Článek vyšel v časopise SNOW 124 (říjen 2020)
Pro tento článek jsme si povídali s tátou Milanem a oběma dcerami, které společně často propukaly v smích – byl tak častý, že ho v textu ani nezmiňuji. Když se představují do telefonu, občas vznikne chaos. „Často si nás pletou. ‚Můžu mluvit s bratrem?‘ nebo s ‚vaším synem?‘“ dává k dobrému Radka. Tak čtěte dál a už si to nebudete plést.
Milan Luštinec je zakladatel firmy. Do těžkých počátků po založení firmy se mu postupně narodily dvě dcery: Radka a Lucie. Logicky byla jedním z prvních rodinných spolupracovníků manželka Eva poté, co našla chvilku vedle výchovy dcer. „Bylo to šílené období, když nemáš peníze, nedokážeš splácet napůjčované úvěry a neumíš uživit rodinu, člověku hodně srazí sebevědomí. Pracoval jsem sám 16 hodin denně, ale nakonec se mi povedlo zaplatit jeden z prvních úvěrů, což mě nakoplo a dodalo novou energii. Pak přišla velká zakázka na snowboardy, tak jsem si vzal další milion úvěr a prkna vyrobil. Nicméně, toho člověka, co si je odvezl, jsem pak už nikdy neviděl a prkna ani peníze samozřejmě taky ne,“ vzpomíná Milan. To už byl v bezvýchodné situaci. Naštěstí pak zanedlouho vylezla z faxu zázračná, byť z dnešního pohledu nikterak velká objednávka, která vše otočila a zachránila.
Dnes už jsou klíčovými zaměstnanci všichni čtyři rodinní příslušníci, táta, máma, Radka i Lucka. Nejen nejbližší rodina ovšem pracuje či pracovala pro tuto žacléřskou firmu. V místě dosud jsou, či bývali i další příbuzní: Milanův bratr pracuje jako šéf truhlárny, na výrobě se dlouho podílel i jeho otec a další příbuzní: synovec, neteře… „Pracují u nás i celé další rodiny, například Hávovi, v průběhu let se tu vystřídali máma, táta a jejich pět dětí, Jerovi tady taky byli po nějakou dobu – máma, táta a děti… V truhlárně a v přípravně pracují sourozenci, máme tu manžela a manželku…“ vypočítávají Radka s Luckou.
Jaké jsou výhody rodinné firmy?
M: „Hlavně ta jistota, důvěra, že se nemusíš starat o to, jestli někdo
něco nevynese, nezneužije… Já jsem nepočítal s tím, že by sem holky
kdy přišly. Když máš dvě dcery, které jdou studovat do Prahy, tak
nepředpokládáš, že by se vrátily a pokračovaly ve výrobě lyží
v Žacléři. Ráďa ale v Praze zůstat nechtěla, tak jsem jí navrhl, ať
jde pracovat ke mně, že pro ni nějakou práci najdeme. S ní ale přišel
nový, silný impuls a nová energie: najednou jsme jeli na výstavu ISPO do
Mnichova, začali jsme prodávat do zahraničí, přidali doplňkový sortiment,
začali jsme být vidět na sociálních sítích… A když potom přišla
ještě Lůca, dostala firma úplně jiné obrátky, posunuli jsme se úplně
někam jinam. Získali jsme nového designéra a vše šlo strašně dopředu
co do objemu výroby, kvality i marketingu… Je vidět, že holky to dělají
hrozně rády, že je to baví. Já bych tohle sám nikdy nedokázal, a kdyby
holky do firmy nepřišly, tak by firma LUSTi dnes pravděpodobně vypadala
úplně jinak.“
Ponorka?
„Né,“ odpovídají svorně. L: „Mně to přijde spíš jako zábava,
kolikrát jsme se, třeba před Vánoci, když se opravdu nestíhalo a chyběli
nám lidi v brusírně, přesunuly z kanceláře k montaně (automat na
finiš skluznice a hran – pozn. red.), kde jsme byly třeba do jedenácti do
noci…a byla to sranda.“ R: „A hlavně bylo příjemné na chvíli
vypnout a vyčistit si hlavu. Když pak taťka přišel ‚už pojďte
domů!‘, tak Lůca vždycky říkala ‚ne, mě to hrozně baví‘, nechtěla
se té montany pustit… To byly hezké časy, hodně jsme se nasmály.“
Podobné přesčasy oběma dcerám totiž už znemožňují jejich nedávno
narozené děti, 8měsíční Radčina Laura a 3měsíční Lucčin Honzík.
L: „Už to nejde, abychom jen spolu strávily ve skladu půl dne. Ale ono to
zas přijde.“
Když jste doma, bavíte se o práci?
R/L: „Ne.“ „Málokdy, snažíme se to nechat spíš na pracovní den.“
Milan: „Já to nemám moc rád, mimo práci opravdu ne.“ R: „Táta nemá
rád, když mu řekneme nějaký problém, nejlépe v pátek večer…“ M:
„To nesnáším, když už to není jak vyřešit. Já tam potřebuju hned
jít, a ne čekat a nosit to v hlavě do pondělí.“
Jezdíte na společné lyžařské dovolené?
R: „Ne.“ M: „V hlavní sezóně na to není čas.“ L: „Už jeden den
je problém, natož když si představím, že bych tu nebyla týden.“
A kde testujete lyže?
M: „Nejvíc asi tady, v Žacléři. Na tom kopci jsem vyrostl, dobře ho
znám, takže tam poznám i drobné rozdíly. Často s sebou beru více
lyží, abych slyšel i názory druhých.“
Holky, co tátovi nejvíc jde, co se mu nejvíc daří, na co má
největší talent?
L: „Já myslím, že na všechno!“ M: „Tak už víme, že ne na marketing
a na design.“ L: „Tak vše, hlavně co se týká technické stránky,
taťka furt něco vymýšlí, furt něco kreslí. To bychom my nezvládly.“ M:
„Pro mě je strašná výhoda od té doby, co tu jsou holky, že se mám
s kým poradit. Máme proto i mnohem víc nápadů, jedna věc totiž je,
když o tom člověk jen přemýšlí, a druhá, když si o tom s někým
promluvíš nebo to jen řekneš nahlas.“
Hádáte se někdy?
(Sborové „ne“). M: „Ne, to vůbec ne. My máme úkoly celkem rozdělené,
takže já vlastně ani pořádně neznám naše zahraniční partnery, to
řeší Radka, nebo ceny lyží, to zase řeší Lůca.“ R: „Já jsem spíš
na tu kancelářskou práci, když se zeptám Lucky, ‚nechceš pomoct zabalit
ty lyže?‘, tak říká ‚né, né, děkuji‘. Jednou jsem jí pomáhala
a asi jsem se moc neosvědčila…“ L: „Na ty ruční práce jsem tady
spíš já.“
Co je nejlepší na práci v tátově firmě?
Po chvilce smíchu a tápání M: „Já si myslím, že holky tady dělají
práci, která je baví, a jsou tady spokojené…když jsou někdy v kontaktu
třeba se spolužáky z vejšky, tak mnozí z nich mají pěknou práci,
výborné posty i peníze, ale spokojení nejsou, nebaví je to.“ L: „Mně
přijde, že jak jsme takoví kamarádi, tak nás ta práce spolu prostě baví.
Rozumíme si pracovně i lidsky, nasmějeme se, je tu pohoda…“ R: „Vždy,
když spolu něco děláme, tak se hodně nasmějeme, opravdu nás to
baví.“
Holky, chtěly byste někdy po tátovi firmu převzít? Bavilo by
vás to, zvládly byste to?
L: „Tak bavilo by nás to určitě, ale jestli bychom to zvládly, to nevím.
Ty technické souvislosti si vůbec nedokážu představit.“ R: „Táta
neustále vyvíjí něco nového, to si nedokážu představit, vymyslet to,
nakreslit to…“ M: „Ta běžná výroba jde sama, zaměstnanci už vědí,
co a jak mají dělat, ale když přijde problém, který se musí vyřešit,
tak by asi holky zatím nevěděly…“
A víte (holky), z čeho se skládá lyže, jak se
vyrábí?
R: „To určitě ano, také děláme exkurze. Teoreticky to víme dobře.“ L:
„S výjimkou lepení lyží jsme tady dělaly snad vše… Také musíme
vědět, jak se chovají různé materiály, v jakých lyžích jsou
a proč.“
A vnoučata?
L: „To se uvidí. Jako ségry k tomu máme stejný postoj, ale co naše
děti, to nevíme.“ R: „Jsou tady docela často, takže už teď to tady
dobře znají…“
