Sjezdovky, které neexistují aneb jak velké jsou lyžařské areály doopravdy

Tento článek vyšel v časopisu SNOW 77.


Nejde o žádné drama, jen o marketingovou hru s čísly – na svazích totiž nenajdete tolik sjezdovek, kolik slibují plánek a prospekty. Provozovatelé lyžařských středisek dobře vědí, že čím více, tím lépe, a tak do celkové délky tratí zahrnují vše možné i nemožné, skutečné i neskutečné. Možná to ani nepoznáte, puntičkářům ale mohou neexistující tratě chybět.

V malých střediscích, domácích nebo blízkých zahraničních, se s délkou příliš kouzlit nedá, a tak deklarované parametry tratí obvykle odpovídají skutečnosti. Čím větší lyžařský komplex, tím roste pravděpodobnost, že se udávaných sjezdovek nedopočítáte.

Neexistuje žádný závazný ani nezávazný předpis, který by určoval, jak se má délka sjezdovek počítat. Ačkoliv to vypadá naprosto samozřejmě, že se ta délka prostě změří, tak jednoduché to opravdu není. Jak počítat sjezdovky široké a úzké? Co když vede společným úsekem více sjezdovek? A když se ještě přidá marketingová vynalézavost, účinná zbraň v konkurenčním boji, mohou se „výpočty“ lišit až několikanásobně.

Přísný německý kartograf

Kartograf Schrahe se zajímá o opravdovou délku sjezdovek už 30 let. S pomocí plánků, aplikace Google Earth, vlastních záznamů GPS a kartografického softwaru přeměřil celkovou délku tratí v 80 velkých střediscích celého světa, aby mohl vytvořit žebříček 50 těch opravdu největších s celkovou délkou tratí aspoň 110 km. Měřil po spádnici středem trati. Zjištěný výsledek ho překvapil – to, co střediska uvádějí, nejsou jen trochu zaokrouhlená a přikrášlená čísla, ale leckdy čísla vycucaná z prstu. Přehání se v Rakousku, Švýcarsku, Itálii i Francii. Média, zvláště v německy mluvících zemích, po jeho senzačním objevu začátkem roku hladově skočila. Jak to, že si toho dosud nikdo nevšiml? Všiml, jenže až Schrahe si dal jednak práci údaje u velkého počtu středisek ověřit a jednak si řekl o pozornost médií. A zabývat se jeho zjištěním chtějí i spotřebitelské spolky, jak ohlásila třeba šéfka švýcarského sdružení spotřebitelů. Žhavé téma je to samozřejmě pro lanovkářské svazy. Objevují se i názory, že by „přeměřená“ střediska měla snížit cenu skipasů. Proti tomu ale působí zavedená praxe, že cena nezohledňuje ani tak velikost areálu, ale spíš jeho vybavenost a prestiž. Obvyklá cena denního skipasu v Alpách se pohybuje mezi 35 až 45 eury, přičemž se o moc neliší u areálů se stova třemi desítkami anebo dvěma stovkami kilometrů sjezdovek.

Třikrát více tratí, ale na papíře

Za velmistry v nafukování sjezdovek považuje Schrahe i renomovaná alpská centra, v některých naměřil sotva polovinu udávané délky sjezdovek. Údajně největší lyžařský komplex na Zemi, Portes du Soleil, padá podle Schraheho až na čtvrtou příčku světového žebříčku, když mu přisuzuje 402 km místo oficiálních 650 km sjezdovek. Samozřejmě jsou na světě i velká střediska, jejichž údaje odpovídají – třeba Parnassos v Řecku. Vzorným obrem je i Zermatt se svou přeshraniční arénou Matterhorn ski paradise, ale nepřehání ani rakouský Arlberg, Kitzbühel, Saalbach Hinterglemm nebo Schladming, ve Francii Espace Diamant a ve Španělsku Sierra Nevada. Tři údolí, Paradiski nebo Sella Ronda vykázaly odchylku okolo 20 %, což je podle Schraheho akceptovatelné.

Jde o klamání spotřebitele? Nejspíš ne, udávaná délka totiž záleží na použité metodice, tvrdí dotčená střediska. V první řadě mohou celkovou délku sjezdovek zvyšovat přejezdy mezi tratěmi, které jako sjezdovky ani nevnímáme. Někde mohou v celkovém součtu figurovat i neupravované nebo dokonce neznačené tratě, což je případ italského Passo Tonale, kde ze 100 km sjezdovek připadá podle oficiálního plánku sjezdovek 40 km na neznačené itineráře ve volném terénu.

Někde se ale nedopočítate ani s takto „upravenou“ kilometráží – zkrátka těch tratí chybí opravdu moc. Známé jsou i případy, kdy se délka sjezdovek znásobila z roku na rok, přitom svahy zůstaly v podstatě stejné – kdysi třeba na Stubaiském ledovci nebo při propojení východotyrolských středisek Kals a Matrei.

Typicky jde o záměnu šířky za délku neboli o to, že se široké tratě započítávají do celkového součtu dvakrát. Široké sjezdovky, splývající třeba v jediné lyžařské letiště, mohou být rozdělené do více tratí, ať už skutečně v terénu třeba směrovými terči, anebo jen v plánku, jaksi neviditelně. Proč ne, takové široké pláně na jihotyrolském Kronplatzu jsou určitě hodnotnější než třeba vodovodní cesta z Míseček do Špindlu.

Jedno, nebo dvě jablka?

Existuje ale ještě jedna zajímavější metoda, jak „vyrobit“ sjezdovky. Délka tratě totiž nemusí znamenat délku v přímém směru po spádnici, jak ji měřil Schrahe, ale třeba cik-cak – jako byste sjezdovku sjížděli od jednoho kraje ke druhému a měřili skutečně ujetou vzdálenost. Některá střediska právě tímto vysvětlují značný rozdíl v oficiálních a změřených číslech – běžný lyžař totiž po sjezdovce kličkuje a najede tak více, než kdyby se pohyboval přímo. Údajně to bývá dvakrát, ale i třikrát více. Metoda „trajektorie jízdy“ má i svůj vzorec – přímá délka krát pí půl, jak uvedl šéf lanovek Stubaiského ledovce, kde takto měří tratě už deset let.

Častou „chybou“ je i vícenásobné započítávání úseků, jimiž prochází více sjezdovek současně.

Všechna vysvětlení mají svou logiku a některá navíc i jistý marketingový půvab, nicméně – jak poznamenal jeden z diskutérů na německém Alpinforum.com – je to podobná snaha jako tvrdit, že jablko o průměru 20 cm místo obvyklých 10 cm jsou vlastně jablka dvě.

Schrahe některá střediska se svými výsledky konfrontoval, ale jejich vysvětlení ho nepřesvědčilo. Ujetou vzdálenost nepochybně ovlivní způsob, jakým sjezdovku projedeme, zda kličkujeme od kraje ke kraji, nebo jedeme šusem, ale může to být podklad pro oficiální čísla?

Vykradená tombola

Velikost areálu je jedním z hlavních důvodů, podle kterých se lyžaři rozhodují – žádný dnešní lyžař už nechce celý týden mydlit stále stejné sjezdovky. Je to mocný marketingový nástroj, který nepodléhá žádné kontrole. Každý si může sjezdovky měřit, jak chce. Třeba jako Stubai, kde i v oficiálních prospektech jasně uvádějí, že délkou sjezdovek se vlastně rozumí trajektorie jízdy.

Ve švýcarském Adelbodenu prý mají propracovaný systém na bázi GPS, který umožňuje dokonale přesné měření délky i plochy tratí – odchylka oproti Schraheho měření tu byla minimální.

Většina středisek uznává, že by pomohla jednotná metodika měření, protože dobrovolně „svá“ čísla nikdo nebude chtít měnit – jsou často historického původu a nikdo už ani raději nechce vědět, jak k nim kdysi došli.

Podle Schraheho by měl dohodou provozovatelů vzniknout univerzální systém měření a naměřené údaje by měly být „zapečetěny“. I tyrolský lanovkářský svaz, který se bojí o svou pověst v souvislosti s aférou, chce stanovit jednotnou metodiku a začlenit ji do své značky kvality, tzv. Pistengütesiegel.

Jakou metodu ale střediska zvolí, není ještě úplně jasné. Má být 100 m široká sjezdovka započítána jednou, dvakrát, třikrát, nebo dokonce čtyřikrát? Nebo se má měřit plocha sjezdovek v hektarech jako v USA, čemuž ale evropští lyžaři nebudou rozumět? Je poměrně zřejmé, že velikost střediska se nedá moc dobře měřit zrovna na kilometry, na které jsou ovšem všichni zvyklí. Nebo nakonec zasáhne svou všemocnou směrnicí Evropská unie?

Provozovatelé i lanovkářské svazy chápou, že se to s těmi délkami trochu zvrhlo. A tak aspoň apelují na svědomí provozovatelů. Nemohu si pomoct, ale moje česká mentalita mi do mysli promítla scénu z legendárního filmu Hoří, má panenko, kde měla vykradenou tombolu zachránit chvilka tmy, během níž by zlodějíčci svou kořist zase vrátili – místo toho ale zmizely i poslední zbytky cen. Nestane se totéž s „tombolou“ alpských sjezdovek? Co když si své tratě prodlouží i dosud poctiví provozovatelé a kouzelná trajektorie jízdy se nakonec stane všeobecně uznaným vzorcem?

Jenže se opravdu krátí, alespoň v Rakousku, kde si na pověsti dokonalé a poctivé turistické destinace obzvlášť zakládají. V květnu rakouský lanovkářský svaz doporučil všem střediskům přeměřit celkovou délku sjezdovek po spádnici středem trati a výsledkem jsou stovky kilometrů „zmizelých“ tratí. Ale jen někde. Údolí Zillertal svá čísla srazilo zhruba o 20 % z 671 na 478 km, největší oblast Ski amadé krátila mírněji z 860 na 760 km. Stubaiský ledovec nyní uvádí dvě délky sjezdovek – přímou po spádnici i virtuální podle trajektorie jízdy. Oficiální údaje se drasticky smrskly ve střediscích skupiny Schultz Gruppe, která zahrnuje Hochzillertal, Mölltalský ledovec anebo Kals Matrei. Z kdysi impozantních rozměrů zbylo torzo – nově uváděné údaje jsou polovinou až třetinou těch původních, a dokonce se teď zase zdají naopak podhodnocené. Ve stínu zůstává ale mnoho dalších, kteří svou velikost nechávají být – třeba nově vzniklá oblast Ski Juwel Alpbachtal Wildschönau s údajně 145 km sjezdovek. Kdo prahne po co největší pavučině sjezdovek, měl by buď dvakrát měřit, anebo dvakrát dělit.

Oficiální délka sjezdovek velkých alpských středisek a skutečnost dle Schraheho

Poznámka: Stav ke konci sezóny 2012/13 (některá střediska oficiální údaje pro sezónu 2013/14 na základě Schraheho měření opravila).

Změřte si velikost střediska sami a jednoduše

Hrubou představu o velikosti lyžařské oblasti si můžete udělat sami v internetové aplikaci www.Snowhit.com, kde jsou u desítek nejznámějších středisek jejich sjezdovky zakreslené do Google mapy, kterou si můžete prohlížet jak ve 2D, tak 3D. Pomocí nástroje měření označíte libovolnou obdélníkovou oblast, v níž budou sečteny horizontální délky všech sjezdovek.

Výpočet je sice jen přibližný, ale pro představu postačující. V mapě jsou zakresleny všechny tratě, které středisko uvádí ve svém oficiálním plánku – chybět tedy teoreticky mohou přejezdy a spojky, které třeba v plánku chybí. Vypočtená hodnota platí pro horizontální délku tratí neboli pro jejich „obtisk“ do dvojrozměrné mapy. Skutečná neboli šikmá délka je větší – a čím je trať strmější, tím více se liší. Odchylka však zpravidla nepřekročí 10 %, nejčastěji je dokonce jen okolo 5 %.

Je otázka, jestli pocitově rozsah sjezdovek vůbec poznáme. A jestli nám jeho zkreslení vadí. Na velikosti záleží, ale asi ne tolik, jak si myslíme. Nejspíš je to tím, že i ty šizené sjezdovky jsou prostě krásné.

Snowhit - 3D lyžařská mapa