Tento článek vyšel v časopise SNOW 84 (listopad 2014)


Tato megalomanská myšlenka má však úspěšné předobrazy jinde ve světě, například v Jižní Koreji podobných projektů zrealizovali hned několik – a nakonec to dotáhli až na pořadatelství zimních Olympijských her 2018. Opět jsem se přesvědčil, že lyžařský ráj dnes může vzniknout prakticky kdekoli, kde je zájem a dostatek finančních prostředků.

A peníze, ty Ázerbájdžán má. Hlavní město Baku je kouzelnou směsicí starobylých minaretů, dlážděných ulic a „karavanových“ hospůdek caravanserai, doplněných o supermoderní mrakodrapy, módní bary a po setmění i světelné show. Díky bohatým nalezištím ropy (už na konci 19. století spadala téměř polovina světové těžby právě sem) dnes v místech, kudy před staletími možná projížděli Marco Polo nebo Čingischán, stojí rafinérie a hotely pro turisty. Shahdag, asi 200 kilometrů od Baku, je jen dalším dílkem ve snaze podpořit tamní cestovní ruch.

V kontrastu k pulzující metropoli však stojí ázerbájdžánské vesničky, jejichž obyvatelstvo sestává často jen z pastevců hovořících zcela unikátními dialekty. Ve snaze vyhnout se předraženým hotelům jsme se právě v jedné takové ubytovali. Následujícího dne jsme vyrazili na lyže.

Sjezdovky v čerstvě otevřeném areálu byly perfektně upravené a liduprázdné, vleky převážely snad dvojnásobek horských turistů než lyžařů nebo snowboardistů. Jen kolem poledne se vždy zjevilo pár místních, kteří se ale většinou zdržovali na začátečnických svazích nebo se na dlouhé modré trati pokoušeli proniknout do tajů lyžování „ruskou“ metodou – pustit to v plné rychlosti z kopce a doufat, že to nějak vyjde; oblouky a pauzy jsou pro zbabělce. Náročnější a vzdálenější kopce je však očividně tolik nelákaly a sněhová pokrývka tak byla na mnoha místech ještě za pozdního odpoledne téměř neporušená. Zdálo se, že místní raději vysedávají na sluncem zalitých verandách a popíjejí drinky. Pro zkušené lyžaře ideální konstelace.

[* *]

Stranou jedné trati ležela vrstva uleželého prašanu, která nás okamžitě zlákala. K našemu překvapení pod ní nebyl žádný základ a poprašek tak ležel přímo na kamenech a travnatém podloží. Zatáčky šly ztuha a celou dobu jsme trnuli, kdy nám lyže zadrhne o kamenný výčnělek nebo se zamotá do travin. Později jsme se dozvěděli, že teploty zde sice v zimě klesají hluboko pod nulu, je to však zároveň nejsušší období z celého roku a průměrné roční srážky většinou nepřesáhnou jeden metr. Základový sníh se tak na sjezdovkách nemá kdy vytvořit a celá oblast tak spoléhá výhradně na umělé zasněžování. Až tato informace mi dala naplno pocítit, jak ambiciózní vlastně projekt Shahdag je. A není v tom sám, na západní straně kavkazského masivu nedávno vyrostl areál Gabala nebo Tufandag.

Pozorovat zápal a tvrdohlavost, s nimiž Ázerbájdžánci bojují proti nepříznivému podnebí, je zkušenost téměř surrealistická. Nablýskané gondoly nejvyšší kategorie se táhnou po zvlněných svazích, až kam oko dohlédne, obří půjčovna lyžařského vybavení by neudělala ostudu ani v těch nejlepších alpských letoviscích a luxusní restaurace na jednom z vrcholků skýtá vyšším vrstvám hotový švýcarský zážitek. I přesto se zde lyžaři spíše ztrácejí v zástupech obyčejných turistů a na naši lyžařskou výbavu se místní dívali jako na něco, co nám snad někde po cestě věnovali marťani. Zarážející je také fakt, že jsme za celou dobu spatřili jen jednu sjezdovku se sněžnými děly, zbytek areálu spoléhá zatím na přírodní sníh. Během našeho pobytu ho na svazích naštěstí ležel dostatek, takže největším problémem bylo uhýbat ostatním kamikadze lyžařům, množství kurážných začátečníků hrozilo ze všech stran.

Vtírá se otázka, proč rostou tyto bizarní, komfortní velkoareály v zemi, kde lyžování nemá téměř žádnou tradici? Nemohou to být, alespoň zatím, továrny na peníze – spíš se zdá, že jejich smyslem je přinést lyžařský sport místním, přitáhnout turisty a pozvednout sociální úroveň chudého venkova. Uvidíme jak, jestli vůbec se to této podivné zemi povede.




Jimmy Petterson, původně Američan, kdysi dlouho žijící ve Švédsku a nyní usídlený v Rakousku, je duší kočovník stále putující po světě – a to zejména s lyžemi! Přestože vystudoval historii a učitelství (University of Southern California), k velkému zklamání svého otce se oddal lyžování. Jimmy zvládl během posledních 46 zim lyžovat na všech sedmi kontinentech, v 75 zemích světa a ve více než 600 lyžařských střediscích.

V roce 2005 publikoval svá dobrodružství v anglicky psané velkorysé obrazové publikaci s názvem Skiing Around the World. Na trh se brzy (podzim 2019) dostane i druhý svazek tohoto díla. Jeho práce čítá dohromady více než 1000 stran příběhů a fotografií, které on sám s nadsázkou nazývá Starý a Nový zákon o lyžování.
Více informací včetně předobjednávek knihy hledejte na www.skiingaroundtheworldbook.com




Čtěte více článků o exotických lyžařských oblastech od Jimmyho Pettersona!