak na okraj.)

A taková dvanáctka si ráno v teple chaty neuměla sama zavázat boty? Tím bych se tedy rozhodně nechlubil. Byli jsme mnohem mladší haranti, kluci i holky, a museli si brusle zavazovat sami/samy. Venku na kluzišti, v mrazu...

„... tady se i v dřevních dobách lyžovalo za umělého osvětlení, " vypočítává Čeněk Jílek, ředitel akciové společnosti Skiareál Špindlerův Mlýn.“

Možná mám děravou paměť, ale marně vzpomínám, že by na Hromovce někdy nějaké osvětlení bylo. Ty „dřevní doby“ pamatuju, i to, když se tam v polovině 60. let postavila kotva. V roce 1967 jsem tam už balil holky („jela Míša z Hromovky, měla nový šponovky“ = předchůdce Básníka Štěpánka Šafránka), ten kopec fakt znám (a na hlášku „a v místě, kde ses tak rozbila, vykvete v létě růžový keř“ Míša docela zabrala, a to nebyla žádná padavka, nýbrž závodnice z předního oddílu), ale osvětlení?

Jestli se někde opravdu lyžovalo večer, pak v těch dřevních dobách na pravděpodobně hlavním špindlerovském idiotplacu pod bývalou zotavovnou ROH Práce, svah od horní cesty k silnici podél Labe na Medvědín a dál. Nejenom nahoře i dole, ale i uprostřed kopce bylo pouliční osvětlení a na bílém sněhu bohatě stačilo. Jednou jsem tam dokázal šlapat a fanaticky cvičit patičky až do jedenácti večer. Okolo chodili rekreanti na procházku a z hospod a pamatuju, jak se nějaké Němky rozněžňovaly „Ein Gummimann!“ Sice jsem se dmul pýchou, ale bylo to jen loučkaření. Nebo technický dril, vyberte si.

"Tam, kde se člověk naučil lyžovat, je to pro něj vždycky nejlepší a tam se taky rád později vrací,“ tvrdí také optimisticky pan ředitel. No tedy nevím nevím, co myslíte? Připadá mi to trochu jako aplikace nějaké marketingové poučky ze školení. Nebo že by to dneska, kdy už se děcka učí spíš na horách pod vedením profesionálů než na nějaké pofiderní loučce za barákem, opravdu platilo? Už opravdu jdou ty malé areálky za humny tolik do záhuby?

Ale něco z té nostalgie dětství a mládí určitě zůstává. Sice bych si to nedovolil formulovat takto rezolutně, ale třeba naše milá Handulka Engelová se právě o tomhle strašně moc snažila přesvědčit bývalého špindlerovského ředitele Berana v době, kdy se ve funkci orazil, vyrostl v ní a začal být přehnaně velikášský. Ať příležitostně přidá sama, jak to probíhalo. A tak je vlastně dobře, že nový snad realista Jílek tento sentiment sněženek a machrů uznává.

Nadržené (sorry, madam, sama sebe tak líčíte) sedmnáctce, která by se díky rodičům bývala mohla stýkat se zlatou kulturní mládeží těch dob, třeba s těmi hošíky, které tehdy tak úspěšně pásl František Janeček ve své kapele Kroky, asi, alespoň podle této story, přišel v chvílích nouze na horách k dobru i řeznický učeň. Proč ne, když mluví hormony, intelekt spí. Vždyť i titulní strana iDNES.cz tento celý den láká na titulek „Zamilovaný člověk nevidí, neslyší, říká Štěpánek o vztahu s Kvitovu“. I já jsem si v osmnácti v létě začal s krásnou švadlenkou a dobře znám jednu, která má schopnosti na akademické tituly, ale jako dcera otce režimu nepřátelského neměla nárok. Když už ale autorka tvrdí, že tehdy všechno u nás měl na povel „řezník“ („Tehdy vládli skutečnou mocí nad občany nikoliv kmotři, ale řezníci“), měla by své politicko-sociologické tvrzení přinejmenším rozšířit i na zelináře a veksláky, aby tohle popkulturní reálněsocialistické trio bylo kompletnější.

A hoši z takové té šedé zóny. Pár takových se sešlo v tehdejším lyžařském oddílu Slovan ÚV ČSTV Praha, to byli miláčci. Zanedlouho poté úspěšní podnikatelé. (Ne, HOnzo Oblouku, nechci po tobě, abys své tehdejší oddílové kolegy komentoval. Je to ostatně dějinný paradox, že se tam s nimi sešli slušní lidé jako ty, Milan, Petr či Aleš.)

A budu-li o něco méně smířlivý, nebude se mi líbit ani tohle zlehčování. I ten řezník jen využil neradostnou situaci plánovitého hospodářství. Vládl ale bolševik, dnes sice karikovaný Jakešem z Červeného hrádku jako Blekota (btw, slyšel jsem od té doby podstatně horší projevy prominentů), ale stále tehdy schopný umlátit Vonku, posílat na lidi bicí komanda a držet zadrátované hranice. Což tehdy slečnu Spálenou jistě moc trápit nemuselo, byla prominent. A přesně v osmnácti, kdy se poprvé vážněji rozhoduje, co dál, přišel Samet/Plyšák a slečna mohla radostně skočit do života studentského a svobodného. Geniální timing. Kolik ale bylo těch, jimž to takhle šikovně nevyšlo?

Na rozdíl od některých zlatých děcek rozhodně nebyla hloupá a v různých médiích se dobře prosadila. Dost možná by se jí to bylo podařilo i jako neSpálené neFilipovské. Šikovné děvče, nemám problém to uznat, úrovní nad řadou jiných, které jsem v médiích slyšel a od nichž jsem něco četl.

A dál už mi ten článek připadá jako eintopf, do něhož v uspěchaném finále nahrnula plno známých jmen. Tatík se sporťákem, který nevyjel k Montaně. Čerstvě rozvedená máma. (Dědeček Filipovský kupodivu chybí.) Václav Klaus, i když „ve zdejších restauracích ale exprezidenta nepotkáte, jezdí výhradně do Pece po Sněžkou“. A na závěr oslí můstek s Krakonošem včetně sojky práskačky. Sakra laciné. Tlačila uzávěrka?

Musím uznat, že článek se čte dobře, prozrazuje autorku, která psát umí. Ve srovnání s těmi kvanty příšerností, které hrnou laciní studentíci a elévové, vlastně hezké počtení. Nebýt lyžař a navíc s pamatovákem, asi bych neměl důvod reagovat.

Jinak Hromovka je krásnej kopec z dob, kdy ještě fungovaly nezplanýrované profily. To, co mě vždycky okouzlovalo třeba na šumavském Špičáku. Byl to krásný svah, i když hrdlo pod horní cestou bylo neúnosně úzké, kopec sám byl skvělý jen při tréninku bez veřejnosti a dojezd na most musel být noční můrou každého ředitele, jehož by při průšvihu šikovný advokát zraněného lyžaře musel dostat do tepláků. Co z něj udělala až 60m šířka spolu s předpokládanými terénními úpravami, se uvidí. Těžko tomu ale bránit, lyžařské svahy se nedělají pro závodníky a fajnšmekry v osm ráno a v mimosezoně, nýbrž pro mainstream, který plní pokladny.

Pavlína je možná fajn baba a Čenda Jílek schopný ředitel. Nic proti nim nemám, jen mě aktuálně inspirovali. Vždyť to všechno do těsně předsezonní atmosféry patří.