Řecká odysea: Severní Pindos na skialpech

Tento článek vyšel v časopise SNOW 122 (únor 2020).

Skutečně, valnou část řeckého území pokrývají různá pohoří sahající ve většině případů až nad dvoutisícovou hranici. O sníh tam tudíž nebývá nouze.

Proč vlastně Řecko?

Se skialpy jsme byli na Krétě, byla fantastická, a tak nás napadlo zúčastnit se nejjižnějšího skialpinistického závodu v Evropě – PieraCreta. Jenže termín nám nevyhovoval, a tak následovalo spontánní rozhodnutí vydat se jinam na jih. Šlo to i díky dobrým sněhovým podmínkám, které v této oblasti Evropy panovaly. Volili jsme mezi Černou Horou a Řeckem, rozhodla nechuť řídit auto až do Černé Hory a naopak velmi výhodná dostupnost divoké horské oblasti Zagori přímo od letiště v řecké Ioannině. Na něj lze pohodlně doletět z Prahy s jedním přestupem v Athénách, za zpáteční letenku včetně lyžařské výbavy dáte do deseti tisíc korun. Že stále nemáte ponětí, kde to vlastně je? Zbystřete a zkuste zapátrat na mapě. Jsme na severozápadě Řecka, v jedné z nejméně osídlených částí země, v oblasti se specifickou historií, panenskou přírodou a rozsáhlým horským územím. Geografická oblast se nazývá Epirus a její metropolí je už od středověku právě město Ioannina. Na sever od města se zvedá pohoří Pindos, náš cíl.

Geografická nápověda

Epirus je charakteristický svojí drsnou a hornatou krajinou s vysokými vápencovými pohořími, která dosahují výšky přes 2 000 metrů. Větry vanoucí z Jónského moře tam přinášejí vydatné srážky včetně sněhových, nejvydatnější v Řecku. Krajině pod horami vládnou hlavně husté jehličnaté lesy plné divoké zvěře včetně medvědů. Pindos je plošně největší řecké pohoří, které se táhne 160 km kolem severní řecké hranice. Nejvyšším vrcholem je Smolikas (2 637 m). Známou přírodní zajímavostí je kaňon Vikos hluboký až 1 km. Na území pohoří leží dva národní parky, NP Pindos a NP Vikos-Aoos. Pro zajímavost, tamní zalidnění v oblasti Metsovo činí 4 lidé na km2.

Mikro Papingo, náhorní plošina s jezery, v pozadí skalní masiv hory Astraka

Nad mapami se postupně zrodil plán – přechod přes zdejší horské masivy Tymfi a Smolikas. Prioritou byla rozumná hmotnost batohu, aby se i s plným nákladem dala ujít větší vzdálenost, sjet nějaký ten žleb a případně zvládnout nepředvídatelné okolnosti. Na webu jsme proto vyhledali několik horských vesniček podél plánované trasy, kontaktovali možná místa pro nocleh a počítali vždy se dvěma noclehy na jednom místě. Takový postup ve výsledku znamená pravidelné střídání přechodů s plným batohem a dnů, kdy je batoh lehký a polovina věcí čeká v pokojíku pod kopcem.

Letadlem do divočiny

Konečně, 7. března dopoledne nastupujeme na Ruzyni do letadla a večer už se procházíme po pobřežní promenádě pod staletými platany města Ioannina, správního centra kraje Epirus. Ioannina, česky také jednoduše „Janina“, se rozkládá na břehu velkého jezera, má rozsáhlé dochované opevnění i historické centrum a v současnosti v ní žije kolem šedesáti tisíc obyvatel. Je také známá krvavými příběhy Aliho Paši, který se zde pokoušel vymanit z nadvlády tureckého sultána. A především, z promenády je nádherně vidět na okolní zasněžené hřebeny.

Další den brzy ráno nasedáme do linkového autobusu a míříme na sever do horského městečka Konitsa, nedaleko albánských hranic. Od historického kamenného mostu nad řekou Aoos stoupáme po nenápadné stezce nejdříve hustým lesem, poté, už většinou na lyžích, nad několika propastmi až na vyvýšené plato s horskými plesy. Na závěr dne zdoláváme jediný prudší výšvih do sedla k poměrně velké horské kamenné chatě s čistě letním provozem a poté konečně sjíždíme po firnových pláních směrem k prvnímu cíli: vesničce Mikro Papingo. Kamenná a malebná starobylá ves je připravená na letní turisty, zejména na horolezce a hikery. Blízko od ní totiž leží soutěska Vikos, hlavní atrakce Národního parku Vikos-Aoos. V zimě je tu samozřejmě mrtvo a jsme velmi pravděpodobně jedinými cizinci na tomto tajemném území.

Severní strana masivu Tymfi, strmé skalní stěny oddělené žlaby a spousty sněhu

Ubytováni jsme v jednom z typických kamenných domů s prostornou terasou obrostlou vinnou révou. Výhled přímo na západ nám dovolil se ještě vyhřívat a kochat zapadajícím sluncem, v ruce s kávou, kterou nám na uvítanou přinesla majitelka domu. Milá starší paní mluvila pouze řecky a v domě žila přes zimu zcela sama.

Čeká nás den nalehko. A rovnou na nejvyšší vrchol masivu Tymfi pojmenovaný Gamila. Stoupáme tak zpět do sedla k horské chatě, přičemž nás celou cestu provází monumentální skalní hradba hory Astraka, žlebem sjedeme k jezeru a pohodlně vystoupáme po pláních až na samotnou špičku Gamily. Zatímco pro nás to byl „choďák“, na druhou stranu padá pětisetmetrová skalní stěna. Nám se tak nabízejí impozantní výhledy do propastí pod námi a na okolní štíty, do údolí mezi masivy Tymfi a Smolikas až do Albánie. Pro sjezd pak volíme o něco zábavněji působící svah vedlejšího vrcholku Stoma. Vršek je zledovatělý a trochu hrbolatý, ale po pár obloucích je vyhráno a naše lyže se v příjemně natátém firnu zařezávají přesně tak, jak je žádoucí, a drží výsostně i v nejprudších místech! Celí rozjuchaní kloužeme po pláních zpět na Mikro Papingo.

Tsepelovo, uvězněni na den sněhovou bouří

Večeříme v jedné ze dvou otevřených restaurací, které jsou typicky řecky útulné. Je známé, že Řekové jsou mimořádně pohostinní, o to víc, o co méně hostů tu právě mají. Majitel podniku, který si k nám záhy přisedá, k našemu úžasu už přesně ví, jakou stezkou jsme včera přišli do vesnice. Vyznává nám svou lásku k horám a snad i trochu závidí, že se v nich můžeme prohánět i v zimě. Lyžovat neumí, lyže holt nepatří mezi artefakty tamní kultury. Asi i proto sem lyžaře nikdo neláká, a když už se tu nějaký ukáže, je pořád tak trochu za exota.

Pozor na plánování

Je třeba zmínit, že zásadním předpokladem k podniknutí podobné výpravy je důsledné plánování a určité zkušenosti. Vše se odehrává v oblasti, kde jsou v mapách pouze sporadicky dohledatelné horské turistické trasy a vrstevnice!

Tsepelovo se připravuje na jarní slavnost

Jdeme tam, kde se nám to líbí

Opouštíme Mikro Papingo s cílem přejít masiv Tymfi do vesničky Tsepelovo. Máme zcela přesnou představou postupu: půjdeme tam, kde se nám to bude líbit. Nakonec vylezeme na 2 450 metrů vysoký vrchol bez dohledatelného jména, ze kterého tušíme dlouhou a přehlednou linii až skoro do vesnice. Za silného odpoledního slunce se řecký firn mění na kaši, ale nikde zatím nepozorujeme stopy po nějaké spontánní lavině. A konec konců, naše trasa nemá ani nijak zvlášť prudká místa. V klidu tak kloužeme směrem k vesnici a užíváme si neobvyklých panoramat. Přes jižní orientaci sjezdu je vidět, že sjet se dá až na hranici 1 300 m n. m.

Ale neříkej hop… Svedeni tvarem kopců špatným směrem máme na výběr se buď vrátit čtvrt hodiny nazpět, nebo risknout sjet roztékající se prudší svah. Zpět se nám nechce, tak jedeme. Po druhém oblouku se těžká sněhová hmota dává do pohybu, jako rozlité želé se pak plazí dolů ještě dalších snad pět minut a vydává u toho příjemně šumivý zvuk. Sledujeme to naštěstí z bezpečí, takže večer máme o důvod víc k radosti. Uvědomujeme si ale i cosi jako vděčnost, že se nám přírodní síly připomněly pouze tímto až úsměvným momentem.

Po nočním orkánu stoupáme do sedla Avalos Pass

Do Tsepelova se dostáváme v ten vůbec nejteplejší den expedice, 10. března 2019. A shodou osudu tam té noci probíhá jakási jarní slavnost, hoří ohně a na náměstí se tančí pod obrovskými platany až do rána. Ubytování máme zajištěné v guesthouse Gouris, který provozuje společně s kavárnou na náměstí sama paní Gouris, asi tak sedmdesátiletá, jak jinak než usměvavá paní. Mentalita řeckých hostitelů se tentokráte projevuje třeba tím, že stařenka urputně odmítá pomoc s těžkým pytlem dříví. A trvá na tom, že si všichni hosti musí sami určit čas, kdy chtějí dostat snídani…

Mám svého lachtana

Náš výstup nalehko vede tentokrát k sedlu AvalosPass, které si chceme prohlédnout kvůli dalšímu postupu na sever. Cestou se ke sjezdu nabízejí jedinečné žlaby z okolních hřebenů a nakonec také výsostně vypadající svah klesající asi čtyři sta metrů z hory Goura, kam jsme se po dosažení sedla rozhodli stoupat. Počasí nám ale vystavuje stopku, rázem přichází mlha a viditelnost klesá na nulu, takže dolů se vracíme spíše po paměti. Odpočíváme, chvíli padá dešťová sprška, po zbytek dne sněží, bouří a fouká orkán. Předpoklady pro další den nikterak pozitivní.

Pohoří Pindos je největší i nejvyšší řecké pohoří. V pozadí hora Gamila, vpředu údolí řeky Aoos

Ráno je ale klid, a tak vyrážíme: přes známé sedlo AvalosPass do vesničky Pades zasazené už na úbočí masivu Smolikas. Noční orkán dočista vyfoukal trasu, čerstvý sníh tak pouze zabělil nažloutlý firnový podklad a do zářivě bílé oděl okolní skály. Sedlo je ze severu zmrzlé na led, až ve spodní části se setkáváme s větší souvislou vrstvou nafoukaného sněhu. Značně nestabilní, ale naštěstí až v místech bez většího sklonu.

Široké údolí se postupně mění v kuloár s mladými stromky až po hustý les, kde samozřejmě poněkud bloudíme, přelézáme laviniště ve žlabech a dlouho šlapeme na pásech a pěšky: Přes vesničku Vrysochori do údolí řeky Aoos a zase nahoru na opačnou stranu do vsi Pades.

Jirka na nejvyšším vrcholku masivu Tymfi, hoře Gamila. V pozadí vlevo Smolikas a kdesi vpravo v mlze bájný Olymp

Tam bydlíme v nádherně a zároveň jednoduše zrekonstruovaném kamenném domě s dvěma patry. Patří sice komusi z města, ale obývá ho Akis, veganský kuchař, sportovec a velmi milý chlapík. Vaří v útulném horském hostinci Munti Smolikas, kde se dalšího večera setkáváme s jeho milými místními přáteli. Popíjíme pivo a jíme skvělou zeleninovou polévku od Akise, když zrovna dorazí Elias s přítelkyní. Ta, když zjistí, odkud jsme, ze sebe vypraví hezky česky: „Mám sfého lachtana, on nénichájzl.“ Studentské výměnné pobyty mají velký smysl! Elias je zase lokální skialpinista, který – pozor – nikdy v životě nestál na sjezdovce! Probíráme všechno možné, ideální lyžařské trasy skrz Smolikas, novinky ve skialpové výbavě, specifika tamního horstva i obyvatelstva, a dokonce i čtvercové náměstí v Českých Budějovicích…

Na vrchol

Poslední cíl byl jasný: dovršit naše putování výstupem na Smolikas, nejvyšší vrchol severního Řecka a pohoří Pindos (2 637 m). Od začátku působil úplně jinak než to, co jsme doposud viděli. Jeho původ je totiž vulkanický, čemuž odpovídá reliéf i tmavý povrch suťovitých svahů. V kontrastu s prastarými zasněženými borovicemi nabízí zase nové a skutečně výjimečné scenérie.

Sotva viditelné značení na stezce z městečka Konitsa do horské vesničky Mikro Papingo

Kolem legendami opředeného Dračího jezera jsme vystoupali příkrou a zledovatělou cestou až na vrchol, kde nás uvítal mrak a příšerná zima. Na radu přátel z Pades jsme se cestou dolů vydali na průzkum rozlehlého údolí jménem Vasilakos – a byla to paráda. Jako celý náš trek v zapomenutém řeckém pohoří Severní Pindos.

Do Konitsy nás dovezl místní boss, nám známý z hospody, a zpět do civilizace linkový autobus. Poslední rozlučka s jarním Řeckem proběhla stylově v centru životem kypícího města Ioannina, přeplněném bary a hospůdkami. Odjížděli jsme nadšeni a s pocitem, že pokud bude čas a podmínky, rádi se zase někdy vrátíme.

Informace:

• Významná místa v oblasti:
  • Ioannina,
  • Konitsa,
  • Mikro Papingo,
  • Tsepelovo,
  • Pades,
  • Samarina,
  • Metsovo (lyžařský areál)

• Tipy na ubytování:
  • Mikro Papingo: Guesthouse Iro
  • Tsepelovo: Guesthouse Gouris
  • Pades: Munti Smolikas

• Členové výpravy:
  • Jan Smrž (skialpinista, horolezec, Fischer ČR),
  • Jiří Vojta (horolezecký instruktor, člen horské služby)