Zavezli vir do Česka lyžaři?

Hledání viníků náleží specialistům. Pokud se do něj pustí užvaněný amatér, obvykle nadělá víc škody než užitku. Obvinit jakoukoli skupinu z importu viru je vzhledem k celosvětovému rozsahu nákazy pošetilé a ve výsledku společensky nezdravé, podobně jako šíření jakékoliv jiné skupinové nenávisti. Nicméně stalo se, do povědomí mnoha obyvatel Česka vstoupili lyžaři jako donašeči viru.

Dnes už snad není pochyb, že nebýt lyžařů, situace s pandemií by nebyla ani v Česku jiná. Lyžaři byli shodou okolností ve špatný čas na špatném místě, a to nejen z hlediska samotného šíření viru, ale hlavně kvůli mediální pozornosti, která na ně v tu dobu padla. Byli totiž snadno identifikovatelným „viníkem“. Projděme si několik argumentů, které svědčí o tom, že lyžaři jako skupina nejsou původci žádného armagedonu.

Argument jedna: den nula

V den nula, kdy byly v Česku odhaleny a zveřejněny první tři případy, se vedle jednoho lyžaře jednalo o americkou studentku a univerzitního profesora. Už to by mělo vyvracet podezření, že „vir přivezli lyžaři“. Stejně hloupě bychom totiž mohli obvinit všechny studenty a kantory škol. Pozornost měla padnout na všechny přeshraniční cestující včetně (a možná především) zahraničních turistů, jak ukázal i případ pražského taxikáře.

Počet osob s pravděpodobnou nákazou v zahraničí podle místa cesty

Lyžařů bylo víc

Ale neutíkejme od skutečnosti, že lyžařů bylo zpočátku – přinejmenším z důvodu, že byli při testování „preferováni“ – více. Měli smůlu, že šíření kulminovalo v době jejich hlavní sezóny. Samozřejmě je irelevantní, do jaké skupiny lidí patří nositel viru. Ať už podle rasy, národnosti, náboženství nebo oblíbeného sportu.

Vzhledem k faktu, že jen v Itálii jich v inkriminovanou dobu lyžovaly desítky tisíc, je zjištěný počet importů viru z hor velmi nízký. V prvních týdnech začínající epidemie to byla pouhá tři ohniska, která přišla z lyžařských oblastí Itálie (více v článku Alpy s koronavirem: oběť, nebo ohnisko nákazy?).

Lyžaři byli bohužel jedinou skupinou, která šla nějak konkrétněji pojmenovat. Byli snadno monitorovatelní, i díky tomu se ale dostali do pozornosti médií, takže je jako dovozce viru sledoval celý národ. A komu se to hodilo, mohl na ně svalovat vinu.

Jsou lyžaři nezodpovědní?

Kdo nelyžuje, nejezdí na dovolené a netěší se na ně, ten to možná nepochopí. Ostatně každý má svůj vlastní vztah k životnímu času, vlastní žebříček hodnot. Uvedu tedy jeden modelový lyžařský případ: Zakoupím si rodinnou dovolenou o jarních prázdninách. Celé rodině zajistím nelevnou výbavu, servis lyží, oblečení, … Nejen já, ale i děti a manželka se upínáme na termín, kdy konečně vypadneme z rutiny a užijeme si sami sebe, hor, sluníčka. Na vysněný týden se těšíme klidně čtyři měsíce, třeba od momentu pořízení zájezdu v září či říjnu. Vždyť právě dovolené, ať zimní nebo letní, jsou ty kratičké části života, které si natrvalo zapisujeme do svých pamětí a ze kterých bereme energii po zbytek rutinního roku. S malou nadsázkou lze říci, že pro dovolené žijeme.

Mám tento vzácný lyžařský týden hodit šmahem i se všemi sny a těšením se (s vynaloženými penězi až v druhé řadě) do koše jen proto, že politik prohlásí území velké jako Česko, kde je i můj horský kout, za potenciálně nebezpečné? Nikoli. Mám zodpovědnost nejen k politikovi, spoluobčanům, ale i sám k sobě a vlastní rodině, a sám musím důsledně promyslet, jak v daném čase se situací naložit. Respektovat zákony a nařízení odborných institucí ano, emotivní politické proklamace ne.

V Česku jsou podle výzkumů až dva miliony aktivních lyžařů. Premiér a další svým plošným obviněním křivdí takřka všem.

1. Stigmatizuje nějakých 90 % lyžařů (1,8 mil. lidí), kteří ani neměli v plánu kamkoli vyrážet, třeba lyžují jen v Česku, jsou to běžkaři, nebo už měli po lyžařské dovolené. Důsledně logicky vzato jsou obviněni jen proto, že jsou považováni za lyžaře. I na ně si budou někteří sousedé ukazovat…

2. Křivdí všem jednotlivým lyžařům, kteří do italských hor s plnou zodpovědností vyrazili. Není to žádný protimluv, plná zodpovědnost předpokládá následnou karanténu, adekvátní opatření ke svým blízkým atp. Mohou to být nemalé a nákladné oběti, pro které se někteří dobrovolně svým odjezdem rozhodli.

3. Nejvíce ale křivdí těm, kteří svůj sen (a peníze) oželeli a na lyžařskou dovolenou neodjeli.

Nelze tvrdit, že mezi lyžaři nejsou nezodpovědní a arogantní jedinci. Jejich statistické zastoupení je ale obdobné, jako v jiných segmentech společnosti. Jsou to pouze konkrétní jednotlivci, na které lze ukázat prstem – s charakterem skupiny nemají souvislost.

Argument dva: jak se šíří vir

Vir se společností rozpíjí jako kaňky na pijáku. I kdyby teoreticky lyžaři neexistovali, dostal by se i tak na statisticky blízkou úroveň, jakou máme dnes. Jen by se začínalo s menším počtem „kapiček“, clusterů, odkud se barva viru rozšiřuje po mapě okolí. Když si podrobně zanalyzujeme přivezené případy infekce a odstraníme lyžařské clustery, šlo by o zpoždění v řádu jednotek dní.

Pokud dnes pozorujeme postižené regiony, vyjma Prahy a Olomouckého kraje je největší poměrná četnost nákazy na Plzeňsku a Karlovarsku. S lyžemi to nemá mnoho společného, pouze vir přirozeně „prosakuje“ z Německa.

Mimochodem, co se týče nakažených v zahraničí – v Česku jich nejvíce pochází z Rakouska (172 oproti 145 z Itálie). Mnoho lyžařů se možná nuceně přesunulo za lyžováním z Itálie do Rakouska – pro které nebylo vydáno žádné omezení ani varování, lyžaři tedy žili v iluzi, že nebezpečí nepodstupují, takže následně neměli důvod chovat se opatrně směrem k okolí. Pokud tedy koronavirus měli přivézt lyžaři, tak hlavně z Rakouska, až potom z Itálie. Což se ale vládě komunikačně nehodí, neboť zrovna v tom totiž selhala.

Ze zahraničí si virus do půlky dubna přivezlo podle dat ministerstva zdravotnictví celkem 604 Čechů, a to ze 44 zemí. Z tradičních lyžařských (Rakousko, Itálie, Francie, Švýcarsko a Slovensko) to bylo celkem 371 případů, i proto, že leží blízko – pouze část z nich byli lyžaři. Vir by tedy i bez lyžařů zasáhl Česko zhruba dvoutřetinovou silou. Případně ale i větší, kdyby vrcholila jiná než lyžařská sezona, třeba ta letní dovolenková.

Argument tři: první vir byl v ČR už v únoru

Zatím se o tom spíš spekuluje, ale je pravděpodobné, že koronavirus se po území Česka (i jiných zemí) pohybuje mnohem déle, než ukazují prokazatelná data. Možná už od počátku února.

První „zachycený“ virus totiž vůbec neznamená, že to byl zároveň první „existující“ virus v ČR. Teorie o tom, že nový koronavirus už nějakou dobu putuje společností nepovšimnut, se objevují stále více. 1. března tak v ČR klidně mohly putovat tisíce nosičů, především z nelyžařského prostředí.

Instituce to vědí, ostatně i proto probíhá velký výzkum promořenosti obyvatelstva. Ale máme i řadu dalších zdrojů, o které se lze opřít: V Itálii vydal 3. dubna milánský profesor epidemiologie studii, která udává jako reálné číslo infikovaných Italů – čili těch, co již byli infikováni virem, ať už s příznaky či bez – až 20 milionů. Což bylo v tu dobu asi 170x více než oficiálně zajištěných případů (zdroj Reppublica.it).

Podobnou studii vydali vědci z britské Oxfordské univerzity (zdroj iHNed.cz).

V Dánsku pak například došli k hypotéze, že počet infikovaných v populaci je 30- až 80krát vyšší než oficiální údaj. Z čehož opět plyne skutečnost, že lyžaři nebyli prvními nositeli viru, ale jen první nakažení na očích.

Po stopách únorového koronaviru v ČR

Italský pacient 0 přijel do Itálie podle jedné z teorií z Mnichova v druhé polovině ledna (zdroj Stol.it). Samozřejmě se tehdy žádné specifické testy nerealizovaly a lidé se naplno setkávali, mimochodem třeba i při mnichovském sportovním veletrhu ISPO, kam z celého světa přijelo 80 tisíc návštěvníků, aby si prohlédli expozice 2 850 vystavovatelů z celého světa. Přitom jenom Čínu, kde epidemie tou dobou nabírala vrcholu, tam reprezentovalo 765 firem, na místě tedy byly tisíce až desetitisíce Číňanů. A stovky či spíš tisíce Čechů. Podobných akcí se po světě konalo nespočet – konference, sportovní zápasy, …

Vzhledem k inkubační době a projevům virózy, které jsou velmi často nulové či jen mírné (na Islandu zjistili, že 50 % případů je skrytých), se dá takřka s jistotou říct, že se po Česku potulovali (či se léčili) nakažení v nikoli nevýznamných počtech už v únoru – v průběhu měsíce prodělaly virózu statisíce lidí. Dokonce už ani nikdo nezjistí, kolik lidí s Covidem-19 během února v Česku zemřelo (zemřelé na C-19 nikdo netestoval – možná by napověděly statistiky úmrtí na zápal plic či pneumonii).

S prvním ověřeným objevem nákazy v ČR nastal zlom nikoli reálný, ale především mediální: občan byl vržen do reality show, velký šéf-showman to uváděl, načež od té doby sleduje on-line jakási ve skutečnosti nesmyslná čísla, která ho dostávají do varu podobně jako fotbal, loterie nebo on-line obchodování na burze. Skutečnost se všemi (často doposud neviditelnými) souvislostmi je ale mnohem složitější.

Rouška jako symbol

A jako o složité skutečnosti by se o pandemii mělo i mluvit. Měla by se nabízet plná fakta, analyzovat a aplikovat poznatky ze světa (jak dlouho trvalo, než se stát začal aktivně starat o seniory, než někdo přišel na to, že ve veřejném prostoru mohou pomáhat roušky, …), dokola odůvodňovat příčiny opatření, vysvětlovat a po veřejnosti žádat pochopení a respekt k situaci… Rozhodovat promyšleně, moudře, pokorně a apoliticky – a tím si získat důvěru občana. Zakazovat a přikazovat jen v krajních případech, už jen proto, že zákazy budí rebelii. Všichni občané nejsou ovce, mnozí jsou citliví, přemýšliví, empatičtí lidé, kteří mají informační zdroje, dokážou číst mezi řádky či z gest. Rozuměj, nebaští vše, co jim politik předhodí.

V mém vidění konání vlády (zejména v počátcích krize) nacházím naopak příliš autoritářství, despektu k občanu, jeho rozumu a svobodám, přemíru politického PR, hlouposti, paušalizace, šíření strachu, příkazů a zákazů. Dalo se snadno předejít situacím, které rozumného člověka nutně uráží (nošení roušek ve svém autě, na kole v přírodě nebo na procházce v hlubokém lese; stupidnímu zavírání parkovišť pro výletníky) či hluboce mrzí: udávání sousedů kouřících na balkonech; tlaku na nakažené, aby nevětrali…

Anebo coby zlatý hřeb hlouposti vyhrožování kulkou těm, kdo se vrací z lyžování (zdroj: iRozhlas.cz). Kdyby někdy někde ta kulka nedejbože padla, na koho (také) padne vina?

Řekli proti lyžařům

Andrej Babiš řekl v České televizi: „Samozřejmě naši lidi rádi chodí do Itálie, ne každý si to může dovolit, a samozřejmě my jsme hlavní problém měli, že naši lyžaři to přinesli z Itálie.“ (Všimněme si vsuvky „ne každý si to může dovolit“ – že by oslovení voličské skupiny?)

9. února se Babiš pochlubil tweetem z Francie, kde byl lyžovat. Za tři týdny na to spláchl lyžaře do společenské žumpy jakožto nezodpovědné importéry koronaviru do ČR. Co dodat?

Moudré stáří má i své výjimky

Předseda Rady seniorů České republiky Zdeněk Pernes označuje lyžaře přímo za ty, kdo do Česka virus zavlekli. A trvá na tom (zdroj Seznam Zprávy).

Má velký význam naslouchat moudrým zkušeným hlasům, ale i hlasy starců – a starce samé! – je potřeba kriticky hodnotit. Obzvláště v Česku, kde místo moudrosti do jejich slov často prosakuje paradigma socialistických časů, kdy dnes staří byli mladí a mocní. RSDr. Zdeněk Pernes je absolvent totalitní Vysoké školy politické, komunistický politický kádr. Předsedou Rady seniorů je od svých 43 let (tomu se říká teplé místečko). Stačí letmý pohled na jeho CV, a víme, že nestojí za pozornost. Místo aby usiloval o koncepční zabezpečení seniorů a jejich domovů před virem, vytváří rozruch a mlhu, která má zakrýt jeho neschopnost.