Z Pece za svobodou: lyžařští emigranti po roce 1968

Srpnový mráz z Kremlu

Před padesáti lety, 21.srpna 1968, vstoupila na území Československa vojska Varšavské smlouvy (vyjma Rumunů, kteří se odmítli na okupaci podílet) a pásy sovětských tanků tak rozdrtily ambice tzv. Pražského jara a směřování naší země k demokracii. Tato sovětská okupace zapříčinila hluboké společenské změny a dotkla se výrazně i sportu, a pro kterou bylo uvolnění koncem 60. let ohromnou inspirací a po dlouhé době i možností vycestovat do Alp. Za svobodou, po srpnovém vpádu vojsk, mířily desítky našich lyžařů a horských záchranářů. Na západ emigrovalo v období od roku 1968 až 1989 přes 150 tisíc Čechoslováků (v prvních dvou letech okolo 70 tis.). Někteří se nemohli smířit s nástupem komunistických praktik a rozpínajícího se sovětského impéria, jiní utíkali za novými možnostmi ve sportu – pro ně byly nové domovy místem sportovní seberealizace, kde nové tréninkové možnosti a vybavení světových značek přinášely lepší výkonnost i radost z lyžování. Šedesátá léta v západní Evropě patřily k době plné elánu, volnosti a zároveň bouřlivého rozvoje alpského lyžování…

Nový vítr v 60. letech

Členové z horské služby vyjížděli na první cesty na západ od Šumavy od poloviny 60. let, aby od svých kolegů získávali nové zkušenosti v záchraně v horách a v lavinové prevenci. V celé západní Evropě symbolizují 60. léta uvolnění a nové možnosti způsobené ekonomickým růstem. Nové kontakty, nové lyžařské vybavení a vysněné alpské terény otevřely celé generaci našich lyžařů a horských záchranářů oči. Horská služba v Československu byla na nejvyšší úrovni ve východní Evropě, zásluhou Jaroslava Mikoláše a Miloše Vrby se oba zástupci HS ČSSR v roce 1966 zúčastnili jako pozorovatelé zasedání IKAR v Ga-Pa⁽²¹⁾. V roce 1967 získala Krkonošská HS první sněžné skútry ze Západu. Díky vysoké úrovni lavinové služby a osobní iniciativě Miloše Vrby, dobrovolného člena HS v Peci pod Sněžkou a v Evropě uznávaného lavinového specialisty, byla HS ČSSR 21. 6. 1968⁽¹⁹⁾ přijata do Mezinárodní federace záchranných služeb IKAR na zasedání na chatě Monzino pod Mont Blankem ⁽²¹⁾. Především druhá polovina 60.let přinesla uvolnění v cestování na Západ a také v působení našich lyžařů na mezinárodní scéně, kteří se vydávali na alpské svahy do Francie do Val d´Isére na Kriterium prvního sněhu, do Itálie do Cervinie na Kilometro Lanciato a do Švýcarska, kam se závodníci se svojí výbavou vydávali vlakem s mnoha přestupy. Po Zimních olympijských hrách v Grenoblu se lyžařská veřejnost opájela zlatem a stříbrem Jiřího Rašky, Hry přinesly propagaci sjezdového lyžování a nové trendy - tzv. francouzský stylem se začalo jezdit i na našich horách. Českoslovenští zástupci, vedle jugoslávské delegace, se jako jediní z východního bloku vydali na 8. Konferenci Interski v Aspenu, odkud přivezli mnoho nových trendů ve výcviku mládeže a tréninkových přístupů. V červenci 1968 se v Cervinii zúčastnili 4 čeští sjezdaři 5. ročníku Kilometro lanciato (letmý kilometr), Radim Koloušek se umístil na 7. místě, dosáhl rychlosti 167,4 km/h a postoupil do finále (to se však pro špatné počasí již neuskutečnilo)⁽⁹⁾.

První sněžný skútr v Krkonoších, který se objevil v roce 1967, – typ Evinrude Skeeter 67 (dnes Bombardier USA) se záchranářem L. Krupičkou a jeho dcerou před Luční boudou v zimě 1968

Poslední roky Májového závodu

Rok 1968 byl i posledním rokem, kdy se jel v Peci pod Sněžkou na strmých svazích Studniční hory slavný Májový závod, po roce 1945 přejmenovaný na Závod osvobození (více o historii Májového závodu v doplněném článku). Díky pamětníkům se podařilo dohledat, že poslední dva ročníky se jely v květnu 1967 a 1968 (tři předchozí roky se závod pro nedostatek sněhu nejel) jako mistrovský závod ČR v obřím slalomu a jako kvalifikace do celostátní první sjezdařské ligy smíšených družstev, soutěže deseti smíšených oddílových družstev⁽⁸⁾. Nadšení organizátoři z lyžařského oddílu Lokomotivy Trutnov museli v roce 1967 kvůli nesouvislé sněhové pokrývce pospojovat sněžná pole sněhovými chodníčky, aby se závod mohl vůbec uskutečnit (). Těchto dvou posledních ročníků se účastnila řada závodníků, pro které byl tento nejnáročnější český závod mezníkem v jejich životě. Večer před závodem na Luční boudě, kde závodníci spali (tedy spíše nespali), je plný nezapomenutelných historek. Přestože v roce 1967 ještě nad ránem, v den Májového závodu, bušil do bubnu v baru na Luční boudě reprezentant Radim Koloušek (účastník na ZOH v Innsbrucku v roce 1964 a v roce 1965 vítěz v závodě Kilometro lanciato, kdy dosáhl rychlosti 171,591 km/hod.⁽⁴⁾, závod na svazích Studniční hory vyhrál. Organizátoři se později ještě pokusili přesunout lyžařské závody na okresní úrovni na Modrý důl, na jižní svahy Studniční hory, poslední závod ale v roce 1975 počátkem května přerušila bouřka a přívaly deště.

Příchod Pražského jara do horské služby

Během Pražského jara došlo i ke zrušení cenzury tisku, který byl po dvě desetiletí pod neoblomnou kontrolou komunistů. Zakladatelé Horské bezpečnostní a záchranné služby v Peci pod Sněžkou, která byla založena v roce 1945, Karel Brabec, Jaroslav Kácovský a Josef Šourek a Josef Burda z Janských Lázní napsali v březnu dopis s výzvou „Více demokracie do krkonošské Horské služby“ a text otiskli, díky uvolněné cenzuře, v novinách⁽¹³⁾. Výhrady směřovaly proti autoritativnímu vedení Horské služby na ÚV ČSTV, pod který služba spadala. Většina horskoslužebníků v Peci mezi sympatizanty s komunisty nepatřila, jejich diskuze s příznivci KSČ byly často velmi bouřlivé a někdy končily různými výstřelkami na hraně zákona. Náčelník HS Krkonoše Otokar Štětka, který členem KSČ být musel, neúnavně zahlazoval u vedení na ÚV ČSTV průšvihy a verbální výpady svých členů proti místním horlivým komunistům⁽¹⁴⁾.

Od skautů k horské službě – a do uranových dolů

Signatáři Výzvy byli po srpnových událostech na základě politického rozhodnutí vyloučeni z řad horských záchranářů, snaha o jejich rehabilitaci na konci roku 1968 skončila neúspěchem⁽²⁰⁾. Zde nelze nevzpomenout aktivní odpor jednoho ze signatářů Výzvy a jednoho ze zakladatelů HS v Peci Karla Brabce (nar. 1918), příkladného skauta a člena Foglarova oddílu. Brabec byl na základě vykonstruovaného udání peckých spoluobčanů v roce 1949 zatčen a v lednu 1950 internován spolu s dalšími dvěma kolegy z nově založené HS v Peci – Josefem Bursíkem a Václavem Prokopem na dva roky v táboře nucených prací v uranových dolech v Příbrami. Podařilo se mu však uprchnout a připravoval útěk i pro své dva kamarády. Skrýval se po republice a podařilo se mu dostat přes hranici do Vídně riskantním přeplutím Dunaje mezi Děvínem a Bratislavou. Od té doby aktivně bojoval proti komunistickému režimu a spolupracoval s americkou rozvědkou CIC, přes hranice převáděl pronásledované osoby, „přenášel“ letáky a vybavení⁽¹⁵⁾. Byl však na Vánoce 1951 dopaden v Bratislavě při distribuci protistalinis­tických letáků a při výslechu brutálně mučen. Následně byl odsouzen na 17 let nejtěžšího kriminálu v Příbrami, na dole Nikolaj, kde byl několikrát těžce zraněn a ošetřován na následky nelidského zacházení. Propuštěn byl na amnestii v roce 1960. Díky svým riskantním přechodům Dunaje v gumovém skafandru pilotů US Army, kterých učinil 20 oběma směry, byl přezdíván jako Žabí muž, Král Dunaje nebo jako Plaváček^{(10, 11)}. Karla Brabce provázely po srpnu 1968, po krátkém závanu demokratizace Pražského jara, další ústrky a pošpiňování v Rudém právu. Kamarádi z HS v Peci usilovali v roce 1968 o rehabilitaci všech zakladatelů krkonošské HS v Peci. Přestože rehabilitace zločinů obětí komunismu z 50. let již probíhaly, krátké uvolnění politických poměrů však neumožnilo ji dokončit a zakladatelé HS v Peci a signatáři výzvy museli čekat další dlouhá dvě desetiletí. V březnu 1992 byli rehabilitováni všichni členové Horské služby Krkonoše, kteří byli postiženi komunistickým režimem⁽¹²⁾. Dva Brabcovi kamarádi, členové horské služby v Peci – Josef Bursík a Václav Prokop – zemřeli na následky ozáření v uranových dolech a rehabilitace se nedožili.

Zájezd horskoslužebníků z Pece do Rakouska, Švýcarska a Itálie v říjnu 1968

Z Pece do Davosu

Davos se před 50 lety stal místem, které bylo symbolicky spojené s Pecí pod Sněžkou. V říjnu roku 1968 tam vyrazila při své cestě do Rakouska, Švýcarska a Itálie parta členů Horské služby z Pece pod Sněžkou, mezi nimi Bohouš a Herbert Bergerovi, Jožka Šuran, Ervin Krpata, Standa Paulů, Láďa Urban a další. V té době již v Davosu působila krátce rodina Příhodových, českých emigrantů z Pece, se kterými se Pecáci setkali a v okolí Davosu podnikli několik túr. Z lyžařské rodiny se v Davosu aktivně lyžování věnovala Jitka Příhodová. Po návratu do Československa ještě málokdo tušil, jaké změny ve společnosti nastanou s nástupem „normalizace“. Mnozí lyžaři se s drastickou změnou před 50 lety, kdy Československo obsadila sovětská armáda, nedokázali smířit a měli strach z dalšího vývoje. Byli na vrcholku svých sil a měli ambice lyžovat a závodit i v zahraničí. Jen z Pece pod Sněžkou odešla za svobodou desítka lyžařů z generace, pro které byl rok 1968 zlomovým ve sportovní kariéře, a emigrovali do Švýcarska, Německa, Rakouska nebo Kanady, USA či Austrálie⁽²⁾. Tehdy největším lyžařským talentem z Pece vedle Milky Kubínové – Brožové byla Alena Glásrová. Již jako 18letá v březnu 1968 získala na Skalnatém Plese mezi ženami celorepublikový titul v obřím slalomu. Byl to její první a poslední titul mistryně ČSSR, po srpnové okupaci emigrovala se svým trenérem Milošem Vavřínem z Janských Lázní do Švýcarska na závodech ve Svatém Mořici v listopadu 1968. Bohužel závodit za Švýcarsko nemohla s ohledem na tehdejší regule FIS a věnovala se výuce v lyžařské škole v Davosu. Začátky v cizině byly pro oba velmi těžké a výuka lyžování na uživení nebylo, s narozením syna počátkem 70 let její lyžařská kariera skončila.

Pohled na horské městečko Davos v nadmořské výšce 1 560 m v roce 1968 na dobové pohlednici, kterou zaslali horskoslužebníci do Pece

Ústrky a emigrace do Alp

Pro svůj nečeský původ už od raného dětství zažíval ústrky talentovaný lyžař Kurt Matz, který měl rakouskou národnost. Od roku 1948 ho vychovávala v Trutnově babička, vídeňská Češka. Přestože byl velký talent a často soutěže vyhrával, na stupně vítězů se musel postavit pod jménem jiných, bezproblémových závodníků nebo pod jménem smyšleným – jako třeba Kurt Ludvík. I s takovými ponižujícími paradoxy se vedle příkoří musel ve svém životě smířit. V roce 1963 se stal na hrách ČSLA v Banské Bystrici Mistrem Československa ve skocích na lyžích, a to jako starší dorostenec. O rok později získal titul krajského přeborníka štafetového běhu 3x5 km, kdy s P. Švenkou běžel ve štafetě jako první i jako třetí, v převlečení za svého chybějícího kolegu. Kurtu Matzovi nebylo pro jeho původ umožněno se zúčastnit soustředění reprezentace v Liberci, což těžce nesl. Díky uvolnění poměrů v polovině 60. let byl však přijat na vysokou školu a při studiích si úspěšně přivydělával v Peci jako boudař. V roce 1972 byl ale nakonec ve svých 26 letech komunistickou státní bezpečností donucen i s manželkou emigrovat do Rakouska, kde žije dodnes v Kufsteinu na rakousko-německém pomezí. Na konci 80.let se vypracoval na pozici ředitele sportovního oddělení firmy Kneissl. Ze své obchodní pozice pomáhal přes vedení Československého svazu lyžování s materiálním zajištěním čs. lyžařských reprezentantů, ale i tenistů⁽⁷⁾. Jako činovník rakouského lyžařského svazu českým kolegům pomáhal i na světovém sportovním fóru a počátkem 90.let krátce působil na Svazu lyžařů ČR jako generální sekretář. Čechorakušan Kurt Matz vždy pragmaticky poskytoval podporu a pomoc českým lyžařům a měl tak díky svým obchodním zájmům, kdy zpřístupnil našim sportovcům kvalitní nedostatkové lyžařské vybavení, podíl na úspěších Čechů ve světě⁽⁶⁾. V roce 2016 vstoupil do Síně slávy Svazu lyžování ČR⁽¹⁸⁾.

Strach z Rusů po srpnové okupaci

Po srpnové okupaci v letech 1968 a 1969 opustilo Československo přes 70 tisíc občanů⁽¹⁷⁾, pookupační uprchlíci byli přijímáni v zemích západní Evropy velmi vřele a solidárně. Čeští a slovenští emigranti mířili ve Švýcarsku především do německy a francouzsky mluvících regionů, některé odhady uvádějí až 18 tisíc emigrantů po roce 68 (přes dvě třetiny jich ve Švýcarsku dostalo politický azyl), během další vlny emigrací v 80. letech našlo ve Švýcarsku nový domov přes 10 tisíc Čechoslováků⁽³⁾. Další část emigrantů zůstala v Bavorsku, přeci jen němčina byla v Krkonoších jazykem nebyl tak vzdálený.

Normalizace zavřela hranice

V roce 1970 nastoupila tzv. normalizace, jejímž cílem byly i kádrové prověrky a potrestání tisíců těch, kteří nesouhlasili se sovětskou okupací, omezení svobody slova a dosazování „prověřených osob“, loajálních s KSČ, do funkcí. Normalizace se dotkla i sportovních odvětví, na vrcholové úrovni zpočátku nebyla tak zřejmá a na cesty na Západ se vydávali se závodníky jen režimem prověření nomenklaturní kádry, kteří měli na závodníky dohlížet a referovat bezpečnostním složkám (StB), nepohodlní trenéři a závodníci nedostali povolení vycestovat. Bafuňáři si přivlastňovali sportovní vybavení určené pro závodníky, kteří pak pracně sháněli i základní výbavu od kamarádů a kolegů, nebo byli nuceni jezdit v nevyhovujícím vybavení. Režim utahoval opasek stále více a skončilo tak období relativně bezproblémového cestování do Alp. Koncem 70. let došlo postupně k zakonzervování komunistického myšlení a návrat do šedi života v sovětském satelitu. V roce 1975 bylo Miloši Vrbovi, zarputilému nestraníkovi, zrušeno komunistickými funkcionáři členství v Mezinárodní glaciologické společnosti a po sedmi letech byl odstraněn i z postu delegáta lavinové komise v IKARu, stejný osud postihl i další jeho kolegy, kteří neprošli čistkami. Vrba se o rok později vzdal členství v HS znechucen normalizačními praktikami⁽²¹⁾. V lyžařských oddílech na nižších úrovních panovalo díky pospolité komunitě názorově otevřené prostředí a lyžaři tak „utíkali“ každý víkend na oddílové boudy v Krkonoších, které byly daleko od „probonzovaných“ měst.

Nové cesty na západ

Těm, kterým se nepodařilo opustit naši zemi v roce 1969 před uzavřením hranice, zrealizovali svůj plán až po dlouhých více než deseti letech později, v 80. letech, kdy došlo k částečnému ochabnutí normalizace a otevřela se cesta přes Jugoslávii, kam bylo možné se štěstím nebo přes známé získat devizový příslib, nebo využít organizovaného zájezdu státní cestovní kanceláře. Počátkem 80. let dospěla další generace talentovaných lyžařů, která opojná 60. léta nezažila – šedivá tvář komunismu v pohraničí, ubíjející normalizace, snad i strach, že komunisté ještě více omezí život v zemi, je vedl myšlenkami na Západ. V Peci pod Sněžkou byla pro přípravu podmínek k emigraci pověstná bouda ve Velké Úpě, která byla rekreačním zařízením Státní banky československé. Zde dělali počátkem 80. let boudaře hned 3 lyžaři – Karel Koula, Antonín Fišer a František Tichošlápek, poslední dva jmenovaní byli současně i členové horské služby. Díky zaměstnavateli, státní bance, se dostali k výjezdní doložce a devizovému příslibu (úřední povolení Státní bezpečností dávající souhlas vycestovat mimo země sovětského bloku, pokud žadatel nesplňoval politické požadavky, ve většině případů byla žádost zamítnuta) a po vycestování na Západ jeden po druhém postupně emigrovali. Je s podivem, že se to podařilo postupně v řadě dvěma jmenovaným záchranářům, než si toho komunističtí kádrováci všimli.

Poslední závan svobody pod Sněžkou

Posledním závanem větru svobody z hor pro ty, kteří do emigrace neodešli, bylo v roce 1972 a 1973 srpnové „setkání pod Sněžkou“, které organizovali členové Horské služby v Peci s lyžařským oddílem Sokol Stěžery v Obřím dole. Přijeli již tehdy zakázaní herci a umělci Petr Štěpánek, Jarda Hanzlík nebo jazzová zpěvačka Eva Olmerová. Na improvizovaném podiu ve stínu Studniční hory a Sněžky probíhaly necenzurované výstupy umělců, Hanzlík napodoboval „Káju“ a herec Petr Štěpánek recitoval již zakázané autory. Desítky návštěvníků stanovaly na louce okolo horských bud lyžařského oddílu, přes den horská služba organizovala sportovní klání – jako třeba letní „lyžařské“ závody na běžkách s brodem přes Úpu. Svými kousky zaujal záchranář Pepa Kouba, kdy skákal ze stromu na strom. Po odpoledních přednáškách o ochraně přírodě a horách, kde vystupovali pro normalizační vedení KRNAPu nepohodlní ochranáři, se upínala pozornost na večerní koncerty u ohně, hrály se písně Karla Kryla a tóny kytar utichaly až s východem slunce. Na tomto ostrůvku svobody v Obřím dole byla tak uvolněná atmosféra, že při půlnoční jízdě z Pece převrátil boudař z Milířů služebního gazíka do Úpy a pak se společně s horskoslužebníky snažili auto přes noc „uklidit“. O rok později se akce, která se ocitla v nepřízni komunistů, ještě přemístila na louky okolo boudy pod Studničnou. Tato spontánní „lyžařská“ akce v době srpnového výročí vpádu sovětských vojsk a především zakázané Krylovy písně však neunikly pozornosti všudypřítomným „ochráncům“ režimu a byla zakázána pod hrozbou vysoké pokuty pro organizátory akce.

Dva kamarádi na cestě za dobrodružstvím

Za svobodou se vydali i dva talentovaní lyžaři – Petr Kakeš a Vladimír Čechotovský. Strach z vojny, povinné dvouleté základní vojenské služby, a mizivé vyhlídky na lepší život v zanedbaném pohraničí přiměl dva kamarády z Krkonoš k naplánování útěku. Pod záminkou letního lyžařského soustředění v Alpách získali přes kamarádku v bance devizový příslib a výjezdní doložku na Západ. O záměru opustit Československou socialistickou republiku neměli potuchy ani rodiče a blízcí. Po dobře utajené přípravě oba lyžaři spolu se svojí kamarádkou ve svých 21, resp. 23 letech opustili v srpnu 1980 republiku. Petr Kakeš z Pece pod Sněžkou, syn boudaře na Vyhlídce, později hoteliéra z hotelu Hvězda, a Vladimír Čechotovský, vnuk Emmy Hanč (která díky náhodě nebyla v roce 1946 z Vrchlabí odsunuta a podařilo se jí dostat i z internačního tábora v Herlíkovicích), emigrovali do Bavorska. Ve Škodě 1000 MB, s balíky lyží a slalomových tyčí na střeše, zamířili přes Železnou Rudu do Mnichova. První svobodnou noc oslavili na břehu jezera Ammersee u obce Herrsching, kde se škodovkou zapadli. Vladimír Čechotovský na tento opojný okamžik vzpomíná: „Zaparkovali jsme částečně nedobrovolně přímo na pláži tohoto jezera, malinko jsme se s tou Petrovou starou škodovkou zahrabali. Ráno jsme se probudili, okolo nás bylo spoustu surfařů, který na nás naprosto nechápavě koukali. Speciálně na náš automobil, natřený štětkou v barvě řeznického vozu, který vypadá spíš jak UFO s lyžařskou výbavou na střeše. Naštěstí nás ti sportovci ochotně vytlačili z písku a naše odysea mohla dále pokračovat…“

Petr Kakeš se hned další sezonu v roce 1981 umístil v otevřeném mistrovství Německa na bedně a v dalších letech patřil především k průkopníkům rychlostního lyžování ve světě a účastnil se známého závodu Kilometro lanciato. V roce 1992 vytvořil český rekord v rychlostním lyžování s hodnotou 223 km/h a byl jeho držitelem po dlouhých 11 let až do roku 2013. Dnes žije v USA v Oregonu, kde má půjčovnu lyží a školu lyžování. Mezi jeho nejlepší kousky v emigraci patřil vlastní závod „fregata“, kdy se 20 borců vydalo na skijakách, gumových lyžích alias plovácích připevněných na nohy, s nimiž se závodník pohyboval pomocí dlouhých pádel, přes kanál La Manche – vítězem z dvojice odvážlivců, kteří „došli“ z Velké Británie až k francouzským břehům, byl po 9,5 hodinách Petr Kakeš, druhý byl Helmut Strohmayer, syn výrobce skijaků. Vladimír Čechotovský získal díky německým předkům, žijícím po odsunu v západním Německu, německé občanství a pas. Věnoval se úspěšně lyžování v Německu, ale též závodům na skijakách a v roce 1984 se účastnil Mistrovství světa v Rakousku. Spolu s dalšími emigranty, Jaroslavem Hrinkivem a Petrem Golou, organizoval od roku 1983 mistrovské závody emigrantů českého původu v Hintertuxu až do svého úrazu v roce 1988. „Václavského obřího slalomu“ se účastnilo neuvěřitelných 110 lyžařů, kteří opustili naši republiku.

Vladimír Čechotovský a Petr Kakeš byli propagátory netradičního „lyžařského“ sportu – závodech na skijakách. Na snímku se Vladimír Čechotovský připravuje před MS na řece Salza v Rakousku v roce 1984, hodně štěstí před závodem mu přeje výborná lyžařka (v té době též emigrantka) Martina Bergerová

Fotografie emigrantů na lyžích v Hintertuxu v zimě 1982, na snímku je Vladimír Čechotovský a Petr Kakeš s kamarády

Vrátit do ČSSR se však mohl až po listopadu 1989 tak jako další emigranti, kteří byli ve své vlasti odsouzeni k nepodmínečnému trestu za opuštění republiky a byl jim zabaven majetek. V 90.letech se mu podařilo zpět získat horskou boudu svých předků – boudu založil ve 30. letech je ho děda Bohumil Hanč, synovec v březnu 1913 tragicky zemřelého lyžaře Bohumila Hanče. Dnes se věnuje naplno rodinnému pokladu, Hančově boudě – hotelu s výbornou restaurací na Benecku. Vytvořil zde lyžařskou oázu s alpským nádechem.

Alpy snem i realitou

Dalším úspěšným rodákem z Pece je Martin Fiala⁽⁵⁾, který se dostal do emigrace též v druhé vlně v roce 1982 jako čtrnáctiletý se svými rodiči, otcem Františkem do Německa. Dnes má německé občanství a žije v Bavorsku. Talentovaný lyžař z Krkonoš v Německu pokračoval v úspěšných výsledcích a svoji karieru v alpském lyžování završil v roce 1995, jeho úspěšnými disciplínami byl hlavně sjezd a kombinace. Na mistrovství světa v roce 1991 dosáhl 14. místa v kombinaci a 18. místo ve sjezdu. O dva roky později na Světovém poháru v roce 1993 se umístil na 15. místě v kombinaci a na 20. místě ve sjezdu. Po aktivních letech v alpských disciplínách působil až do roku 2010 ve skicrossu, kde se mu podařilo prosadit tento nový a divácky atraktivní sport na ZOH ve Vancouveru a tamtéž 31. místem završil svoji závodní karieru. Od roku 2003 až 2008 byl viceprezidentem Bavorské lyžařské asociace BSV, nyní je ředitelem Světového poháru ve skicrossu na FISu⁽⁵⁾. Do Švýcarska zamířil ve svých 39 letech v roce 1982 i František Tichošlápek, výborný lyžař, který byl do svého odchodu asistentem trenéra Antonína Mezery tréninkového centra mládeže v Peci pod Sněžkou a TJ Slovan Pec, a také další člen horské služby z Pece. Usadil se nedaleko Davosu, v městečku Grüsch, poblíž Landquartu v blízkosti rakouské hranice, kde dlouho žil v karavanu a věnoval se sportu. V emigraci žil až do roku 1999.

Z Krkonoš za oceán

V druhé vlně emigrace z Československa v 80. letech, ať již nově „otevřenou“ cestou přes Jugoslávii, kam bylo možné získat na počátku 80. let jednodušeji devizový příslib, nebo do zámoří se zájezdem cestovní kanceláře na Kubu, opustili Krkonoše dva členové horské služby. Vášnivý lyžař Tomáš Mezera, který byl velkým milovníkem rychlých aut, se vydal z Jugoslávie přes Rakousko do Austrálie, kde se usadil a splnil si sen – závodil v rychlostních závodech automobilů ve Formuli 3 a Formuli Racing a obsadil v roce 1995 v prestižním Australském poháru 5. místo (Australian Touring Car Championship). Od roku 1987 žije v Anglii a pokračuje v závodění, nyní dělá testovacího jezdce sportovních automobilů Porsche. Josef Kouba utekl v roce 1982 do Kanady, při mezipřistání letadla v Montrealu, směřujícího na zájezd na spřátelenou Kubu, s manželkou opustili letadlo i přes dohled příslušníků tajné bezpečnosti na palubě.

Josefa Koubu to po vyučení na chovatele koní táhlo z Chuchle do hor, kde cítil volnost, a vydal se naslepo do Svobody nad Úpou. Díky osudovým setkáním se ocitl v roce 1966 v Peci pod Sněžkou a začal pracovat v lese, kde se seznámil s Wolfgangem Bergerem z horské služby, který si prací v lese přivydělával – a to byl krok ke vstupu k záchranářům. Srdcem byl dobrodruh a vynikal ve všestrannosti od lyží až po skály, v Peci boudařil především v zimě na složitě dostupném bufetu v Obří boudě. Svůj kočovný život však završil v roce 1982 dobrodružnou cestou do Kanady, když si s manželkou koupili organizovaný zájezd na Kubu, a doma nechali 2 syny a věřili, že na základě Helsinských dohod se s nimi do 6 měsíců setkají. Tato lhůta v případě beztrestnosti rodičů byla reálná. Při mezipřistání se vydali za kanadským imigračním úředníkem, Kouba však neuměl kromě jedné naučené věty anglicky ani slovo. Přivolaný rumunský pilot, tlumočením přes ruštinu, manželům Koubovým pomohl se zorientovat v podmínkách tak, aby je nevrátili zpět do ČSSR. Kanada v té době již vstřícná k uprchlíkům nebyla a Koubovi měli v kapse mizivé finanční prostředky pouze na pár dní pobytu v Kanadě. Prvních 1,5 roku bylo velmi těžkých, Kouba se snažil finančně připravit na přílet dětí, pracoval 14 hodin denně (8 hodin se živil výškovými pracemi a pak 6 hodin pomáhal v kuchyni). Bohužel setkání s dětmi se komplikovalo, po opuštění republiky byli v nepřítomnosti odsouzeni a tím již neměli čistý trestní rejstřík – postup úředníků na MZV využíval metody vydírání celé rodiny a nastoupilo úmyslné oddalování procedury. Doba setkání s dětmi se u emigrantů mnohdy protáhla na 6 až 9 let! Koubovi pomohli po 3 letech přátelé a cesta na vydání dětí z Československa byla otevřená. V Kanadě si postupně vybudoval úspěšnou úklidovou firmu a dnes žije u Vancouveru. „Byl jsem dobrudruh a měl jsem pocit, že naše hory mně nestačí. Byl jsem zvědavej, udělal jsem si výlet a tam jsem dostal za uši. Radši bych zůstal v Peci, tady se mně moc líbí, mám tady kamarády…“, dodává Kouba.

Tento článek vzdává hold všem, kteří se po srpnové okupaci vydali na složitou cestu za svobodou do emigrace a vzdali se svého domova, přátel a rodiny na desítky let, a těm, kteří se za normalizace nezohli a stáli si za svými životními názory a nikdy se tak nesmířili s nesvobodou.

Trutnovští občané spolu s obyvateli východních Krkonoš po vpádu vojsk Varšavské smlouvy uspořádali na řadě míst v Trutnově barikády, zapalovali nákladní automobily, měnili směrovky v ulicích a strhli z pomníku sovětský tank (oslavující osvobození Rudou armádou v roce 1945), který umístili do podjezdu pod železniční tratí za Šestidomím, na hlavní přístupové silnici od Polska, odkud invaze probíhala. Prosluli také vyhlášením statutu města „Trutnov – mrtvé město“. Protest a odpor proti okupaci polských a sovětských vojsk byl nebývale silný, agenti KGB informovali o komplikovaném vstupu do Trutnova až moskevské ústředí. Po nástupu normalizace byly za nesouhlas s invazí potrestány stovky lidí na Trutnovsku, byly vyhazování ze zaměstnání, škol, byla jim znemožněna společenská a sportovní činnost. Následné čistky a represe uspíšily u mnohých obyvatel krkonošského regionu emigraci.⁽¹⁶⁾

Poznámka autora:

Tento článek jsme začali připravovat s Adolfem Klepšem přibližně před rokem, kdy některé změny ve společnosti začínaly připomínat normalizaci a začaly zasahovat do životů lidí. Děkuji všem, kteří se k přípravě článku a mapování cest za svobodou postupně připojili a mohli jsme tak dokončit článek, který by si Adolf Klepš (+10.10.2017), dnes již bývalý náčelník dobrovolníků HS ČR a oblasti HS ČR Krkonoše, rád přečetl.

Na sestavování článku spolupracovali:

Adolf Klepš, Danuta Štrougalová roz. Šuranová, Petr Hais, Wolfgang Berger

Konzultanti a pamětníci, kterým patří poděkování:

Alena Glásrová, Miroslav Polisenský, Jan Verl, Hana Šuranová, Jaroslava Horáčková, Hynek Spurný, Pavel Klimeš, František Vambera, Ivo Doležal, Mikuláš Sitte, Arnošt Neubauer, Vladimír Čechotovský, Přemek Kovařík, Petr Hromátka, Josef Kouba, Michal Berger…

Prameny a zdroje:

(1) Klimeš Pavel, Veselý výlet č.49, zima 2018
(2) Klimeš Pavel, Veselý výlet č.37, zima 2012
(3) Brouček S., Češi ve světě – Švýcarsko, krajane.net, 2008
(4) Hampl Karel, „České lyžování od r.1963 do 1972“, www.snow.cz 28.2.2013 (https://snow.cz/…1963-do-1972 )
(5) https://de.wikipedia.org/…nl%C3%A4ufer)
(6) SLČR AD, „Kurt Matz 70 – přejeme všechno nejlepší“, www.czech-ski.com, 1.1.2016 (http://www.czech-ski.com/…hno-nejlepsi- )
(7) Hampl Karel, „Forum Nordicum - jubilejní 30.zasedání“, www.snow.cz , 8.11.2010, (https://snow.cz/…-30-zasedani )
(8) Hampl Karel, Lyžařská liga, Snow 109 (3/2018),
(9) Lyžařství 8/1968
(10) Neubauer Arnošt, Brabec, krycí jméno Špaček, Krkonoše, 9/2014
(11) Pejčoch Ivo, Hrdinové železné opony, Svět křídel 2011
(12) rozhodnutí Českého svazu tělesné výchovy, č.j. A/172/92/P z 31.3.1992, archiv Arnošta Neubauera
(13) výzva „Více demokracie do krkonošské Horské služby“, archiv Arnošta Neubauera
(14) Dušek Libor, Malý velký muž Otokar Štětka, Krkonoše, 9/2014
(15) Decker Jan, Zločiny proti vlastnímu národu, Případ Karel Brabec, Týdeník Telegraf, 13.7.1993, 20.7.1993, archiv Arnošta Neubauera
(16) Cajthaml Pavel, Rok po protestech proti sovětské invazi 1968 byly potrestány stovky lidí, Trutnovinky, 26.8.2011
(17) Drda Adam, Příběhy bezpráví – emigrace a život v exilu, Člověk v tísni, 2016
(18) http://www.czech-ski.com/…ster-ledecka
(19) Špánik Karol a kol., Horská služba na Slovensku – 50 rokov, Grafon, Liptovský Mikuláš 2004
(20) dopis na ÚV ČSTV – „věc: rehabilitace, s žádostí o rehabilitaci členů HS“, z 12.12.1968. archiv A. Neubauer
(21) Vrba Miloš, V lavinách a vánicích, Altituda 2003