O čem bys chtěl dělat rozhovor?

Počkám, co z tebe vypadne.

Ke snowboardu ses dostal až v patnácti letech. Pozdě, nebo akorát?

Dá se určitě začít dřív, ale v době, kdy jsem začínal s prknem já, tak byly v půjčovně v Peci všehovšudy dva snowboardy. Všechno se teprve rozjíždělo. Před patnácti lety jsi neviděl malý děti na snowboardech, jako je to teď.

Měl jsi v těch svých začátcích nějaký vzor?

Já moc vzory nemám v žádném sportu. Mě prostě baví ten pohyb nebo obecně sportování a nikdy jsem neměl potřebu hledat mezi snowboarďákama nějakej vzor. Baví mě na tom jednoduše jezdit.

Někde jsem nedávno četl, jak jsi začínal. Kolují dvě historky. Jedna, jak jsi jel se snowboardem na běžkách na závody do Špindlu, a druhá, jak jsi jel závody v Peci, aniž bys na prkně uměl a po cestě jsi asi osmkrát upadl…

No oboje sedí. První závody jsem absolvoval v Peci, byl to nějaký obří slalom a na prkně jsem v podstatě vůbec neuměl. Měli jsme s bráchou jedno prkno dohromady, takže jsme si ho vždycky přehazovali na startu a ještě seřizovali vázání. Ve Špindlu jsem pak jel svůj první snowboardcross a tam mě taky tenhle sport chytil. Ale cesta z Pece do Špindlu přes hřebeny s prknem na zádech a na běžkách byla celkem šílená.

Napadlo tě pak, že bys na prkně zkusil ještě jiné disciplíny, nebo jsi rovnou skočil do snowboardcrossu?

Začínal jsem se slalomem, ale to mi nějak extra nešlo, a pak jsem se dostal ke snowboardcrossu a už jsem u něj zůstal. Zkoušel jsem i trochu freestyle, spíš tak pro radost, ale s crossem se to vůbec nedá srovnat. Vyhovuje mi ten systém závodů. Postupuješ, jedeš několik jízd, je to pro mě větší zábava.

Co freeride?

Ten mě samozřejmě extra baví, ale závodit v něm mi přijde zvláštní. Spíš si radši užívám toho pohybu v přírodě, v horách.

Tím se dostáváme k filmu, který jsi točil s Tomášem Krausem na Aljašce…

Aljaška byla pro mě zatím největší freeridový snowboardový zážitek. Jak díky přírodě, tak díky tomu adrenalinu, kterej tam člověk prožíval.

V tom filmu to vypadá místy poměrně dost z kopce…

To taky bylo. Je fakt, že takhle těžký freeride jsme nikdy předtím nejezdili. Je to úplně jiný ježdění než třeba v Alpách. Máme s Tomášem kliku, že oba ovládáme to svoje náčiní na dobrý technický úrovni, ale na druhou stranu jsme se museli dost spolehnout na to, co nám kdo doporučil, co máme a nemáme jet, protože těch zkušeností z velkých hor já mám strašně málo. Takže ta technická vyspělost tam byla, ale ty ostatní zkušenosti třeba s pohybem v takovýmhle obtížným terénu v podstatě bez zajištění úplně ne.

Měl jsi tam někdy strach?

Strach prostě k tomuhle sportu patří. I ke spoustě ostatních, který provozuju, třeba divoká voda. Snažím se s tím naučit pracovat tak, aby mě strach neovládal, když už se pro něco rozhodneš. Já se s tím vlastně učím pracovat neustále.

Jak?

Scházím se s jedním super člověkem, který mně otevírá nové obzory a se kterým tyhle věci poslední dva roky řeším. Strach samozřejmě mám, to je normální ho mít, ale snažím se ho vždycky mít jenom předtím, abych správně vyhodnotil, do čeho jít a do čeho ne. Je dost důležitý se naučit říct, že do něčeho nejdu. A pokud se rozhodneš, že do toho jdeš, tak už to dál neřešit a snažit se jet co nejlíp a nechat pracovat tělo, a ne mysl – strach.

Jak tenhle princip funguje u snowboardcrossu? Asi je to přece jenom něco jiného než třeba u freeridu, kde řešíš třeba lavinové nebezpečí, sklon svahu a mnoho dalších faktorů…

Funguje to úplně stejně. Je to prostě nebezpečná činnost. Před závodem se snažíš co nejvíc vyčistit hlavu, a když je vyčištěná, tak pak tělo funguje lépe. A čím jsi starší, tím víc na tom musíš pracovat, aby ta hlava byla před závodem čistá a nepřipouštěl sis během jízdy nějaký kdyby.

Čím jsi starší, tím je to horší… Hraje v tom nějak roli i to, že máš teď rodinu?

Nedokážu to úplně posoudit. Malýmu Štěpánovi jsou dva roky a zhruba stejně dlouhou dobu pracuju se svým „psychomotorikem“ na odbourávání strachu, správných vyhodnoceních situace a podobně. Ale nějakou roli to podvědomě určitě hraje.

V souvislosti s rozhodováním při závodech nebo freeridingu, kde jsou po startu už všechna rozhodnutí v podstatě nevratná, mě napadá, jestli je něco, co bys vrátil ve svém životě?

No to vůbec. On má sice člověk občas pocit, že by měl něco vracet, ale kdybys nic nepokazil, tak by ses nepoučil. Takže každá chyba tě posune někam dál. Z úspěchů se toho naučíš míň než z neúspěchů. Nebo ze zranění. Jsou chvíle, kdy hodnotíš, dumáš a přemýšlíš, a to tě posouvá dál než dobrý výsledky. I když ty tě samozřejmě taky posunou, nakopnou tě, ale neúspěchy jsou pro život možná ve finále víc.

Ale úrazy se ti zatím docela vyhýbaly…

Nemám tady nikde dřevo, takže si ťukám na hlavu, ale v podstatě jsem to zatím přečkal bez vážnějších úrazů. Měl jsem dřív dost problémy se zádama, což bylo dost nepříjemný. Když si zlomíš nohu, tak zhruba víš, kdy to sroste a budeš fit, ale se zádama nikdy nevíš, kdy ta bolest přijde a bude tě to bude nějak limitovat. Dneska už je to lepší, i když se to občas taky objeví, ale v podstatě to byla taky jedna z těch „škol“. Donutilo mě to se o svý tělo trochu víc starat, a čím jsem starší, tím je to víc potřeba.

Jak dlouho se chystáš ještě aktivně jezdit?

Sám to nevím. Někdy mám pocit, že už toho bylo dost. Ale pak přijde nějakej super den nebo ne úplně běžný zážitek na horách a uvědomím si, jak mě to vlastně baví a naplňuje.

Co tě motivuje?

To je velký téma. Nad tím se zamýšlím hodně a často. Nějakým způsobem mě prostě ten sport naplňuje. Závodění, udržení pozornosti, udržení těla v kondici a poslední dobou mě právě strašně baví i práce s mým „psychomotorikem“, což mi ve sportu otevřelo nový obzory.

A peníze?

Tak částečně asi ano, ale náš sport není z těch, kde se točí velké peníze, a naopak hodně peněz stojí. Ve snowboardcrossu jsi rád, když nějak posháníš prostředky na to, aby tě to nic nestálo. A když ti něco zbyde, tak samozřejmě super, ale když máš rodinu, tak to nestačí.

Sláva?

Všechno je pomíjivé. Sláva je falešná a nic za ni nekoupíš.

Tak výsledky…

Když nepřicházej, tak motivace klesá, ale dokud vidím, že dokážu se světovou špičkou jezdit „rovinu“, tak je to dobrý. Ale ani vrcholovej sport by neměl bejt podle mě jenom o výsledcích. Z části určitě ano, ale z části by nám měl sport přinášet i sebeuvědomění v určitých neběžných situacích a pocit naplnění z toho, že to, co děláš, má pro tebe nějaký smysl a přináší ti to silný zážitky.

Pojďme se ještě vrátit k cestování. Jednou jsi cestoval sám po Chille…

Trénovali jsme tam, a když všichni odlítali domů, tak jsem se rozhodl, že tam ještě zůstanu a budu trochu cestovat. Chvíli jsem si říkal, co to je za blbej nápad cestovat úplně sám a jestli jsem se nezbláznil, ale pak to bylo fantastický. Když cestuješ sám, má to spoustu výhod. Jsi pánem svýho času a hlavně tě každej hned zve domů a hostí tě, což se třeba při cestování ve dvou děje mnohem míň. Pár dnů jsem jel na koni s jedním místním průvodcem, něco pěšky, něco na kajaku a s odstupem to vidím zase jako jeden z velkých životních zážitků.

Při závodění jsi toho nacestoval poměrně dost. Napadlo tě někdy, že bys chtěl žít někde jinde?

Vždycky jsem si říkal, že bych chtěl zkusit třeba rok žít někde jinde. Ale vzhledem k tomu, že už jsem nějak zakotvil v Praze, mám tu svoje podnikání a různý projekty, a navíc mámu s tátou, který by asi nebyli úplně šťastný, kdybych jim odjel s vnukem na rok pryč, tak jsem tenhle plán už tak nějak zrušil.

Ale kdyby přece?

Tak někam, kde se mluví anglicky, dá se tam jezdit na prkně a na kajaku. Líbilo se mi na Novým Zélandu. Jiná kultura, nic nemusíš zamykat, nic nemusíš hlídat, nikdo ti nic neukradne. Oproti Evropě úplně jinej svět.

Což mě přivádí k obecné otázce. Co ti nejvíc vadí?

To nevím. K životu se snažím přistupovat jinak. Ze všeho, co ti vadí, si něco odneseš, ale je lepší se zabývat tím, co ti nevadí, a to dělat. Každopádně jestli musím odpovědět, tak třeba opravdu mi vadí v létě, když je krásně a svítí sluníčko, tak sedět v autě v zácpě. To si připadám jak úplnej idiot, strávit krásnou chvíli takhle blbým způsobem.

A co nejvíc vadí Michalovi Novotnému na Michalovi Novotném?

Co tam máš dál?

Zmiňoval ses o rodičích. Jak se staví ke sportu, který provozuješ?

Máma se bojí, jako všechny mámy, ale tak nějak zdravě. Když jsem jel na první olympiádu, byla pyšná, když na druhou, už to brala normálně a teď by byla nejradši, kdybych už byl doma. A táta, ten vždycky sportoval, takže to bere trochu jinak.

Olympiáda je letošní velké téma. Co je pro tebe důležitější, jeden výsledek z olympiády, nebo Světový pohár?

Já nechci ty výsledky nějak bagatelizovat, jsou samozřejmě strašně důležitý, je to i větší zábava, když člověk vyhrává, ale pro mě je prostě důležitej pocit i z toho samotnýho ježdění. Samozřejmě když jedeš čtyři jízdy a postoupíš do finále, tak je ten pocit o to lepší, ale mě baví to samotný závodění. Když jedeš ve čtyřech, nebo i v šesti, tak je to dobrodružství, a když to navíc dopadne dobře, tak je to super. Nejdřív máš strach, pak stres, pak je dobrodružství, a když postoupíš, tak ještě tu euforii. A to je to, co se mi na tomhle sportu nejvíc líbí.

A je jedno, jestli je to na olympiádě, nebo ve svěťáku…

Tak ta olympiáda je taková silnější, protože spousta lidí nebo i kamarádů, který normálně snowboardcross nesledujou, tak tě na olympiádě viděj, takže když máš úspěch, je to asi trochu víc i pro ty lidi kolem, a zároveň i pro tebe, protože i ty pocity, adrenalin, euforie, jsou silnější. A když se ti povede něco zajet na olympiádě, tak je to bezvadný i pro ten sport jako takovej. Ale lepšího člověka to z tebe neudělá.

Jakého výsledku si nejvíc ceníš, kde byla zatím ta největší euforie?

Určitě první vítězství ve svěťáku. Jseš první a ještě poprvý v kariéře. Je to úplně jiný, než když jsi druhej, třetí, čtvrtej. Pořád je to dobrý, ale když se ti podaří bejt lepší než ti nejlepší, co zrovna v tu dobu jezděj, tak je ta euforie největší.

Ale taky jsi vyhrál celkově Evropský pohár…

Jenže to jsou právě ty menší závody, kde si můžeš říct, že tam zrovna nebyli ty nejlepší. Ty jsou na svěťáku, a když ho vyhraješ, tak víš, že už si nemoh udělat nic líp.

Když se za svojí docela dlouhou kariérou ohlédneš, měl jsi někdy moment, kdys už nechtěl pokračovat?

Zvažuješ to často. Hlavně v souvislosti se zraněním tě napadá, jestli to ještě půjde dál. Ale zatím to vždycky šlo a navíc mám takovou náturu, že když řeknu, že něco tak bude, už se mi z toho pak nechce couvat. Proto jsem asi nikdy neřek, že končím, protože bych to pak musel dodržet. Ten čas, kdy to skončí, se asi blíží, ale zatím to prostě necítím.

Za tu svoji kariéru jsi musel zaznamenat ve snowboardcrossu docela velký vývoj. V čem se to nejvíc posunulo?

Úplně ve všem. Kolem těch závodů je mnohem víc lidí. Dřív to bylo pár trenérů, teď už jsou to velký týmy s kompletním zabezpečením a servisem. A hlavně materiál, prkna a taky mazání se strašně posunulo. A zároveň víc závodníků. Dřív byli na svěťáku dva Italové, teď jich je tam deset a všichni jezděj dobře. Američanů je dvacet a každej z nich může vyhrát.

Co ve snowboardcrossu rozhoduje? Materiál, mazání, technika?

Já jsem si to jednou sepsal. Všechno, v čem bych se chtěl zlepšit, všechny faktory, který ten výsledek ovlivňujou. A měl jsem toho dvě popsaný A4. Důležitý je úplně všechno a musíš to pitvat do sebemenších detailů, protože všechno se dá zlepšit, ať je to materiál, příprava prkna, fyzická, nebo psychická kondice.

Jak to vůbec probíhá na trati? Je to trochu jiný sport než všechny individuální záležitosti, takže mě připadá, že se občas musíš během jízdy rychle rozhodovat, jestli třeba půjdeš do nějakého těsnějšího kontaktu se soupeřem i za cenu rizika pádu a podobně.

Já teda nevím, jak to vypadá v televizi, ale snowboardcross je fakt dost rychlej. Někdy jedem i stovkou a tam prostě nemáš čas na nějaký rozhodování. Často to asi funguje na nějakém podvědomí, automatizaci pohybů, tělo na všechny vjemy v krizových situacích nějak reaguje a to moje zatím reaguje naštěstí docela dobře. Můžeš si maximálně dopředu vymyslet nějakou strategii, že třeba jednu zatáčku pojedeš horem, druhou spodem, ale pak ti to stejně nevyjde, protože zrovna někdo jede vedle tebe, takže stejně přichází nějaké podvědomé reakce a jedeš úplně jinudy, než si chtěl.

Co bys dělal, kdybys nejezdil na prkně?

To jsou přesně ty otázky, na který se snažím neodpovídat.

Proto ti je dávám…

To jsou samý kdyby. Prostě „kdyby“ by vůbec nemělo bejt, to je takový úplně hloupý slovo. Je to prostě tak, jak to je, a kdyby to bylo jinak, tak je to zase tak, jak to je.

Ale na závodění jsi asi stavěný, takže bys dělal vrcholově nějaký jiný sport…

Asi ne, v žádným jiným sportu bych asi tak nevynikal. Ten snowboardcross je specifickej tím počtem lidí na trati, náhodou, štěstím, reakcemi na momentální situace. Individuální sporty mi nikdy nešly natolik, abych mohl bejt na takový úrovni jako na snowboardu. Baví mě spousta věcí, windsurfing, kajak, všechno, co je spojený s vodou, ale nemyslím si, že bych v tom mohl nějak významně excelovat. Když někde běžím, tak nejsem mezi prvními, takže já to tělo mám spíš šikovné než cokoliv jiného.

Poslední „kdyby“ otázka. Co budeš dělat touhle dobou za deset let?

To nevím. Snad budu mít někde domek, spoustu legrace, dvě tři děti, spokojenou ženu a budu dál vesele sportovat a třeba už i někoho učit, jak se zdravě a zábavně pohybovat.



Narodil se 1. července 1981, žije v Praze s přítelkyní Míšou a dvouletým Štěpánem, a když zrovna nejezdí na prkně, tak sedí v kajaku, stojí na surfu, hraje beachvoleyball nebo tráví čas s rodinou. Ve zbývajícím čase, kterého není nazbyt, se kromě podnikání věnuje i Fondu sportovců – ten se snaží pomáhat se sportováním znevýhodněným dětem, které vyrůstají bez rodičů v dětských domovech. Začínal na slalomovém prkně, ale po čase zjistil, že to měkké mu vyhovuje víc. Naštěstí pro něj, i pro nás, české sportovní patrioty. Svoji kariéru začal prvními fisovými závody už v roce 2000. Od té doby se zúčastnil mnoha závodů Světového i Evropského poháru, prestižních amerických X-Games a letos, když se nic nepokazí, pojede na svoji třetí olympiádu. Stal se celkovým vítězem Evropského poháru v sezoně 2006/07, mezi největší úspěchy ale patří dvě prvenství v závodech Světového poháru v letech 2006 a 2009.