Jak velký tedy areál ve skutečnosti vlastně je? Podle článku Sjezdovky, které neexistují aneb jak velké jsou lyžařské areály doopravdy je celková délka tratí Corviglie „pouhých“ 64 km, což je o výrazných 60 % méně než běžně udávaná hodnota. Podobnou hodnotu uvádí i ADAC SkiGuide, ten konkrétně 80 km. Obě tato čísla tak jsou realitě mnohem blíže, než snových a bohužel vylhaných 163 km. Takže upozornění pro všechny lyžaře, kteří by tento areál chtěli navštívit – počítejte se zhruba 70 km sjezdovek, což nakonec přiznávají i oficiální stránky Svatého Mořice.

Areál Corviglia se nachází přímo nad Svatým Mořicem, kdy je na stranu severní natažen k vedlejší vesnici Celerina, na druhou stranu, tu jižní, k Chamfér. Zhruba polovina sjezdovek je značena barvou červenou, modrá a černá barva se pak podílí na kilometráži každá zhruba jednou čtvrtinou. Převýšení areálu je velmi solidní – zhruba 1300 výškových metrů, kdy nejnižší bod je v Celerině okolo 1 750 metrů a ten nejvyšší, lanovkou dosažitelný, na Piz Nair ve výšce 3 057 m n. m. Převýšení lyžařsky sjízdné na jeden zátah je zhruba o 100 metrů menší, zhruba 1 200 metrů. Prakticky celé lyžování na Corviglii se mimo dojezdů odehrává nad hranicí lesa, přičemž drtivá většina místních sjezdovek leží ve výšce dokonce nad 2 200 metrů, což pak znamená vysokou kvalitu sněhu i na konci sezony.

Lanovky – solidní průměr

Přepravní zařízení na Corviglii jsou na švýcarské poměry nadprůměrně moderní, v alpském kontextu středisek obdobného věhlasu a velikosti jde o běžný průměr. I zde totiž naleznete hlavně pro Švýcarsko typické visuté kabiny, zde konkrétně ve dvou vydáních. Oběžná kabinka je zde jediná. Drtivou většinu hlavních svahů obsluhuje 10 rychlých sedaček, osm z nich s bublinou. Jde převážně o čtverky, ale jsou zde i dvě šestky a dokonce jedna raritní trojka. To ještě doplňuje několik učebních vleků a k tomu dvě pomalé sedačky na okrajích areálu. Technickou zajímavostí je pozemní lanovka o dvou sekcích, která do srdce areálu vyjíždí nedaleko od samotného centra Svatého Mořice. Celková přepravní kapacita všech lanovek je zhruba 30 000 osob za hodinu.

Kudy na lyže?

Do areálu se lze dostat celkem ze čtyř přístupových bodů, kdy logisticky tím nejvhodnějším je oběžná kabinka z Celeriny na Marguns. Ta vyráží z okraje Celeriny, kde se nachází velké, částečně patrové parkoviště, s denním poplatkem 5 CHF. V případě příjezdu skibusem počítejte s tím, že ten staví na hlavní cestě, cca 300 metrů od lanovky. Ke kabince je potřeba si i kousek vyšlápnout nebo využít pomalou sedačku či vlek na cvičném svahu. Ráno o víkendech nebo v hlavní sezoně jde o velmi vytíženou lanovku, takže počítejte i s případnou frontou. Zřejmě i z těchto důvodů zahajuje kabinka svůj provoz už v 7.45 hod., podobně, tedy výrazně dříve, než je jinde zvykem, startují v Mořici svůj provoz přibližovací lanovky obecně.

Daší možností, jak se do areálu dostat, je visutá kabina z části St. Moritz-Bad, u které se taktéž nachází velké parkoviště, zpoplatněné hodinově. Třetí možností je využití pomalé staré dvousedačky z Chamfér na jižní straně areálu, kde je opět pouze placené parkoviště. Teoreticky čtvrtou možností je využití dvou sekcí pozemní lanovky, což ale příliš nedoporučuji pro problémy se zaparkováním v rozumné docházkové vzdálenosti od lanovky, chybějící návratové sjezdovce až dolů a hlavně kvůli zdlouhavosti, protože pozemní lanovka jezdí běžně ve 20minutovém taktu v obou návazných sekcích.

Zde jen upozorním případné zájemce o pouhé svezení se touto pozemní lanovkou, aniž by měli skipas – první sekce lanovky je velmi krátká, takže se to nevyplatí. Nejlepší je si vyšlápnout okrajem Mořice do mezistanice a projet se jen výrazně zajímavější a několikanásobně delší druhou sekcí, protože cena za oba jednotlivé úseky je stejná.

Corviglia – sportovně červená

Srdcem a středobodem celého místního areálu je Corviglia (2 489 m n. m.), která nabízí plnohodnodné lyžařské zázemí (toalety, restaurace), cvičné svahy nebo snowpark. Je také určitým předělovým bodem mezi dvěma trošku odlišnými částmi areálu. Tou sportovnější, směrem na jih, k Chamfér, a tou více rodinnou, směrem na sever – k Marguns a na Celerinu.

Jižní část areálu, obecně sportovnější, je tvořena vějířem dlouhých, převážně červených a velmi přehledných svahů s jihovýchodní orientací, které nabízejí převýšení 500 až 600 metrů. Tyto jsou obsluhovány třemi rychlými čtverkami, které se všechny nahoře sbíhají. Páteřním svahem této části areálu je široká závodní červená sjezdovka č. 4, s velmi proměnlivým sklonem, nahoře mírnější, dole až s černými pasážemi. Velmi pěkné sjezdovky jsou červené č. 1 a 2, které začínají jako přehledné modré carvingové dálnice, aby pak ve spodní části nabraly na sklonu i členitosti. V horní části sjezdovky č. 1 se po levé straně nalézá několik dřevěných lehátek, ze kterých lze za slunečných dní, kterých je zde přes 300 ročně (někde se udává až 322), v klidu pozorovat horní část údolí s jezery, protilehlý areál Corvatsch i masiv Berniny.

Za zmínku stojí červená sjezdovka č. 29 u přibližovací pomalé dvojky. A to nejen pro svoji první velmi svižnou polovinu, ale také pro svůj již modrý dojezd lesíkem mezi luxusními vilkami a rezidencemi. A právě ze sedačky této historické dvojky pak lze cestou nahoru shlédnout různé zajímavé architektonické úlety i pěkné moderní kousky. V této části Corviglie, kde se mimo červených svahů nachází ještě černá „trojka“, je také jediný modrý svah, dlouhá sjezdovka č. 6, která tuto část areálu kompletně objíždí velkým obloukem. Z velké části se jedná o spojovací traverz, prakticky jediný v celé Corviglii.

Na pravé straně této části areálu nalezneme ještě kratší, ale velmi příjemnou modrou širokou dálnici č. 5, která je obsluhována rychlou šestkou. Z její spodní části se pak ještě níže spouští černá č. 9, která je ve své první polovině skutečně poctivá, o konstantním sklonu. Po ní, po červených nebo i po pohodové vyhlídkové modré, se lze dostat do mezistanice pozemní lanovky s nádherným výhledem na centrum Mořice. Z druhé strany vede k pozemní lanovce olympijská černá sjezdovka. Zde pak mj. na parkovišti čekají vozkové s koňskými spřeženími, aby případné znavené lyžníky, usazené a zabalené do kožešin, dopravili zpět do luxusních hotelů.

Vzhůru ke koze

Z Corviglie, od konečné stanice pozemní lanovky, vyráží nahoru na nejvyšší lyžařsky dosažitelný bod, třítisícový Piz Nair, moderní visutá kabina. Zajímavostí této lanovky je příležitostná mezistanice zhruba v polovině trasy, kde se na konstrukci v prudkém svahu nalézá start sjezdu mužů, příhodně nazvaný Volný pád. Na horní stanici lanovky se nachází restaurace, toalety, vyhlídkový ochoz a také socha kozoroha.

Z vrcholu Piz Nair dolů se lze po sjezdovkách dostat pouze do druhé části areálu – směrem k Marguns. Ta je spíše pohodovějšího ražení, více rodinná a ne tak sportovní jako jižní strana Corviglie. Z vrcholu tak vede ve dvou variantách červená sjezdovka č. 16, což je nahoře v obou případech spíše širší traverz a ve spodní, již společné části, pak pohodová modrá sjezdovka s jediným trošku prudším místem na dojezdu. Ta končí u dolní stanice rychlé čtyřsedačky, která je pak jedinou možností, jak se lze z tohoto místa dostat dále. Přímo pod sedačkou vede rovná červená carvingová dálnice 34, v reálu spíše modrá. Druhá červená, číslo 35, ve střední části skutečně prudká, s plochým dojezdem, se k této lanovce vrací obloukem.

Marguns – pohodová mísa

Tak jako je Corviglia centrem jedné části areálu, je Marguns s restauracemi okolo konečné stanice přibližovací kabinky z Celeriny středem té druhé. Část Marguns je široká vysokohorská mísa, kde se sjezdovky vinou ze svahů ze tří stran a všechny se sbíhají u konečné stanice přístupové kabinky. Zde je tak asi nejrušnější a lyžařsky nejrizikovější místo s největší koncentrací lyžařů v celém v celé Svatém Mořici.

Od kabinky se lze na sjezdovky dostat třemi rychlými sedačkami. Dvě nalevo vedou směrem ke Corviglii, k pozemní lanovce a visuté kabině. Jde o rychlé čtverky, ta delší s bublinou, ta kratší bez. Pod a mezi nimi je několik místy neskutečně širokých modrých a červených dálnic proměnného sklonu. Dále rychlostní měřený úsek a zcela na kraji snowpark i se skikrosovou dráhou.

Na druhou stranu od kabinky vede rychlá šestisedačka s bublinou. Jde o první takovou lanovku instalovanou ve Švýcarsku, v provozu od prosince 1995. Ta obsluhuje sjezdovky všech tří barev. Černá č. 24 je ve své první polovině pohodová modrá a teprve až se krátkým traverzem překlopí pod lanovkou z jedné strany na druhou, změní se konečně v pořádný prudký, rovný a přehledný padák o konstantním sklonu. Prostřední červená je zpočátku taky mírnější, členitější a až v dolní části se rozšiřuje a přiostřuje do poctivé červené. Modrá, na kterou je potřeba si kousek dobruslit, také zpočátku vcelku členitá, je zase pro změnu rychlejší nahoře, ve spodní části se spojuje s modrou č. 20 do extrémně širokého a bezpečného carvingového hřiště, které pak vede po dni údolí širokým žlabem zpět do centrální části Marguns.

Pestré lyžování se nabízí v horní části areálu okolo další rychlé lanovky, čtyřsedačky Gluna, kde je propletenec sjezdovek všech barev. Převahu mají jednoznačně modré úseky, sjezdovky barvy červené nebo dokonce černé jsou v reálu jen kratší prudké úseky obvykle na pár oblouků, prokládané terénními vlnami a ploššími úseky. Nejvděčnější pro slabší lyžaře je modrá „dvacítka“, které je i nahoře, než se spojí s modrou č. 21, dostatečně široká, přehledná a přitom zajímavá svou členitostí.

Zákeřná bublina

Naopak pro náročnější lyžaře je zde černá sjezdovka č. 18, s prudkou první pasáží a plošším dojezdem. Ta je dostupná raritní rychlou trojsedačkou s bublinou. Pozor, tato bublina má jednu zvláštnost, se kterou jsem se zatím nikde jinde nesetkal. Bublina se totiž na výjezdu ze spodní stanice zavírá zcela automaticky, a pokud tomu budete bránit, tak pak po celou dobu jízdy již nejde otevřít. Takže je potřeba ji nechat zavřít a až po opuštění údolní stanice zase otevřít.

Z této lanovky se lze dolů mimo černé č. 18 dostat i dlouhou červenou č. 17. Ta má ve své horní části i krátkou černou spojku, která není na skimapě. Pokud zvolíte standardní červenou trasu, tak vás na začátku čeká pohodová červenomodrá, která se po ostré zatáčce doleva změní v několik prudších červených hangů za kterými následuje dlouhý modrý, ale přitom svižný a hravý údolní sjezd, který se na konci opět láme do červena a napojuje se modrý páteřní dojezd.

Dále do údolí, do Celeriny, pak pokračuje jediná návratová sjezdovka této severní části areálu – červená č. 25. Ta začíná jako zelená placka, postupně nabírá barvu modrou, v esíčku ve střední části dokonce červenou a do lesa, kde se odpojuje jednosměrný návratový dojezd do Samedanu, se noří opět jako modrý traverz. Nejobtížnější částí je závěrečný prudký červený hang, obsluhovaný mj. krátkou pomalou sedačkou. Ten mohou slabší lyžaři, pokud již návrat do údolí neabsolvují rovnou kabinkou, objet po modrém traverzu a přes cvičné svahy. Vzhledem k tomu, že tento hang je v celém areálu ten nejníže položený, navíc celý den vystaven slunci, bývá na konci sezony v odpoledních hodinách obvykle již v ne zrovna dobré kondici.



V 1. díle si můžete přečíst lyžařskou charakteristiku Svatého Mořice obecně, v dalším následuje lyžařský areál Corvatsch.