Tento článek vyšel v časopise SNOW 102 (březen 2017).


Současný vůdce, Kim Čong-un, získal vzdělání pod pseudonymem ve Švýcarsku. Když byla Kim Čong-unova ústřední nepřátelská země, Jižní Korea, vybrána na pořádání zimní olympiády v roce 2018, on se rozhodl, že nejlepší skiresort na Korejském poloostrově bude mít KLDR. A na projekt jeho stavby povolal armádu. Od chvíle, kdy byl oznámen plán vybudovat lyžařské středisko, pokusily se Spojené státy vložit se do víru jeho plánování. Byl vyvinut politický tlak na Rakousko, Francii, Itálii a Švýcarsko – primární výrobce lyžařských vleků a lanovek –, aby zabránily prodeji potřebného vybavení tzv. nevyzpytatelnému národu.

Kim Čong-un sankce přelstil nákupem použitého zařízení a resort dokončil v rekordním čase 31. prosince 2013. Ve skutečnosti Severokorejci vymysleli nový termín – Masikryong speed –, který odráží jejich hrdost na splnění úkolu navzdory západní opozici. Video hojně zobrazované všude v resortu ukazuje tvrdě pracující armádu, jak šťastně dře, aby dílo dokončila.

Moji přátelé Juha, Ilka, Kari, Stephan, Benjamin, Marcus a Moritz se všichni přihlásili, že mne na tento výlet doprovodí. Vedle naděje, že si přímo na místě uděláme vlastní obrázek o realitě, byla naší misí lyžařská diplomacie. Doufali jsme, že skrz společný jazyk – lyžování – budeme komunikovat s místními lidmi a najdeme něco společného. Lidem nezbývá než bořit bariéry, které staví vlády.

Naše návštěva se bohužel sešla s atmosférou strachu, KLDR ke zděšení zbytku světa právě otestovala vodíkovou bombu. Napětí dosáhlo vrcholu, který svět neviděl od konce Studené války.

Navíc Kim Čong-unovi se znovu podařilo obejít sankce OSN a lyžařský resort vylepšil nákupem použité gondoly, která kdysi zdobila svahy rakouského Ischglu. Lanovka zřejmě našla svou cestu do KLDR přes rakouské a čínské prostředníky.

Do víru této příslovečné bouře dorazila naše malá skupina rádoby lyžařských ambasadorů, která si tu připadala asi jako na návštěvě Berlína v roce 1939. Jako jediný Američan ve skupině jsem se cítil obzvlášť nesvůj. Jeden můj krajan, 21letý student, byl před pěti týdny z nespecifikovaných důvodů zadržen a vězněn v úplně stejném hotelu, kde jsme měli být ubytovaní i my. Raději jsme si zamluvili jiné ubytování.

Svět Salvadora Dalího

Od chvíle, kdy jsme nastoupili do letadla Air Koryo na let do Pchjongjangu, jsme se ocitli v surrealistickém světě, který může ten, kdo zemi osobně nenavštívil, jen těžko pochopit. Je to, jako bychom přímo napochodovali na plátno Dalího obrazu a strávili osm dní putováním kolem s velkou skupinou věrných z Jonestownu. Země je záhadou, paradoxem, přežitkem.

Je vidět, že více než 60 let vlády Kimovy dynastie dovedlo národ ke kultu osobnosti – pro 25 milionů obyvatel to je stejně bizarní jako zbožné. V análech existuje jistě dost takových kultů – ať je to Ježíš, Hitler, Hodža nebo Mao, ale existence tak slepého následování uprostřed informačního věku je něco, co odporuje veškeré logice, a dokonce i té nejdivočejší fantazii. Severní Korea je Orwellův román 1984 a Konec civilizace aneb Překrásný nový svět od Aldouse Huxleyho v jednom a ještě něco navíc. Aby bylo jasno, Joseph Goebbels by mohl od Kimovy rodiny také pár lekcí dostat.

Když jsme dosedli na zem, ujali se naší cizinecké skupinky tři průvodci z jedné z oficiálních státních cestovních agentur. Od toho momentu už nic nebylo ponecháno náhodě nebo spontánním okolnostem. Stále jsme s sebou v závěsu měli slečnu Kim, pana Ri a pana Yeuna, kteří pilně plnili svůj úkol, aby zajistili, že neuvidíme nic nad rámec toho, co chce vláda předvést. Bylo nám pravidelně připomínáno, abychom se zdrželi fotografování, a někdy jsme byli instruováni, abychom fotky, které neprošli jejich zkoumáním, vymazali.

Diskuze, pokud byla vyvolána ze strany našich průvodců, probíhala ve formě příkazů, i když to mělo znít spíše zvídavě. Operativní věta našeho pobytu byla „Půjdeme?“, což přeloženo do korejské angličtiny znamenalo: „Půjdeme teď!“

V dezinformačním věku

Slečna Kim byla hlavní mluvčí průvodců a na našich zastávkách nám prezentovala zvláštní pojetí dějin. Jedním z takových zastavení bylo Muzeum války, kde se na nás atraktivní průvodkyně oblečená do vojenské uniformy svůdně usmála a potvrdila vysvětlení slečny Kim, že v korejském konfliktu byla agresorem Jižní Korea. Film v muzeu vyprávěl stejnou historii, takže myslím, že to musela být pravda. Poznamenal jsem si, že musím pokárat svého středoškolského učitele dějepisu a pár univerzitních profesorů za to, že se mi pokoušeli vymýt mozek.

Navzdory mému sarkasmu přinesl jednostranný pohled na historii v KLDR i opačný efekt. Říká se, že žijeme v informačním věku. Výrok je pravdivý, ale současně je to i dezinformační věk. Bitva o mysl lidí na celém světě se vede jak na Západě, tak v KLDR, Číně, Rusku a kdekoliv jinde. Pamatuji si třeba, jak jsem byl šokován jednostranným úhlem pohledu vyjádřeným v listu Huffington Post: „… Stovkám, ne-li tisícům stavitelů-vojáků brigád ve fádních olivově zelených uniformách byl přidělen obzvlášť naléhavý a obtížný úkol – vyčistit svahy. Někteří, co na svých zádech nosili kvádry betonu, vypadali stěží jako teenageři. Další dělníci roztloukali kladivem kameny. Mladé ženy pochodovaly s lopatami za jejich zády.“ Cítí tento novinář, že je pro armádu vhodnější stavět lyžařské resorty, nebo bojovat ve válce, což byla v posledních 60 letech nonstop kratochvíle armády americké?

Mauzoleum

Naše návštěva KLDR začala v Paláci slunce Kumsusan – mauzoleu, kde odpočívají v pokoji dědeček a otec Kim. Nebyli jsme sami. Toto z nejsvětějších míst navštěvují každý den tisíce Korejců.

Abychom se dostali k hrobce, jeli jsme po nejdelším pohyblivém chodníku, jaký jsem kdy viděl. Předehrou k velké události byl také průchod detektorem kovu, zařízení na očištění bot a dmychadlo, které nás zbavilo veškerého prachu, který by případně mohl ušpinit „věčného prezidenta“ nebo „drahého vůdce“.

Nakonec jsme dorazili k momentu pravdy. K tělu Kim Ir-sena ve skleněném boxu jsme se přiblížili celkem třikrát – k nohám a z obou bočních stran. Vždy jsme měli pokročit ve čtyřčlenných skupinkách dále a uklonit se v pase. Ruce musely být připažené.

U Kim Čong-ila následoval podobný ukláněcí rituál, podobně jako v místnostech s trofejemi obou vůdců, které zahrnují úžasné množství medailí, plaket, vyznamenání a nejrůznějších dárků a mnoho fotek vůdců v nadživotní velikosti s různými hlavami států. Vystavena je rovněž Kim Čong-ilova jachta, jeho Mercedes, jeho osobní vlak… Přesně takový, jak vypadal v den, kdy v něm zemřel! Jediná věc, co chybí, je svatý grál.

Všichni jsme silně toužili po nějaké skutečné komunikaci s místními lidmi, ale to bylo téměř nemožné. Všechny restaurace byly jen pro cizince, a když jsme navštívili hotelový bar, byli jsme také sami. Naši průvodci se najedli odděleně a vypadalo to, že si od nás vědomě udržují citový odstup.

Za lyžováním do Masikryongu

Další den jsme se vypravili autobusem do Masikryongu. Opravdu nejsme zvyklí být kontrolováni dbalýma očima celý den, a tak jsme se těšili na sjezdovky, kde nebyla šance, aby nám naši hlídači stačili.

Jestliže celá země dostála své pověsti o nekonvenčnosti, lyžařský zážitek měl na bizarním a nečekaném také svůj podíl. Náš celkový dojem byl docela pozitivní. Hotel obdržel od každého vysoké hodnocení, jídlo bylo dobré a půjčovna byla vybavena špičkovým vybavením ze Západu.

I sjezdovky byly dobře navržené. Svahy byly postaveny celkem dost v klasickém stylu horských areálů, kde jsou tratě vytvořeny vykácením lesa. Modré sjezdovky jsou vedeny velkým obloukem na hranici areálu, aby nebyly příliš strmé. Černé tratě vedou přímo dolů stěnou hory a červené jsou někde mezi.

Na první pohled vypadalo všechno docela normálně. Netrvalo ale moc dlouho, abychom zjistili, že nejsme v Alpách. Na úpatí hory byla obří plochá obrazovka. Celý den vysílala mix vlastenecké hudby a propagandis­tických filmů. Stanice lanovky ale alespoň nebyla zkrášlena obvyklými reklamními billboardy na švýcarské hodinky nebo Audi Quattro.

Většina lyžařů se sdružovala na pásu pro začátečníky. Vstoupil jsem na pohyblivý pás, abych se dostal k sedačkové lanovce. Noc předtím pršelo a déšť mrznul. Pás byl tak kluzký, že se po něm nedalo vyjet. Přestože úhel náklonu byl velmi malý, lyže mi ujížděly dozadu a nakonec se za mě musel postavit vlekař, aby mi lyže zablokoval. Také jsem měl potíže s několika sedačkovými lanovkami. Většina lidí, co navrhuje skiresorty, ví, že na výstupu ze sedačky musí být kopeček dolů, aby lyžař mohl od lanovky odjet. Korejci to zřejmě nevědí. Výstupní místa byla obvykle úplně plochá, což značně ztěžovalo opuštění dráhy. Kdybych se postavil, lanovka by mě tlačila dopředu rychleji, než bych z placky stihl odlyžovat. Jednou mě lanovka srazila na zem. Obvykle ale vlekař, vědom si problému, zatáhl sedačku zpět a držel ji, aby nám poskytnul čas na opuštění prostoru.

Mnohokrát, abych se tohoto problému zbavil, jsem jel raději kabinkovou lanovkou. Ale i kabinka měla své mouchy. Ilka z naší skupiny jela nahoru, a když vystoupila z kabinky, ta se náhle zasekla a zůstala na místě, takže několik dalších kabinek do ní narazilo. Lanovka pak zůstala po zbytek dne zavřená.

Ručně upravená sjezdovka

Lyžování bylo pravděpodobně méně problematické než lanovky. Sníh byl dobrý a hlavní černá pista, kde jsme lyžovali, byla dobře upravená. Jednou jsme při jízdě dolů úpravu sjezdovek pozorovali a opravdu to nebylo nic, na co bychom byli zvyklí. Šest nebo sedm zaměstnanců areálu házelo lopatou sníh na plachtu, kterou pak posouvali směrem ke středu kopce, kde sníh sesunuli a uplácali. Jelikož mají rolby, nebylo nám jasné, proč používají zrovna tuto primitivní metodu. Domýšleli jsme si, že jim v rolbách asi došlo palivo.

Hlavní tratě byly téměř úplně prázdné kromě příležitostného lyžařského instruktora, který neměl koho učit. Pozorovali jsme okolí a smáli se, když se pár místních lyžařů, kteří měli zůstat na svahu pro začátečníky, snažilo slyžovat černou.

Mezitím se pár Asiatů učilo na pojízdném pásu. Hlavní zahraniční návštěvníci Masikryongu jsou Číňané a já jsem nebyl schopný říct, jestli toto byli Číňané, nebo Severokorejci, ale odhaduji, že to byl mix obou. Bylo zřejmé, že si to tu všichni užívali. Až na jednu nebohou mladou ženu.

Nejsem si jistý, jestli byla příliš odvážná, nebo prostě hloupá, ale vyvezla se sedačkou nad černou sjezdovku chvíli před námi. Všiml jsem si, že má problémy už při vystupování z lanovky, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Koneckonců jsem měl své vlastní potíže. Žena se po chvíli kolem mne prohnala děsivou rychlostí, nohy od sebe, a řítila se šusem k nejprudší části. O lyžování neměla nejmenší ponětí. K jejímu neštěstí měla dobrou rovnováhu a letěla takovým fofrem, že by na ni mohl být hrdý sám Bode Miller, když v dolní polovině kopce skončila v záchranné síti. K překvapení všech vyvázla jen s poraněním kolene.

Její šílený let vlastně vystihoval celý náš lyžařský zážitek. Měl trochu příchuť Divokého západu. Nikdo moc nevypadal, že ví, co dělá, což v zemi, jež má pravidla přísnější než kterákoliv jiná země na světě, bylo značně bizarní.

K našemu potěšení jsme přesvědčili slečnu Kim, aby poprvé v životě zkusila lyžařský sport. Chvíli jsem si vzal volno z černé sjezdovky, abych jí udělil pár rad. Pomohlo to. Začala lyžovat s větší jistotou a byla vděčná. Důležitější bylo, že jsem cítil, že pomalu pronikáme její tvrdou slupkou a dosahujeme na člověka, který se skrývá za mluvčí zdejší vlády.

Zpátky do civilizace

Náš návrat do Pchjongjangu se rovněž neobešel bez incidentu. Hned za resortem se stovky dělníků s krumpáči a lopatami snažily ze silnice odstranit led. Nenašel jsem uspokojivou odpověď, proč nepoužili sůl, písek, sněžný pluh nebo jiné řešení běžné v západním světě. Snažení mladíků nebylo příliš platné. Pár kilometrů od resortu byla velká zatáčka na silnici dějištěm hromadné dopravní nehody mezi náklaďáky.

Několik dalších dní naplnilo množství aktivit zahrnující návštěvu muzea v Kaseongu, družstevní statek, nové vědecké centrum, fotbalový stadion, Dětský palác, hudební školu, Mezinárodní kulturní dům, cirkus, bowlingovou dráhu, Velkou lidovou studovnu, metro, místní verzi Vítězného oblouku a pomník k založení strany. Nespočetněkrát jsme jeli z a do hotelu Ryugyong, výsledku futuristické architektury, jehož 105 pater z něj činilo v roce 1987 nejvyšší budovu světa, která ale nikdy nebyla dokončena. Finanční pomoc Sovětského svazu se zastavila jeho rozpadem a futuristická schránka stále čeká na dokončení interiéru.

V hotelu jeden člen naší výpravy oznámil, že našel štěnici v konzoli od rádia, která byla vestavěná do skříňky mezi postelemi. Pak přišla další kuriózní historka. Marcus a Moritz napsali pár pohlednic a šli je poslat na poštu. Ve zprávě Markus napsal, že navštívili Severní Koreu. Poštovní úředník svědomitě beze slova přelakoval „Severní Korea“ korekční tyčinkou a nahradil je oficiálním titulem KLDR.

Rozhovor s vojákem

Poslední zastávkou naší cesty byla demilitarizovaná zóna – čtyřkilometrový pás země, jenž od roku 1953 rozděluje obě Koreje. Když jsme opouštěli Pchjongjang, míjeli jsme oblouk znovusjednocení. Většina Korejců z obou stran hranice má jeden společný cíl – vidět znovu sjednocený národ.

Demilitarizovaným pásmem nás prováděl voják ve středních letech. Všichni jsme si sedli ke stolu, kde bylo podepsáno příměří o ukončení války. Slova vojáka pověřeného naším průvodcováním překládala slečna Kim. Když náš okruh skončil, cítil jsem potřebu vyjádřit se k našemu průvodci a slečna Kim souhlasila s tlumočením. Vysvětlil jsem, že jsem Američan a omluvil jsem se za problémy, které Spojené státy způsobily jeho zemi. Podal jsem si s průvodcem ruku a řekl mu: „Zatímco národy a vlády jsou často velmi odlišné a často se mohou stát nepřáteli z geopolitických důvodů, lidé, na druhou stranu, jsou velmi podobní po celém světě. Jsme šťastní a smutní. Smějeme se a pláčeme. Pracujeme a hrajeme si. Zamilováváme se, bereme se a máme děti. Rodiny na celém světě mají stejné naděje a sny – vytvořit bezpečné a zdravé prostředí, kde mohou žít v míru a prosperitě. Je škoda, že tato linie v mnoha případech rodiny rozdělila. Upřímně doufám, že přání Korejců na sjednocení bude v blízké budoucnosti vyplněno.“ Celá skupina sledovala naši výměnu slov. Voják se podíval dolů a přikývl. Zamrkal. Všichni jsme mohli vidět, že se ho to velmi dotklo a měl slzy na krajíčku. Pak se mi podíval zpříma do očí a s opravdovou vřelostí odpověděl: „V každém případě to není vaše chyba. Život je složitý. Politika je složitá. Děkuji vám za vaše dobrá slova.“

Nečekal jsem, že voják bude takto pohnutý. V Severní Koreji mě potkaly věci, které dokonce předčily lyžování. Podání ruky a výměna několika jednoduchých myšlenek s tímto bezejmenným vojákem ale bude mojí nejsilnější vzpomínkou, kterou si domů z KLDR vezu.



Jimmy Petterson, původně Američan, kdysi dlouho žijící ve Švédsku a nyní usídlený v Rakousku, je duší kočovník stále putující po světě – a to zejména s lyžemi! Přestože vystudoval historii a učitelství (University of Southern California), k velkému zklamání svého otce se oddal lyžování. Jimmy zvládl během posledních 46 zim lyžovat na všech sedmi kontinentech, v 75 zemích světa a ve více než 600 lyžařských střediscích.

V roce 2005 publikoval svá dobrodružství v anglicky psané velkorysé obrazové publikaci s názvem Skiing Around the World. Na trh se brzy (podzim 2019) dostane i druhý svazek tohoto díla. Jeho práce čítá dohromady více než 1 000 stran příběhů a fotografií, které on sám s nadsázkou nazývá Starý a Nový zákon o lyžování.
Více informací včetně předobjednávek knihy hledejte na www.skiingaroundtheworldbook.com



Čtěte více článků o exotických lyžařských oblastech od Jimmyho Pettersona!