Lesk…
Největší pokrok na českých horách byl po sametové revoluci realizován bezpochyby v oblasti podstatné modernizace všech druhů horských technologií.Naprostou samozřejmostí se stala každodenní a většinou i kvalitní strojová úprava sjezdových tratí a ve stále větším rozsahu i běžeckých tratí, u-ramp a boardercrossových tratí. Určitě více než stovka (!) provozovatelů lanové dopravy dnes disponuje systémy automatického odbavování lyžařů a večerním osvětlením alespoň jedné sjezdové tratě. Zastaralé lanové dráhy jsou nahrazovány novými, většinou nejmodernějšími špičkovými zahraničními technologiemi. Lyžařské vleky nahrazují – byť někde použité a následně repasované – lanové dráhy a v případě náhrad těžkých lyžařských vleků o délkách 800–1 200 metrů šikmé délky opět za vlek se většinou též jedná o nejmodernější zahraniční technologie.
Zcela samostatnou kapitolou jsou stále pokračující masivní investice do systémů technického sněhu. Troufám si dokonce tvrdit, že možná není na světě druhý stát, který by v podobných nadmořských výškách jako v Česku a většinou zcela bez finančních dotací disponoval takovým množstvím systémů technického sněhu. Těmito systémy tak disponují mimo jiné i lyžařská střediska ve středočeském Monínci, kousíček od známějšího turistického centra Sedlec-Prčice, krušnohorském Mezihoří, nebo dokonce mezi vinicemi, 180 metrů nad mořem ve světově unikátním lyžařském areálku v jihomoravských Němčičkách.
Samozřejmostí většiny českých lyžařských areálů jsou i ostatní doprovodné služby pro lyžaře, jako jsou půjčovny lyží, skiservisy, školy lyžování a nejrůznější bufety nebo apres-ski. Ve stále větším rozsahu rostou další doprovodné programy jako snowtubing, sáňkařské dráhy, půjčovny sněžných skútrů, paragliding a letní programy jako motokárové a bobové dráhy, půjčovny horských koloběžek a další.
Podstatně se zvýšila kapacita i úroveň ubytovacích i stravovacích služeb. Začíná se pravidelně pracovat i s reklamou a propagací. Potud drží české hory se zahraničními krok.
… a bída českých hor
Lyžaři i novináři tvrdí, že čeští lanovkáři a vlekaři jsou nerudní, neochotní a někdy i vulgární. Bohužel mají v řadě případů pravdu, i když i v této oblasti se situace rychle zlepšuje. A netýká se to jenom vlekařů, ale stejnou měrou například i číšníků a pracovníků některých dalších profesí a služeb. Zaměstnancům chybí mnohde pohoda, trpělivost s lyžařskými nešiky a nadhled. Přitom návštěvník ji chce cítit, vnímat a užívat si ji. Když se umí usmívat italský vlekař, může to mít v „popisu práce“ i ten náš – tedy nemá-li tuto vlastnost vžitou!České hory = fronty u vleků a lanovek. Je to nesmírně vžité tvrzení, ale opět je to bohužel většinou pravda.
Tuzemská i zahraniční poptávka po českých horách je stále velmi vysoká – a určitě i nadále bude! Kapacita lanovek, vleků, ale hlavně propustnost sjezdových tratí je ale bohužel již na kapacitním „stropu“, nebo dokonce leckde v prázdninových náporech hodně za ním. Všude ve světě ale platí, že nejde-li již navýšit kapacitu lanovek a vleků nebo rozšířit sjezdovou trať, zůstává jediným možným regulátorem délky fronty při vysoké poptávce pouze a výhradně cena – a tu se čeští vlekaři v převážné míře bojí výrazněji upravit. Nejde-li vysoká poptávka již regulovat jinak, musí (!) ji prostě regulovat cena.
Jako kdyby na českých horách neplatil jeden z nejzákladnějších ekonomických zákonů rovnovážné nabídky a poptávky. Nejrůznější zdůvodnění představitelů některých lyžařských areálů (například o nižší kupní síle tuzemských lyžařů), proč jsou ceny na našich horách stále ještě polokomunistické, a ne tržní, nenacházejí bohužel vážnější argumentační oporu – kromě strachu tento krok udělat.
Vystresovaný a naštvaný český lyžař si raději připlácí až trojnásobek (!) ceny za týdenní lyžování – včetně dražší cesty, ubytování atd. – a odjíždí kamkoliv do zahraničí. Po loňské zimě byl proveden celostátní průzkum, kde český lyžař trávil svou zimní dovolenou. Pro české podnikatele na horách by mělo být alarmující, že jenom 30 % českých lyžařů ji užívalo na tuzemských horách. Již 70 % (!) ji trávilo v zahraničí. Přitom lyžař si jede na hory při dobré náladě především zalyžovat a ne postávat v nervózních frontách. Český lyžař ve frontě stráví stále ještě až kolem 30 % svého času na lyžích! Až 80 % účastníků několika anket potvrdilo, že by návštěvníci českých hor akceptovali vyšší cenu, kdyby nemuseli stát fronty na nástupu u vleků a lanovek. Pro srovnání uvádím v samostatném infoboxu několik aktuálních cen denních skipasů v rakouských střediscích s lyžováním převážně v hranicích lesa a českých lyžařských areálů. Ceny se však sbližují díky kurzu eura, který je o 8 Kč nižší než ještě před pár lety.
Hodně kritizovaný lyžaři i médii bývá přednostní nástup u lanovek a vleků. Musíme říci jak a kde. Nejhorší situace je většinou tam, kde je provozovatel TJ. Někde i několik set členů TJ má většinou oddělený, vlastní nástup na vlek nebo lanovku a ke svým komerčním zákazníkům se tím chová TJ velmi neurvale. Přednostním vstupem přitom mnohdy nevytěžuje provozovatel volné místo, ale brutálně nechává pocítit, kdo že je tu pánem… V dnešní době je to pěkný příklad bolševického přežitku tehdejšího nedostatku a protekčního establishmentu. Do masny, prodejen Tuzexu a na vleky bylo „dobrým mravem“ a znakem důležitosti „chodit zadem“… I z tohoto přežitku jsou potom mimo jiné dlouhé fronty. Osobně bych již do takového areálu – zvláště po půlhodinové frontě a s podupanými lyžemi – nevkročil.
Přístup lyžařů do lyžařského areálu. Jen zcela výjimečně je parkoviště bezprostředně u nástupu na vleky nebo lanovky – v tuto chvíli není ani nutné diskutovat, jestli je placené nebo ne. Tam, kde je parkoviště vzdálenější, se provozovatel areálu většinou vůbec neobtěžuje vymyslet způsob příjemnějšího přístupu (přibližovací vlek, nekonečné lano, posuvný chodník, atd.) k nástupu na vleky. Zejména pro rodiny s dvěma a více dětmi ploužícími se do areálu to pak na zmrzlém nebo naopak čerstvém sněhu je skoro trauma. Samozřejmě bych mohl uvést vzory i odstrašující případy. Není to ale v tuto chvíli nutné – ostatně většinou tato místa i provozovatele velmi dobře znáte. Rozhodujícím faktem tohoto problému je skutečnost, že lyžař se přijel zpotit a vysportovat na sjezdové tratě, a nikoliv se zničit vláčením lyží svých a svých dětí při x-setmetrové pochůzce v přezkáčích a s batohy s převlečením na ledu nebo hlubokém sněhu.
Přeplněné a brzo „vytlučené“ sjezdové tratě. Souvisí hlavně s dvěma faktory, které vytváří vysoký počet sjezdařů na trati. Prvním je nedostatečná propustnost sjezdové tratě ve vztahu ke kapacitě dopravního zařízení a druhým je nízká cena za lyžování zvyšující počet sjezdařů – zejména těch pomalejších – v prostoru sjezdové tratě. Většinou se jedná o kombinaci těchto faktorů. Jen zlomek tuzemských provozovatelů lyžařských středisek řeší technologickou modernizaci svého lyžařského areálu ruku v ruce s rozšířením a terénními úpravami sjezdových tratí.
Špína a nepořádek. Ne, že bychom byli všichni šmudlové… Tou špínou mám na mysli špínu „technologickou“, tedy zaviněnou nejrůznějšími úkapy olejů a mazadel z lana nebo kladkových baterií lanovek a vleků. Dnes není výjimkou oblečení za 10–20 tisíc Kč. Lyžař s černým zadkem od špinavého teleskopu nebo kotvy či s pokapanými rameny od úkapů oleje z kladkových baterií lanovky nebo lyžařského vleku má určitě po náladě. Navíc se i u nás množí žaloby o náhrady takto způsobených škod. A nepořádek? Říká se tomu „provozní slepota“ – to, co občas nevidí oči provozovatele lyžařského střediska, vidí naopak jasně jeho návštěvník. Péče o celou výše zmíněnou problematiku je denním chlebíčkem drtivé většiny zahraničních vlekařů a lanovkářů včetně používání vysoce kvalitních mazadel. Každému je vštěpováno, že celková kvalita se skládá z mozaiky samých maličkostí. Proč to zatím u nás, již 20 let po sametové revoluci, ještě u všech neplatí, sám nevím.
Stále většinou schází kvalitní lyžařské a hlavně sociální zázemí. Je k dispozici zhruba ve 40% tuzemských lyžařských středisek. Většina areálů a areálků stále bohužel spoléhá na blízké restaurace nebo ještě hůře na za „komančů“ všude platící větu „poraď si, jak umíš“… Vstupem do EU přibyly této většině vrásky na čele. Kvalitní sociální zařízení totiž je i u tohoto druhu podnikání podmínkou.
Obrovské rezervy má většina lyžařských areálů v propagaci svých lyžařských areálů u přístupových komunikací do hor a ve vlastním informačním systému, navádějícím automobilisty k lyžařskému areálu, respektive k přilehlým parkovacím plochám. Na obranu horských podnikatelů však musím konstatovat skutečnost nesmírně komplikované a mnohde doslova „neprůstřelné“ administrativy související s povolením takové reklamy. Každopádně se ale reklama neodvíjí pouze u přístupových silnic do hor. Způsobů reklamy je mnoho a její většinová absence je i přes každoroční zlepšení stále zřejmá.
SROVNÁNÍ CEN DENNÍCH SKIPASŮ V RAKOUSKÝCH
STŘEDISCÍCH S LYŽOVÁNÍM PŘEVÁŽNĚ V HRANICÍCH LESA A ČESKÝCH
LYŽAŘSKÝCH AREÁLŮ V SEZÓNĚ 2008/09: |
Proč jsem patriot českých hor
Závěrem malého úvodního nahlédnutí do oblasti horského byznysu, tentokrát po kladech a záporech českých hor, je potřeba upozornit na to, že jsem u těch záporů skutečně nechtěl být škarohlídem a za každou cenu zabejčilým kritikem našich hor. Vůbec ne, nikoliv a v žádném případě ne. Zcela naopak. To bych se jako bývalý dlouholetý jednatel českého Svazu provozovatelů lanovek a vleků a šéfredaktor odborného časopisu o horských technologiích a horském byznysu „Informační bulletin SPLV“ musel propadnout hanbou.Sám vím ale nejlépe, v jakém stavu byly české hory po sametové revoluci a v jakém jsou – i přes dosud přetrvávající nedostatky – dnes. Víte to dobře i vy, lyžaři a čtenáři SNOW. Pouze se moc rychle zapomíná a také se velmi lehce a hodně kritizuje. Nezastírám, sám jsem sjezdil v zahraničí blízkém i dalekém kde co – jak bych ale mohl srovnávat, kdybych neznal zahraniční konkurenci. Při tom srovnávání však zůstávají české hory pro svoji malebnost, různorodost i stále se zvyšující kvalitu při cenové dostupnosti nadále i pro mě „lyžařskou prioritou“.
Právě kvalitativní technologická vybavenost českých lyžařských areálů, rozsah i úroveň ostatních doplňkových služeb za uplynulých 20 let neuvěřitelně vzrostla. Na horách vyrostlo k původním 14 lanovým drahám přes šest desítek nových lanovek, několik set nových, moderních lyžařských vleků, technický sníh je dnes na stovkách kilometrů českých sjezdovek, každý lyžař ráno doslova pochrochtává blahem na krásném „manšestru“ – po kvalitní strojové úpravě sjezdových tratí.
Vznikla zcela nová lyžařská střediska doslova na „zelené louce“, jako například krkonošská střediska Černý Důl, Mladé Buky, Rejdice kousíček od Kořenova, Petříkov v Jeseníkách či Razula v Beskydech, úžasný moderní Monínec, nečekaně a překvapivě hned kousek od dvojměstí Sedlec-Prčice, a mnohá další. Prvních dvacet českých lyžařských areálů navíc již snese opravdu bez pardonů nejpřísnější měřítka evropské konkurence. S tím souvisí i trvale obrovský zájem o české hory. To je samozřejmě báječné a výborné.
Na druhou stranu nelze přehlížet celou řadu ostatních přetrvávajících problémů a bolestí, které právě tou řadou nepříjemných maličkostí mnoho lyžařů odrazují, vyhání do zahraničí a dávají příležitost mnohde oprávněné kritice veřejnosti, ale i právě té často paušalizující mediální „nekritice“. Hovořme o nich, buďme nároční na poskytované služby, ale nebuďme prosím nekritičtí. Nemohu se ztotožnit s různými výkřiky v denním tisku jako „… raději lyžovat třikrát dráž kdekoliv v cizině než na levných, ale špatných českých horách…“ nebo „… české hory již nikdy…“ a podobně. Až moc mi to připomíná skrytou reklamu pro nejrůznější cestovky, které mají samozřejmě z prodeje zahraničních zájezdů větší byznys.
Všem čtenářům vřele doporučuji mnohem více pracovat s informacemi. V tuzemsku je kolem 300 provozovatelů lyžařských areálů a areálků a dalších cca 200 provozovatelů provozujících alespoň jeden lyžařský vlek. České hory disponují více než 1 500 lyžařskými vleky a více než 70 lanovými drahami. Zkuste si například zabodnout kružítko do mapy a udělejte si kruh s přepočteným poloměrem na vzdálenost 70–160 km od vašeho bydliště. Budete sami překvapeni, kolik lyžování se vám bude nabízet.
 Monínec. Dříve téměř zapomenutá vesnička poblíž mnohem známějšího souměstí Sedlec – Prčice, 70 km od Prahy. V posledních cca deseti letech malý lyžařský zázrak v regionu, kde je odedávna pro zimní mrazivé mikroklima vžitý název „Česká Sibiř“. Tři bílé stuhy sjezdovek svítící v zelených loukách kolem, obsluhované čtyřmi vlíčky, jsou dodnes pro lyžařský potěr ze širokého okolí bombou jako hrom. Od letoška se ale malý lyžařský zázrak mění na velký zázrak. Postarala se o to investice přesahující částku 200 mil. Kč do zbrusu nové lanové dráhy, výkonného systému technického sněhu, na středočeský (!) region sjezdové tratě v luxusní délce 1,2 km, nového hotelu, obslužného objektu, sociálního zázemí, kapacitního parkoviště atd. Za všechny české horaly Gratuluji! |
