Robine, začnu náš rozhovor stejně, jako ho začínám vždy. Jak a kde jsi začal lyžovat?

V Beskydech, na takové malé sjezdovce, která je dodnes mojí srdcovou. Tam mě rodiče nejdřív vozili mezi nohama, když jsem pak jezdil už sám, tak jsme často zajížděli i do lesa vedle sjezdovky.

Tam jsi se vlastně dostal poprvé mimo sjezdovku. Kolik ti bylo?

Naši říkali, že jsem začal lyžovat ve třech letech, takže asi nějak potom. Ale všechno šlo hezky postupně. Žádný zlom v mojí kariéře nebyl z hodiny na hodinu.

A kdybys měl nějaké zlomové okamžiky vypíchnout?

Prvním zlomem bylo určitě zhlédnutí filmu Extrémní lyžování. To mi bylo tak 10 nebo 12 let. Běželo to v televizi, měli jsme to pak nahraný na videokazetě, takže jsem to viděl snad stokrát. Ze začátku se mi ten film vůbec nelíbil, to jak se vystavujou nebezpečí smrti, poprvé se mi to úplně hnusilo, podruhé to nebylo o nic lepší, ale postupně jsem ten film začal žrát. Ale ze začátku jsem měl k tomu filmu a všemu, co se v něm dělo, jednoznačně odpor.

Druhý zlom?

První skok ze skály na Kaprunu. Bylo mi asi šestnáct, několik dnů jsem kolem té skály s kamarádem Romanem Heczkem chodil, nakonec jsme ji skočili a táta nás u toho natočil. Následujících několik dnů, nebo hlavně nocí, jsem se budil zpocený a pořád jsem na ten skok myslel. Tak nevím, jestli tam někde nezačal vznikat nějaký základ mentálního defektu (smích). Protože pak už se moje lyžování dál ubíralo tímhle směrem.

Vyhecoval tě někdo k tomu skoku?

My jsme vlastně od začátku, od dětství jezdili všude s mými sousedy Romanem Heczkem a Petrem Šlachtou. Takže jsme se hecovali navzájem, žádný další vliv nebyl potřeba.

Takže jsi neměl v dětství ani nějakou průpravu v lyžařském oddíle?

Ne, neměl. Dlouho jsem s tím bojoval, postupem času jsem si uvědomoval, že bych chtěl umět správně technicky lyžovat, abych si ušetřil energii a měl víc kontroly. Když jsem pak hodně závodil ve freeridu, snažil jsem se doplnit si tenhle deficit tréninkama třeba s Tomášem Krausem.

Třetí zlom v kariéře?

Nike. To už nebyl zlom lyžařský, ale spíš první profesionální partner, který mi začal nějak hradit náklady a díky kterému jsem překročil do toho profesionálního světa.

Jak se vlastně člověk stane z amatérského freeridera profesionálním?

Evidentně štěstí. Ale když budeš něco dělat dostatečně dlouho a dostatečně dobře a budeš o tom přemýšlet, tak dřív nebo později se to někam posune. To štěstí přijde naproti. Já si rozhodně nemyslím, že jsem nejtalentovanější nebo největší magor, co skočí ze skály. Těch šikovných a talentovaných kluků je hodně, ale ne každý vydrží se tomu věnovat dostatečně dlouho, někomu prostě dojde dech. Vlastně to, že se věnuju freeridingu tak dlouho, determinuje to, že jsem tam, kde jsem.

Mě ve tvém životopisu zaujalo i to, že kariéře profesionálního freeridera předcházela kariéra tanečníka…

Tancoval jsem závodně standardní i latinskoamerické tance, se sestrou jako s partnerkou, asi deset let.

Do lyžování výborná průprava…

Tanec je dobrá pohybová průprava na jakýkoliv sport. Pořád vlastně cvičíš průběh pohybu, pohybové rozsahy, rytmus. Silově ti to nedá nic, ale průběh pohybu a koordinaci určitě. Takže i to, jak dnes vnímám lyžování z hlediska estetiky pohybu, má svůj základ v tancování, protože jsem byl zvyklý se takhle na pohyb dívat.

Vystudoval jsi práva. To tě napadlo jak?

To mě nenapadlo. Já jsem spíš nevěděl coby. Tak jsem si říkal, že práva mají nejširší využití. Dneska jsem rád, mám nějaké povědomí, samozřejmě že všechno se od té doby změnilo, navíc já jsem nebyl nijak pilný student, protože už jsem v té době víc lyžoval, než studoval, ale pro jakékoliv podnikání mám vlastně docela dobrý základ.

Nakonec ses ale stejně vydal na dráhu profesionálního jezdce, freeridera, závodníka… Jak dlouho v tom lze ještě pokračovat, i když dnes už to není o těch závodech?

Nevím. Občas o tom přemýšlím, ale na druhou stranu, když bude pořád člověk přemýšlet o tom, jak si pojistit to, co má, a jak si vybrat nejlepší život, tak bude akorát pořád někam směřovat, což je sice dobrý, ale není to asi moje představa štěstí. Já jsem šťastný už pár let s tím, jak to je, a dokud to tak půjde, tak to tak bude. Nebo dokud mě bude naplňovat to, co dělám. A bude nás to schopno nějak udržet při životě.

A až tě to přestane naplňovat, nebo to prostě z jakýchkoliv důvodů nepůjde?

Celý svůj život vnímám jako něco kontinuálního, kde by věci na sebe měly navazovat. Je samozřejmě možnost, že už nepůjde živit se sportem, ať už z jakýchkoliv důvodů, a půjdu dělat něco úplně jiného, ale spíš předpokládám, že budu dál zužitkovávat všechno, co jsem se naučil dřív.

Dnes už nezávodíš, ale živíš se předáváním svých zkušeností, pořádáš freeridové kempy…

K tomuhle přerodu mě posunulo dost věcí. V roce 2008 mi skončila podpora dvou sponzorů a já si najednou říkal, co teď. A už dva roky předtím mi začalo hodně lidí říkat, ať dělám nějaké vlastní kempy nebo něco podobného. A navíc přišel Martin Trdla, base jumper, který mě vyhecoval, abychom si spolu udělali vzdělání horského vůdce. Takže jsme se připravovali na přijímačky, Martin nakonec z časových i rodinných důvodů od nápadu odstoupil a já si řekl, že už půjdu dál, když jsem tomu věnoval tolik úsilí. Celkově to mělo ten efekt, že jsem začal o lyžování přemýšlet i ve smyslu, že bych ho mohl předávat někomu dál.

Žiješ svůj sen?

Dá se říct, že žiju svůj český sen. Chtěl jsem vždycky jezdit v prašanu, hledat lajny a posledních pár let je nehledám jen pro sebe. Moje ježdění se mi podařilo překlopit do něčeho, co mě naplňuje mnohem víc než všechno, co jsem kdy předtím dělal.

S tím souvisí i vzdělání horského vůdce, které dokončuješ, a s tím zase lezení po skalách…

Lezení na písku je moje velká láska, v létě asi i sport číslo jedna. Proto jsem se i rozhodl pro tohle vzdělání, spojit lezení s lyžováním.

A co base jumping, to je ve spojení s tebou také velké téma…

Base jumping… Na úvod řeknu, že už neskáču. Nijak to nesouvisí s nedávnou smrtí Martina Trdly, který mě k base jumpingu přivedl, svůj poslední padák jsem prodal už předloni na podzim.
Kdysi to začalo nějakým článkem, který jsem četl, a zůstal mi potom takový brouk v hlavě. Ne že bych za tím od té doby šel, ale někde v hlavě jsem byl podvědomě připravený, že až to přijde, zkusím to. A ten okamžik nastal při setkání s Martinem Trdlou, pak jsme vymysleli, že o tom natočíme film a nakonec jsme spolu udělali ještě hodně zajímavých skoků – jako první base jumpy na lyžích v Engelbergu nebo skok do Macochy. A tou Macochou to asi podvědomě nějak skončilo, protože tam jsem cítil, že už jsem na hraně toho, co bych chtěl se svým životem a zdravím dělat. Takže od Macochy jsem skočil až po dvou letech jednou. Prostě nebyl čas, lezl jsem, jezdil na kole a už se mi nechtělo cestovat stovky kilometrů někam za jedním skokem, prožít deset vteřin euforie, hodinu piplání se s padákem, dvě hodiny výšlapu a pak zase deset vteřin euforie.

Když to srovnáš s lezením nebo lyžováním…

Při lyžování prožiješ několik intenzivních minut psychického i fyzického vypětí, u lezení je to někdy až několik desítek minut a u base jumpingu několik vteřin, které jsou sice možná o to intenzivnější, ale ta rovnice vycházela jednoznačně pro jiné sporty. Takže jsem postupně přestával skákat a najednou jsem si uvědomil, že to může být problém. Když jsi v rutině, cvičíš ten sport, tak už je to jen pak hra s tvým vlastním egem, aby ses nepustil do něčeho, na co nemáš. Ale když jsi mimo tu rutinu, tak se vystavuješ většímu riziku, že něco zapomeneš, jsi ve stresu, protože mozek si na to vypětí odvykne, a to je při tomhle druhu sportu už nebezpečné. Jednou jsme jeli s kamarádem Dawem Knillem lézt do Itálie a já jsem si s sebou sbalil padák, že si skočím. Ráno jsme vyrazili na „exit“, kamarád se chtěl podívat, jak budu skákat. Skočil jsem, dole přistál, sbalil padák a počkal, až přijde zase dolů a šli jsme lézt. A já pod skálou usnul. Druhý den se to opakovalo podle naprosto stejného scénáře. Prostě to vypětí spolu s psychickou a fyzickou únavou z desetivteřinového letu je fakt velké.

Jaký to je pocit, když se díváš na svého kamaráda, jak před tebou skáče někam do hlubiny?

Nepopsatelný. Je to dost intenzivní zážitek, pokud sám neskáčeš. Zažil jsem to několikrát, než jsem sám začal skákat, a když se na to díváš seshora z „exitu“, je to dost zvláštní pocit.

Jak ses učil skákat?

Martin Trdla mě vlastně prováděl po celé cestě, od začátku až po ten skok do Macochy. Vlastně o tom je i celý film Knocking on heaven´s door, který jsme spolu natočili. Od prvních skoků z letadla, balení padáku, až po první opravdový base jump.

Které okamžiky při skákání jsou ty nejlepší?

První tři vteřiny. Ať už je to base jumping, nebo skáčeš ze skály na lyžích. Odrazíš se a víš, že už nic nezměníš. Musíš si to sežrat tak, jak to je, až do konce. A to je sice krátkodobý, ale intenzívní pocit absolutní svobody. Ale trvalá svoboda to není, teda možná pokud u toho neumřeš. Je to jen krátkodobý pocit, který po několika vteřinách vyprchá. Ale právě kvůli němu hodně lidí adrenalinové sporty dělá.

Létáš rád?

I to je možná jedna z věcí, proč se lidi věnují base jumpingu nebo surfování v prašanu, skákání ze skal na lyžích a podobně. Je to odvěká touha létat. Všechno to jsou vlastně takové horší formy létání. Já mám pohyb ve vzduchu, ve volném prostoru fakt rád.

Co tě obecně láká na adrenalinových sportech, je to riziko smrti?

Nad tím často přemýšlím. Když budeme hodně filosofovat, tak se dobereme k tomu, že člověk nějaký adrenalin prostě potřebuje. Nějak se evolučně vyvinul, aby přežil. Ale v podstatě dnes žije pohodlně a bez nějakého většího boje o přežití, a orgány, které dřív k přežití potřeboval, vlastně dnes nepotřebuje. Proto vyhledává ten pocit, který mu boj o přežití v dřívějším slova smyslu nahradí a napumpuje dost adrenalinu. No a možná druhým důvodem, proč lidi dělají adrenalinové sporty, je vlastní ego. Dokazuješ sobě i svému okolí, že to zvládneš, že na to máš. Třeba je to i nějaká podvědomá věc ve smyslu: když hodně riskuji, získávám punc silného nepřítele. Stejně jako v historii. Nejnebezpečnější válečník byl největší magor, protože jsi nikdy nevěděl, co udělá, byl ochoten klidně riskovat život, čili víc než ty. A to je to, co ti vytváří obrovskou auru síly.

Ale k čemu ji v dnešní době potřebuješ?

Ochota riskovat tě předurčuje jako silného jedince v mnoha oblastech. A přibližování se k hraně, kde už to není úplně bezpečné, tě v tom posiluje. Navíc tě možná tahle aura dělá potenciálně atraktivnější při vyhledávání partnerky :-).

Hledáš ještě tuhle hranici a auru?

Mám pocit, že už si nemusím nic moc dokazovat. A jelikož mám úžasnou partnerku, nepotřebuju už ani budovat auru a být potenciálně atraktivnější. Ale čím jsem starší, tím víc se mi sporty, které dělám, líbí pro jejich estetiku pohybu, pro ten samotný prožitek.

Jak tvoje aura zapůsobila při prvním setkání na tvoji současnou partnerku?

No moc dobře ne. Musel jsem se jí dlouho dvořit, než jsem ji přesvědčil, že nejsem takový magor, jak to vypadá na fotkách a na videu. Bála se sdílet svůj život s člověkem, který riskuje svůj život. Ale nakonec se to povedlo.

Kde jste se seznámili?

V Redbullu. Pracovala tam na pozici manažera sportovců. A Redbull mě podporoval a stále podporuje. Rád říkám, že se mi tehdy podařilo z Redbullu vytáhnout to nejcennější, co tam měli. Svou ženu.

Když se vrátím ještě k tvé transformaci z hledače hranic do poklidného freeridera-průvodce, jakou roli v tom hrála rodina?

Nebylo to úplně tak, že když se mi narodil syn, že bych se vším praštil a přestal lyžovat nebo skákat. A ani bych to nemohl přestat dělat kvůli rodině, protože tím bych popřel to, za čím jsem si vždycky stál, tedy že to můžeme dělat bezpečně. Spíš pocit odpovědnosti nebo nějaká krása třeba v podobě dětí, ke kterým se chceš vracet a které tě nutí o něco míň riskovat svůj život. Roli v tom hrálo i to ego. Najednou máš pocit, že si nepotřebuješ nic dokazovat. Rodina ti to hodně nahradí. I když nad vlastním egem asi nikdy nevyhraješ.

Jak se k tvojí kariéře stavěli tvoji rodiče?

Ze začátku mě k tomu vlastně přivedli, jezdili se mnou na lyžích po lese, nahráli mi na videokazetu film o extrémním lyžování, ale pak, když mě mamka viděla na Jasnadrenalinu skočit ze skály, byl to pro ni šok. Ze začátku to pro ni bylo asi těžké období, přijmout, že její syn takhle riskuje. Mám možná dnes trochu výčitky svědomí, že jsem nerespektoval jejich prožitky. Sám bych si nedovedl představit, že by můj syn vystavoval svoje tělo a zdraví takovým rizikům, ale na druhou stranu si říkám, že rodiče by měli chtít, aby děti byli šťastné při tom, co dělají. A já jsem byl šťastný. A jsem pořád a přitom už nedělám tolik nesmyslných věcí.

Takže jak se k tomu postavíš jako otec, až se za pár let tvoje děti vydají ve tvých stopách?

Když jsme byli na prvním sonu a viděl jsem, že to bude chlapeček, tak jsem začal brečet. Bál jsem se, že bude jako já. Ale myslím si, že nebude. A i když bude, tak se budu snažit, aby to, co dělá, dělal pořádně a ujasnil si, proč to dělá. Aby to nedělal proto, že chce skoncovat se životem. Naše dcera Elinka se zatím jeví povahově trochu víc po mně, ale holky snad mají v těchhle věcech trochu více rozumu a méně soutěživého ega, takže se tolik nebojím…

A ty jsi někdy neměl pocity, že chceš skoncovat se životem? Nebo spíš pocit, že je ti všechno jedno a prostě někam skočíš a nějak to dopadne?

To určitě ne, nikdy jsem žádné takové sklony neměl. Spíš jsem šel do rizik, která dnes zpětně hodnotím jako zbytečná. Třeba ten skok do Macochy, do toho se mi moc nechtělo.

Tak proč jsi nakonec skočil, co byla ta motivace?

Martin (Trdla – pozn.red.) skočil, já jsem tam byl nachystaný, k tomu hodně kameramanů, čas, který jsme tím projektem strávili, prostě tlak okolností. A to není dobře. Tam jsem prostě zlomil svůj vnitřní pocit, že to není úplně dobrý nápad. A to se normálně snažím nedělat.

Dáš hodně na vnitřní pocit?

Je problém rozlišit, co je lenost, co je intuice, co je jenom přirozený respekt, to asi nikdo stoprocentně neumí. A u té Macochy jsem tu intuici potlačil, protože schopnostmi jsem na ten skok asi neměl. Naštěstí všechno tehdy dopadlo dobře.

Co myslíš, že bys dělal, kdybys nelyžoval?

Určitě bych si něco našel. Po nějakém mentálním tréninku bych asi byl schopen si jít i sednout do kanceláře. Ale jak říká Roman, není žádné kdyby. Prostě se to stalo tak, jak to je. Myslím si, že všechny věci, které se ti dějí, jsou tu proto, aby ses něco naučil a někam se posouval. Nejtěžší je najít odpovědi na to, co ses měl naučit a kam ses měl posunout.




Robin Kaleta

Robin se narodil v roce 1980 v Beskydech. Hory, které ho obklopovaly od malička, se staly jeho celoživotní láskou. Po dokončení studia na právnické fakultě zjistil, že dokáže fungovat jako profesionální sportovec, a vydal se na dráhu profesionálního freeridera. Je vítězem několika mezinárodních závodů ve freeridingu, ale aktivně se zabývá i lezením po skalách, jízdou na horském kole, jeho jméno je spojeno i s base jumpingem. Za svůj dosavadní život natočil několik filmů s freeridovou a base jumpingovou tematikou. Momentálně se zabývá pořádáním freeridových kempů zejména ve Švýcarsku a heliskiingem na Aljašce, v Kanadě a ve Švédsku, kde předává svoje bohaté zkušenosti s technikou jízdy v neupraveném terénu i bezpečném pohybu v něm.
Více o Robinovi najdete na www.robinkaleta.com, nebo www.freeridecamps.cz.