Paní Lídě, tak se ta žena jmenovala, se udělalo nevolno, zatmělo se jí před očima, a pak ji popadl děsný vztek. Tomu se opravdu nelze divit. Voucher měla v kabelce a chvíli s ním chodila kolem bloku a čekala, že dostane nápad, jak tu celou situaci vyřešit. Inspirace nepřicházela, dech se jí úžil, zuřivostí se začala potit. V duchu klela tak, že by jí nemuseli závidět ani ostravští dlaždiči. A vnuknutí přišlo! Ještě jednou obešla blok, zhluboka se nadechla a vstoupila zpět do cestovní kanceláře. (Co se tam předtím událo, se dozvíte v předchozím dílu s názvem Pexeso).
„Já vám tady tohle nechám, to si vyzvedne slečna Julie. Rezervujte mi ve stejném termínu, tamtéž ještě jeden jednolůžkový pokoj. Zaplatím teď a voucher si vezmu hned.“
Pak šla domů a čekala, co se bude dít. Panu Z., jejímu manželovi, se nedělo nic, paní Lída byla na mrtvici nebo na prášky. Strategické plánování začalo o víkendu.
„Jel bych ještě v dubnu s kumpánama na hory.“ Zahlásil pan Z.
„Mňo.“
„Nějak jsme se v tom lednu dost nenabažili. Nějak jsme si říkali, že bysme si dali ještě jednu rundu. No v dubnu už jsou levnější permanentky…“ a tak podobně ševelil pan Z., aby to všechno zamluvil.
A paní Lída si zase myslela ty věci, co ostravští dlaždiči říkají nahlas. A pak řekla: „Budu potřebovat auto, jedu na víkend s jógou.“ Sama nad sebou se pozastavila, jak jí to lhaní jde, jak je to najednou lehké, a myslela přitom na to, že to tomu prevítovi alespoň trochu osladí.
A o tři týdny později se všichni potkali u večeře v penzionu. Kdo tropil scény? Nafackoval někdo někomu? Kdo nemluvil a jenom skřípal zubama? Jedno je jasné, pexeso může hrát jen ten, kdo ho umí.
