Pohyb byl v lyžování závodním. V rámci snah o zvyšování bezpečnosti prošly „přílepky“ ke stávajícím normám, mírně zvyšující nároky. Rozmýšlel jsem, zda o tom a dalších perspektivách udělat článek ještě nyní, nebo až na podzim. Jenže do toho najel na kámen nešťastný Michael Schumacher a helma se najednou zase stala lyžařským předmětem číslo jedna. Cokoli o ní kdo napíše, vypadá jako ždímání Schumiho tragédie. Já se ale jenom podržím varianty článku už nyní.

Asi nás nepřekvapí, že neutuchající posedlost bezpečností – nebudu řešit, kdy je ještě prospěšná a kdy už přehnaná – se nutně musí dotknout i lyžařských přileb. Víme, že v banálních situacích, jichž je naprostá většina, dokážou zmírnit následky nárazů. Také ale to, že jejich schopnost ochránit hlavu při těžší kolizi (vyšší rychlost, předmět a mechanismus nárazu) je silně omezená. Že je to nutná úlitba, jestliže chceme přilby lehké, dobře větrané a cenově dostupné. I když zázraky neumí žádná, vyrobit účinnější umíme: pro vojenské piloty, automobilové závodníky, motocyklisty. Jenže ty neváží pár set gramů a nestojí tisícovku. Takže jsem před časem doporučil brát helmu spíš jako festovní rukavice: neodřeme si v nich ruce o drsný firn, ale zlomenině ruky většinou nezabrání. Pak se nebudeme jako jeden redaktor ptát odborníka „Jak to, že se to Schumacherovi stalo, i když měl helmu?“


Kam míří technologie:
MIP’S – Multi-directional Impact Protection System: Oproti jiným přilbám systém slibuje, že je schopen absorbovat i část rotačních sil, které při pádu působí. Vychází z předpokladu, že většina nárazů není pouze přímých, ale vzniká při nich i točivý moment, který se samozřejmě přenáší na celé tělo, resp. hlavu.


FIS Racing Helmet i „mírná“ třída B

FIS nařídila už pro sezonu 2012/13 pro sjezd a super-G přilby s nálepkou DH + SG, mírně zvyšující schopnost tlumení nárazu z obecně normovaných 250 g (EN 1077) na 230 g. A pro tuto sezonu předepsala „Racing Helmet conform to FIS specifications 2013“ i pro obří slalom, opatřenou příslušnou nálepkou. Taková je pak prezentována třeba takto:

Podstatou je vyšší ochrana, dosažená při nárazovém testu zvýšením rychlosti z 3,84 m/s na 6,8 m/s. Bez ohledu na tyto změny probíhají další experimenty. Poměrně známým prvkem je švédský MIPS, deklarující malé podchycení rotační komponenty, jíž bývá často vystavený mozek při nárazu. Jiné pokusy obsahují různé hmoty a konstrukce.

Jedním z problémů dalšího vývoje je skutečnost, že se výzkumníci a výrobci zatím nedokážou shodnout na podobě optimální normy. Evropská EN tak například provádí penetrační test, americká ASTM nikoliv. Přičemž je ale zjevné, že mimo tratě, kde se odehrává většina amerického sjíždění, existuje větší nebezpečí nárazu na ostrý předmět (kámen, pahýl větve) než na tratích (ev. hrot/úlomek hole, trn brzdy, přezka boty). Objevila se dokonce i kritika dosud takřka nedotknutelné nejpřísnější normy Snell.

Mimochodem, u přileb třídy A, tedy „sjezdařských“ full-shells, jde u penetrace o náraz z výšky 750 mm na definovaný plochý nárazník, u třídy B, tedy half-shells s měkkými ušnicemi, jen z 375 mm. Opravdu jste věděli, že ta mnohem častější „béčka“ poskytují podle normy „a lesser degree of protection from penetration“, tedy nižší stupeň ochrany před průrazem? Při pohledu na časté baterie větracích otvorů to dá rozum, ale také chráněná část lebky je menší.

Kolik snese mozek?

Dalším problémem je kompromis mezi tím, co helma dokáže, a tím, co snese mozek. Hodnoty, o nichž mluvíme – 250 či 230 g – jsou pořád příliš vysoké. Hranice toho, čemu říkáme „otřes mozku“, leží mnohem níže. AIS, stupnice poranění jednotlivých oblastí těla, má stupně 1 (drobné) až 6 (smrtelné). Hodnota 250–200 g u hlavy = AIS 4 = vážné (severe), 300–250 g = kritické (critical). Helmy pro piloty vrtulníků US Army mají „g-tolerance standard“ stranově 150 g, na temeni 175 g. Přitom jde vesměs o mladé a výborně trénované profesionály s pravidelnou lékařskou kontrolou.

Je tedy zjevné, že by bylo žádoucí, aby přilby dokázaly utlumit důsledky nárazů více než dosud. Neměly by tedy ty sjezdovkové být spíš měkčí, aby lépe pohlcovaly (v extrému viz přilby boxerské), neboť zdánlivě úžasná s uhlíkem, kevlarem, aramidem apod. přenese tvrdostí své skořepiny na hlavu větší „ránu“? Ta závodní ale musí vydržet, i když jezdec ve 100+ km/h nabere hlavou brankovou tyč.

Vyrobíme. Ale prodáme?

Jak uvádím výše, vyrobit „lepší“ helmu lze. Za jakou cenu ale bude ještě prodejná? Schválně se zamyslete, kolik nejvíc byste byli ochotni zaplatit. A nehlaste se všichni, že byste brali „Svindalovu“ 750g Sweet Discesa za 699 eur…

Lze předpokládat, že vývoj závodních přileb by mohl vést k posunu i u těch civilních. Přinejmenším rozšířenou nabídkou, pak ať už je každý své bezpečnosti strážcem. Pokud by se podařilo lyžaře a snowboardisty přesvědčit, že by si měli připlatit. Což vůbec není jisté. Vždyť helma je vlastně svého druhu pojistka pro situace, kdyby byla třeba. A za pojistku obecně moc platit nechceme. Navíc je otázkou, o kolik víc bezpečnosti by nám 2x, 3x, 4x dražší helma poskytla. Krát čtyři u rodiny s většími dětmi. Jenom na lyže/prkno. Co motorka, kolo, inlajny, voda? A každých 5 let novou, jak to do nás tlačí…

Schumacher a pověry

Jenže teď je tady ten Schumacher. Snad si i v důsledku této kauzy mnohem víc lyžařů uvědomí, jak nedokonalé skořápky na hlavách vozíme. Třeba příště nekoupí tu nejlevnější v diskontu. Bude se zajímat o víc než jen o cedulku EN 1077. Třeba se nenechá vyhecovat kvůli ventilaci, když stejně lyžují v zimě. A třeba si občas na Schumiho – přejme mu maximum uzdravení – vzpomenou a rozumně použijí ten šedý obsah, o jehož ochranu jde.

V souvislosti se Schumacherem se všudemožně vyrojila řada starých pověr a opisovaných bludů. Dovolím si odkázat na zdejší starší články, podobně jako na verzi pro iDNES.cz z roku 2011. A opakujme si: nepřibývá lyžařů, nepřibývá úrazů celkově, hlavy, smrtelných. „Smrťáky“ mají velkou medializaci, ale je jich málo. Nejvíce mrtvých je každý rok infarkty.

Je ale pravda, že opravdu velká bouračka, kdy už helma nepomůže – po americku s vysokým ISS – obvykle působí mnohočetná poranění takzvaně neslučitelná se životem. To skóre bývá, helma nehelma, příliš vysoké. V tom je podstata rovněž publikovaného zjištění, že více přileb neznamená méně mrtvých. Čímž se opět dostáváme k tomu, co helma – naše „rukavice“ – zvládne. Drasticky, dámy prominou, náraz ve 150 km/h do zdi nám udělá z mozku fašírku bez ohledu na pásy a 20 airbagů.

Okolo tzv. risk compensation, chování též známého jako Peltzmanův efekt, kdy zvýšení ochrany stimuluje určitou lehkovážnost a posunuje práh přijatelného rizika, se hodně diskutuje, ale stále jsem neobjevil důkazy, že k němu při lyžování na tratích dochází. (V náročném terénu a ve freestylu to může být jinak.) Dojem vznikl nejspíš proto, že když helmy začínaly, byly nadprůměrně zastoupené u výborných sportovních jezdců, kteří se nestyděli je nosit – a kteří logicky vždycky jezdili rychleji než průměr populace.

Suma sumárum, nic se neděje. Jenom jeden hodně známý sportovec měl smůlu. Vhodné memento, ale žádný důvod k hysterii.

Leonardo David (1960–1985)

Schumacherova nehoda vyvolola vzpomínku na Leo Davida, nejtalentovanějšího Itala mezi Thönim a Tombou.

Jako junior vyhrál Evropský pohár, ve svém prvním závodě toho Světového hned dojel třetí. Jako 19letého jsem ho obdivoval v Jasné, kde v únoru 1979 skočil ve slalomu druhý za Mahrem a před Stenmarkem. A další slalom SP před Ingemarem vyhrál. Raketový nástup.

Italové, tehdy s končící slavnou valangou azzurou už za vrcholem, asi tak toužili po nových vítězstvích (a sponzorských penězích), že nechali mladičkého technika i sjezdovat. Měl pád, který sice nevypadal vyloženě zle, ale hlava ránu dostala. Bylo mu pak špatně, povinně dva týdny odpočíval, ale vyšetření včetně EEG neprokázala nic špatného. Odjel tedy do USA na předolympijskou generálku. Podívat se mu tehdy těsně před startem rozumný trenér pořádně do očí, asi by mu zakázal jet a zachránil život. Leo jel, těsně před cílem upadl, zvedl se, na jedné lyži dojel a pak se zhroutil. Z komatu („coma vigile“) se už nikdy, až na pár kratičkých záblesků, neprobral. Mnoho operací, pět let v tomto stavu, nakonec mu selhalo srdce. Velká právní bitva o zavinění jasné závěry nepřinesla.

Dnes by zřejmě na zbytek sezony dostal stop. I on má, takto tragicky, na našich znalostech zásluhu.

Víme, že i zdánlivě nevinný pád na hlavu může být hodně nebezpečný, dlouho působí a vyžaduje dostatečnou rekonvalescenci. Toto se dlouho opomíjelo. Vždyť ještě velmi nedávno fungovala v prostředí amerického fotbalu „chlapácká kultura tvrďáků“, kdy hrdinou byl ten, kdo se otřepal a, byť otřesen, bojoval za své barvy dál. S údivem zjistil jeden výzkumník, že nikdo neřeší, jakou ochranu používané přilby poskytují, a že třeba jedna z nejpopulárnějších je vyloženě mizerná. Teprve po medializaci jeho prvních zjištění zavětřili právníci, zpozorněly pojišťovny a věci se daly i tam do pohybu.