Volba padla – i díky výrazné inzertní aktivitě příslušné turistické centrály na stránkách SNOW, zásobujíce nás čtenáře kýčovitými obrázky červených vláčků v malebné krajině a na pozadí majestátných hor – na švýcarské vyhlídkové expresy Glacier a Bernina Express, které jedou z velké části po kolejích Rhétské dráhy, jež je v trase Thusis – Tirano zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Tyto dva expresy patří mezi švýcarské vlaky, kde si musíte povinně zakoupit místenku, a to i v případě, že si pořídíte nějaký typ jízdenky Swiss Flexi Pass (kterou lze mj. zakoupit i na větších stanicích ČD), umožňující cestování po celém Švýcarsku vlaky a autobusy prakticky bez dalších výdajů, nehledě na to, že držiteli poskytuje i slevy na lanovky.


Rezervační poplatek v případě Ledovcového expresu obnáší v létě 33 CHF na osobu a jízdu, u Berniny jde o 14 CHF, přičemž rezervaci i platbu lze prothvést pohodlně on-line na stránkách příslušné dráhy. Především u Ledovcového expresu doporučuji s rezervací v případě hlavní letní sezóny neváhat, protože i když jsem místenky rezervoval více než 2 měsíce předem, tak v požadovaném týdnu jsem našel pouze jedinou vhodnou kombinaci vlaků tam/zpět dle mých požadavků, a 2. třída byla v tuto dobu prakticky vyprodána. V 1. třídě bylo sice ještě míst dostatek, ale ta je oproti „dvojce“ také o znatelných 80 % dražší. Jak jsme následně viděli, i tato místa jsou vždy nakonec plně vyprodána, přestože expresy jedou v hodinových intervalech tři denně v obou směrech. O Berninu takový zájem není a ještě necelé 3 týdny před cestou byl míst vcelku dostatečný výběr.


Oba tyto expresy, jak Ledovcový ze Sv. Mořice na západ do Zermattu, tak i Bernina na jih do italského Tirana, mají část trasy společnou, a to v úseku Chur – Sv. Mořic. Z tohoto důvodu jsme jako základnu pro naše cesty zvolili údolí Engadin a jako nástupní stanici místní železniční dopravní „uzel“, vesničku Samedan, ležící 5 km od Sv. Mořice. Místní nabídka ubytování je nepřeberná, ale bohužel oproti jiným alpským zemím také výrazně dražší – v případě penzionu se snídaní ceny začínají okolo 80 CHF/os./noc. Mládežnické hostely nebo ubytování se společným sociálním zařízením jsou o něco levnější, ale stále velmi výrazně nad cenami nedalekého Rakouska. Tudíž pro ty, kteří by chtěli ušetřit nějaké to euro, může být zajímavá varianta ubytování např. na rakouské straně v Pfundsu (ubytování od obvyklých 20 EUR/os./noc) a dojezd cca 1,5 h do Engadinu.


Doprava do Sv. Mořice z Česka je bezproblémová, protože i z nejvzdálenějšího koutu republiky jde o trasu zvládnutelnou v pohodě za jeden den, jen posledních 100 km po odbočení z rakouské dálnice u Landecku se jede po okreskách, na rakouské straně s ještě velmi svižným provozem. Na švýcarské straně je cesta už o poznání pomalejší, mnohem více zatáčkovitá, ale o to zajímavější a s výrazně menším provozem. Zde po trase určitě stojí za návštěvu a několik kilometrů zajížďky švýcarská bezcelní zóna Samnaun, kam je nutné nastoupat do 1 860 m n. m. Odměnou za návštěvu tohoto známého zimního střediska s unikátní dvoupatrovou lanovkou jsou cenově výhodné nákupy lihovin, parfémů nebo pohonných hmot (v době návštěvy N95 za v přepočtu 32,50 Kč/l). Do Samnaun vedou dvě cesty, jedna z rakouské a druhá ze švýcarské strany. Jednoznačně zajímavější, méně frekventovaná a drsnější díky několika tunelům vystříleným do skály na šíři jednoho jízdního pruhu, je ta švýcarská.

Glacier Express vyráží

Je neděle ráno a my míříme na železniční stanici Samedan, která je poslední nástupní zastávkou Ledovcového expresu před tím, než přes Albulapass začne klesat směrem k Churu. Přímo u stanice je poloprázdné placené parkoviště, kde lze odstavit auto za solidních 5 CHF na den. V případě, že by toto bylo plné, tak cca 300 m směrem ke Sv. Mořici je za kruhovým objezdem další parkoviště se shodným poplatkem.


Už po příchodu na nástupiště, kde nás čeká skutečně jen pár, dostává ránu pověstná švýcarská přesnost, protože u dvou vlaků je hlášeno zpoždění. Jedním z nich je i ten náš. Po několika minutách se ale přeci jen dočkáme a Ledovcový expres od Sv. Mořice přijíždí, obsazen zatím s bídou z jedné poloviny, a před ním je téměř 8 h dlouhá cesta do Zermattu. To při délce trasy okolo 300 km skutečně odpovídá reklamnímu sloganu „Nejpomalejší expres světa“. Expres je v této části trati až do Churu připojen za běžný spěšný vlak, což sice znamená občasnou zastávku, ale na druhou stranu možnost díky větší délce vlaku pořídit mnohem zajímavější fotografie na viaduktech a v zatáčkovitých částech trati, které jsou díky úzkému rozchodu trati skutečně velmi „utažené“. Samotný ledovcový expres ve známém červeno-bílém provedení je složen ze 6 vagónů – dvou vozů 1. třídy, jídelního vozu a pak tří vozů 2. třídy, přičemž všechny vagóny mají velká panoramatická okna protažená až do střechy.


V každém vagóně je dostatek místa na odložení zavazadel, ať už za nástupními dveřmi nebo mezi jednotlivými čtveřicemi sedadel. Jak se ukazuje, nejsme rozhodně jediní, kteří se rozhodli využít tento vlak k přesunu v rámci své dovolené, neboť většina cestujících s sebou vláčí všechny své kufry. U každého sedadla jsou k dispozici sluchátka s napojením na palubní systém, kde lze v průběhu trasy v šesti světových jazycích (čeština zatím chybí) vyslechnout zajímavosti o dráze, jejím okolí, míjených pamětihodnostech a přírodních úkazech nebo o historii Švýcarska. Na jednom z kanálů jede nonstop švýcarský lidový „šraml“, který v horských pasážích nádherně evokuje vzpomínku na záběry ze zimní televizní Panoramy.


Krátce po výjezdu ze Samedanu vlak odbočuje doleva z údolí Engadin směrem na Albulapass, kde po průjezdu několikakilome­trového tunelu začíná velmi prudké klesání z Predy do Bergünu, které je v železničním stavitelství naprosto unikátní. Vlak na nějakých 10 km trasy sestoupá 400 výškových metrů, proplétaje se přes kamenné viadukty, spirálovité tunely a střídaje jednu nebo druhou stranu údolí. V zimním období je díky tomuto převýšení mezi oběma, vzdušnou čarou zhruba 5 km vzdálenými vesnicemi, vytyčena sáňkařská dráha. V průběhu následujícího klesání se drsné vysokohorské okolí začíná měnit v mnohem přívětivější a zelenější údolí, přičemž za Filisurem přichází jedno z největších turistických lákadel a reklamních trháků celé Rhétské dráhy – viadukt Landwasser, který je vysoký 65 metrů a na který vlak vyjíždí přímo z tunelu ve skále a navíc v zatáčce o poloměru 100 m. Zde, podobně jako i u jiných zajímavostí po trase, vás palubní interkom upozorní na to, že rozhodně nejlepší výhled na tento stavební unikát budete mít z Panoramabaru (jídelního vozu).


Viadukt Landwasser

O několik kilometrů dál vlak přejíždí z jedné strany údolí na druhou přes obdobný viadukt – Solis, který je svou délkou 164 m tím nejdelším na celé trase, přičemž překonává soutěsku ve výši téměř 90 m. V další části cesty mezi Thusis a Reichenau stojí za zmínku několik hradů a zřícenin po pravé části údolí. Následně se přijíždí do Churu, což je s nadmořskou výškou 585 m nejnižší bod trasy a po Sv. Mořici první významný „záblesk civilizace“, kde je expres odpojen od spěšného vlaku a po krátké pauze vyráží směrem na západ již jako samostatný a do posledního místa obsazený vlak. Odtud již švýcarský expres připomíná spíše šinkazen Tokio – Dillí, protože jen Japonci tvoří 40 až 80 % osazenstva a počet indických cestujících také není nezanedbatelný, přičemž japonské cestovky vyblokují pro své zákazníky klidně několik celých vagónů.


Hrady mezi Thusis a Reichenau

Další zajímavostí po trase je Rýnská soutěska, která je nazývána švýcarským Grand Canyonem. V ní si Rýn před 10 000 lety prorazil cestu přes zřícenou skalní stěnu pod současným lyžařským střediskem Flims Laax Falera a vytvořil jedinečné geologické útvary. Vlak začíná opět stoupat údolím a postupně se otvírají pohledy na zasněžené vrcholky. Příroda je postupně drsnější. Po několika desítkách kilometrů přijíždíme do Disentisu, které je zhruba na půl cesty a kterému vévodí majestátní budova kláštera přímo nad nádražím. A zde se již opět dostáváme do oblasti zajímavé i pro nás lyžaře, protože Disentis je také menší lyžařské středisko.


Rýnská soutěska

Na Matterhorn!

V Disentisu je krátká přestávka, kdy se čeká na protijedoucí expres. Především cestující z Říše vycházejícího slunce se vyhrnou na nástupiště, zahlcujíce paměti svých foťáků, kamer i tabletů dokumentováním všeho možného i nemožného, zatímco stánku se suvenýry na nástupišti, který obsypali jako hladové vosy, žádnou tržbu neudělali. Během zastávky dochází k přepřažení lokomotivy, protože dále na západ se jede již po kolejích Matterhorn Gotthard Bahn a klasická lokomotiva je nahrazena lokomotivou s ozubnicovým pohonem – na zbývajících 170 km trati je totiž zhruba 48 km, které jsou vlaky kvůli velkému stoupání nebo klesání schopny zdolat jen za pomoci tohoto pohonu.


Disentis

Za Disentisem začíná místy prudké stoupání, kdy vlak přechází plynule z konvenčního pohonu na ozubnicový, projevem čehož je vždy zpomalení na rychlost chůze a po napojení se na ozubení pohyb konstantní rychlost 31 km/h. Během stoupání projíždíme dalším místním lyžařským střediskem (Sedrun), které do písmene splňuje reklamní slogan „vlakem na lyže“, neboť železniční zastávky jsou přímo u nástupních stanic vleků a lanovek. Po dalších kilometrech a nastoupání 600 m vyjíždí expres do nejvyššího bodu své cesty, sedla Oberalppass ve výšce 2 033 m n. m., kde míjíme protijedoucí expres. Kolem uměle vytvořeného jezera v sedle začínáme klesat do Andermattu, ležícího o 600 metrů níže.


Oberalppass

Ve spodní části prudkého klesání vlak v ostrých zatáčkách a v tunelech několikrát protíná silnici i dolní patro místního lyžařského areálu, přičemž se nabízí nádherné výhledy na jeho protilehlou část kolem Gemsstocku, atakujícího tři výškové kilometry.


Klesání do Andermattu

V této části cesty dochází ke komické situaci, kdy japonská část cestujících na dlouhé desítky minut zablokuje veškeré palubní toalety, protože současné osazenstvo v Andermattu vystupuje a jejich místa obratem zaplní jiná skupina Japonců, která je v itineráři své cesty o krok dále, a potřebuje se stejným vlakem dopravit z Andermattu do Zermattu. Po několika kilometrech jízdy údolím, mj. okolo nejmenší švýcarské vesnice Zumdorf, kterou tvoří tři čísla popisná se čtyřmi obyvateli, hospoda a kaple, vlak vjíždí do Furkatunnelu, jehož projetí zabere zhruba 20 minut. Tento se nachází pod Furkapassem, na který se lze v létě dostat vyhlídkovým parním vláčkem.


Vlak odtud postupně klesá na západ přívětivým zeleným údolím Rhony. Prudkým klesáním se sjede do vísky Fiesch, odkud stoupají první lanovky do lyžařské Aletsch Areny a kde je z vrcholu Eggishorn údajně nejlepší pohled na Aletschký ledovec. O několik kilometrů dále a několik set výškových metrů níže expres projíždí okolo dalších lanovek, kterými se lze prakticky přímo z nádráží dostat do dalších vesnic Aletsch Areny – Bettmeralp a Riederalp. Zde se na chvíli dostáváme do městské civilizace a v Brigu i někteří cestující vystupují. Drtivá většina ale pokračuje dál a v následujícím městečku Visp, obsypaného vinicemi, se vlak z údolí Rhony stočí na jih, aby na posledních 30 kilometrech své trasy nastoupal zhruba 1 000 metrů do cílové stanice – Zermattu.


Závěrečné kilometry stoupání zubačky směr Zermatt

Kousek od Vispu, ve vesnici Stalden, je nejprudší část trati, kde vlak na jednom kilometru vystoupá o neskutečných 125 m. Na závěrečných kilometrech stojí za zmínku dvojice mostů přes nejhlubší švýcarské údolí, několik vesnických kabinových lanovek a především mohutný ledovcový splaz z Weisshornu. Pak už vlak projede jen přes konečný bod automobilové dopravy v údolí, vesnici Täsch s jejím dopravním terminálem, a po zdolání závěrečných metrů po osmi hodinách jízdy zakončí svou jízdu v cíli své cesty - na nádraží v Zermattu, jehož velikost (nemluvě o nutném zastřešení) by mu mohla závidět velká část našich krajských měst.


Centrum Zermattu

Postřehy z cesty Glacier Expressem

Je nutností včas rezervovat místenky v případě cestování v hlavní sezóně, zvláště pokud jsou požadavkem místa u okna, která se logicky vyprodají jako první. Z hlediska orientace sedadel a směru jízdy byly naše soupravy na trase Chur – Zermatt (resp. v opačném směru v části Chur – Sv. Mořic) řazeny v pořadí - 1. třída, jídelní vůz, 2. třída. Při jízdě z Zermattu do Churu (resp. opačně Sv. Mořic – Chur) je za lokomotivou 2. třída a 1. třída je na konci, což lze využít v případě požadavku sezení po směru jízdy.

Je nutné se připravit na to, že evropských cestovatelů je v tomto expresu minimum, výraznou převahu mají turisté z Japonska a Indie. A jak jsme na vlastní oči viděli, když nastoupila početná indická rodinka, příslušníkům národa, který tuto zemi několik staletí ovládal, rozhodně nebylo příjemné s nimi sedět v jedné čtverce. Po jejich výstupu si nepokrytě oddychli.


Cesta v případě zahájení ve Sv. Mořici trvá dlouhých 8 hodin. Vzhledem k tomu, že jde o jízdu vyhlídkovou, kdy chce člověk něco vidět, natočit a vyfotit, tak jde o vcelku únavný zážitek, kdy alespoň Furkatunnel nabídne pár desítek minut na zdřímnutí a načerpání cestovatelských sil. Pokud ovšem člověk jede pouze z Churu, tak jde o snesitelných 5,5 hodiny, ovšem dotyčný se připraví o technicky nejzajímavější část trasy, kterou pak lze ale projet alespoň Bernina Expressem. Zde cestovatelům doporučuji, pokud to všechny okolnosti dovolí, absolvovat trasu v obou směrech, protože při zpáteční jízdě člověk už alespoň zhruba ví, co sledovat a dokumentovat. Naše zpáteční cesta se naprosto v ničem nelišila od poznatků zde popsaných, takže se o ní nikde více nezmiňuji.


Mimo povinnou místenku je možné si přes internet, popř. v první fázi cesty pak i ve vlaku, objednat také oběd. Za příplatek 30 CHF jde o denní nabídku, za 43 CHF o tříchodové menu. Při obou našich jízdách to obnášelo vařenou rýži, hovězí Stroganoff a vařenou zeleninu, v případě menu navíc doplněno miskou salátu a dezertem dle volby – tiramisu nebo ochutnávka 4 sýrů. Tudíž objektivně je jídlo na úrovni naší lepší závodky, sic v kontextu švýcarských cen v místně odpovídajícím poměru výkon/cena.

Ve vlaku je k dispozici bar (jídelní vůz), kde se ceny také nijak nevymykají švýcarské hladině, a to ani jedním směrem (např. káva 4 až 6 CHF). Po celou dobu jízdy je také možno zakoupit různé suvenýry s tématikou Švýcarska a Ledovcového expresu, jejichž vkusnost, praktičnost a cena odpovídá jedinečnosti této atrakce.

Zermatt

Protože se nejedná o místo, které by člověk navštěvoval pravidelně, i my jsme si před návratem a další celodenní cestou vlakem do Sv. Mořice naplánovali jeden volný den na místě. I když centrum střediska bylo do večera vcelku živé, tak obsazenost jednotlivých ubytovacích kapacit tomu neodpovídala, což zavdává domněnku, že velká část návštěvníků sem dojíždí z níže položeného Täsche, ze kterého jezdí do Zermattu každých 20 minut vlak.



A co jiného zde dělat při prvním jednodenním pobytu v létě než vyjet nejvyšší lanovkou na Malý Matterhorn! Takže ráno vyrážíme s neblahou předtuchou v davu jiných turistů na okraj Zermattu ke kabinkové lanovce, která v 5 sekcích vyváží turisty na Trockener Steg k velké gondole vedoucí na samotný vrchol, kde jsme před pár lety v zimě ještě v pozdním odpoledni vystáli téměř hodinovou frontu. U nástupní stanice lanovky nás přivítají stovky turistů, nestíhající přepážky pokladen a možná 15minutová fronta na lanovku. Naštěstí zjišťujeme, že jsme se svou návštěvou trefili do Švýcarského týdne orientačního běhu, a drtivá většina turistů vysedá již na Schwarzsee. Nahoru pokračuje jen zlomek z davu z údolí, což je možná dáno i ne zrovna lidovou cenou zpáteční vrcholové jízdenky – 99 CHF (se Swiss Passem polovic). Takže na rozdíl od zimní zkušenosti naprosto bez problémů nasedáme na první gondolu, která nás po pár minutách a obsazená snad z jedné poloviny vyváží pod vrchol Malého Matterhornu, na který, stále pokrytý vysokou vrstvou sněhu, se za ne zrovna ideální viditelnosti vydáváme jen s dalšími pár lidmi.


Trockener Steg

Samozřejmě tento „výstup“ není žádný sportovní výkon, protože dostupnost lanovkou předznamenává výrazné komerční využití hory, kdy na konci přístupového tunelu ke sjezdovkám je možné navštívit i velkou restauraci. Těsně pod vrchol hory pak vyváží turisty v nitru skály umístěný moderní výtah, takže poté už zbývá vyjít doslova jen několik výškových metrů po železném schodišti na vyhlídkovou plošinu.


Na vrcholu Malého Matterhornu

Po povinné alespoň pěší návštěvě vrcholu místních lyžařských svahů (počet lidí minimální, sníh po sněžení předchozího dne čerstvý, fronty u kotev naprosto žádné a dojezd na lyžích možný až k vrcholové stanici Matterhorn Expressu) ještě absolvujeme návštěvu Ledovcového paláce, kde je především u exotických návštěvníků vidět, jak se pohybují pomalu, rozvážně a s velkým respektem k nadmořské výšce. Následně sjíždíme pod hranici oblačnosti a ze Schwarsee se vydáváme jednou z možných tras pěšky dolů do Zermattu a i když zde nahoře ještě pár hodin nazpět byly tisíce lidí, my během svého sestupu potkáváme snad pouhých 8 turistů. O něco více jich je u visutého mostu, turistického lákadla, který se nachází zhruba 20 minut chůze od první mezistanice kabinky, desítky metrů nad soutěskou potoka.



Jak sestupujeme níže, drsná alpská příroda se mění v louky, poseté dřevěnými domečky, seníky a stodolami. Některé jsou stále v původním stavu, často před rozpadnutím, stále však sloužící svému účelu, což procházející turista odhalí svým nosem. Jiné jsou zrenovované do moderní podoby luxusních chaletů se zahrádkami, zámkovou dlažbou a venkovními vířivkami, přesto však stále zapadající do původní podoby. Typickým historickým architektonickým prvkem těchto staveb je, že jsou často postaveny na kůlech, na jejichž vrcholu je navíc kulatý placák, který měl v minulosti zabránit průniku hlodavců k uloženým cenným zásobám. A tyto údajně až 200 let staré původní stavby, upravené uvnitř dle nejmodernějších standardů, si lze pronajmout k ubytování, a to i přímo v centru Zermattu. I my jsme tuto možnost využili pro obě přenocování.


Stodoly a seníky na loukách nad Zermattem

I když jsme již jen kousek od Zermattu, tak kontrast proti jeho luxusním hotelům a obchodům je obrovský. Je jasné, že Zermatt je luxusním a vyhledávaným zimním i letním střediskem především díky svému jedinečnému panoramatu s nejfotografovanější horou světa. Také ceny ubytování i služeb tomu odpovídají. Takže za jednu jedinou noc v nikterak exkluzivním hotelu pořídíte pomalu týdenní lyžovačku v některém menším italském středisku mimo hlavní sezonu. A v případě místního stravování je nutné počítat s tím, že třeba pizza v místní pizzerii začíná na 21 CHF, běžné jídlo v restauraci na 40 CHF a 1 dcl vína pořídíte za 10–12 CHF. Naštěstí ve středisku je také několik supermarketů, stejně jako cenově příznivějších takeaway občerstvoven vč. McDonald's, se kterými se dá při kratším pobytu vystačit.


Očima lyžaře

Zde si jako čtenář SNOW neodpustím krátké a velmi subjektivní hodnocení této destinace očima sjezdového lyžaře tak, jak jsem měl možnost ji vidět jak nyní v létě, tak pár let nazpět i v zimě s dojížděním z italské strany.


I přes svou cenovou výjimečnost není podle mne Zermatt v kontextu alpské sjezdovkové lyžařské nabídky ničím extra, i když prvenství díky velkému převýšení a délce sjezdovek (samo)zřejmě má. Unikátní je také výjezd zubačkou až nad hladinu 3 000 metrů. V čem ale výrazně zaostává v současném trendu, tak je prvotní dopravní dostupnost, kdy cesta autem končí v Täschi a dále je možné pokračovat jen vlakem nebo elektromobily. Stejně tak úmorná je každodenní dostupnost sjezdovek, protože páteřní a mimo zubačky a metra vlastně jediná lanovka, je kabinka Matterhorn Express, umístěná na samotném horním konci Zermattu. Případné denní dojíždění z Täsche přístup na sjezdovky ještě dále komplikuje.


Slabinou je také propojení celého švýcarsko–italského areálu přes hlavní hřeben (především ze švýcarské strany – dlouhé kotvy přes nudnou placku ledovce, resp. vrcholová gondola se zoufalými frontami), ale toto by snad mělo být během pár let pořešeno novou 3S lanovkou. U lanovek na švýcarské straně je plánováno ještě několik zásadních investic, aby se tento vcelku nekompaktní areál zkapacitnil a pro lyžaře rozšířil a zatraktivnil.


Naproti tomu italská strana (Cervinia, Valtournenche) nabízí již dnes mnohem lepší jak příjezdovou dopravní dostupnost, tak denní přístup k lanovkám od ubytování nebo parkovišť. Tato strana je také výrazně lyžařsky kompaktnější a v modernizaci lanovek jsou Italové o dva kroky před Švýcary. V neposlední řadě ceny jsou na italské straně úplně někde jinde, takže týdenní pobyt v sezóně a se skipasem na celou oblast pořídíte dle obsazenosti a dojezdové vzdálenosti k lanovkám už od nikterak hrozivých 9 500 Kč/os. A třeba cena pizzy na hlavní obchodní třídě v Cervinii nedosáhla ani na polovinu ceny švýcarské.

Autor je lyžař-amatér, který vyrostl na drsných svazích dnešního Valašského království. Krátce po zapojení do pracovního procesu udělal jednu z největších životních "chyb" a svou první velkou lyžařskou dovolenou nasměroval přímo do srdce Tří údolí. Poznání téměř nekonečného lyžařského prostoru a sjezdová turistická vášeň následně zapříčinily každoroční odliv rodinných finančních prostředků směrem k provozovatelům těch největších alpských areálů, pro které získal srdce i duše několika desítek dalších lyžařských nadšenců-spolucestovatelů. Vzhledem ke klimatickému a geografickému charakteru místa bydliště na úpatí Beskyd se časem k nutkavé potřebě zimního lyžařského vyžití přirozeně přidala i touha poznat Alpy v období zaslíbeném turistice, čehož výsledkem je i tento článek.