My jsme v druhé polovině března 2017 zamířili do švýcarského kantonu Uri na Urner Haute Route. Ta je někdy označována jako „moderní klasika“ a vede z Andermattu do Engelbergu. Oproti „staré klasice“, nejstarší Haute Route z Chamonix do Zermattu, má jednu velkou výhodu, a to větší pohodu plynoucí z toho, že ji nechodí jí tolik lidí. Užijete si zde osamělost hor a divoká ledovcová panoramata, uklidňující výhledy i razantní sjezdy.


0. den: Prašanové plány

Po příjemně prospané noci v rychlíku Praha–Zürich přestupuji na švýcarský vlak, které mě doveze do Andermattu. Část cesty se svezu i legendárním Ledovcovým expresem. Jeho panoramatické vagony poskytují úchvatné výhledy na alpská údolí i vrcholy. Tedy obvykle, ale dnes ne. Dnes totiž po týdnu pěkného počasí přišel déšť a sníh. Naštěstí zítra má opět aspoň trochu svítit slunce. Těšíme se na prašan. Který nahoře určitě padá, když dole je tak sychravo.

Večer se naše natěšená skialpinistická skupinka schází ve vytopené jídelně útulného hostelu Sust Lodge s horským vůdcem. Markus Wey je pro naši cestu jeden z nejpovolanějších. Je to nejdéle působící horský vůdce v Andermattu a technický ředitel Mammut Alpine School. V Andermattu žije a působí již od roku 1983. Patří k menšině nadšenců, kteří se guidováním živí na 100 % (např. v Andermattu jsou to pouze 4 z 25 vůdců UIAGM.) U druhého stolu sedí ještě jedna skupinka freeriderů. Po vynikajícím rösti servírovaném přímo paní domácí sedíme a plánujeme túru.

Markus popisuje, co nás čeká, a slibuje cestu zemí nepoznanou, opuštěnými horami s velehorskými scenériemi. A co je krásnější než najít si tu svou lajnu v čistém bílém svahu?

Na zítřek se očekává značné lavinové nebezpečí, tedy stupeň 3, kvůli vysokým teplotám v nižších polohách a kvůli čerstvému sněhu nad 2 200 m. Nám to však nevadí, protože první etapa lze vést tak, že se vyhneme nebezpečným svahům. Vychází se z nedalekého Realpu a stoupá se více jak 1 000 výškových metrů na vrchol Schafberg (2 591 m). Z něj krátkým sjezdem k chatě Albert Heim Hütte (tj. cca 1 000 m nahoru a čistý čas chůze bez pauz asi 3 hodiny).

Druhá etapa pak začíná krátkým sjezdem a 500m výšlapem na sedlo Winterlücke a ještě asi 200 m na vrchol Lochberg (3 074 m). Odtud následuje první úchvatný dlouhý sjezd k přehradě Gescheneralpsee ve výšce 1 800 m. Opět nasadit pásy a po dně uzavřeného tichého údolí pod příkrými srázy nahoru k chatě Chelenalphüte. Zde nečekejte velký komfort, v zimě zde není chatár ani tekoucí voda. Takže roztopit sníh a sami si uvařit. Tj. celkem 1 300 m nahoru, 1 600 m dolů, chůze nahoru bez pauz asi 4 hodiny.

Třetí etapa začíná strmou pasáží nahoru k Brunnenfirnu. Zde se ráno na zmrzlém firnu mohou hodit haršajsny. Případný pád by se zde těžko brzdil. Po ledovci dál nahoru do sedla Sustenlimi (3 080 m) a pak ještě dál nahoru dalších 400 m na vrchol Sustenhorn (3 502 m). Délka výstupu i nadmořská výška zde dají zabrat. Závěrem etapy je zasloužený dlooouhý sjezd až na Steingletcher (1 860 m) pod Sustenpass. Na zdejších severních svazích se obvykle dlouho drží prachový sníh. Odměnou za náročný den je pohodlí Steinlodge, kde je dokonce i teplá sprcha! A zase statistika: 1 150 m nahoru, 1 650 m dolů, chůze bez pauz asi 4 hodiny.)

Čtvrtá část cesty opět začíná strmým stoupáním. Unavené nohy již pocítí námahu předchozích dní. Stoupá se až k vrcholu Finffingerstoeck (2 993 m), odkud se sjíždí k Sustlihütte (2 257 m). V číslech: 1300m nahoru, 900m dolů, chůze bez pauz asi 4 hodiny.

Poslední etapa pak vede přes Grassengrat k vrcholu Grassen (2 946 m) a korunuje celou cestu závěrečným sjezdem snů, který překonává téměř 2 km výškového rozdílu až k Engelbergu. Tj. 700 m nahoru, 1 800 m dolů, chůze bez pauz asi 2 hodiny.)

Takový je plán cesty. Ale vše bude záviset na podmínkách. Již při třetím lavinovém stupni je tato túra na pováženou. Jsme si vědomi, že předpověď počasí je krom prvních dvou dní poměrně nejistá. Po cestě jsou sice i únikové varianty, které umožňují ukončit túru dříve sjezdem do některého z postranních údolí. Ale strmým pasážím, nebezpečným při nepříznivé lavinové situaci, se úplně vyhnout nelze. Dopíjíme pivo a plni očekávání uléháme ke spánku.


1. den: Prašan v nedohlednu – zkusíme to výš

Den začíná mlhavým ránem. Je teplo a podmínky vyloženě jarní. Konečně na lyžích! I když dnes se mnoho dolů nesvezeme. Slunko postupně vyhrává souboj s mraky. A námaha z výstupu je tak kompenzována krásnými panoramaty. Cesta stoupá v blízkosti silnice směr Furkapass. Ta je v zimě zavřená a auta sedlo překonávají na vlacích železničním tunelem. Od silnice se odkláníme doprava za prastarým alpským hotelem Galenstock, kde se v roce 1964 proháněl i James Bond. V létě tu bývá pěkně rušno, ale teď je hotel zavřený a je tu klid. Dáváme si tedy jen čaj z vlastních zásob. V okolí hotelu je ještě několik dalších staveb, které budí dojem starých alpských stavení. Až z blízka však poznáváme klam – jedná se o šikovně zamaskované vojenské pevnosti. Na slunci je teplo, ale se stoupající výškou se kvalita sněhu výrazně zlepšuje. Prašan bude! V prudších částech okolních svahů se uvolňují lavinky volného sněhu. Volíme defenzivní variantu po hřebínku k vrcholu Schafberg (2 591 m). Pak už je to kousek k Albert Heim Hütte. Útulná chata sedí na skalním ostrohu s nádherným výhledem.


2. den: Konečně prašan, ale i zklamání

Mrazivým jasným ránem vyrážíme do prašanu na svahy nad chatou. Za dopoledne stihneme vystoupit na Chli Bielenhorn (2 940 m) a projít údolím Tiefengletscheru pod majestátným Galenstockem. Sníh ve sjezdech – jak jinak než prašan! S výjimkou pár míst udusaných větrem. Odpoledne dochází na chatu druhá část naší skupiny. Nicméně jen proto, aby s námi zase sjeli zpět do Realpu.

Definitivně totiž padlo tušené nepříjemné rozhodnutí: haute route musíme protentokrát vzdát a vymyslet alternativní program. Předpověď počasí a lavinová situace se totiž nezlepšila. Zítra má být ještě pěkně, ale svahy na trase následující etapy nejsou teď bezpečné. A navíc pozítří má přijít fronta a další sněžení. S lítostí se naposledy ohlížíme vytouženým směrem a pak už na to nemyslíme a užíváme si sjezd zpět do údolí k Andermattu. Čím níže, tím těžší vlhký sníh, dole vládne jaro.


3. den: Trochu prašanu jsme zase našli

Po noci na naší již trochu domácké Sust Lodge v Hospentalu vyjíždíme prvním ranním vlakem na Oberalppass (2 044 m). Kus před sedlem jsou z vlaku vidět zbytky velké laviny, která spadla před dvěma týdny a dojela až ke kolejím. Dole v údolích se válí mraky jak pára v kotli, ale tady nahoře je jen slabá vysoká oblačnost, skrz kterou svítí slunce. Přesto je mrazivo. Jdeme nahoru na Pazolastock (2 740 m). Místy je sníh umrzlý tak, že k výstupu potřebujeme haršajsny. Vrcholovým výhledem se dlouho nekocháme, protože tu fičí silný studený vichr. Sníh při sjezdu je zpočátku tvrdý a ubitý větrem. Ale jak se dostáváme níž do závětří, objevuje se opět i prašan. Sjíždíme jihovýchodním svahem do údolí k místu zvanému Plidutscha (asi 2 100 m). Tam opět nasazujeme pásy a pozvolna stoupáme k chatě Maighelshütte (2 314 m). Po cestě míjíme vodopád (či teď ledopád) vytékající z jezera Tomasee, které je pramenem Rýna. Okolí Andermattu je vlastně jakousi střechou Švýcarských Alp, neboť v jeho okolí pramení dvě velké řeky a jejich vody se tu rozbíhají na dvě strany: Rýn na východ a Rhona na západ. Vítá nás usměvavý manželský pár starých horalů, kteří tuto krásnou chatu provozují již léta. Svačíme u kamen v útulné jídelně. Část výpravy toto pohodlí zláká a již tu zůstávají. Ale tři ještě vyrážíme na místní Hausberg - hřbet čnějící přímo nad chatou – Piz Cavradi (2 614 m). Dolů sjíždíme za posledních paprsků slunce a těšíme se na večeři. Na chatě jsme dnes sami, a tak večer probíhá ve velmi příjemné rodinné atmosféře naší malé skupiny a chatařů. Víno, vyprávění a vzpomínky…


4. den: Prašanu víc než dost

Fronta skutečně přišla. V noci napadlo hodně sněhu a dál chumelí. Viditelnost malá, lavinové nebezpečí velké. Ale Markus má plán i pro takto nepříznivé podmínky. Vydáváme se na Badus (2 928 m). Zde lze zvolit od chaty cestu, která se vyhne strmým svahům. Tedy pokud s sebou máte někoho jako Marka, který tu zná každý kámen a dokáže tu cestu najít i za minimální viditelnosti. Otáčíme se kus pod vrcholem, neboť zde se sklon svahu zvyšuje. A s ním i riziko, že se až půlmetrová vrstva čerstvého prašanu uvolní a vytvoří lavinu. Sjíždíme zpět na chatu podél našich výstupových stop. Báječný pocit z plavby prašanem narušuje snad jen pocit špatné rovnováhy kvůli difúznímu světlu, které komplikuje odhad sklonu svahu.

Jak si tak užívám plavbu, jak mě široké lyže pěkně nesou ve sněhových vlnách. Tak najednou ztrácím půdu (či spíš sníh) pod nohama. Ale jen na chvíli. Vzápětí se naopak sníh zvedá strmě proti špičkám mých lyží. Tentokrát se kolena marně snaží tuto nerovnost vyrovnat. Tahle vlna je moc velká a nečekaně mě vyhazuje do nepříjemného kotrmelce. Naštěstí s měkkým dopadem do čerstvých bílých peřin. Už když se hrabu z té bílé hromady, vzpomenu si, že při cestě nahoru jsme hned na začátku přecházeli jakýsi hluboký příkop. Asi koryto potoka. Říkal jsem si, že si na něj při sjezdu musím dát pozor. Jenže v mlze jsem si vůbec neuvědomil, že už jsme tak nízko. A difuzní světlo dokázalo i tuhle výraznou terénní rýhu naprosto skrýt. Brzy jsme zpět na chatě, která je tentokrát skoro plná. Krom pár skialpinistů je zde velká skupina vojáků na zimním výcviku.


5. den: Prašanu opravdu přespříliš

Přes noc přišly další přívaly sněhu. A sněží stále dál. Lavinové nebezpečí už je velké a místy i velmi velké (stupeň 4 až 5). Přes Oberalppass kvůli nebezpečí lavin dokonce ani nejezdí vlaky. Jít se nikam nedá. Už vůbec ne na plánovaný přechod údolím Val Maighels do sedla 2 421 m a pak dlouhým sjezdem údolím Unteralp až zpět do Andermattu, na který jsme se těšily.

Přestat sněžit má až navečer, takže podmínky se spíš ještě zhorší a ani zítra nepůjde nikam vyrazit. Nakonec naplánujeme společně s vůdcem vojenské skupiny společný ústup co nejdefenzivnější trasou zpět dolů do údolí do vesnice Tschamut (1 640 m). Vpředu vybírá trasu a těžce razí cestu hlubokým sněhem dvojice horských vůdců (Markus a jeho vojenský kolega). Dolů do údolí se pomalu sune dlouhá linie lidí s 30-50metrovými bezpečnostními rozestupy, takže se v husté chumelenici sotva vidíme. Když je prašan nad kolena, tak to ani dolů moc nejede. A tam kde by to jelo, by to asi ujelo … a to by byla jízda, kterou by si nikdo nepřál.


Když už jsme u zasněžené silnice na Oberalppass, pozorujeme lavinu, jak se uvolnila ve svahu Pazolastocku a přejela dole i přes naši stopu. Nic extrémního, ale jsme rádi, že už tam nikdo z nás není. Nicméně ještě nejsme zcela v bezpečí, ještě nás čekají poslední kilometry po zavřené silnici a ve svahu nad ní už jsou vidět také vysypané sesuvy. Udržujeme rozestupy a jedno nebezpečné místo překonáváme po jednom. Konečně jsme všichni šťastně v bezpečí v Tschamutu. Odtud je to za normálních okolností asi půl hodiny vlakem do Andermattu. Vzdušnou čarou je to pouhých 9 a po silnici asi 16 km. Jenže v cestě je Oberalppass, který je kvůli extrémním podmínkám dočasně zavřený i pro vlaky.

Takže nezbývá než to do Andermattu objet přes Chur a Schwyz. To znamená nějakých 250 km! Tedy trasu 16x delší. Inu i to k horám patří. Alespoň si opět uvědomujeme, jak byla dříve sousední údolí od sebe odříznutá a vlastně vzdálená. Následující den se loučím s Andermattem zasypaným prašanem. Prašan je sen každého skialpinisty a freeridera. Nicméně všeho moc škodí. Teprve za několik dní se sněhová pokrývka opět více stabilizuje. A skiaplinisté do ní opět i v okolí Andermattu narýsují krásné nové lajny.



Tipy pro Urner Haute Route

Zkušenosti: Na haute route by měli vyrážet skialpinisté, kteří již mají nějaké zkušenosti, nedělají jim problém otočky při stoupání strmým svahem a jsou schopni sjíždět svahy prudší než 30° i za horších sněhových podmínek.

Vybavení: Nezbytností pro tuto túru je vedle lavinové výbavy (minimálně vyhledávač, sonda a lopata) také výbava ledovcová – lano a úvazek, mačky, cepín, ledovcové šrouby, karabiny, prusíky a smyce. Samozřejmostí je mapa a kompas. Při balení mějte na paměti, že v dlouhých stoupáních se pronese každý gram.

Roční období: Jako ideální se uvádí březen až duben, ale vše závisí na aktuálních podmínkách.

Počasí: Při zhoršení podmínek zvažte návrat nebo zkrácení trasy.

Lavinové nebezpečí: Přečtěte si aktuální lavinový bulletin SLF. Strmé sjezdy a výstupy mohou být na pováženou už při 3. stupni lavinového nebezpečí. Problémem mohou být i strmé svahy nad vámi.

Horský vůdce: Se znalostí místních podmínek může být velkou výhodou, např. při zhoršení podmínek a nutnosti hledání cesty či variant. Na ledovci to platí dvojnásob.

Cesta do Andermattu: autem či vlakem