Standardní otázka. Jak ses dostala k lyžování?

Táta byl lyžařský trenér, takže to začalo nějak automaticky. Do obchodu u nás na sídlišti jsem v zimě chodila na lyžích a pak za domem jsme měli kopec. Ale já jsem se od malička věnovala všem sportům. Mamka zas je trenérka atletiky, navíc učí tělesnou výchovu, takže pro mě byl sport úplně automatickou záležitostí. Dělala jsem atletiku, gymnastiku a pak nakonec zvítězilo lyžování a všechno ostatní šlo stranou.

A to se všechno odehrávalo v Liptovském Mikuláši, kde jste bydleli?

Ano. Sídliště, deset tisíc lidí a jeden kopec přímo na sídlišti. Tam jsem začínala. Ale dnes už ten svah nefunguje.

A z malého slovenského kopce v Liptovském Mikuláši ses nakonec vyšvihla do českého reprezentačního výběru.

To jsem přesně čekala. Slovenka a jezdí za Čechy.

Ale občanství máš slovenské ne?

Kdepak, mám české. Moje mamka je Češka. Šla studovat vysokou školu do Bratislavy, tam se poznali s mým tátou. Ale já se narodila v Čechách, dokonce jsem tam ještě asi měsíc po narození bydlela. Ale vždycky jsme měla české občanství, až v roce 2002 jsem dostala i slovenské. Ale můj táta vždycky říkal, že budu lyžovat za Česko. Dřív jsem jezdila za Slovensko, ale v Čechách nakonec byly lepší podmínky a dnes jsem moc ráda, že jezdím za Česko.

V čem byly ty podmínky lepší?

Už třeba v juniorské kategorii. Byla společná soustředění, třikrát, čtyřikrát do roka. To na Slovensku nefunguje.

Tak to jsme si vyjasnili občanství. A teď disciplíny. Na co se specializuješ, co nejraději, co nejlíp?

Obří slalom a slalom. Rychlost úplně ne. Chtěla jsem jezdit rychlostní disciplíny, ale je to komplikované s tréninkem. Slalom si postavíš kdekoliv, ale sjezd ne.

Ale super-G jezdíš, ne?

To jo, to bych chtěla začít trénovat ještě víc.

Nebojíš se?

Tak nějaký ten respekt tam určitě je, hlavně ty první jízdy, ale zvykneš si.

Jaké jsou tvoje největší úspěchy, čeho si nejvíc ceníš?

Na tuhle otázku jsme se připravovala a vůbec teď nevím, co ti na to řeknu. Asi nejcennější pro mě je bodování v Evropském poháru v poslední sezóně. A pak si třeba cením výsledku z posledního Mistrovství Slovenska, kde jsem se na stupně vítězů vmáčkla mezi Veroniku Zuzulovou a Peťu Vlhovou.

Na konci sezóny jsi dobře zajela i několik fisových slalomů.

To ano, ale i tak mi ty ostatní dost ujely, tak jsem na sebe byla trochu naštvaná. Mohla jsem si vyjet lepší body. Ale už jsem byla dost unavená, objeli jsme v sezóně poměrně dost závodů. Ale jinak mě to lyžování strašně baví. Hlavně teď poslední dobou mě to začalo hodně bavit.

Až teď?

Né, to né. Bavilo mě to vždycky, ale třeba poslední dva roky mě to baví tak nějak víc a vážně. Změnila jsem lyže a taky jsem si trochu odpočinula. Předtím jsme jezdili pořád trénovat do Austrálie, takže jsem lyžovala celý rok a už to bylo trochu únavné. Pak jsem měla nějaké problémy se zády, tak jsem si odpočinula a pak mě to lyžování zase strašně chytlo.

Jak se ti líbilo v Austrálii?

No na lyžování to tam moc nebylo. Jezdili jsme na Mt. Buller a tam bylo pořád strašné počasí. Ale jinak jsem si Austrálii zamilovala. Klidně bych tam mohla jednou bydlet.

Jezdila jsi jeden čas závody i v Americe…

Jeden rok jsme tam jezdila závody a trénovala. Bydleli jsem u známých a bylo to moc fajn. A tam se mi taky moc líbilo. Podmínky pro trénink, lyžování, trochu jiný svět. Byli jsme tam asi dva měsíce.

V čem byl ten největší rozdíl v tréninku?

Trénovala jsem s holkami, které šly do svěťáku, takže měly skvěle připravenou sjezdovku, veškerou péči a měla jsem se navíc na koho dotahovat. A v Evropě je tohle těžký, dostat se třeba do týmu k Němkám, Italkám a jezdit s nimi.

Co bys změnila na českém nebo slovenském lyžování?

Systém. Trénování v týmu. Takhle každý sám za sebe to nikam nevede. Navíc to všechno platí rodiče. Stát trochu přispívá, ale v celkovém součtu je to mizivé.

Zranění se ti zatím vyhýbají, ne?

Docela jo, musím to zaklepat. Měla jsem akorát problémy se zády, to bylo nepříjemný. Jednou mě dokonce musel táta vézt ze závodů v kufru auta, abych mohla ležet. Nemohla jsem si ani sednout. Máma se pak doma trochu vylekala, když táta otevřel kufr.

Ta daň v podobě zranění je velká. Nenapadlo tě ve chvíli, kdy ses sotva hýbala, že by bylo lepší se na lyžování vykašlat?

Asi neexistuje vrcholový sportovec, kterého by něco nebolelo. Ale bála jsem se, zrovna s páteří není dobré si zahrávat. Napadalo mě, co když nějak špatně spadnu a nebudu moct vůbec chodit nebo něco podobného. Doktoři mě strašili, že bych měla skončit, nebo si dát alespoň nějakou dlouhou pauzu, ale šla jsem si nějak tvrdohlavě za svým a pořád lyžovala. Nakonec se to srovnalo. Určitě mě napadlo s lyžováním přestat, ale já ho mám tak strašně ráda, že to prostě nešlo.

Takže co pro tebe znamená lyžování?

Teď momentálně asi hodně. Ale vím, že to není všechno. Že nebudu lyžovat do konce života, budu mít rodinu, ale teď zrovna lyžuju, baví mě to, mám tu šanci lyžovat a je to pro mě všechno.

Obětovala bys něco pro lyžování?

Pro lyžování jsem toho obětovala už docela hodně.

A obráceně? Obětovala bys lyžování pro něco jiného?

Myslíš třeba kluka? Kdyby mi dal vybrat? Tak to by asi nebyl dobrej kluk, kdyby mi dal na vybranou. Záleželo by na situaci. Měla jsem pět let přítele, ale bylo to takové všelijaké.

Všelijaké?

Moc jsme spolu nebyli. Není to vůbec lehký mít nějaký vztah, když jsi pořád někde pryč. On byl lyžař, takže to částečně chápal, ale i tak to bylo těžký. To moje cestování asi nebyl ten hlavní důvod, proč jsme se rozešli, ale vlastně to nějak moc neřeším. Snažím se teď soustředit na lyžování, bude olympiáda.

To je momentálně velké téma…

To je hlavně velký cíl. Dělám pro to, co můžu. Dodnes mám schovaný lístek, který jsem napsala asi v deseti letech. Je na něm „Medaile ze ZOH.“ Nedávno jsme ho objevila a strašně jsem se tomu smála. Ale asi každý sportovec bere tu olympiádu jako něco vrcholného, jako cíl.

Takže už v deseti letech jsi měla jasný cíl?

Vždycky jsem se zajímala o olympiády, ale vůbec o všechno kolem alpského lyžování. Sledovala jsem Kosteličovy, měli jsme doma hodně knížek o olympiádách a tak. Nikdy jsem jako dítě nepochybovala o tom, že tam jednou pojedu taky.

Co bys dělala, kdybys nelyžovala?

Nic. Nejsem úplně závislá na sportu. Vždycky si říkám, že kdybych nelyžovala, tak se nepohnu. Nechápu, proč chodí lidi třeba do fitka, zacvičí si jen tak pro radost nebo jdou běhat. Po sezóně, když máme třeba tři, čtyři týdny volno, tak nic nedělám. Málokdy jdu trénovat. Tak maximálně s kamarádkami na brusle, ale jinak odpočívám.

Takže jsi líná?

Jsem. Velmi líná. Ale kdybych dlouho nic nedělala, asi by mi to začalo chybět. Nevydržím zas jen sedět doma. Ale že bych musela pořád trénovat, i když mám volno, tak to zas ne.

A co děláš, když odpočíváš?

No zas tak moc právě neodpočívám a chtěla bych to změnit. Čtu si, poslouchám muziku, jdu někam s kamarádkami, ale jen tak ležet v posteli, to mi moc nejde.

Kam to chceš v lyžování dotáhnout?

Ráda bych hodně daleko.

Myslíš, že tu šanci ještě máš?

Myslím, že šance je stále. Pořád se zlepšuju a cítím, že lyžuju líp a líp. Pořád mám velké rezervy, pořád je na čem pracovat. Tento rok jsem úplně změnila trénink, trénovala jsem s Veronikou Zuzulovou a doufám, že se mi to letos podaří prodat i na závodech.

A v čem máš největší rezervy?

Ve všem. Hlavně ve fyzičce, což bylo kvůli zádům. Ale všechno je v hlavě.

V hlavě…, takže máš problémy s nervozitou?

Vůbec. Já se naopak strašně na závody těším. Ten pocit, který máš na startu, ten miluju. Nedá se to popsat, takový pocit asi nikde jinde nezažiješ. Strašně se těšíš, přitom jsi trochu ve stresu, nebo mírně nervózní, ale v dobrém.

Ale když se ti závod nepodaří?

Jsem naštvaná, to je jasný, ale o nic nejde, svět se nezboří. Mrzí mě to, někdy si i popláču, volám mámě a brečím, ale ta hranice mezi úspěchem a neúspěchem je strašně tenká.

Takže spíš pláčeš, než že bys třeba házela botami?

Snažím se ovládnout. Nemám ráda, když se někdo vzteká. Vždycky je to jenom moje chyba, nikdo jiný za to nemůže.

Co se ti honí hlavou na startu?

Nad tím jsem nikdy nepřemýšlela. Snažím se soustředit na ten závod. Říkám si, že na to mám.

A při závodě?

Dřív, jako dítě, jsem si i zpívala a přemýšlela o různých blbostech. Nebo jsem viděla někoho známého u trati a říkala si, že tady musím zrychlit. Ale snažím se tohle všechno odbourat, na téhle úrovni už se musíš soustředit jen na závod. Ale stejně mě občas něco po cestě napadne.

Vždyť ve slalomu nebo obřáku na to nemůžeš mít vůbec čas?

No nemáš. Ale stejně. Je fakt, že když přijedu dolů, vůbec si tu trať nepamatuju.

Ale když jsi nahoře, tak si ji z prohlídky pamatuješ, ne?

No s tím mám taky problém. Ale táta mě vždycky učil, že se mám akorát dívat dopředu a projedu všechno. Na tréninku třeba vůbec nedělám prohlídku. Prostě je to zprava doleva. Na závodech si nějaké pasáže musíš zapamatovat, ale pak při závodě si stejně nevzpomeneš, že tady je ta těžká brána a musíš si dát pozor.

Umíš si sama servisovat lyže?

Letos jsem byla asi dvakrát lyžovat bez táty, tak mi dal s sebou věci na servis a nějak jsem to zvládla, ale nakonec mi stejně museli pomáhat, protože to bylo dost kostrbaté. Ale musím na tom zapracovat. Třeba Švédky si na trénink připravují lyže samy, protože je jich hodně.

Jezdíš rychle v autě?

Nemůžu jezdit rychle. Táta jezdí všude pomalu, a když řídím já a on spí, tak trochu přidám, ale on mi vždycky potom zkontroluje spotřebu a jsem prozrazená. Ale bavilo by mě to. Pustit si dobrou muziku, mít dobré, rychlé auto, tak bych určitě jela rychle. Ale jezdím opatrně.

Učila jsi někdy někoho lyžovat?

Asi dvě hodiny jsem pomáhala v dětské školce, ale nějak mě to nebavilo pořád zvedat ty děti ze země. Ale nedávno jsem nad tím přemýšlela, když jsme viděla práci instruktorů ve Švýcarsku nebo ve Francii. Ale je to dobrá práce, jen bych potřebovala lyžovat s dětmi, které už se samy postaví na nohy a trochu jezdí.

A co kariéra trenérky, ta tě neláká?

Ne. To musíš mít opravdu dobrého svěřence, který ví, co chce. A těch je málo. Děti většinou lyžovat nechtějí, chtějí to o mnoho víc jejich rodiče. Na to bych neměla nervy.

A tebe nikdo nenutil?

Ne. A proto to chci dělat já, sama za sebe. Od 14 let trénuju sama, protože chci. Nikdo mě nikdy nenutil jít na trénink.

Takže ani trenérka, ani instruktorka. Co budeš dělat, až skončíš s kariérou závodnice?

Ta instruktorka v zahraničí není zas tak úplně špatná vize. Ale zatím nevím, nebo nad tím spíš nepřemýšlím. Ale chtěla bych být v tom lyžování fakt dobrá. A pak bych chtěla mít děti, manžela a tak. Vlastně se bojím, že nevím, co budu dělat.

A studuješ?

Teď jdu studovat trenérství na FTVS, ale nechci to dělat. Zajímala by mě třeba psychologie, ale jen si to tak přečíst, ne chodit do školy. Nakonec školu si můžeš udělat kdykoliv. Teď má kdekdo školu a stejně nemá práci. Možná by mě bavilo i podnikat kolem lyžování. Ale teď lyžuju a zbytek moc neřeším. V nejhorším si pak najdu bohatého manžela.

Takže otázka zajímavá pro potenciální manžele. Jaký jsi člověk?

No, zajímavá otázka. Velmi rozlítaný, trochu cholerický, pořád v pohybu, všem chci vyhovět, udělat milion věcí za jeden den. Ale myslím, že nejsem zlá, že jsem dobrý člověk. Ale určitě mám chyby. Jsem třeba strašně urážlivá.

Bojí se o tebe rodiče?

Máma určitě, ta je pořád ve stresu. A to nejezdím žádný rychlostní disciplíny, to už si vůbec nedokážu představit. A táta se asi taky bojí, ale nedává to tak najevo.

A zkoušela jsi i jiné sporty na sněhu?

Snowboard. Protože všechny moje kámošky jezdí na snowboardu. Přitom taková blbost, pořád jsme měla naraženou kostrč. Pak už jsme se to nějak naučila, ale nemám to ráda. A běžky, protože moje mamka mě pořád všude tahala na běžky, ale taky mě to nevzalo.

Co je pro tebe v životě nejdůležitější?

Jak jsme trochu starší, tak si víc uvědomuju, že rodina. Nikdo ti nepomůže víc než rodiče. A zdraví. Můžeš mít peníze, ale zdraví ani rodinu si za ně nekoupíš. A samozřejmě láska.

A co si myslíš o světě, když tak cestuješ a díváš se kolem sebe?

Svět je naprosto šílený. Na zprávy se raději nedívám, přijde mi, že všechno se neustále zhoršuje a ženeme se někam špatným směrem. Jsou až moc viditelné rozdíly mezi bídou, válkami a tím, že se můžeš bavit, jet k moři. Všechno jako by bylo naplánované a řídilo to pár lidí. Všechno je o penězích, všechno se přepočítává na peníze. Lidi ztrácejí tradiční hodnoty. Kamkoliv přijdu, všichni vytáhnou mobil a někam píšou, nedokážou si užívat společný čas.

Kde bys chtěla žít?

Teď jsem momentálně nadšená pobytem ve Francii, takže ve Francii. Ale v Austrálii bych si to taky dovedla představit. Lidi jsou tam strašně příjemní a milí.

Takže Slovensko a Česko ne?

Vždycky jsem říkala, že bych nemohla mít jiného kluka než Slováka. Určitě ne cizince. Ale teď to poslední dobou vidím jinak a v Čechách nebo na Slovensku určitě do budoucna žít nechci. Ale všechno se může změnit. Nakonec nezáleží, kde jsi, ale s kým jsi. Takže tam bude ještě zřejmě nějaký vývoj.

Co se ti na Slovensku nebo v Čechách nelíbí?

Povaha lidí, mentalita. Každý pořád nadává, lidé jsou strašně nespokojení, závistiví a nepřející. A když se ti nedaří, tak jsou rádi. Málokdy najdeš člověka, který by ti pomohl, aniž by hned něco neočekával nazpět.

Máš takový pocit obecně, nebo jen ve sportu?

Obecně. Hlavně na Slovensku. Ale sama za sebe nemůžu říct nic špatného, naopak mám štěstí na lidi, kteří mi fandí a pomáhají mi.

Jezdíš ráda v neupraveném terénu?

Bolí mě z toho nohy. Ale jednou za čas mě to baví. Už si s sebou dokonce vozím široké lyže, kdyby náhodou někde napadlo a nedalo se trénovat. Pořád by mě to asi nebavilo, ale na heliskiing bych jela strašně ráda.

Do Kanady?

Třeba do Kanady nebo i do Švýcarska. Vlastně kamkoliv. Strašně ráda cestuju. Takže až skončím s lyžováním, budu vlastně cestovat.

Kam?

Kamkoliv. Ale třeba Indie, Thajsko, Austrálie, Jižní Amerika, ale tam už bych se bála. Musela bych jet s někým.

Co myslíš, že budeš dělat touhle dobou za deset let?

Za deset let, to mi bude 31, tak to už nebudu lyžovat…

Myslíš, že ne?

Určitě ne. To už vím. Maximálně do třiceti a i to už je dost. Ale každý to teď posouvá, tak uvidíme. Ale když mi to nepůjde, tak se určitě nechci ještě ve třiceti motat někde po fisových závodech.

Takže co potom?

Pak si najdu toho bohatého manžela, budu s ním cestovat a budeme mít děti. Nebo skončím někde ve fabrice za pásem nebo na pokladně v Tescu. To nikdo neví.



Martina se narodila 27. února 1992 v Třinci. Záhy po tom se s rodinou přestěhovala na Slovensko, do Liptovského Mikuláše, kde začala na malém svahu za sídlištěm lyžovat. Od útlého dětství věděla, že lyžování na vrcholné úrovni je její sen, který nemusí být nesplnitelný. V deseti letech toužila po medaili z olympiády a dnes, ve svých jednadvaceti, není nijak daleko od své první olympijské účasti. Zda dosáhne i na stupně vítězů, si budeme muset ještě počkat. Přes její nízký věk za ni už ale mluví úctyhodná statistika. 27 startů v Evropském poháru, 14 ve Světovém a 4 na Mistrovství světa. Mezi největší úspěchy patří právě body z Evropského poháru nebo pódiová umístění z několika slalomů FIS, kde čelila solidní konkurenci. Těsně před uzávěrkou tohoto čísla se jí podařilo ve finském Levi získat první body ve Světovém poháru. V premiérovém slalomu sezóny dojela 28.