Lyžařské vázání (2): nastavení DIN

Článek obsahuje dlouhodobě platné informace a je pravidelně aktualizován kolektivem autorů SNOW.

Jenom pro pořádek, zkratka DIN je zkratkou německou, znamená Deutsche Industrie Normen a popisuje německou organizaci odpovědnou za stanovení obecně platných průmyslových norem. Samotné označení DIN tedy označuje normu, nikoliv vypínací sílu samotnou, jak se u nás často používá.

Pří výběru lyžařského vázání dbejte na kompatibilitu s botami!

Od začátku 80. let má každé lyžařské vázání schválené k prodeji svůj DIN, takže byla jeho funkce posvěcena oním německým úřadem. Jde hlavně o péro. V každém vázání je totiž péro, jak většina z nás tuší. A právě tohle péro, promiňte, pružina, je předmětem zájmu měření a nakonec udělení certifikace jménem DIN. Proč takové divadlo s pérem? To je jasné, chceme-li si všude na světě nastavovat vázání stejným způsobem, tedy DIN na 6, na 10 a tak dále, potom musíme věřit, že všechny pružiny ve všech vázáních vykazují (plus minus) stejné vlastnosti a jejich stav lze popisovat prostřednictvím pohyblivé rysky a stupnice nakreslené na vázání. Myslíte si, že je to možné?

Jak silná jsi, pružino?

Dobrá, ten německý úřad kupodivu připouští jisté odchylky, ale ty musí být v normě. Takže abychom to shrnuli, osmička na mém vázání musí představovat více méně stejnou vypínací sílu, jako osmička na vašem a na kterémkoliv vázání na světě, jež má DIN. A tady se dostáváme k prvnímu důležitému bodu, pište si.

Zatímco nastavit vázání, tedy natočit šroubovákem rysku na hodnotu, o níž si myslíme, že je pro nás ta pravá, vlastně zvládne každý, proměřit kondici pružin a potvrdit, že hodnota 8 na mém vázání představuje tu samou vypínací sílu jako osmička na ostatních vázáních – podle DIN – doma nezvládneme. A nezvládne to ani každý ski servis, protože je na to třeba speciální stroj, kterému servisáci říkají trhačka. Ta má kalibrovanou stupnici a „trhá” botu z vašeho vázání silou, kterou měří a následně porovnává s hodnotou natočenou na vašem vázání. Zejména u starších vázání se pak můžete u trhačky dozvědět, že to vaše vázko už je tak trochu mimo. Zpravidla je na tom ještě jedno hůř než to druhé, takže když budete chtít být ve věci nastavení vypínací síly fakt pünktlich, budete od trhačky odcházet s tím, že máte na jednom vázání nastaveno 7 a na druhém třeba 5,5.

Jak stanovit správné vypínací síly

Jakou vypínací sílu máme na vázání nastavit, aby vázání naší botu podrželo, když to šviháme z kopce dolů, ale taky uvolnilo, když máme problém? No to je takhle těžké říct… Ono totiž, co to je švihat to z kopce dolů? A co to je problém? A vůbec, chtělo by to znát o každém lyžaři mnohem víc! Proto se nás v servisu při nastavování vypínací síly vázání ptají, kolik vážíme, jak dobře lyžujeme a dokonce kolik je nám let! Taky k tomu chtějí naši botu. A pořád to nestačí.

Lyžařský projev každého z nás je v každém okamžiku jedinečný. A vázání je jenom pár plastů, trocha kovu a blbá pružina. Nikdy nemůže detailně zaznamenat, co právě děláme a na základě toho botu uvolnit, anebo podržet. Vázání je nejslabší článek celého lyžování. Takže se musí zobecňovat, průměrovat a dělat kompromisy. Ale zase se nebojte, vlastně to nakonec funguje docela dobře.

Co rozhoduje

Pro správné nastavení vypínacích sil je důležitá vaše váha a výška, věk, lyžařské dovednosti, dále délka podrážky lyžařské boty (čím větší bota, tím nižší vypínací síly) a velice významným faktorem je také styl, jakým lyžujete. To všechno se určitě promítá do požadavků, které při lyžování na bezpečnostní vázání máme. Servismani za léta praxe vypracovali tabulku, která hodně vstupních faktorů zohledňuje a po náležitém, statisticky podloženém zobecnění navrhuje pro každého z nás řešení. Například 40letý, 180 cm vysoký, 80 kg vážící chlap, středně zdatný lyžař bude mít nastaveno na sedmičku. Realita je ale o dost složitější. Tyhle počty, jakkoliv jsou prováděné s dobrým úmyslem, vám mohou hodně nabourat další, doposud jaksi nekalkulované vstupy, jako je rychlost, povrch sjezdovky, délka lyží…

Jednoduše řečeno, při opatrnější, pohodové jízdě na hezky upravené sjezdovce s vodivým sněhem našemu čtyřicátníkovi sedmička bohatě stačí, ale jakmile to na ledovaté pistě pustí do dlouhého oblouku, bude zle. Z lyží vystoupí třeba už ve třetím oblouku. A teď si představte, že stejný chlapík chvíli jezdí jako drak, pak mu dojdou síly a už to jenom tak šetří. Není tohle zrovna váš případ? To je přece úplně normální vývoj lyžařského dne. A na každý půlden bychom vlastně potřebovali jinak nastavené vázání.

Ani tady ale ještě pochybnosti nekončí. Na tom, že pro razantní, rychlou jízdu na zmrzlé sjezdovce potřebujeme vázání „utáhnout”, tedy nastavit větší vypínací sílu, se asi všichni shodneme. A co třeba do hlubočáku? Hledat půl dne v hlubokém sněhu ztracenou lyži, která mi možná ani nemusela vypnout, to dokáže pořádně naštvat. Takže utáhnout? No ale nechat si kroutit koleno, když se mi lyže při pomalé jízdě chytne pod nánosem mokrého, těžkého sněhu? Fuj! Takže povolit? Vyberte si.

Co je vlastně lepší?

V otázkách můžeme pokračovat. Tou úplně zásadní, když se bavíme o nastavování vypínací síly sjezdového vázání, je totiž otázka: Je lepší zraněné koleno, když mi vázání při pádu v pomalejší jízdě nevypnulo, nebo malér, který může ležet na konci předčasného a hlavně nečekaného uvolnění boty z vázání, když jsem zrovna parádně ležel v carvingovém oblouku? Vypadá to, že obecný úzus, tedy servismani, podpořeni statistikami, chrání hlavně naše kolena. Tedy kolena těch, kdo jezdí opatrně. Vy, kdo už jste se někdy řítili po jedné lyži sjezdovkou dolů, protože druhou jste nečekaně ztratili, ale určitě víte, jak je to příjemné.

A o co v takovou chvíli jde? Já jsem na jednu stranu šťastný, že jsem nepříjemnost tohoto druhu jenom jednou odnesl prasklým žebrem, když jsem nechtěl nic moc riskovat a prostě jsem sebou radši plácnul na bok. A na druhou stranu jsem taky nešťastný, protože přesně tohle jeden z mého okolí, výborný lyžař, nepřežil. Jo, když vám ve vysoké rychlosti nečekaně vypne vázání, může jít o život.

Jste mimo tabulky ?

Je pravda, že si v půjčovnách před časem pořídili nástroj, jak k tabulkovým vypínacím silám, když to situace/zákazník vyžaduje, ještě trochu přidat. Myslím že asi 15 %. Prostě vás zařadí do kategorie 3+ a tam „se to může”. Tohle velmi dobře vystihuje podstatu problému. Pro někoho běžné, tabulkové nastavení lyžařského vázání stačí, pro někoho ne. Mimochodem na opačném konci výkonnostního spektra dnes ve zmiňované tabulce leží kategorie 1 –.

Jsou tedy mezi námi lyžaři, na které je nutno brát jiný metr. Podle informací získaných od profesionálů, kteří v půjčovně za zimu nastaví stovky vázání, jsou to děti mladší 10 let, děti lehčí než 10 kg, rekreační lyžaři starší 50 let a opravdoví, sportovně orientovaní lyžařští experti.

Dětem a lyžařům 50+ se obecně doporučuje z „tabulkového nastavení" ještě ubrat, posledně jmenované skupině lyžařů přidat.

Pro lepší představu, velmi dobří lyžaři s váhou okolo 90 kilogramů běžně lyžují s vypínacími silami, nastavenými na hodnotu 11 až 12. Závodní vázání běžně začínají na 16, nastavení vypínacích sil vázání dospělého závodníka lyžujícího na vrcholové úrovni se pak zcela vymyká zde diskutovaným měřítkům. 20, 25? Řítit se stovkou po hrbolaté, ledovaté pistě, to je úplně jiný sport než na sjezdovkách provozujeme my. A vyžaduje úplně jiné vybavení.

Hodnotu „tabulkového” nastavení vypínacích sil si můžete spočítat pomocí DIN Calculatoru.

Předpětí

Už to máte v malíčku? Těžko… Mezi experty, kteří si vázání nastavují zásadně sami, se můžete setkat i s tím, že nastavují rozdílnou vypínací sílu na špičce a na patě vázání. Osobně to dělám také. Proč? Na špičce volím sílu o jeden až dva stupně nižší než na patce. Špička vázání botu v naprosté většině případů uvolňuje do strany, tedy při rotaci lyže. V tomto ohledu není proč riskovat - na špičku vázání nejsou při mém stylu lyžování vyvíjeny nijak významné tlaky a vázání by špičku boty mělo udržet i při nastavení nižší vypínací síly. Patku ale můžete nastavit na vyšší sílu. Pokud na sjezdovce v rychlé jízdě nečekaně ztratíte lyži, botu obvykle uvolní patka vázání. V lyžařských půjčovnách se ale s tímto způsobem nastavování vypínacích sil nesetkáte.

Úroveň vypínací síly, které jsme si zvykli říkat DIN, není jediným faktorem, který rozhodne o tom, kdy botu z vázání uvolnit. Vypínací síla funguje ve spolupráci s tzv. předpětím, což je vlastně síla, kterou tlačí patka vázání botu směrem dopředu, do špičky. I v tomto směru působí pružina. Dobře je to vidět, když pozorujete patku vázání v okamžiku, kdy do vázání nastupujete – patka by před zacvaknutím měla vlastně malinko couvnout. V ten okamžik dochází ke stlačení pružiny zajišťující ono předpětí. Když je předpětí slabé, vázání samozřejmě botu uvolňuje dříve, bota v něm tak pevně nedrží. Síla, při které vázání uvolňuje botu, je tedy výsledkem účinku vypínací síly a předpětí.

Realita je ale opět tak trochu na vodě. Celá řada současných vázání možnost doladit předpětí nedává. Musíte se prostě spokojit s tím, že když máte správně nastavenou velikost vázání, tedy vzdálenost patky od špičky, je předpětí OK. Starší vázání a dnes potom hlavně vázání výkonnostní mají na předpětí speciální šroub a také rysku, na níž patku při botě zapnuté ve vázání nastavujeme. To je správná úroveň předpětí. Když si budete kupovat vázání samostatně, zkuste se na předpětí zeptat prodejce.

Co všechno významně ovlivňuje nastavení hodnoty vypínací síly vázání

• hmotnost
• výška
• věk
• délka podrážky
• dovednosti/styl jízdy
• rychlost
• terén
• délka lyží

Přečtěte si také o montáži sjezdových vázání.