Světové lyžování v Peci pod Sněžkou aneb historie Májového závodu

Před 70 lety měly snahy znovuobnoveného Závodu osvobození navázat na lyžařskou tradici v Krkonoších. A nadějně vyhlížející projekt velkého lyžařského areálu na Studniční hoře a v Modrém dole, splňující kriteria světových pohárů, měl v polovině 60. let navázat na věhlas Májového závodu a konkurovat skiareálům ve Vysokých a Nízkých Tatrách, na Skalnatém Plese a v Jasné, kde se závody SP později konaly.

Sjezd do Obřího dolu, Májová závod 1937
Reprofoto: Sběratel Českých lyžařských ocenění a vyznamenání

Mistři světa z Pece

V roce 1903 v Peci pod Sněžkou vznikl spolek zimních sportů Aupatal (Úpské údolí) a v roce 1904 byla ustavena místní pobočka Riesenhain (Obří les), která ještě v tom roce uspořádala v Peci pod Sněžkou první lyžařské závody pro dospělé¹. V té době v Peci vyrůstala celá generace světově známých běžců, skokanů a sjezdařů – od Josefa Adolfa ze Zahrádek (který se stal již v sezóně 1921/22 v Dubí mistrem HDW v kombinaci a o rok později v Braunlage a saském Harzu vyhrál kombinaci a stal se německým mistrem¹⁷, životní formu měl v únoru 1925 na 2. lyžařském MS, kde skončil na druhém místě v severské kombinaci) až po vynikajícího sjezdaře a sdruženáře Gustla Berauera z Hnědého vrchu (v květnu 1932 vyhrál Májový závod ve slalomu, v roce 1937 vyhrál na mistrovství ČSR v Banské Bystrici severskou i alpskou kombinaci, půl roku před válkou na MS v polském Zakopaném ve Vysokých Tatrách poprvé v lyžařských dějinách porazil Nory v královské disciplíně a stal se 19.února 1939 mistrem světa v severské kombinaci, v jeho poslední sezoně vyhrál 36. lyžařské mistrovství Německa ve Špindlerově Mlýně v severské kombinaci a 7. února 1941 se mu podruhé podařilo na MS v Cortině d´ Ampezzo získat titul mistra světa v severské kombinaci, jeho posledním a vítězným závodem v životě byl opět slavný Májový závod v Peci v roce 1941). Oba závodníci byli i úspěšnými olympioniky, v roce 1924 v Chamonix, 1928 ve Sv. Mořici, 1936 v Německu v Garmisch-Partenkirchenu, bohužel válka jim překazila mistrovské ambice, těžká válečná zranění a nemoci, nelidský přístup komunistů a mučení v Trutnově, nakonec nedůstojný odsun z Československa². Do konce roku 1946 bylo z Trutnovska odsunuto přes 30 tisíc starousedlíků německé a rakouské národnosti¹⁴.

Gustl Berauer vyhrává slalom, Májová závod 1937 na svazích Kozích hřbetů, reprofoto: Sběratel Českých lyžařských ocenění a vyznamenání
Autor: Historická foto lyžařů

V závěsu za Stenmarkem

Hned v září 1945 založili přicházející novousedlíci Krkonoš lyžařský klub Pec (od roku 1948 TJ Sokol Pec, od roku 1953 Slovan Pec) a již v 60. letech začala v Peci vyrůstat nová generace úspěšných lyžařů. Tréninky převzal výborný lyžař a instruktor Oldřich Vořechovský, lyžaři Slovanu Pec ovládli celostátní závody ve sjezdovém lyžování¹⁰. Od vítězství Gustla Berauera v kombinaci v roce 1938 získala další republikový titul mezi dospělými v roce 1967 osmnáctiletá Milka Kubínová, čtyři roky jezdila za československou ženskou reprezentaci mezinárodní závody FIS, v italském Monte Bondone skončila pátá ve slalomu. Mezi nejlepší patřila též Alena Glásrová, už jako mladší dorostenka v roce 1966 porážela ženy a ve své kategorii získala všechny čtyři tituly přeborníka republiky. V osmnácti, při účasti na mistrovství republiky na Skalnatém Plese, získala mezi ženami v březnu 1968 titul v obřím slalomu. Byl to její první a poslední titul mistryně ČSSR, po srpnové okupaci se nevrátila ze závodů ve Svatém Mořici a emigrovala, další roky jezdila již klubové závody za Davos, kam z Pece přesídlila¹⁰, neboť Švýcarsko podle tehdejších regulí FIS reprezentovat nesměla. Posledním světově známým lyžařem z Pece je Miloslav Sochor, který navázal na tradici svých předchůdců, když poprvé se stal mistrem ČSSR ve všech třech disciplínách v březnu 1972 v Jasné v Nízkých Tatrách a následně získal titul mistra ČSSR ještě 15x. V roce 1974 se mu podařilo prosadit na MS v Sv. Mořici a obsadil v těžké konkurenci 4. místo v kombinaci. V jeho nejsilnější disciplině, obřím slalomu, startoval v následujících letech v první losované patnáctce Světového poháru a 10x bodoval v první desítce. Jako první český sjezdař ze světové špičky obřího slalomu odjel na OH do Innsbrucku v roce 1976, kde skončil na úžasném 11. místě. V březnu 1977 Míla Sochor v životní formě na závodech SP ve švédském Ǻre vystoupil na „bednu“, když se mu podařilo porazit čtvrtého Gustava Thoeniho (na prvním místě skončil neporazitelný Švéd Ingemar Stenmark a za ním Rakušan Klaus Heidegger)¹.

Závod osvobození pravděpodobně v roce 1967 jako kvalifikace do celostátní první sjezdařské ligy - na fotografii vpravo jsou úspěšní lyžaři a trenéři z Pece – v horní řadě u lesa (zleva do prava) například Milka Kubínová, Oldřich Vořechovský, Hana Jarolímková, Vlasta Uhrová, Antonín Porubský a Bohumil Hofman z horské služby a v popředí předává ceny Martin Vojtěch
Foto: František Kučera

Trať, která prověřila i olympijské vítěze

Pec pod Sněžkou, resp. Obří důl je místem legendární, světově uznávané sjezdové trati z vrcholu Studniční hory na dno Úpské jámy. Lyžařský podnik, u poválečných pamětníků známý pod názvem Závod osvobození (podle termínu konání závodu, kdy na 9. května připadl státní svátek osvobození naší země), se však jezdil již od roku 1928. Tehdy se jmenoval Maiskirennen neboli Májový závod a zúčastňovali se ho především nejlepší lyžaři čeští a němečtí. Podle dostupných informací se na startovním poli ocitla i taková tehdejší esa jako německá slalomářka Christl Cranzová, olympijská vítězka, nebo olympijský vítěz Franz Pfnür, ale i tehdejší lyžařský mistr světa Gustl Berauer, který pocházel právě z Pece pod Sněžkou.

Májový závod na svazích Kozích hřbetů poblíž Rennerovy boudy v roce 1937 se konal 2. května
Reprofoto: Veselý výlet č. 13, zima 1999

Úpská jáma až do dubna nebezpečná

Lyžařské klání, konané první květnovou neděli, založil vrchlabský továrník Quido Rotter ml. (jeho otec, Quido Rotter, starosta Vrchlabí, byl prvním prezidentem Rakouského lyžařského svazu) a Gerhard Zinecker z Petrovy boudy, kteří společně s hospodářem z Luční boudy Herbertem Beutelem uspořádali pod hlavičkou spolku německých lyžařů HDW (Hauptverband der deutschen Wintersportvereine / Hlavní svaz německých zimních sportovních spolků) první závod¹. Termín konání byl úmyslně vybrán na počátek května, kdy mohutné převisy na hraně Úpské jámy byly již spadané a neohrožovaly závodníky. V roce 1934 pořadatelé Májového závodu rozšířili obří slalom i o alpskou kombinaci – slalomovou trať postavili na úbočí Kozích hřbetů, západně od Luční boudy v údolí Bílého Labe. Závod byl velmi populární jak mezi závodníky, tak mezi stovkami diváků, závod v alpské kombinaci se jezdil pouze krátce, do roku 1938. Podle dochovaných informací se jezdil Maiskirennen i v období 2. světové války, s omezenou účastí pak i v květnu 1945¹⁵.

Mezinárodní závod osvobození: obří slalom (1949) – start byl v tomto roce na hraně Úpské jámy a prudce padal do Obřího dolu
Reprofoto: Hurá na hory z archívu České televize

Po válce už bez zahraničních závodníků

Závod byl po válce obnoven již v roce 1946 pod pozdějším názvem Závod osvobození – trasu tohoto závodu organizovaného komunisty byl donucen postavit již tehdy zdravotně a psychicky zlomený Josef Adolf (zemřel v 53 letech po nuceném odsunu do Bavorska na následky komunistického mučení v Trutnově)². Tehdy, v roce 1946 a 1947, se závod ještě jmenoval Závod 5. května a pořádal ho ve dnech 4. a 5. května Lyžařský klub Pec spolu se Svazem lyžařů RČS. V té době byla účast zahraničních závodníků vyloučena, českoslovenští reprezentanti německé národnosti z Krkonoš bojovali s komunistickou zvůlí a byli vystaveni nemilosrdné perzekuci. Vítězkou ročníku 1946 se stala tehdy 34letá československá sjezdařka Růžena Beinhauerová-Dostálová z Ostravy (osminásobná mistryně Československa 1937 až 1946 – 6x ve sjezdu a 2x v běhu na lyžích, a československá olympionička na ZOH v Garmish-Partenkirchenu v roce 1936 a 1948 ve Sv. Mořici)⁷ a reprezentant Luboš Brchel. Až v roce 1948 přijeli již na Závod osvobození Rakušané, vyhráli však českoslovenští mistři Alexandra Nekvapilová a Antonín Šponar¹. V důsledku komunistického puče a politických změn to byla poslední účast zahraničních závodníků z alpských zemí. Další ročník v roce 1949, ještě nazvaný jako „mezinárodní závod“, se jel již s účastí zahraničních lyžařů pouze z Maďarska. Vítězem se stal Eda Hromádka ze Sokola Vinohrady³. Již nikdy v dalších letech se tomuto lyžařskému podniku nevrátila původní mezinárodní prestiž.

Na video z roku 1949 se můžete podívat v archivu ČT Hurá na hory 1949!

Poslední oficiální ročník Závodu osvobození se jel pravděpodobně v roce 1967 jako kvalifikace do celostátní první sjezdařské ligy
František Kučera

Po vzniku národního parku už jen načerno

Lyžařská sekce okresního výboru ČSTV v Trutnově začala Závod osvobození postupně pořádat kvůli sněhovým podmínkám již v dubnu, některé roky se závod v Obřím dole nejel vůbec – např. 8. dubna 1962 kvůli oblevě a dešti⁴. Posledním ročníkem byl pravděpodobně na počátku května 1963 závod na úrovni okresního přeboru.
Trasa zůstala v podstatě až do zániku závodů počátkem 60. let minulého století stejná – start se nacházel na vrcholu Studniční hory v nadmořské výšce 1 554 m (při nedostatku sněhu na hraně Úpské jámy), přes hranu Úpské jámy padal extrémním sklonem podél Čertova hřebínku až na samé dno Obřího dolu a končil v nadmořské výšce cca 1 030 m na dně Úpské jámy. Převýšení bylo na naše poměry úctyhodné – činilo 550 až 700 metrů na 1,5 až 2,5 km v závislosti na místě startu a cíle.

Po vzniku národního parku KRNAP (17. 5. 1963) se Závod osvobození jel oficiálně podle svědectví pamětníků pravděpodobně naposledy v letech 1967 a 1968 jako kvalifikace do celostátní první sjezdařské ligy (tehdy smíšených družstev). Poté zanikl, avšak na černo se na tento extrémní sjezd ještě koncem 80. let vydávali milovníci lyžování (tehdy se ještě nemluvilo o freeridu) a adrenalinu nejen z lyžařského oddílu TJ Sokol Stěžery a o desetiletí později třeba i skialpinisté z chaty Děvín.

V květnu 1987 uspořádali lyžaři LO Sokol Stěžery „tajný závod“ – sjezd Studniční hory v trase Závodu osvobození
Sbírka Otto Kučera, LO Sokol Stěžery

Projekt lyžařského areálu v Modrém dole

Silná lyžařská komunita v Peci se se zánikem kdysi prestižního lyžařského závodu na svazích Studniční hory nechtěla smířit a ve spolupráci s ČSTV, Ústřední sekcí lyžařů, začala připravovat projekt na vybudování nových závodních sjezdovek – opět na svazích „Studny“, třetího nejvyššího vrcholu Krkonoš. Z dnešního pohledu je projekt přirozeně již nerealizovatelný. Studie byla navržena v polovině 60. let a nový areál v nadmořské výšce 880 až 1 550 m se měl nacházet na jižních svazích Studniční hory a v Modrém dole, přičemž sjezdovky měly padat s převýšením 670 m do Obřího dolu a do Pece pod Sněžkou⁶. V těchto místech, kde se od května 1963 nachází nejpřísnější zóna KRNAP, se plánovalo vybudovat reprezentační lyžařské středisko s parametry pro pořádání závodů Světového poháru FIS. Projekt, zpracovaný Stavoprojektem Trutnov z prosince 1964, představuje velmi podrobný plán vedení sjezdových tratí o celkové délce 19 km, které jsou vedeny mimo lavinové katastry a s ohledem na záměry na ochranu přírody (tzn. mimo 1. zónu nově vzniklého národního parku). Investiční studie byla předložena v červenci 1966. S realizací projektu se počítalo počátkem 70. let, předpokládané náklady byly odhadovány na 35 mil. Kčs¹². Pro srovnání: na výstavbu stanice metra C „Hlavní nádraží“ v roce 1972 bylo vynaloženo 61 milionů Kčs.
Součástí projektu bylo i zázemí pro vrcholové sportovce – ubytovna ČSTV v Modrém dole, hotel ve východním cípu Modrého dolu a ubytovací kapacity na horních stanicích lanovek. U dolní stanice lanové dráhy v Obřím dole měly být tribuny, zázemí, výhledově ze svahů Růžové hory i skokanský můstek⁶. Lokalita by dnes pravděpodobně připomínala Štrbské Pleso v okolí hotelu FIS. Druhá fáze předpokládala vybudování dvousedačkové lanovky ze Svatého Petru k Výrovce, čímž by došlo k propojení skiareálu v Peci pod Sněžkou a ve Špindlerově Mlýně. V oblasti Výrovky mělo vzniknout zázemí pro běžecké lyžování.

Vizualizace vedení sjezdových tratí ze Studniční hory do Modrého dolu a do Pece pod Sněžkou dle projektu z roku 1964
Vizualizace: Radek Holub - SNOW

Areál ustoupil ochraně přírody

Projekt skiareálu v Modrém dole byl předložen k posouzení hodnotící komisi, složené ze zástupců ÚV ČSTV, Vědecké rady Správy KRNAP a příslušných ministerstev, a o čtyři roky později byl projekt vyhodnocen jako neakceptovatelný z pohledu požadavků ochrany přírody¹². V té době projevili osobní odvahu při předkládání argumentů na ochranu přírody členové vědecké rady KRNAP, především tehdejší ředitel J. Fanta, prof. B. Sýkora a J.Štursa.

Současný pohled na Studniční horu od Luční hory, v těchto místech měla vést sportovní sjezdovka
Aleš Kučera

Sportovní tratě poblíž Mapy republiky

Sedačková lanovka, tehdy projektovaná jako neodpojitelná dvousedačková systému Poma (Pomagalski), měla vycházet z Obřího dolu z nadmořské výšky 880 m, zhruba od chaty TJ Sokol Stěžery nedaleko ústí Modrého potoka do Úpy, a směřovat podél Modrého potoka na Modrý důl, kde byla plánována mezistanice (1 020 m n. m., délka lanovky 1 150 m, převýšení 140 m). Odtud měly vést další dvě větve sedačkové lanovky – jedna směrem ke Studniční hoře do nadmořské výšky 1 550 m (délka 1 480 m, převýšení 535 m), druhá měla pokračovat podél Modrého potoka dále k vrcholu Luční hory na Luční pláň do výšky 1 520 m (délka 1 930 m, převýšení 500 m).
Od vrcholových stanic lanovek byly plánovány 3 sjezdové tratě. Z dnešního pohledu „černá“, v projektu označená jako Závodní sjezdovka A měla vést z vrcholu Studniční hory podél Velké Studniční jámy do Obřího dolu – délka trasy je 2,65 km a převýšení 670 m. Druhá, „černo-červená“ sjezdovka (označená jako Sportovní sjezdovka B) též měla začínat na Studniční hoře, vedla přímo po spádnici podél lavinového katastru č. 8, známého pod názvem Mapa republiky (do lavinové dráhy však nezasahovala)⁵, přes Studniční boudy přibližně mezi Šilhavého křížem a chatou Studánka, do Modrého dolu a přibližně v trase dnešního žlutého turistického chodníku do Obřího dolu. Plánovaná Sportovní sjezdovka k dolní stanici lanovky v Obřím dole měla též převýšení 670 metrů a délku 2,85 km.

Poslední, „červeno-modrou“ sjezdovkou měla být Turistická z Luční hory nad údolím Modrého potoka po Širokém hřebenu na úbočí Lesní hory k chatě Milíře (1 128 m) a odtud dvěma směry k dolní stanici lanovky v Obřím dole, přibližně v dnešní trase červené turistické značky do Pece (délka jednotlivých úseků – 3,5 km, 4,85 km a 5,2 km). Od Luční boudy měl vést na Studniční horu přibližovací kotvový vlek VL 500 s převýšením 110 m k horní stanici lanovky z Modrého dolu⁶.

Přibližně v tomto místě měl vést přibližovací vlek LV 500 z Luční boudy na Studniční horu k horní stanici lanovky. První rolbou v Peci pod Sněžkou byl Ratrac, předaný v roce 1970 po skončení mistrovství světa v klasickém lyžování na Štrbském Plese ve Vysokých Tatrách
František Kučera, duben 1970

Vznik lyžařského střediska v Peci pod Sněžkou

Po definitivním zastavení projektu reprezentačního (sportovního) střediska v Modrém dole v roce 1970, na základě předložených vědeckých argumentů ze strany ochrany přírody, se začalo v letech 1966 až 1971 s výstavbou vleků v lokalitě Mulda – Zahrádky – Bramberk (později Hnědý vrch) – Labuť (později Javor). První vleky v poválečné historii v Peci pod Sněžkou začala budovat Správa ROH (Revolučního odborového hnutí) v roce 1956, ale rozjely se v zimě 1957/1958 až na druhý pokus. Výstavbu vleku na Bobích loukách (dnes Na Muldě) pod Husovou boudou (délka 1 440 m, převýšení 215 m, 24 stožárů) a kotvového vleku na Zahrádkách (délka 850 m, převýšení 203 m, přepravní kapacita 250 osob za hodinu) zajišťoval Národní podnik Start Praha. První konstrukce vleku na Bobích loukách v roce 1956, vybaveného sovětským tankovým motorem a systémem Richardus, se neosvědčila a pokus o provoz v únoru 1957 skončil fiaskem, dokonce se některé podpěry zřítily¹³. Ani druhý pokus se neobešel bez dramatických okamžiků. Dva lanové vleky Start 102 již s elektrickým pohonem a portálovými podpěrami podle rakouského patentu – na Zahrádkách (Tělovýchovná lyžařská zařízení Praha) a Na Muldě (Správa ROH) – však překvapil začátek zimy 1957/58 ohromným prosincovým, téměř dvoumetrovým přívalem sněhu. Dosud nevztyčené podpěry zmizely pod ním⁹. Plný provoz byl zahájen až koncem ledna 1958. Za první sezonu (od 25. ledna do 25. dubna 1958) přepravily 52 tisíc lyžařů. Pro zajímavost, kotvový vlek na Zahrádkách v zimní sezoně 2014/15 přepravil 408 tisíc lyžařů¹⁴.

Natahování lana na vleku Zahrádky v prosinci 1957
sbírka František Vambera

V letech 1966 až 1971 byly postupně vybudovány kotvové vleky na Javoru (1966), nový vlek na Zahrádkách (1968) a Hnědém vrchu (1971), kde strmý kotvový vlek byl nahrazen až v roce 2004 sedačkovou lanovkou. Jednosedačkovou lanovku na Smrk se z technických důvodů nepodařilo v roce 1962 realizovat a až v roce 1974 byl vybudován kotvový vlek.

Nerealizovaný zůstal z finančních a technických důvodů projekt sedačkové lanovky Transporta v licenci Poma na Hnědý vrch (Bramberk) z roku 1976. Lanovka měla vést přímo od parkoviště Zelený potok a měla mít délku 2,1 km, přilehlá sjezdovka pak 2,6 km s převýšením 525 m. Horní stanice lanovky se měla nacházet pod Liščí horou (1 363 m) v nadmořské výšce 1 350 m, dolní stanice byla projektována v Zákoutí u Zeleného potoka (825 m)¹¹.

Kotvový vlek na Bramberk (dnes Hnědý vrch) byl vybudován v roce 1971
Sbírka Aleš Kučera (repro z publikace k 70. výročí HS ČR Krkonoše)

Polemiku o skialpinismu v Obřím dole můžete sledovat v článku Skialpinista jako živel na SNOW.cz!

Lyžařský areál Pec pod Sněžkou v datech⁸

1932 – zprovozněn navijákový saňový vlek na Bobích loukách pro 20 lyžařů poháněný dvěma benzinovými motory Fiat,
1950 – první navijákový vlek u Jitřenky na Hnědém Vrchu s elektrickým motorem
1953 – navijákový vlek u Slunečnice na Hnědém Vrchu
1956 – navijákový vlek u chaty Lucký na Hnědém Vrchu s dieselovým pohonem
1956 – čtyři navijákové vleky na Velké Pasece a jeden u Kamoru
1957 – navijákový vlek v Liščí jámě s dieselovým pohonem
1957 – lyžařský vlek na Bobích loukách (Na Muldě) s motorem a převodovkou z ruského tanku (neúspěšná realizace)
1958 – nová sjezdovka a kotvový vlek na Zahrádkách, zprovozněný nový vlek Mulda
1962 – první pokus o stavbu jednosedačkové lanovky Smrk (dnes Vysoký svah)
1966 – první sjezdovka a kotvový vlek na Javoru
1968 – nový kotvový vlek na Zahrádkách
1970 – první rolba Ratrac pro úpravu sjezdovek z MS na Štrbském Plese
1971 – nová sjezdovka a kotvový vlek na Bramberku (Hnědém Vrchu)
1974 – nová sjezdovka a kotvový vlek na Smrku (na Vysokém Svahu)
1979 – druhá sjezdovka a kotvový vlek na Javoru
1981 – nový vlek Tatrapoma na Javoru
1986 – nová sjezdovka a dva vleky Klondike
1993 – nový kotvový vlek na Hnědém Vrchu, nový vlek Mulda
1995 – zaveden odbavovací systém SKIDATA s magnetickými kartami
1997 – nový kotvový vlek na Zahrádkách
1999 – první technický sníh na Javoru
2000 – úprava sjezdovek a nové kotvové vleky na Javoru
2001 – osvětlení sjezdovky Javor, zasněžování spodní části Zahrádek a Vysokého svahu
2003 – nový vlek Zahrádky II.
2004 - čtyřsedačková lanovka na Hnědém Vrchu, nový kotvový vlek na Vysokém svahu
2007 – nová černá sjezdovka na Hnědém Vrchu, nový vlek na Klondiku
2008 – zasněžování sjezdovky Hnědý vrch

Za spolupráci autor děkuje: Františku Vamberovi, Danutě Štrougalové, manželům Šuranovým, Milce Kubínové-Brožové, Jiřímu Brožovi, Vladimíru Vokatému a HOnzovi Verlovi alias Obloukovi.
Kopie plánů a projektů Stavoprojekt Trutnov: archiv Františka Vambery
Foto: sbírka Františka Kučery a Františka Vambery

Zdroje:
(1) P. Klimeš, Veselý výlet č.13, zima 1999
(2) P. Klimeš, Veselý výlet č.43, zima 2015
(3) Archiv ČT24 - Hurá na hory z archívu České televize od 4:48 minuty, Mezinárodní závod osvobození: obří slalom (1949)
(4) Kronika Lyžařského oddílu Sokol Stěžery
(5) M. Kociánová, V. Kořízek, V. Spusta, A. Brzeziňski, Laviny v Krkonoších, KRNAP 2013
(6) ČSTV, Sportovně technická zařízení Pec pod Sněžkou - Modrý důl - Studniční hora - Luční hora, Stavoprojekt 1964
(7) Muzeum 3000 – Zpravodajský portál Národního muzea pro 3.tisíciletí, článek Zapomenuté mistryně československého lyžařského sportu
(8) P. Klimeš, Veselý výlet č.29, zima 2008
(9) P. Klimeš, Veselý výlet č.31, zima 2009
(10) P. Klimeš, Veselý výlet č.37, zima 2012
(11) Stavoprojekt, Projekt Lanovka Pec – Liščí hora, 1976
(12) J. Štursa, Časopis Krkonoše 1/2011, Modrý důl: vítězství odborných argumentů, nebo ekonomické reality?
(13) Pracovní deník, n.p. Start Praha, 1958
(14) P. Klimeš, Veselý výlet č.45, zima 2016
(15) Historická foto z 30.let: fb Sběratel Českých lyžařských ocenění a vyznamenání, Historická foto lyžařů
(16) A. Suk, Časopis Krkonoše 2/2011, Gustl Berauer - Král lyží z Krkonoš
(17) A. Suk, Časopis Krkonoše 1/2011, Josef Adolf