Tento článek vyšel v časopise SNOW 103 (říjen 2017).
Ve Skotsku se říká, že pokud se vám nelíbí zdejší počasí, máte pět minut počkat a změní se. Počasí je rozhodně velká část z dojmu ze skotského lyžování. Pokud se bohové počasí usmívají, je lyžování zrovna tak příjemné. Pokud ale nemáte štěstí, je dobrý nápad mít u sebe dlouhý seznam palíren whisky a pivovarů k exkurzi. Počasí může být nestálé, ale scenérie jsou velkolepé. Cestou do Cairngormu, naší první lyžařské zastávky, byla krajina protkána strmými, skalnatými horami a dlouhými úzkými jezery, které připomínají norské fjordy. Krávy, ovce a občas i jeleni se pásli na skalnatých travních porostech. Projížděli jsme malebnými vesnicemi se starými kamennými domy, útulnými penziony a hospůdkami.
Dva týdny před naším příjezdem tu napadly téměř tři metry sněhu. Teď tu vládlo pozdní jaro a sníh mizel tak rychle, jako předtím napadl. Spodní polovina svahů už sníh postrádala, horní část byla poseta lyžaři, kteří si užívali sníh nahromaděný ve žlebech, zatímco hřebeny byly již také holé.
Vládlo typické skotské počasí – déšť přecházel ve sněžení a sem tam svítilo i sluníčko. V Cairngormu nás prováděli lokálové. Všichni, Helen, Jamie i Craig, si stěžovali, jaká je to škoda, že sníh takhle rychle slezl. Nemohli nám totiž ukázat své oblíbené sjezdy.
Upřímně řečeno, hodně středisek na světě by už při tomto stavu sněhu zavřelo – všechny otevřené sjezdovky se v půlce stékaly do úzkého bílého pruhu mezi obnaženými kameny a vřesy.
I v tom ale spočívá kouzlo skotského lyžování – nadšení místních lyžovat až do hořkého konce sezóny bez ohledu na podmínky. Helen toho byla příkladem: Ve skvělé skotské sezóně 2010 lyžovala na Highlands každý měsíc v roce. V pozdním létě pak Helenino lyžování spočívalo v tom, že si vyšlápla na vrchol a v severní stěně udělala čtyři nebo pět oblouků. Když jsme lyžovali spolu, nastřádala ve svém milovaném Cairngormu již 18 po sobě jdoucích měsíců s lyžařskými oblouky.
Nevis Range
Další den jsme přijeli do západního Skotska na Nevis Range. Vítr skučel, lilo jako z konve a naši průvodci Jamie a Craig nás očekávali s obvyklým množstvím entuziazmu. Lyžařský areál nebyl kvůli podmínkám otevřen veřejnosti, ale personál nám starou dvousedačku na zadní straně hory pro túru s průvodci pustil. Když jsme dorazili na vrchol, byli jsme promočení, a to jsme ještě neudělali ani oblouk. Jamie nás vedl přes plató a přitom vysvětloval možnosti – Summit Gully, Spikes, Easy Gully... Vlastně to byl výběr mezi „extrémním, šíleným nebo směšným“. Stáli jsme na převisu v bílé tmě a na sněhu, který někdo mile nazval „sloní nudle“.
Měl jsem pocit, že naši odvážní týpci doufali, že nás provedou Easy Gully, lajnou pojmenovanou nějakým Skotem se smyslem pro humor, protože to byla nejextrémnější ze všech tras. Nakonec jsme vybrali Chancer, sjezd s poněkud vhodnějším názvem.
Pár hodin jsme takhle, na staré nekryté sedačce Braveheart a v neustálém dešti, lyžovali, a i když se oba průvodci za podmínky neustále omlouvali, nikdy nenavrhli, že bychom to měli zabalit. Nakonec jsem podlehl svému promočenému tělu a namítl, že už jsem zralý na vyhřátou chatu. Naučili jsme se, o čem je skotské lyžování – o drsném terénu, počasí a o lidech, kteří jsou ještě drsnější než okolní podmínky. Další den jsme s Klausem byli znovu připraveni, ale Craig s Jamiem byli zaneprázdněni. Areál opět nebyl otevřen pro veřejnost, ale hodný personál byl ochotný svým dvěma hostům otevřít. Počasí se změnilo. Sice pořád pršelo, ale vítr podstatně nabral na síle.
Jízda kabinou proběhla hladce, zato výjezd čtyřsedačkou byl pekelný. Vítr zesílil do hurikánu – až 120 km/h – a bil nám přímo do obličeje. Když poryvy dosáhly této rychlosti, sedačka se automaticky zastavila a my jsme na ní byli ponecháni pohupujíce se do rytmu větrných nárazů. Mezi poryvy se „vánek“ ustálil na rychlosti okolo 100 km/h a lanovka se začala plíživě pohybovat směrem vpřed.
Náš výjezd se zdál být nekonečný, a když jsme dosáhli vrcholu, byli jsme opět promočení až na kost. Jeli jsme skútrem na další část hory a hned jsme se spěchali schovat do budky horské služby. Kromě výkonného topení tu jeden ze záchranářů měl i půl lahve skotské. Po našem odchodu musel být tento inkriminovaný kus výbavy nahrazen, zato my jsme opět byli připraveni čelit vichřici.
Glencoe
Glencoe je nejstarším lyžařským areálem ve Skotsku. Někteří jej považují za skotskou odpověď na francouzské La Grave. Bylo velmi nejisté, zda bude resort vůbec v provozu. Návštěvu jsme s Craigem a Klausem zahájili na základně několika šálky kávy. Pak, jako je to tak často, se počasí změnilo. Co nejrychleji jsme se odebrali nahoru.
Jízda na vrchol je příběh sám o sobě. Po
přibližovací sedačce je obvykle na řadě Plateau Poma, která ale v tu
chvíli neměla dost sněhu. Místo toho jsme se směstnali do Range Roveru
z poloviny 80. let bez předních světel a nejspíš právě vytaženého
z vrakoviště. Krátká cesta vyplnila mezeru mezi přístupovou sedačkou
a starou jednosedačkou zvanou Cliffhanger.
Tato lanovka byla vskutku památkou na dávnou éru lyžování… A to bylo právě ono. Cliffhanger se narodil v krásné době, kdy lyžování bylo kratochvílí hrstky dobrodruhů, a ne miliardový průmysl pro masy. Faktem je, že nejen tato lanovka tu byla ponechána přes polovinu 20. století. Hora, hosté, zaměstnanci a majitel – ti všichni patřili na sépiově zbarvenou stránku lyžařských tradic.
Glencoe měl často finanční problémy a během 90. let musel být několik sezón provozován jen za pomoci dobrovolníků z místního lyžařského klubu. Po sezóně 2009 byl po dvou bankrotech v průběhu pěti let málem uzavřen, když se Andy Meldrum, mladý idealista se smyslem pro historii, dal dohromady se skupinkou kamarádů a investovali do oživení resortu.
„Nejmladší vlek je 22 let starý,“ vysvětlil mi Andy, „a sloupy u kotvy byly postaveny ze starého železa z loděnic, kde v 60. letech stavěli Queen Elizabeth.“
„Údržba byla velmi zanedbaná. Stálo nás to spoustu úsilí, ale díky našim šikovným a schopným zaměstnancům a také pravidelným hostům, kteří jsou fantastičtí, jsme to zvládli.“
„Dám vám příklad,“ pokračoval. „13. března, když tu napadlo tak strašně moc sněhu, chtěl každý lyžovat. Jenže lanovky byly totálně zapadané, přibližovací lanovka musela jezdit pozadu, aby zaměstnance dopravila nahoru. Poprosili jsme naše stálé hosty a členy skiklubu o lopaty. Asi 30 návštěvníků pak s koupeným skipasem pomáhalo celé dopoledne vyprošťovat vleky, až se nám v poledne konečně podařilo resort otevřít.“
Craig nás vedl přes vrchol ke sjezdu zvanému Flypaper. S úseky o sklonu okolo 45° je to jedna z nejstrmějších oficiálních sjezdovek na světě. My jsme však byli uchváceni scenérií, která nás zároveň trochu rozptylovala, když jsme se pokoušeli dělat oblouky na 45stupňovém svahu. Přímo pod strmým sněhovým polem se skládalo ohromující puzzle jezer, potoků a dalších hor v dálce.
Traverzem jsme se vrátili kolem hory, udělali pár oblouků na vřesovišti mezi zbytky sněhu, abychom se vrátili k lanovce.
„Když jsi nelyžoval na vřesu, jako bys ve Skotsku nelyžoval,“ řekl Craig, když jsme se blížili ke Cliffhangeru.
Ale něco bylo špatně. Lidé mířili dolů. Co se stalo? „Vítr se dramaticky zvednul,“ řekl nám vlekař. „Dneska bude zavřeno.“ Předpokládám, že jste také nelyžovali ve Skotsku, aniž byste měli lyžařský den omezen nepříznivým počasím.
Přemýšlel jsem zpětně o naší cestě. Když jsem šel den předtím s Jeffem z Corie Lochanu, promočený na kost, s vichřicí v obličeji, ptal jsem se ho, jestli by se raději nechtěl v kanceláři u teplého šálku kávy věnovat papírování. „V žádném případě,“ odpověděl. „Já tohle miluju.“
Craig, Jamie a Helen – ti to také milují. Je na nich vidět vášeň. A je z nich i cítit.
Jimmy Petterson, původně Američan, kdysi
dlouho žijící ve Švédsku a nyní usídlený v Rakousku, je duší
kočovník stále putující po světě – a to zejména s lyžemi! Přestože
vystudoval historii a učitelství (University of Southern California), k
velkému zklamání svého otce se oddal lyžování. Jimmy zvládl během
posledních 46 zim lyžovat na všech sedmi kontinentech, v 75 zemích světa a
ve více než 600 lyžařských střediscích.
V roce 2005 publikoval svá dobrodružství v
anglicky psané velkorysé obrazové publikaci s názvem Skiing Around the
World. Na trh se brzy (podzim 2019) dostane i druhý svazek tohoto díla. Jeho
práce čítá dohromady více než 1 000 stran příběhů a fotografií,
které on sám s nadsázkou nazývá Starý a Nový zákon o
lyžování.
Více informací včetně předobjednávek knihy hledejte na
www.skiingaroundtheworldbook.com
