Tento článek vyšel v časopise SNOW 96 (říjen 2016).
Tento prostý fakt činí z druhého místního střediska jediné spolehlivé místo na lyžování. Tiffindell je pyšným vlastníkem devíti sněhových děl a obecně může nabídnout lyžování od brzkého začátku června do začátku září. Proto jsme se se synem Erikem během letního cestování po JAR rozhodli právě pro Tiffindell jako naši lyžařskou destinaci.
Všichni jsme pravděpodobně někdy použili výraz „uprostřed ničeho“, ale na Zemi jistě neexistuje místo, pro které by se tento popis hodil více než pro Tiffindell. Jihoafrická republika je sama o sobě takříkajíc konec světa, a čím dále na jih cestujete, tím se dostanete hlouběji do buše.
S Erikem jsme si v Johannesburgu půjčili auto s pohonem všech kol a, jak jsme byli varováni, na rozdíl od Říma, do Tiffindellu všechny cesty nevedou. Z největšího města Jihoafrické republiky jsme se vydali na jih do provincie Východní Kapsko. Asi šest hodin jsme jeli po slušné asfaltové silnici, která nás provedla krajinou připomínající americký Středozápad. Rovné suché pláně ve všech směrech se táhnoucí až na horizont tu a tam přerušoval jen pasoucí se dobytek, jednoduché větrné mlýny a občasné statky farmářů.
Ve chvíli, kdy jsme odbočili z hlavní silnice, jsme se začali nořit do venkovské Jižní Afriky. Naše cesta se zhoršila na trať plnou výmolů. Pár dalších hodin jsme kličkovali krajinou, až vystoupily krásné pouštní hory s divokými skalními útvary.
Ve městě Barkly East výmoly s asfaltem ustoupily štěrku a hlíně, a když jsme minuli vesničku Rhodes, začal jsem doopravdy chápat, proč je tu čtyřkolka povinná.
Posledních 21 kilometrů takzvané silnice se vlní v serpentinách do skutečných hor. Problém je, že je tu zoufale málo zatáček. Kam by novodobý stavitel silnic jistě umístil tři serpentiny, používá tento úzký pás šotoliny jen jednu zatáčku s třikrát větším sklonem. Výsledkem je cesta do pekla, kdyby tedy bylo peklo nahoře.
Vedle nejvyššího vrcholu Kapska, 3 001 metrů vysokého Mt. Ben McDhui, byl tento malý lyžařský areál opravdu drobnou kapkou v epicentru prázdnoty.
Jsem zkušený horský řidič, ale většinu cesty nahoru i dolů jsem se po tomto mistrovském kousku výstavby silnic plížil na jedničku. Silnice je samozřejmě široká jen na jedno auto, ale přitom je obousměrná. To ale problém nebyl. Motorizovaná vozidla jsou totiž v těchto odlehlých částech vzácná.
Jak jsme se ploužili vzhůru, napadlo mne, že v této oblasti už hodně dlouho nesněžilo. Co kdyby sněžilo, až budeme ve skiareálu, a já pak musel sjet po kluzké a zledovatělé cestě? Tato situace by byla jistě mnohem nebezpečnější než cokoli, co jsem kdy dělal na lyžích. Rychle jsem dospěl k závěru, že bych to neriskoval. Předal bych klíčky nějakému místnímu řidiči a šel bych pěšky nebo sjel na lyžích, v závislosti na podmínkách.
Nakonec jsme zdolali poslední děsivou zatáčku a vjeli na náhorní plošinu. Jako přelud se v dálce objevil bílý pruh sněhu z Tiffindellu. Vedle nejvyššího vrcholu Kapska, 3 001 metrů vysokého Mt. Ben McDhui, byl tento malý lyžařský areál opravdu drobnou kapkou v epicentru prázdnoty.
Večer v den našeho příjezdu kdosi vešel do baru a oznámil, že je čas vzít si své drinky na verandu. Asi patnáct si nás obléklo bundu a čepici a vyrazili jsme do studeného nočního vzduchu. Okolní hory byly osvětleny úplňkem mezi mráčky a měsíc odhalil i úzký proužek technického sněhu obklopený ze všech stran holými kopci.
Kousek nad námi se na lyže pustilo šest lyžařských instruktorů s pochodněmi vedených hlavním instruktorem, do pasu nahých, oblečených jen ve spodkách tělové barvy a s parukou dlouhých červených vlasů. Skončili na plošině, kde jsme byli shromážděni, a pomocí krátkých zpěvů se pokoušeli vzbudit sněhové bohy. Jako obětní dar pak hodili troje staré lyže do malého ohně.
Na závěrečný kousek show si instruktoři nasadili lyže, sjeli po krátkém schodišti a sklouzli se přes plošinu na dřevěnou podlahu baru známého jako Ice Station 2720. Číslo udává nadmořskou výšku lokálu.
Toto představení bylo zřejmě opakováno dvakrát týdně poslední dva měsíce, ale bez velkého efektu. Nicméně malý hlouček byl v dobré náladě a zanedlouho proběhla další dlouholetá tradice. Na stropě baru byl přišroubovaný pár starých 180cm lyží Atomic Arc, na nichž bylo namontováno staře vyhlížející vázání na lyžáky Nordica – bizarní systém, který přišel a odešel již před desítkami let.
Někdo koupil panáka broskvové pro vedoucího lyžařsko-ohňového obřadu, ten vklouzl do starých lyžařských bot Nordica a dvěma kamarády byl vysazen vzhůru nohama, dokud jeho boty nezacvakly do vázání. Teď visel ze stropu, nahnul si panáka a vpravil do sebe dva centilitry alkoholu. Když tento počin dokončil, kamarádi ho zase opatrně sundali. Na řadě byli další instruktoři a všichni byli ve skvělé náladě. Nakonec jsme se museli zúčastnit i my, abychom se také staly členy „klubu panáků vzhůru nohama“. Musím připustit, že poté, co jsem si před necelým rokem poranil při lyžařské nehodě krk, jsem měl mírnou žaludeční nevolnost, když jsem bezmocně visel pár stop nad podlahou a od katastrofy mě dělilo jen zastaralé vázání.
Instruktoři nám řekli, že někdy v divokých nocích je tato tradice umocněna jinou zábavou, při níž si někteří z hostů Ice Station sesednou nazí u ohně a poté, co se patřičně ohřejí, si dají ledovou lázeň v malém jezírku s roztátým sněhem. Tato procedura je očividně jihoafrickou odpovědí na finskou tradici saunování s následným skokem do studené vody.
Zaměstnanci a stálí zákazníci Tiffindellu podle
všeho udržují dlouhé tradice, i když sníh mají jen krátce. Zima
v době naší návštěvy ale byla výjimečně chudá. Obvykle jsou tu zimní
měsíce provázeny sněhovými bouřemi, jež okolní krajinu přikryjí
bílým pláštěm a lyžaři mohou traverzovat z horní stanice staré pomy
Garaventa a dokonce si užít i nějaké freeridové sjezdy.
Jeden instruktor mi řekl, že příležitostně je možné slyžovat až dolů do vesnice Rhodes, která se nachází v nadmořské výšce 1 800 metrů, více než 1 000 výškových metrů pod vrcholem. To jsou ty historky, které kolorují atmosféru v Ice Station baru. Realita však přichází s ranním rozbřeskem.
Ráno mraky, které při lyžařsko-ohnivé show ještě dávaly určitou naději, zcela zmizely a my jsme se s Erikem probudili do nádherného východu slunce s naprosto vymetenou oblohou. Pokud sněžní bůžci selžou, zvítězí lidská vynalézavost. Svěží ranní vzduch byl nasycen zvířeným sněhem vycházejícím z děl, zároveň ho ale silný západní vítr spoustu odnášel do prérie.
Tiffindell má dlouhou a krátkou pomu navazující na několik začátečnických vlíčků. Když Matka příroda dá a nejdelší vlek je v provozu, lyžaři si mohou užít 100 výškových metrů. Během naší návštěvy byly v provozu jen pisty s technickým sněhem a sjezdovka měla 65 výškových metrů. Kopec měl ale rozumný sklon, a když jsem zapracoval na krátkých obloucích, vymáčkl jsem na tiffindellské sjezdovce více než 50 oblouků.
Nebyl jsem vyloženě zklamán. Konečně Jihoafrická republika je ohromným místem plným impozantních scenérií, velmi přátelských a pohostinných obyvatel a se spoustou zajímavých aktivit. Vedle jiných věcí jsme viděli divočinu v Krugerově národním parku, prošli se v kaňonu Blyde River, plavali s tučňáky na Boulders Beach a užili si rafting na řece Tugela. Člověk sem sotva přijede jenom za lyžováním.
Naposledy jsem navštívil JAR v roce 1993 – rok před zrušením apartheidu. Šest měsíců po mé první návštěvě byl prezidentem zvolen Nelson Mandela a jeho moudré a smířlivé vládnutí zemi pozvedlo. Stále je tu však mnoho překážek, které je potřeba překonat. Přetrvává značná nerovnost mezi bohatými a chudými a vzdělání a zdravotní péče pokulhávají. Po odchodu Mandely země trpěla slabým vedením a vysokou korupcí.
Apartheid už je definitivně pryč a stále více lidí má přístup k čisté vodě a elektřině. Přechod a zlepšení nikdy nepřijde tak rychle, jak bychom doufali. Ale i samotné zrušení apartheidu mi dovoluje říci, že jsem se vrátil na lepší místo. Tento jeden fakt byl dostatečný pro to, aby byla tato moje návštěva úspěšná. Někdy je prašan prostě až na druhém místě.
Jimmy Petterson, původně Američan, kdysi
dlouho žijící ve Švédsku a nyní usídlený v Rakousku, je duší
kočovník stále putující po světě – a to zejména s lyžemi! Přestože
vystudoval historii a učitelství (University of Southern California), k
velkému zklamání svého otce se oddal lyžování. Jimmy zvládl během
posledních 46 zim lyžovat na všech sedmi kontinentech, v 75 zemích světa a
ve více než 600 lyžařských střediscích.
V roce 2005 publikoval svá dobrodružství v
anglicky psané velkorysé obrazové publikaci s názvem Skiing Around the
World. Na trh se brzy (podzim 2019) dostane i druhý svazek tohoto díla. Jeho
práce čítá dohromady více než 1 000 stran příběhů a fotografií,
které on sám s nadsázkou nazývá Starý a Nový zákon o
lyžování.
Více informací včetně předobjednávek knihy hledejte na
www.skiingaroundtheworldbook.com
