Začnu standardní otázkou, která je navíc v tvém případě ještě úplně hloupá. Jak ses dostala k lyžování?

Tak to je úplně jasný. Táta, máma a kopec za barákem. Co jsem začala chodit, byla jsem na lyžích.

V kolika letech jsi začala lyžovat?

Nevím přesně, ale vím, že když mi byly dva roky, sjela jsem ve Špindlu Stoh.

Táta teda hrál ve tvých lyžařských začátcích asi velkou roli. Nedal ti pravděpodobně moc na výběr, jestli budeš dělat něco jiného než lyžování…

Nedal, na druhou stranu to asi tak nějak vyplynulo, jezdilo se na ledovce, všude mě brali od dětství s sebou. Taťka už pak měl hodně práce a jezdila se mnou mamka. Ale když jsi malej, děláš všechny sporty, hraješ tenis, plaveš, jezdíš na kole.

A nenapadlo tě někdy, že bys zkusila dělat něco jiného? Jiný sport?

To vůbec. I kdyby napadlo, bylo by nejspíš pozdě. Ve dvou letech se mě nikdo neptal, co chci dělat za sport, a v patnácti, kdy už člověk má svůj rozum, je na rozhodování, aspoň co se vrcholového sportu týče, pozdě.

V lyžování se věnuješ všem disciplínám?

Snažím se, ale v našich podmínkách budu stejně vždycky víc zaměřená na točivky (SL a OSL).

Oba tví bratři taky závodili. Mělo to na tebe nějaký vliv? Chtěla ses na ně třeba dotahovat, nebo je měla za vzor?

Dotahovat asi ne, oba jsou o dost starší, takže já byla proti nim malá holka a neměla vůbec šanci se jakkoliv srovnávat.

A jeden z bratrů ti teď dělá i trenéra. Jaké to je?

Někdy jsou světlejší chvilky, někdy si už trochu lezem na nervy, ale teď se snaží.

On se snaží, nebo ty se snažíš?

No musíme se snažit oba dva. Někdy to prostě není úplně lehký.

Dopadá na tebe nějak tíha rodinného jména?

Každej automaticky předpokládá, že jsem nějaké geny pro lyžování podědila, ale nijak mě to asi netíží. Nakonec můžeš bejt sebešikovnější, a když se zraníš, tak nejezdíš. Zdraví je základ, ne jméno.

Jak to vlastně bylo s tvým zraněním?

Poprvé jsem se vážně zranila v roce 2009. Přetrhaný vazy, meniskus, rok jsem nemohla lyžovat. Pak jsem se dala dohromady, měla jsem i docela dobrou úspěšnou sezónu, ale pak znovu a letos ještě jednou, takže zima 2013 byla zase téměř bez lyží.

Zranění tě tedy zatím provází…

Bohužel. Navíc to poslední se mi stalo před Vánoci. 23. prosince jsem ještě ležela v Innsbrucku v nemocnici. Tak snad do třetice všeho zlého.

Napadlo tě někdy, jestli ti to vůbec stojí za to? Jestli by nebylo lepší se na to vykašlat?

Jo, napadlo, teď. Když se zraníš poprvý, tak si to moc nepřipouštíš. Je to prostě sport, tak se dáš dohromady a jdeš dál. Druhý zranění nebylo zas tak vážný, takže jsem ho taky nějak přešla, ale potřetí už mě to fakt štvalo. Makáš, snažíš se bejt dobrej, a když už začneš mít nějaký výsledky, tak prásk a zase zranění.

Ovlivňuje tě to nějak při závodění? Máš třeba strach, hlídáš se víc, máš ta zranění stále v hlavě?

I když si člověk myslí, že už to v tý hlavě nemá, tak to podvědomí tam je a trvá asi dlouho, než se toho zbavíš. Ale záleží na každým, jak se s tím vyrovná. Někdo do závodů vlítne a je mu to jedno, někomu to dělá problémy a trvá to dlouho.

A jak se s tím vyrovnáváš ty? Vlítneš do toho?

Nevím, asi do toho spíš vlítnu, nebo se budu aspoň snažit, nic jiného nezbývá.

Ovlivnila ta všechna zranění nějak tvůj přístup k životu?

Zdraví je základ. Uvědomuju si, že může být hůř. Třeba když jsem z něčeho smutná, říkám si: „Co děláš? Přežila jsi tohle všechno, tak si z toho nic nedělej.“

Pryč od nepříjemných úrazů. Máš radši léto, nebo zimu?

To je těžká otázka. Já mám vlastně takovou celoroční zimu. Ale v létě mám trochu víc volnýho času a užívám si ho někde s kamarádama. Nejradši se Stefkou Kupovou, což je mé druhé já, tak ji tady zmíním, aby měla radost, že je v časopisu. :-D

Takže máš radši léto…

To je asi takový blbý, na lyžařku, aby měla radši léto.

Takže můžu napsat, že Andrea Zemanová má radši léto než zimu a přemýšlí, že s lyžováním praští.

No to přece takhle napsat nemůžeš! Ale je fakt, že jsem o tom přemýšlela po tom posledním zranění.

Tak co bys dělala, kdybys praštila s alpským lyžováním?

V letošní sezóně už chci zkusit skicross, protože si myslím, že tam je mnohem větší šance na dobré výsledky. Ale uvidíme, jak mi to půjde. (Rozhovor s Andreou jsem vedl těsně před jejím odletem do Chile, kde s velkým úspěchem absolvovala své první dva skicrossy – pozn. red.)

Takže se chystáš naskočit do skicrossu i na olympiádě?

Chtěla bych, ale uvidíme, jak to dopadne. Nominace ještě nejsou uzavřený, ale je fakt, že každej si vyjížděl body už v uplynulý sezóně a já jsem kvůli zranění nemohla. Ale skicross mě prostě láká, je mi dvacet a už bych chtěla zkusit něco, kde můžu časem patřit mezi nejlepší.

Je pro tebe výsledek to nejdůležitější?

Kdybych neměla lyžování opravdu ráda, tak už ho dávno po všech těch zraněních nedělám. Ale nemá cenu vydávat tolik úsilí, energie a peněz, když pak nejsou výsledky. Jen kvůli tomu, že to máš rád, to dělat nejde, protože bez výsledků přichází frustrace a zklamání.

A není ve dvaceti trochu brzo to vzdávat a zkoušet jinou disciplínu?

Ale já to nechci vzdávat, chtěla bych ideálně dělat alpský lyžování i skicross. Ale uvidíme, jak to půjde, třeba mi začnou zase jít extrémně dobře normální lyže a skicross půjde stranou. Fakt nevím, chci tomu nechat volnej průběh a zkusit obojí.

Jak je pro tebe lyžování důležité?

Asi nejdůležitější, když tomu tolik obětuju.

A obětovala bys ho za něco? Třeba bys byla postavena před otázku: můj kluk, nebo lyžování?

To je hrozná otázka, co když si to přečte? No asi bych obětovala kluka, lyžování věnuju celej život a kdo ví, co se stane s tím klukem.

Ale stejně tak nevíš, co se stane s tím lyžováním…

No to je pravda, člověk se zraní…

Ale i kdyby ses nezranila, tak lyžovat budeš třeba do třiceti…

Nejlepší je samozřejmě zkombinovat obojí, ale to musí oba chtít.

Stejně by sis nevybrala partnera, který by tě před takovou otázku postavil.

Teď jsi to řekl přesně, jak by to mělo být. S takovou otázkou by vlastně letěl hned.

A jak to tvůj kluk snáší, když jsi pořád někde pryč?

Já? On je pořád někde pryč! Teď je zas někde na Zélandu.

Změníme raději téma. Máš někdy na lyžích strach?

Když začínáš znovu lyžovat po nějakém horším a delším zranění, tak určitě nejsi moc ve svý kůži. Ale strach? Možná při nějakým sjezdu, tam se ti nahromadí hodně adrenalinu, ale musíš si říkat, že se nebojíš, jinak je ta jízda úplně k ničemu. Musíš si namlouvat, že se nebojíš a sjet to co nejlíp.

Ale když jedeš třeba na Mistrovství republiky super-G, tak máš v některých pasážích docela dost času přemýšlet…

Nesmíš přemýšlet nad ničím. A když už mám nějaký čas, tak přemýšlím jen nad tím, jak se co nejrychlejc dostat do cíle. Ale já klouzavý disciplíny moc nejezdím, spíš obřák a slalom a tam na nějaký přemýšlení není vůbec žádnej čas.

A jak jezdíš autem, rychle?

Docela jo. Co znám lyžaře, tak jezdí všichni rychle autem. Možná na tom pocitu bezpečí v autě oproti pouhý kombinéze při lyžování něco bude.

Jak bojuješ s porážkami?

Musíš s nimi umět bojovat, jednou vyhraješ, jednou prohraješ.

Ale když se ti třeba nedaří dlouhodobě?

Tak si říkám, že se zase začne dařit. Porážky patří ke sportu stejně jako vítězství.

Takže jsi v pohodě. Nebrečíš, nejsi naštvaná,…

Jsem naštvaná.

A jdeš se zavřít na pokoj, tam házíš botami do zdi…

To asi ne, i když jednou jsem hodila s lyžema.

Dohodíš lyžemi daleko?

Když jsem hodně naštvaná, tak jo.

Máš nějaké předstartovní rituály?

To nemám, snažím se soustředit jen na svoji jízdu. Ale pečlivě si kontroluji své vybavení a jsem nervózní, když něco není na sto procent, jak má být.

Takže žádné maskoty s sebou nenosíš? Třeba kočku, se kterou ses dnes fotila?

Vůbec nic, ani kočku.

Co táta, bojí se o tebe?

Myslím, že trochu asi jo, jelikož mě zná a vidí všechny ty moje zranění. Ale musíš se zeptat jeho.

Jakých úspěchů si nejvíc ceníš ve své dosavadní kariéře?

Asi vítězství na Mistrovství České republiky. A pak čtvrtýho místa ve slalomu FIS v Söldenu, protože tam byla velká konkurence. Měla jsem dobře rozjetý i některý fisový závody ve Švýcarsku, ale pak vždycky nevyšlo druhý kolo.

To je vždycky těžká pozice jít do druhého kola s dobrým výsledkem z prvního. Co si říkáš v takové situaci před druhým kolem?

Snažím se neříkat si vůbec nic. Prostě nastoupit stejně naplno jako do toho prvního kola. Netaktizovat. Poslat to tam stejně jako při prvním.

Ale závod FIS není pořád svěťák…

Na svěťáku bych k tomu asi přistupovala jinak. Tam potřebuješ zajet umístění a asi bych trochu taktizovala a snažila se hlavně dojet. Špička jezdí naplno, těm o nějaké dojetí už nejde, mají vyjeté body.

Umíš si servisovat lyže?

Jenom namazat. Nabrousit ne.

Ani kdyby bylo nejhůř?

Ani kdyby bylo nejhůř.

Tak co bys dělala, kdybys přijela na závody a servisák by nedorazil?

Nic. Modlila bych se, aby bylo měkko.

Sjezdovka, nebo freeride?

Kdybych měla volný den, tak prašan.

Co je pro tebe v životě nejdůležitější?

Zdraví a rodina. Ale to říkají asi všichni, ne?

Většinou ano, takže to tak asi bude. Ale když jsme u té rodiny, co budeš dělat, až nebudeš lyžovat?

Asi se budu motat zase kolem lyžování. Je to můj život a jediný, co umím a čemu rozumím.

A co myslíš, že bys dělala, kdybys nelyžovala?

Flákala se. Ba ne, to asi určitě ne. Já musím pořád něco dělat. Ale já si to snad ani neumím představit. Asi bych chodila do školy jako všichni, bydlela na kolejích, vedla studentskej život a tak.

Tak si třeba představ, že bys najednou lyžovat nemohla. Doktoři by řekli: všechno je v pořádku, můžete dělat jiné sporty, ale ne lyžovat. Co bys dělala?

Skicross :-). Na šachy jsem blbá a curling hrajou nejlíp uklízečky.

Dovedeš si vůbec představit život bez sportu?

Ne. To už teď prostě nejde. I kdybych skončila, musela bych se nějak hejbat.

Tak každý sport má asi trochu tři fáze vývoje. V dětství ho děláš automaticky, v pubertě tě to začne trochu štvát a…

Mě to nikdy neštvalo. U nás doma se vždycky razilo, že sport máš dělat, když tě baví. Nebo cokoliv. Přece nebudu dělat lyžování, kdyby mě nebavilo. Děti to začne štvát, když na ně rodiče moc tlačí, nutí je jezdit 150 jízd denně a pořád trénovat. A takové děti i brzo svoji kariéru končí.

To je možná jeden z problémů českého závodního lyžování…

To určitě je. Přece nemůžeš bejt dobrej v něčem, co tě nebaví.

Svým dětem tedy necháš na výběr, nebo budou muset lyžovat?

To záleží, koho si vezmu, kolik na to bude peněz, lyžování je drahej sport :-). Ale určitě je povedu k nějakému sportu. Žádný pojídači hranolek v mekáči z nich nebudou.

Napadlo tě někdy, že bys žila někde jinde než v Čechách?

Asi ne, mně se tu líbí. Ani mě tady nic extra neštve, snad kromě komunistů, toho bych se snad jedinýho trochu bála. Ale jinak to tady mám ráda. Je fakt, že podmínky na trénování tady nejsou nijak úžasný. V Rakousku má, díky těm jejich horám za barákem, deset FIS bodů každej sedlák.

Co tě nejvíc štve na lidech?

Hloupost, namyšlenost a neupřímnost.

A co tě nejvíc štve na sobě?

To je ještě záludnější otázka než ta předtím! Teď bych to tady měla chrlit, všechno co mě na sobě samý štve. Možná jsem dost tvrdohlavá. Když jsem přesvědčená o svý pravdě, nechám si sice ráda poradit, ale stejně si to pak udělám podle sebe.

Co by řekla Andrea Zemanová o sobě?

Že je energická hecařka, co má furt úsměv od ucha k uchu a je pro každou špatnost.

A co by řekli o Andreje Zemanové její kamarádi?

Že je šílená. :-)


Andrea Zemanová se narodila 17. 1. 1993. Po svém slavném otci Bohumíru Zemanovi zdědila nejen talent, ale i lásku k lyžování. Vyrůstala ve Špindlerově Mlýně, s horami za domem, a tak se není čemu divit, že již ve velmi útlém věku brázdila všechny sjezdovky v okolí. Je dvojnásobnou mistryní České republiky v super-G, v top 3 se na národním mistrovství umisťuje pravidelně i ve slalomu a obřím slalomu, které jsou jejími nejsilnějšími disciplínami. Od roku 2009 ji brzdí v rozletu zranění. V současné době se připravuje na olympijskou sezonu, ve které by chtěla Českou republiku reprezentovat i ve skicrossu. První skicrossové krůčky při letošním letním soustředění v Chile se více než podařily a Andrea si do Čech přivezla dvě třetí místa.