Kdy jsi začal lyžovat?

Asi ve třech letech a přivedl mě k tomu můj děda.

Rodiče nejsou lyžaři?

Nejsou. Táta se vlastně naučil lyžovat, až když už jsem lyžoval já. A mamka nelyžuje vůbec.

A děda byl dobrý lyžař, závodník?

Závodník ne. Prostě ho lyžování bavilo, lyžovat uměl a bral mě s sebou do Rokytnice a naučil mě základy.

A jak to bylo dál?

Pak mě rodiče dali do oddílu TJ Liaz v Jablonci a tam jsem pak začal závodit. A měl jsi nějaký vzor, když jsi začal se závoděním? To je jasný. Alberto Tomba.

A toho máš za vzor do dneška?

Mám, ale samozřejmě k tomu přibyly i jiný vzory. Třeba Bode Miller.

Proč zrovna Alberto Tomba?

Já jsem v kategorii žáků jezdil na Rossignolech a on taky, tak to nějak v té dětské hlavě prostě vyplynulo. Ale byl to fenomén, takže ho měli za vzor všichni.

A v současnosti?

Hirscher. Je sice mladší než já, ale proč ne.

Podle čeho si vybíráš vzory?

Hlavně podle lyžování. Marcel Hirscher je třeba jak z jiný planety.

Ale Bode Miller, kterého jsi zmínil, je také jak z jiné planety, ale přitom úplně jinak…

To je pravda, ale oba mají osobitou techniku. 

Každý úplně jinou, ale svojí. A to se mi na nich líbí.

Co považuješ za svůj největší dosavadní úspěch?

Je toho asi víc. Ale zařadil bych tam 5. místo v soutěži družstev na Mistrovství světa v roce 2013 a pak určitě titul mistra republiky. Hezký je i 5. místo v super-G z univerziády v Turecku a letos 3. místo v kombinaci na univerziádě.

Jak vysoko hodnotíš univerziádu, jak je to obsazené?

Asi trochu podle toho, kde se to pořádá. V Turecku asi nebyla taková konkurence jako teď v Itálii, ale lehké závody to nebyly ani tam. Ale obecně je to docela prestižní závod. Hlavně točivý disciplíny bývají dobře obsazený.

Kam bys to chtěl dotáhnout dál?

Chtěl jsem jet na olympiádu, a to se mi letos nepovedlo. Na začátku sezóny se mi úplně nedařilo, ale teď už je to lepší. Olympiáda byl můj sen, ale tak se to snad ještě někdy splní.

Tak ještě jsi mladý…

No už zas tak úplně ne, ale třeba to ještě přijde.

Jak se potýkáš se sponzory, nebo s penězi na závodění obecně?

Je to docela boj. Teď mě podpořil jeden známý, tak je to lepší, ale jinak Svaz lyžařů.

To asi moc není…

To ne, ale je to pořád lepší než nic. Finance jsou rozdělený podle úspěchů, takže musím prostě líp lyžovat, a pak budou i peníze.

Ale to je trochu začarovaný kruh. Bodovat ve svěťáku znamená mít peníze na dobrou přípravu…

To určitě, to je fakt. Ale taky to nemusí být jenom v tom.

Tak jaká je vlastně tvoje motivace se tomuhle sportu věnovat naplno?

Dělám to, protože mě to baví. Navíc ty výsledky nejsou pořád ještě nijak špatný, takže to zatím má smysl. Letos mě motivovala i ta vidina olympiády, tak ta mě teď bude muset motivovat dál.

Jak dlouho myslíš, že budeš ještě jezdit?

Uvidíme, co dovolí zdraví. Ale určitě bych chtěl vydržet do tý další olympiády. Pak se uvidí.

Co je pro tebe důležitější? Účast na olympiádě, nebo třeba nějaké výsledky ze svěťáku?

Výsledky ze svěťáku jsou hodně dobrý. Ale olympiáda je jednou za čtyři roky, takže já bych se radši zúčastnil olympiády. Nebo spíš měl výsledek z olympiády než ze svěťáku. Ten sportovec z takovýho výsledku žije o mnoho dýl, než když se mu povede jeden svěťák. Je daleko viditelnější. Ale zase tam je menší konkurence.

Jaké máš oblíbené disciplíny? Boduješ v podstatě ve všech…

Letos mě docela jdou rychlý disciplíny, protože ve slalomu mě taky trochu omezuje špatný koleno, ale jinak bych to asi nijak nerozděloval. Snažím se jezdit všechno.

Já to ani nechtěl rozdělovat. Spíš mě zajímalo, k čemu tíhneš víc.

Asi podle toho, jak je zrovna chuť. Baví mě jezdit všechno, ale na druhou stranu jezdit některý ty vražedný sjezdy bych asi nechtěl. Nebo i chtěl, ale musela by se tomu podřídit příprava, což je v současný době dost nereálný, jet v létě někam do Chile trénovat.

Ale i na super G, kde jsi docela úspěšný, je potřeba se trochu víc připravit. Tak to v podstatě netrénuješ?

Ani ne, jezdím je vlastně bez přípravy. Ale dostal jsem letos dobrý lyže, tak mi to jde líp.

A to nemáš strach nebo respekt?

Já moc strach ani respekt nemívám. I když svěťákový tratě jsou obtížnější, takže tam by to bylo asi jinak. Ale fisový závody se nejezdí na takových kopcích, takže je to asi trochu jednodušší. Takže tam z toho respekt nemám, což je v těchhle disciplínách asi dost důležitý. A hlavně mě to baví.

Baví tě ta rychlost…

Jo, ta mě baví. Ale taky mě na tom baví, že sjedeš jedno kolo a máš to za sebou. Nečeká tě přemýšlení nad tím, co bude ve druhým kole, jak máš jet, že to musíš potvrdit, nebo vylepšit, nebo taky pokazit.

A když jedeš slalom nebo obřák, o čem přemýšlíš mezi prvním a druhým kolem?

Jsem vždycky trochu nervózní. Když je to závod, kde o nic nejde, tak je mi to jedno, ale když je to důležitý závod, tak jsem dost nervózní a bojím se, abych to nepokazil.

A taktizuješ nějak před tím druhým kolem?

Loni v Arberu na Evropským poháru jsem byl 31. po prvním kole a věděl jsem, že když to sjedu, tak v tý třicítce budu a budu mít i body. Ale jinak tam taktizovat moc nejde. Když jsi po prvním kole padesátej, tak ti nezbývá nic jinýho, než to naprat, aby ses do tý třicítky vešel. V tom jsou tyhle závody od svěťáku dost odlišný.

A třeba na úrovni fisových závodů nebo Mistrovství republiky, kde jsi po prvním kole třeba pátý…

No pátý místo je ještě dobrý. Jsem radši, když nejsem po prvním kole na bedně, nebo úplně nejhůř první. Ze čtvrtýho, pátýho místa se startuje dobře. Vím, že musím jet úplně naplno, abych ty ostatní předstih.

A jak bojuješ s porážkami, když se to nepodaří?

Já to snáším dobře. I když jak v jakým sportu. Třeba když si jdu zahrát tenis a prohraju, tak to mě štve.

Ale v lyžování?

Záleží ještě dost na tom, kdo tě porazí. Když mě porazí Bany (Ondřej Bank – pozn. red.), tak je to v pohodě. Ale kdyby mě porazil třeba někdo horší, tak bych si řekl, že jsem to zvoral.

Studuješ?

Ne, nedá se to tak úplně říct, spíš jsem se přihlásil do školy kvůli univerziádě. I když do budoucna bych si chtěl něco vystudovat, ale asi nejsem úplně ten typ, který přijde z lyží a vrhne se do knížek. Takže to zatím spíš trochu odsouvám, a až skončím s lyžováním, vrhnu se na studia.

A čemu by ses chtěl věnovat do budoucna?

Asi by mi nevadilo dělat trenéra. To by mě docela bavilo.

To si jeden z mála alpských lyžařů, který by chtěl pokračovat jako trenér…

Fakt? Mě by to určitě bavilo. Lyžování mám rád.

Co myslíš, že budeš dělat touhle dobou za deset let?

To netuším.

V lednu, v sobotu večer, bude ti pětatřicet…

Asi budu mít nějakou rodinu. Doufám teda.

Máš přítelkyni?

Nemám.

Takže si teď 14 000 čtenářů přečte, že Ondra Berndt je volný, a začnou se ti hrnout nabídky. I když alpský lyžař není žádné terno, jsi dost často pryč…

V zimě vlastně pořád. Začátek sezóny v Norsku, pak dva dny doma, univerziáda v Itálii, Vánoce doma, pak Rakousko, takže to se mnou nebude mít žádná dívka lehký. Dokud budu lyžovat.

Co je pro tebe v životě nejdůležitější?

Zdraví.

A lyžování? Co pro tebe znamená?

Teď tomu dávám všechno, ale do budoucna? Nevím, na jakým bude místě. Ale je to pro mě jedna z těch důležitých věcí.

A vyměnil bys ho za něco? Třeba za těch deset let přijde manželka a řekne: „Už nebudeš lyžovat, už nebudeš trénovat, jsi pořád pryč, běž někam do práce.“

Tak na tom bychom se asi museli nějak domluvit. Ale kdyby si to hodně přála, tak asi jo.

Jo???

No nevím, asi kdyby hrozila třeba rozvodem, když nepřestanu s trénováním a cestováním, tak asi jo. I když fakt nevím. To teď nedokážu vyhodnotit. Možná bych vyměk, možná ne.

Jak prožívají rodiče tvoje závodění?

Mamka má určitě strach a táta spíš prožívá ty neúspěchy. Když se mi to nepovede, tak je naštvanej.

Třeba i ve smyslu, že by ti říkal, že se na to máš vykašlat a jít dělat něco jiného?

To zas ne. Spíš se mnou prožívá to závodění jako takové, úspěchy i neúspěchy. Ale oběma rodičům vděčím za to, že se můžu tomuhle sportu věnovat.

Jaký je Ondřej Berndt člověk?

Potřebuju pořád něco dělat. Nevydržím dva dny sedět a nedělat nic. Jsem klidnej, nejsem nervák, jsem flegmatik. Ve znamení Vah.



Ondřej Berndt, přezdívaný kamarády Gerb, se narodil 29. 9. 1988 v Jablonci nad Nisou. K lyžování ho přivedl jeho dědeček a Ondra se záhy stal členem jabloneckého oddílu, kde začal se svými prvními závodními krůčky. Stal se několikanásobným mistrem republiky v kategorii žáků i juniorů, titul mistra republiky vlastní už i v kategorii dospělé. V současné době objíždí hlavně Evropské poháry a fisové závody, daří se mu ve všech disciplínách a čeká na svoji větší šanci ve Světovém poháru nebo i na olympiádě, která mu letos jen o kousek unikla. Mezi jeho největší úspěchy patří 5. místo v soutěži družstev na Mistrovství světa v alpském lyžování nebo výborné výsledky v super G i v kombinaci na posledních univerziádách.