Jiná věc jsou ale tréninky. Trénink sjezdu je asi největším problémem této disciplíny. Problém organizační, bezpečnostní, sněhový, finanční. Už jenom vysněžit takovou trať v její délce a bezpečné šířce je velice nákladné. Jistě, závodní sjezdovky bývají páteřními tratěmi areálu, takže populární a využívané, a provozovateli slouží celou sezonu pro veřejnost. Ale právě proto ji chce maximálně pro ni a nebývá příliš ochoten zavírat ji pro hrstku závodníků.
Ti navíc potřebují další prvky, především ochranné sítě, a to poněkud jinak, než jak jsou příležitostně použity pro turisty. Tzv. A-sítě, které při pádu jako první snižují kinetickou energii klouzajícího či letícího lyžaře, přitom nejsou na veřejně přístupných tratích dost dobře reálné. Jsou to účelové konstrukce, složitě zavěšované pro ad hoc použití v závodním týdnu. Ponechat je průběžně by znamenalo neustálý dohled: kolikrát by se do nich nějaký turista zapletl, nemohl se dostat ven, případně si stěžoval, že se právě kvůli síti zranil? Nebyla by možná úprava trati v plné šířce, omezovaly by za- a dosněžování.
Lze si je představit snad jen na trati výlučně určené pro celosezonní trénink závodníků. Mimochodem to, po čem marně už několik let volá i rakouský svaz. Že by nyní byla taková o něco blíž?
Při běžném tréninku se tak používají B-sítě. V „plné palbě“ při závodech jen součást třístupňového zabezpečení, zde zkrátka musejí posloužit bez „áček“.
Je to nedostatečné? Jak kdy a kde. Není to dokonalé, ale dosud se to bralo jako realisticky přiměřené.
Změní se nyní náhled? Bude se tlačit na tréninkový standard vyšší?
Pro disciplinu sjezd je to nanejvýš nepříjemné. Je dlouhodobě v krizi, čistokrevných sjezdařů, jakými byl i zesnulý Poisson, už je pomálu. Mnohem atraktivnějším se jeví slalom, pro diváka na sledování a nejspíš i pro mladého závodníka na trénink. Sjezd postrádá velké inspirativní osobnosti, jakými byli Schranz, Killy, Rusi, Klammer, Zurbriggen, Eberharter, Maier, Miller, Cuche. Poslední velkou hvězdou byl končící Svindal. Šanci měli Feuz, Innerhofer, Janka, ale zdraví je zrazovalo. Doby, kdy, jak vzpomínal Weirather, „jsme všichni chtěli být jako Klammer, jezdit cikcak nás nezajímalo“ jsou dávno pryč.
Jestliže se kvůli Poissonově tragédii dál vyšroubují požadavky na bezpečnost, kdo je zaplatí? Kdo ještě bude ochoten pronajímat trať k tréninku? Bude před každým jezdit právník uzavírat pečlivě ošetřenou smlouvu?
FIS prosazuje dvoukolové sjezdy. Měly by až na nejvyšší úrovni fungovat vedle ponechaných velkých klasiků. Je to pro oživení discipliny určitě dobře. Méně náročný závod s převýšením už od 350 m by umožnil zvýšit dosud velmi omezený počet homologovaných tratí a vrátit sjezd trochu ke kořenům z dob, kdy se jezdíval v kdejakém lesním průseku. Po spoustě let i my máme takto homologovanou špindlerovskou Červenou.
Jaké ale budou bezpečnostní standardy na těchto „malých“ tratích? Budou vůbec mít nárok se do nich vejít? A co když se na nich při skromnějším zabezpečení stane nějaký smrťák? Bude někdo stát o takové riziko?
Jestli se z Poissonovy smrti stane zhysterizovaná honba za vyšším bezpečím – a současný život kolem nás varuje, že by to nastat mohlo – může to vážně poznamenat budoucnost sjezdu.
Doufejme, že převládne zdravý rozum a střízlivost. Když si současně lidé za drahé peníze kupují adrenalinové zážitky a nadšeně sledují různé riskantní aktivity, mohli bychom snad i nadále žít s realistickým vědomím, že dobrovolné riziko, nebezpečí a občasné následky k alespoň trochu svobodným životům patří.
