Těžko si představit, čím by mohlo dobře objasněné neštěstí z lyžařského závodu na 50 km ještě překvapit, přesto se to filmu daří. A navíc je působivý a dojemný. Největší zásluhu na tom má „objevená“ postava českého Němce Emericha Ratha, který byl nezlomným a nadšeným sportovcem a jehož také dohnal smutný osud, i když poněkud jinak než Hanče s Vrbatou. Jeho postava by si rozhodně zasloužila vlastní příběh, nicméně i coby pouhý „průvodce“ Hančovým osudem dává filmu sílu.

Děj ubíhá svižně a bez hluchých míst. Kromě nešťastného závodu přibližuje také nevraživé vztahy Čechů a Němců, nad které se povznáší právě postava Emericha Ratha. Zatímco Bohumil Hanč je český vlastenec a „správňák“, Emerich působí snad ještě sympatičtějším dojmem díky své smířlivosti. Ta vynikne především tehdy, když film přeskočí do 50. let, v nichž se český Němec snaží skromně dožít v milovaných Krkonoších, ale komunistická hydra ho vyžene i odtamtud.

Dojemná je samozřejmě i Hančova osobní dějová linka, neboť po sobě zanechá těhotnou manželku Slávku. Nejlepší lyžař tehdejší doby neustojí dilema sportovce, vlastence a otce a přestože Slávce slíbí, že do závodu nenastoupí, z chalupy zdrhne jako malý kluk. Věřme tvůrcům, že to tak skutečně bylo – ostatně v předešlém filmovém zpracování (Synové hor) Bohumil uteče zrovna tak.

Kvůli prudce se zhoršujícímu počasí závod směřuje k nezdaru, avšak tragédii způsobí až Hančova „nezdolnost“ (nebo paličatost?), neboť pokračuje za hranice svých sil. Svůj osud zpečetí, když pro zachování náskoku odmítne občerstvení a nezastaví se ani u halekajícího boudaře, který ho mohl zpravit o zrušení závodu. Vyčerpaného Hanče nedokážou v nečekané vichřici zachránit ani přátelé Václav Vrbata a Emerich Rath.

Z pohledu lyžaře film nenabídne příliš mnoho jízdy – kromě obdivuhodné telemarkové exhibice Emericha pro odborářské rekreanty je vidět hlavně „ťapání“ (opravdu se takto lyžovalo?). Je zajímavé, že lyžařsky mnohem ladnější je i zmíněný starý černobílý film Synové hor. Poslední závod to však vynahrazuje strhujícími záběry krkonošské krajiny, které nabídnou neokoukané průhledy a zdání opravdové mohutnosti hor. Místy málo autentické je naopak počasí během závodu, kdy až uměle působící vichřici střídá klidné nebe s probleskujícími slunečními paprsky.

Celkově je ale film Poslední závod strhujícím dílem, které „zhltnou“ všechny generace diváků. Kromě osudů hlavních aktérů stojí za připomenutí i – z dnešního pohledu – neskutečně primitivní (chtělo by se říci naivní) vybavení a amatérská organizace závodu. O znalosti počasí před více než 100 lety ani nemluvě. Oproti Synům z hor, kteří byli natočeni s budovatelským nadšením 50. let a jejichž hrdinové jsou tak patetičtí, že se to nedá poslouchat, je Poslední závod srozumitelný a pohledný. Díky za něj.