Tento článek vyšel v časopise SNOW 102 (březen 2017)
Rodič nervózně postávající pod sjezdovkou a počítající, jaká nálož ještě zatíží jeho peněženku, než synek či dcerka koordinovaně a hlavně samostatně dopluží až k jeho botám. Noční můra každého instruktora. Když je této mety dosaženo, už se jenom jezdí, nafoukaně řečeno automatizace a aplikace. V tomto okamžiku to většinou končí, děti-lyžaři jsou ponechány svému osudu, ať si to užijí.
No ale co když si to neužívají?
A zde přichází, tedy přijíždí moje zázračná inspirace v podobě
čtyř lyžařských profíků. Věk 8–11 let, bohaté místní
i zahraniční lyžařské zkušenosti. Typ, sklon a jakákoliv jiná
vlastnost svahu je nechávají ledově chladnými. Navrch milující rodiče,
ochotní zaplatit služby trenéra. Ideální kombinace, přesto tvrdý
oříšek. Nadšení nula; vlastně se jim ani nechtělo lyžovat.
Z předchozího trenéra odvázaní nebyli a u mě očekávali stejný
vývoj. Spletli se. Pokud jste dočetli až sem, vězte, že nebude následovat
bezbřehé bušení do prsou, nýbrž osobní, ničím nepodložený, nicméně
léty vyzkoušený návrh, nástin, jak na to. Cesta, možná.
Na začátek něco zkusím. Být zkušený kriminalista, ponořím se nejprve do
mysli v tomto případě nikoliv zločince, ale budoucích lyžařských,
lyžujících kamarádů. A že my budeme kámoši, sakra práce!
Proč je to nebaví?
Dětské myšlení je nezatížené, přímočaré a vlastně realistické. Sjedu kopec, nepadám, jedu rychle, jsem v pohodě rovná se umím lyžovat. Na to, aby člověk sám sebe bez ustání vnitřně trénoval a permanentně hodnotil povahu signálů vysílaných svým lyžařským výkonem vstříc širému světu, je třeba pořádná dávka dospělácké schopnosti dělat věci složitější, než jsou. Dítě, které cíleně piluje technické dovednosti, podle mého buď přehnaně touží po pochvale, nebo musí, protože je v „repre“. Patří sem i fenomén „dělej obloučky!“, specialita předškolních lyžařů a jejich ambiciózních rodičů. Rozumějte, je dobré dělat oblouky, ale je špatné předpokládat, že je malé dítě bude dělat, když není kolem čeho a proč. Ve stínu těchto skutečností, je představa x tréninkových jízd na té samé sjezdovce nudnou utopií. Meta byla dosažena už tím, že inkriminovaný kopec sjedu, a to rychle. Tento stav nezmění ani přítomnost trenéra se vším tím vysvětlováním a cvičením. Meta tedy byla dosažena a co teď? Ledaže bychom…
…změnili podmínky
Komunikační, svahové, sněhové a vůbec. Třeba nastolíme koordinovanou
demokracii. U dětí, které již chápou pohyb ručiček po ciferníku,
zavedeme pravidlo čtvrthodiny. Každou čtvrthodinu si odhlasujeme, jestli nás
to, co děláme baví: jestli ne, budeme prostě dělat něco jiného,
případně se na lyžování pro dnes vykašleme (nevykašleme, ale to víte
jen vy a já).
Je-li možnost, měníme kopec, třeba jen vyjedeme ze sjezdovky na louku nebo
mezi stromky, stačí jen přeskočit hranu sjezdovky nebo uspořádat výlet po
lesní cestě. Prostě cokoliv, co je na hony vzdáleno broušení té samé
sjezdovky pořád dokola.
…udělali to trochu jinak
Jde nám hlavně o zábavu, víme, ale občas je fajn něco potrénovat,
i když to hned nemusíme vytrubovat po okolních kopcích. Třeba se nám
nezdá postavení nohou, vezmeme gumu za tímto účelem ráno vytaženou
z tepláků a zavážeme kolem kolen. Příliš u sebe – guma padá,
příliš od sebe, každé jinam – nemožné.
Ten samý kopec chvíli poté – jízda na gumě ve dvojici, ideální na
zahájení oblouku a hranění. Volba stopy, střídání poloměrů oblouku,
řečeno po našem, čtyři lyžníci vlají za sebou na laně, ideálně na
dvou lanech – každé v jedné ruce. Za předpokladu, že ten první ví, co
dělá, je to perfektní cvičení s bonusem ve formě vesmírné centrifugy
pro posledního na laně. Bilance po hodině „tréninku“ – spousta nových
zážitků, vysmátá nálada, potrénováno, a to jsme měli jen gumu a kus
lana. Co by se dalo teprve zažít s nafukovacím krokodýlem…
…zkusili něco nového
Lyžování není jen lyžování. Zní to divně, ale je to tak. V každém
skiareálu najdeme alespoň zárodek funparku, základy freestylu zvládne
každý. Můžeme vyzkoušet jízdu pozadu, přejet pár boxů, malý skok.
Větší areály mají měřené slalomové tratě, kde můžeme potrénovat
základy jízdy v brankách. Spousta zábavy se užije při trénování
startu. Víte, kolik utáhnete za sebou lyžařů při nácviku bruslení? Když
zajedeme ještě dál, třeba tamhle do lesa, nejenom, že potkáme jezevce, ale
vyzkoušíme i jízdu v hlubokém sněhu nebo boulích.
Můžeme jít ještě dál a vypůjčit třeba telemarkové vybavení. Cokoliv,
co urve body v neprospěch všech těch placatých zářících věcí, se
počítá.
…přidali zábavu
Zkrátka není to jen striktně o výkonech na svahu, ale i o tom všem, co děláme kolem. Podjíždíme si pod nohama ve frontě na lanovku, jedeme pozadu na pomě (fuj, to se nesmí), soutěžíme, kdo vymyslí největší zimní nesmysl, pojmenováváme hory a kopce v dohledu, čicháme ke sněhu, závodíme, kdo dříve najde v lese svoje zahozené hůlky, jezdíme poslepu, vymýšlíme si přezdívky, prostě se bavíme.
Konec příběhu
My jsme si to užili a opakování je v dohledu. Skromně doufám, že
těch pár tipů bude ještě někomu k něčemu.
Tak mě tak napadá, že je toho hodně, co se dá dělat s dětmi, které už
lyžují, vlastně mnohem víc než s dětmi, které nelyžují. Minimálně
lyžovat. Pořád, dokola, do zblbnutí, všude, na všem…
