Tento článek vyšel v časopise SNOW 82 (říjen 2014)
Značka Stöckli už brzy oslaví
sedmdesátku
Nový vlastník Stöckli
Stöckli je ve světě lyží jakýmsi „malým velkým mužem“. Firemní příběh jsme v seriálu o lyžařském byznysu popisovali, takže nyní můžeme už jenom aktualizovat. V květnu totiž všechny akcie převzala rodina Kaufmannova, již přes dvacet let menšinový podílník. Teprve nyní tedy vlastně platí, že skutečně poslední rodinnou firmou v branži je Fischer.
Změna může souviset s nástupem Diega Kaufmanna (31) po předloňské smrti jeho oblíbeného otce. Nový šéf se důsledně drží v pozadí, není ani jeho fotografie, až na jeden opatrný rozhovor v rádiu jsem narazil jen na skoupá oficiální vyjádření plná standardních frází a na více méně opisující články. Takže lze čile spekulovat. Lze představit potřebu finanční injekce. Uživit dnes především lyžemi 250 zaměstnanců se švýcarskou mzdou při výrobě pouhých 50 000 párů lyží rozhodně není snadné. Právě dalším kapitálem by se dalo vysvětlit, že firma nově vstoupila do amerického skipoolu, vybavuje už 8 mužů a 13 žen včetně výrazné posily, olympijské vítězky 2010 Viktorie Rebensburg. Navzdory tomu uvádí, že závodní oddělení má k dispozici nezměněných 2,6 milionu franků… Pro lyžařský sport je to ale dobrá zpráva.
Největší osobnost stáje Stöckli posledních let, rekordmanka Tina
Maze
Dobrá změna?
Ve švýcarských ohlasech převládá spokojenost, že vlastnictví i výroba zůstaly „doma“, objevuje se ale také obava, zda tento krok nebude počátkem konce Stöckli Swiss Sports AG jako firmy ryze švýcarské a nezávislé. Případně jak si noví „nelyžaři“ v tak specifickém podnikání povedou. Diego Kaufmann nyní hledá zkušeného ředitele zvenčí místo Beniho Stöckliho juniora (45), šéfa od jara 2008, ten má do října firmu úplně opustit. Bez ohledu na to, že začátkem roku obdržel švýcarskou podnikatelskou cenu... Beni Stöckli senior (65) a jeho manželka Rita odcházejí ze správní rady. Záměr více než dosud se zaměřit na léto (bicykly, oblečení, doplňky) a posílit export (nyní 40 % produkce) odpovídá současné nelehké situaci lyžařské branže. Rozdílné názory na růst výroby a vývozu mohly být velkým problémem – ještě roku 2010 Stöckli starší pro obojí v médiích příliš nehoroval.
Přidejme, že když se na jaře 2013 do správní rady dostali Eva a Diego Kaufmannovi, současně musel odejít, oficiálně „pro rozdílné názory na strategické otázky“ předseda představenstva, který se ještě ani nestačil pořádně rozkoukat. Také zmínky u nutnosti zlepšit ziskovost naznačují, že naprostá idylka v kancelářích vedení zřejmě nepanovala.
Spojení se Švýcarskem
a kvalitou jím prezentovanou
je nejviditelnější aspekt značky.
Obavy Švýcarů o švýcarský image lze chápat. Zatím ale firma zdůrazňuje vědomí hodnoty „Swiss made“ a slibuje, že výrobu stěhovat do levnějších zemí nehodlá. Dodejme, že ani „nesympatický“ vlastník v podobě zahraničního koncernu nemusí znamenat úpadek kvality nebo image. Atomic se přece svých nejslavnějších let dočkal od poloviny 90. let pod Amerem, Head rozkvetl pod Eliaschem, americký multigigant Jarden nezahubil K2 ani Völkl.
Stöckli má nesporně skvělou pověst lyžařského „Swiss army knife“, po vítězstvích Tiny Maze a skicrossařů také lesk lyží vítězných. Bez nějakého reklamního podtónu si snad každý sjezdující fajnšmekr může jen přát, aby to platilo i nadále.
Franz Völkl v lyžařském nebi
V krásném věku těsně nedožitých 88. narozenin zemřel v červenci Franz Völkl. V lyžařské dynastii vlastně třetí a Franz junior. Předposlední z velkých jmen, pod nimiž přední firmy branže prodělaly úžasný vzestup a rozkvět 60. a 70. let a pády dvou dalších dekád. Příběhem i geografickou blízkostí ho můžeme přiřadit ke kvartetu rakouských velikánů Kästle, Kneissl, Rohrmoser (Atomic), Arnsteiner (Blizzard). Až do druhé poloviny 60. let byla značka Vöstra (VölklStraubing), pod mladým Franzem od roku 1952, jen jednou z řady. Zlomem, u bavorsky solidní firmy naprosto nečekaným, se stala objednávka designu nových lyží u Heinze Schwaigera, mnichovského aranžéra sportovního obchodu Sport Scheck. Ano, žádné grafické studio, žádná agentura, žádná zakázka za milióny. Sportive Werbeagentur s autorskými právy byla založena až roku 1970.
Franz Völkl se svým týmem
Zebra na lyžařských svazích
Výsledkem byl šokující bíločerný topsheet se zalomenými zebřími proužky od špičky až k patce lyže. Abyste rozuměli, do té doby vládly dekory decentní a nenápadné, stačí podívat se na jen o málo starší smutně fialové Rossignoly Strato. A to v rozevláté Francii. Kdo by ausgerechnet v konzervativním Bavorsku čekal něco takového?
Uvolněnou atmosféru doby možná zebří design evokoval dobře, ale svět lyží na ni vůbec nebyl nastaven. Přesněji řečeno, svět výrobců. Design se naopak setkal s převážně nadšenými ohlasy zákazníků. Lyže se tehdy objevily i u nás a pamatuju, že jsem se do nich zamiloval na první pohled.
Důležité bylo, že nejenom dobře vypadaly, ale i fungovaly. Byly to jakési „německé Dynamicy“, robustní fošny s torzním boxem (viz foto níže).
Řez první slavnou lyží Völkl Zebra. Třídílné polyuretanové jádro
zesílené čtyřmi jasanovými lamelami, vše obalené („epoxifiberglas“)
v podobě torzního boxu. Dole a jako unikát i nahoře dělené
nešroubované kovové hrany. Výrazně zelená P-texová skluznice, růžové
bočnice (holt německý vkus...). Verze sjezd, RS. SL.
Klasické Zebry vydržely čtyři sezony. Následoval shodně žíhaný stříbrnočervený model Tiger (pozor, ještě ne Renntiger) a poté i další, stále využívající typické proužky. Také bíločervený Sapporo, v říjnu 1974 nejvýše hodnocená závodní lyže v testu amerického SKI. Coby Super Sapporo jsem ji tehdy dokonce měl a zjihle vzpomínám dodnes.
Důležité milníky
Völkl měl štěstí, že se od roku 1970 mohl opřít o logickou přízeň domácích závodníků. Straubingská rodačka Hanni Wenzel dělala mladé značce už od roku 1974 skvělou reklamu. Během let také mizela domácí konkurence: propadl se Erbacher, zlatý ve sjezdu ZOH 1960, podobně bavorský Holzner, rok 1980 nepřežil Fritzmeier. Völkl ale uměl dobře využít i chudší svazy a objevil se i v naší reprezentaci. A jako nejbližší sousedé, byť za zadrátovanou Šumavou, jsme začali záhy lyže dovážet. Také proto se u nás brzy stal jednou z nejžádoucnějších značek s bezmála kultovním statusem zejména díky Renntigerům. A další modely v tom pokračovaly. Především bomba roku 1987 – P9, podle mnohých tehdy nejlepší závodní lyže vůbec. A milovaný objekt fotografů a kameramanů, překrásná Maria Walliser, jim dělala svými výsledky a půvaby neocenitelnou reklamu. I další, ženy i muži, jako například v 90. letech navázala slavná dámská trojka Seizinger, Ertl, Gerg – což je asi stále v poměrně živé paměti.
Mezitím se zrodil terénní model Explosiv s tehdy
neslýchanými rozměry 118–94–110, spolu s Huberovým „fatboyem“
Atomic Powder Plus pravzor pozdějších freeridovek.
Málokdo ví, že Heidi Zurbriggen na šumavském Javoru byla v lednu 1997 ve Světovém poháru první, kdo použil už opravdu carvingovou obřačku. Pamatujete i P10, 20, 30 s nástupem carvingu a dál po dvou letech až k P60. Po nichž se však roku 2005 poangličtěně vrátil Racetiger, přišly freeskingové V-ski, průkopnické Supersporty, s Markerem postupně vyvíjený systém integrace Markerova vázání Motion, zajímavý koncept proměnlivé tuhosti Power Switch a další.
Těžké úspěšné roky
Kritickou první polovinu 90. let neutáhl v původním vlastnictví ani Völkl. Poměrně složité transakce dalšího období má smysl postihnout jen ve zkratce. Na rozdíl od jiných měl Franz štěstí na svého původně obchodního zástupce ve Švýcarsku Gregora Furrera. Selfmademan z chudých poměrů si časem přibral i zastoupení Marker, Raichle, Uvex, Tecnica, Descente a vypracoval se tak, že roku 1992 dokázal do Völklu nalít potřebné čtyři miliony marek, zachránit firmu před věřiteli a bankami a slíbit, že mateřskou továrnu s výrobou zachová (i když Číně částečně stejně neunikli a osekávat se muselo, například tenis a golf). Roku 1995 se spojili Furrer, bývalý ředitel velkoobchodů Metro Cleven a Tecnica jako Völkl Sports Holding AG. Na rozdíl od tolika jiných, kdo v této branži neuspěli, dokonce dokázali roku 1999 otevřít, pravda, s podporou státu i města, novou továrnu. Roku 2000 získávají Marker. Čtyři roky nato završuje Furrer svůj husarský kousek prodejem Markeru a Völklu americké K2 za 124 milionů dolarů. A roku 2007 pak Völkl spolu s K2 doputuje pod americký Jarden. Američané ale rozumně nechávají evropskou centrálu ve Švýcarsku a o firmě rozhodovat ty, kdo se vyznají a umějí. Bývalý Clevenův asistent Bronder je tedy stále presidentem skupiny Marker-Völkl.
Pamětníkům asi něco řekne jméno Art Furrer, průkopník akrobatického lyžování v Evropě a poněkud excentrický hoteliér. Bratři, jak jinak.
Image, technika, design, příběh
Völkl je značka, která dokáže vyvolávat emoce. Jeho dlouholetí koncoví zákazníci – přinejmenším u nás – patřili k nejoddanějším. Umí nabízet inovace v efektním, často neotřelém „kabátě“, umí k nim lépe než někteří podávat uvěřitelné příběhy. U nás těžila ze své tradice a po Listopadu měla štěstí na obchodnicky zdatného dlouholetého zástupce.
Jenom si starý pán na firemních stránkách, i kdyby pouze pro tu zebří jasnozřivost, jež se firmě tisíckrát vyplatila, zasloužil důstojnější zmínku než jen přetištění krátkého a suchého oficiálního nekrologu. Že by nějací mlamojové, kteří se vymkli zmíněným völklovským emocím? Nemohl třeba slavný Russi, svého času také dodavatel sloupků do novin, sepsat něco osobnějšího? Nemohla něco takového zařídit Hanni se svou významnou reklamní agenturou?
Lze říci, že turbulence nelehkých let Völkl přestál, alespoň navenek, velmi obstojně. Herr Völkl, budiž mu země lehká, mohl být spokojený muž.
