Hlad po urolbované sjezdovce a nějakém zařízení, které vás nahoru vytáhne desetkrát rychleji, než to dokážete zařídit po svých, brzo přehlušilo pádlování na paddleboardu a nové kolo. Až v polovině května jsme začali plánovat výjezd na ledovec Hintertux v tyrolském údolí Zillertal spojený s testováním lyží.
Pátek
Jedu na odběrné místo, abych si nechal udělat test na Covid-19. Bez testu prý přes hranice ani ránu. Po cestě mi přichází zpráva od kolegy Michaela. „Mám to za sebou. Špejle do nosu je fakt paráda.“ Má pravdu. Za dva tisíce korun dostávám o pár minut později do každé nosní dírky jednu špejli a vzhledem k jejich délce začínám mít podezření, zda se nejedná o výtěr mozku. Nevím, zda by pak požadovaný výsledek „negativní“ bylo možné považovat za úspěch.
Sobota
Marně čekám na slíbený telefon, SMS nebo e-mail o výsledku testu. (SMS ani e-mail nepřišly dodnes…) Jedu do nemocnice a po trochu delší výměně názorů se sestrou v laboratoři se domáhám lékařky a s ní i výsledku testu. Jsem negativní a obdržím o tom i certifikát. („Paní doktorko, jakou mám krevní skupinu? Jste nula. Negativní. Děkuji. A teď mi prosím ještě řekněte tu krevní skupinu“, připomínám si v této situaci starý vtip.)
Neděle
Lyže máme naložené, pěkných jedenatřicet párů, u Michaelovy mámy nabíráme ještě zavařovačky s gulášem a řízky, a střiháme to svižně rovnou na Dvořiště. Kontroly mají být namátkové, ale v ruce svíráme naše certifikáty na Covid a pro jistotu i pasy. Zcela zbytečně. Na české čáře o nás nikdo nejeví zájem a na té rakouské nás kluci v rouškách pomalým mávnutím ruky posílají vstříc dobrodružství. Přesně tak si totiž připadám. Uvnitř mě svírá zvláštní pocit, jako bych okusil něco zakázaného. Podařilo se mi dostat do zakázané zóny, překročit hranice. Pocit, který jsem zažíval naposledy v dětství při cestě do Bulharska nebo Jugoslávie a dávno jsem ho od té doby zapomněl. Jak málo stačilo, abychom v sobě objevili zcela zapomenuté věci a začali si jich zase vážit.
Pondělí
Den dětí. Jak příznačné. Smějeme se jako děti a stojíme v osm ráno spolu s další stovkou nadšenců před zavřenými dveřmi lanovky. V Rakousku je dnes svátek, takže kromě závodníků vyrazili na ledovec i místní. Parkoviště je plné a ruch všude kolem nás trochu překvapuje. Ale atmosféra je ryze sportovní. A sportovci jsou odjakživa lidé, kteří jsou zvyklí čelit různým překážkám, a nějaký netopýří virus je nemůže rozhodit. Navíc ve zdravém těle, zdravý duch. Takže rouškou se tu nikdo moc nezabývá, jen když se místnímu „big brother“ zdá, že už se na sebe všichni moc mačkáme, zahlásí do rozhlasu, abychom dodržovali rozestupy jeden metr. Na běžně doporučované dva metry už asi rezignoval. Ale po dlouhé době si zase připadám, jako jeden z aktérů Orwellovy 1984. Něco mi prý hrozí, nikdo to neviděl, ale někdo mě neustále sleduje a hlídá, aby mě to neohrozilo.
Úterý
Zvykáme si. S panem domácím se zdravíme přátelským žďuchnutím lokte o loket, umíme se necpat do lanovky s ostatními, chápeme, že na šestisedačku se smí jen ve třech a v kabině se jezdí v roušce. Budeme tady ještě pár dnů. A protože mi mnoho z vás píše, jaké to tu je a na co se připravit, poskytnu vám krátký návod, jak se za časů corony připravit na cestu a pobyt na ledovci.
Jak se dostat na ledovec a chovat se na něm
- Nechte si udělat test na Covid-19. Už nikdy v životě nezaplatíte tolik peněz za tak málo zábavy. Ale hlavně se vám může hodit. My jsme projeli bez problémů dokonce z Rakouska do Německa a zpátky, a to bez jediného zastavení, dotazu, prokazování se dokumenty. Nic. Jen mávnutí a jeli jsme dál. Ale není to standard. Na německých hranicích dokonce občas požadují potvrzení o rezervovaném ubytování. Pokud ho nemáte, vyhněte se při cestě do Tyrolska Německu a objeďte ho přes Mittersill, případně i přes Gerlospass.
- Trénujte doma nasazení roušky přes řemínek helmy a navíc v rukavicích. Místo roušky vám postačí nákrčník, na který jsme my lyžaři zvyklí, ale sundat brýle, sundat rukavice, natáhnout roušku přes řemínek zapínání helmy nebo pod ním, nasadit rukavice, posbírat lyže, dojít do kabinky, zkontrolovat, jestli si můžu bez obecného pohoršení sundat roušku a pokud si ji sundám, tak před výstupem zas sundat rukavice a natáhnout roušku pod řemínek od helmy nebo přes, abych nedostal vynadáno od vlekaře… No uvidíte sami. Naučíte se určitě spoustu nových věcí.
- V kabině pro osm osob se jezdí maximálně s kamarády. Nikdo cizí dovnitř nesmí, a tak máte konečně poprvé v životě výsostné právo se rozvalit, ucpat vstup do kabinky položenými hůlkami a nikoho tam nepustit. Větší gondoly už budete sdílet i s cizími, ale počet lidí se tak nějak nepsaně odvíjí od toho, jestli se chcete mačkat. A to fakt nechcete. Na kopci je skoro prázdno, netřeba míti konzumační stres. Ze šesti turniketů při nástupu na šestisedačku jsou tři uzavřené páskou. Samozřejmě vždy ob jeden, abyste na sedačce seděli s rozestupem. Můžete si navíc přiklopit bublinu a vytvořit si perfektní izolaci vůči okolnímu světu. Takový štít by vám leckdo záviděl.
- Hospoda jede. Když si půjdete do samoobslužné restaurace pro jídlo, sluší se mít roušku. Až ho budete jíst, můžete si ji sundat.
Lyžování je parádní a sněhu dost, protože ho nikdo nestihl na konci zimy rozjezdit. Takže tu na vás čeká! Navíc s pocitem pobytu ve vzdálené exotické destinaci. Češtinu totiž jen tak neuslyšíte.