Film Poslední závod: nejznámější česká lyžařská tragédie „objevuje“ novou postavu [článek]

Známá tragédie z počátků lyžování v Krkonoších dostala nové filmové zpracování, které slibuje, že celý příběh z doby těsně před 1. světovou válkou konečně odvypráví tak, jak se opravdu stal. I když mnohé recenze filmu Poslední závod vyznívají kriticky, diváci-lyžaři si podívanou užijí.
Odkaz na článek

Čekal jsem, kdy se zde tahle událost roku objeví.

Tohle lyžování a jeho doba jdou sice mimo můj obvyklý záběr, ale celá kampaň okolo filmu byla tak masivní, že mi to nedá a něco málo k tématu přičiním.

Nehodnotím přitom film jako takový (dosud jsem neviděl, jen ukázky, ale přečetl okolo něj, co se dalo), nýbrž se vyjadřuju především k některým vyprodukovaným sdělením a informacím.

Potěšilo mě, že Radek dává „objevení“ Rathovo do uvozovek, i to, že neváhá zmínit „amatérskou organizaci závodu“.

Podle mě byl přímo organizačním fiaskem. Někdo řekne „nezkušenost“, já bych spíš nadhodil podcenění a šlendrián. Jako by všichni čekali, že si to partička starých kámošů (+ „cizák“ Bartel) na závěr sezony rozdá v jarním teplíčku.

Chybějící kontroloři, absence občerstvení, mizerná komunikace činovníků, nedostatečné záchranné akce, podcenění počasí (pořadatelé i závodníci) – katastrofa.

Že to nelze měřit dnešníma očima (jasně, že ne) a je třeba být smířlivý? Jak moc? Co mohli či nemohli znát a zvládnout?

1. Lyžování Čechů a pořádání závodů velelo nadprůměrné množství vzdělaných otitulovaných činovníků. Pyšnili se 20 lety zkušeností a po světě hlásali, jak jsou znalí, skvělí, první apod. Zde ale organizačně selhali.
2. Porovnejte si s tím naprosto neuvěřitelnou preciznost, s níž o chvíli dříve naplánoval, zabezpečil a uskutečnil dosažení Jižního pólu (prosinec 1911) Amundsen. Smekám hluboce, ten chlap myslel úplně na všechno a zfleku by mohl dostat na starost budoucí let na Mars. Jistě, expedici do Antarktidy beru vážněji než 50 km po Krkonoších, ale už tehdy lidé uměli promýšlet a připravit se. Naši vašnostové tentokrát ne.
3. Tito „břídilové“ ale okamžitě po průserovém závodu předvedli své schopnosti v neuvěřitelně účinné damage control. Klobouk dolů! Pouhé 2 dny po závodu zorganizovali v Praze „anketu“ účastníků (tuším snad 43 osob) s výstupem v podobě odporně alibistického závěru: vše bylo podle pravidel, kontroly vesměs řádně fungovaly, obětavost a mužné setrvání kontrolorů, pořadatelstvo učinilo všechna možná opatření, záchranná akce bez prodlení, „vinu nelze nikomu přičítati, leč nepředvídaným a nevysvětlitelným působením povětrnostních poměrů“.

Tak se lyžcové sami mezi sebou usnesli, takto to vnutili do veřejného prostoru a výrazně (možná až zásadně) ovlivnili posuzování tragédie. Slzy, emoce lidské i vlastenecké, sbírka pro vdovu, pomníček a časem pomník (a následně narativ papouškovaný přes 100 let) – to všechno účinně potlačilo odehravší se průser.

Je ale třeba uznat, že nepřipravení a naivní byli i závodníci. Neoblečení, nenajedení, Hanč nenatrénovaný. Tím spíš, když je poprvé čekalo 50 km naostro, neturisticky. Neměli na to natrénováno, neuměli si rozvrhnout síly, doplňovat energii. Posnídat trochu čaje, půl buchty (Hanč a spolunocležník Jarolímek) a pak to napálit od startu s vidinou 50 km… (Do toho nepřipravené občerstvení po 1. kole cca 20 km). Obecně byla tehdy s vytrvalostními výkony v závodní intenzitě jen sporadická zkušenost a snad jediný, kdo je zde měl (jenže letní – maraton, Gepäckmarsch), byl Rath, ale brzy odpadl. A když se přidala zima, vítr, prochladnutí, neměli šanci. Což ostatní zřejmě realisticky včas vyhodnotili.

(S energetickou náročností 50 km na lyžích ale bojovali borci i později, zdokumentovaně např. študovaný Perry-Smith na Holmenkollenu 1914, nebo Kolář při ZOH 1924, a trvalo to, než se poučili a zařídili. Do té doby se české padesátky jezdily „výletově“ s pauzami na jídlo a pití a nejdelší trať naplno byla 10 km, výjimečně snad 12.)

K tehdejší trénovanosti: MUDr Mézl líčí, jak zhuntovaní se lyžaři ve vlaku vracívali z hor: „zmalátnění, vyčerpáni, zmořeni, s očima vpadlýma – zkrátka jako mrtvoly…“ A to „před válkou a ještě první léta po ní i u závodníků…“ Ještě při první poválečné 50 r. 1920: „training našich závodníků stačí nejvýš na 35 km“ a vším nad to si „jen své zdraví ohrožují“.

Ne že by třeba začali 25 nebo 30 km (ani Holmenkollen nejel v začátcích pokaždé celých 50 km), ale rovnou 50. Kdo o to tak strašně stál? Aby byli první a zase něčím trumfli sousedy? Chtěl to starý práskaný šíbr Rössler pro svou mezinárodní slávu? (Spekuluju tak nad tímto, 1910: „byli jsme první!“… „zajišťuje ČSK trvalé jméno v lyžařském sportu“.) Proč se tam napřed nezajel na těch 50 km podívat? (Při první účasti 1914 tam naši dostali parádní nářez, Norové byli doma, zkušení a o pár desítek let vepředu.)

Troufnu si na tezi, že čeští závodníci a bafuňáři nebyli skuteční horalé, byť si tak dost možná po 20 letech výletů do hor připadali. Ti z Prahy a vnitrození byli lufťáci na výletech, ti z českojazyčné enklávy na okraji hor (Jilemnice, Vysoké, Hrabačov, Štěpanice) byli „půlhoralé“ ze závětří, kteří se na drsné hřebeny dostávali také sporadicky. Ti, kdo tam skutečně (po generace) trvale žili, si ale jezdili „své závody“ v rámci rakouského svazu, kam Češi odmítli vstoupit. Takže žádná spolupráce, žádný transfer. Zkušenosti a know-how těch Rennerů, Bergerů, Buchbergerů a dalších horalů-mazáků prostě chyběly…

Záměrně se zde nepouštím do věčných spekulací o Hančově motivaci startovat (osobní derniéra, „národní čest“) a jet do padnutí. Vypadá to, jako by přihláškou Bartelovou naše lyžectvo dost zpanikařilo – přestože Bartel nebyl superhvězda kalibru Franze Buchbergera či nastupujícího Paula Rottera. Hančova nástupce tehdy neměli, a tak se – imho dost zoufale – zmobilizoval altmajstr, který vyhrál 50 km naposledy 1909 a 10 km r. 1911.

Pokud jde o ty „nevraživé vztahy“, je to složité a plné zjednodušujících klišé. Mám podezření, že cca 1913 se ve skutečných horách extra velké nevražení mezi běžnými obyvateli neodehrávalo. Na spoustě míst se ani moc nepotkávali (Špindl neměl podle censu 1910 jediného Čecha, 1921 jich bylo jen 15, podobně východní Krkonoše, trochu větší prolnutí bylo na západě na panství Harrachově) a vesměs měli svých starostí s obživou dost. Mám podezření, že „národnostní válka“ se vedla především „nahoře“ včetně lyžařských bafuňářů (zase ten Rössler, ale také ti německojazyční).

Story: r. 1900 ztratila Rösslerova parta u Sněžných jam člověka. Při marném hledání do tmy dorazili s prosíkem do ryze německého Špindlu. Tam se promptně svolali místní „nevraživí“ Sudeťáci-hasiči a vyrazili na noční pátrací akci. Opravdu nevraživost až za hrob… (Dohra: borec spadl do Sněžné jámy, díky sněhu přežil bez zranění, dorazil na nejbližší slezskou boudu, kde ho další nevraživí Sudeťáci obskakovali a ráno dokonce na saních odvezli na hřeben. Fakt hnus, taková ohavná nevraživost.)

Vyhnala „komunistická hydra“ starého Ratha i z Krkonoš, jak píše Radek (chápu tak, že podle filmu)?

Nemám jeho přesné pobyty té doby nastudované, ale buzerace starého 76letého prdůcha-topiče na konci světa na Luční boudě proto, že je Němec, se mi nějak nezdá. Nejdéle od 1945 byly hory rejdištěm nejrůznějších existencí a platilo tam, že každý, kdo umí vzít za práci a nevožírá se do němoty, je potřebným pracantem. „Je to slušnej člověk,“ platilo ještě 1986 jako neformální kritérium personální práce v tělovýchovných zařízeních ČSTV v Krkonoších. (Osobní zkušenost.) Původem Němec nebyl, kromě určité doby po válce, nutně obětí šikany. Ale uznávám, že 1959 nejsou 80s a tipl bych si, že Rath komunisty štval mnohem spíš tím, jaký byl, než svým němectvím. (V té době se do nás už taky tloukla internacionální sounáležitost s „hodnými“ soudruhy z bratrské NDR, „jediného německého státu dělníků a rolníků“, takže paušální antiněmecké štvaní už neplatilo.)

Takže třeba Günter Braun, od svých 12 let „Slavomil“, se za nejtvrdší normalizace stal předsedou Spartaku Rokytnice, záhy nejlepšího českého lyžařského střediska. A z horníka se přes večerní SŠ stal v Navetě až vedoucím výroby.

Erhard Slavíček, jehož (český) otec byl ve Wehrmacht i ve válečném zajetí a on v Hitlerjugend, se svými schopnostmi stal vedoucím hotelů ve Špindlu – už v 1960s, než emigroval.

Co třeba reprezentant ve skoku, dlouholetý rekordman (tuším 111 m) a pak vedoucí střediska ČSTV Rýžoviště Hubert Rieger?

Určitě Čech jak poleno Kurt Hennrich dostal důvěru pracujícího lidu a dostál jí na ZOH 1956 památným 7. místem ve sjezdu, k němuž dodnes vzhlížíme (jasně, jiná doba…).

A když už ta Luční: v mých dobách u OS TZ ČO ČSTV Jilemnice, závod 02 Špindlerův Mlýn (80s), byl vedoucím – ne kotelníkem – na Luční Herbert Berger.

A věděli jste, že babička Míly Sochora byla Němka jako poleno z dávného rodů Dixů?

Usw. usf.

„Objevování“ nové postavy? (Ještě jednou díky za ty uvozovky.)

Teď vznesu svou asi nejsilnější námitku vůči „projektu“ Poslední závod. Producent Beránek a scénárista-režisér Hodan ho postavili na dvou neustále opakovaných a zdůrazňovaných efektních sloganech:

• co se tehdy „opravdu/skutečně“ stalo
• do příběhu se vrací E. R., jehož postava byla „zcela vymazána“.

Propagačně je to chytré, ladí to s duchem doby, slibuje to něco nového a vymezuje se to vůči „konkurenci“ Synů hor. Perfektní promotion strategy.

Je to chytré, zafungovalo to, opapouškoval to kdekdo v médiích („zcela vypadla“) včetně zpovídaných herců (Adamczyk: „nehraje žádnou roli“).

Jenomže je to nepoctivá finta, a to hned dvojí.

1. Pokud jde o film, Rath byl v Synech hor dejme tomu nezvýrazněn až upozaděn (nepamatuju se už), účelově misprezentován jako neznámý „Prušák“, ale jeho postava tam JE (Otakar Brousek). A dokonce se ve filmu jako jediný – kromě Hanče byli všichni závodníci tehdy ještě naživu – mihne v malé jiné roli. Film se ale podle jeho originálních pamětnických vzpomínek nenatočil – nebyl to nakonec dokument, takže autorská licence…
2. „Komunisté“ ho „nevygumovali“ a „nevymazali“. Figuruje v původním Kožíkovi, ve filmu, jistě i v knize Rampa, Na hřebenech vichřice, 1963. A kdyby se všichni opakovači tohoto klišé podívali do dvou hlavních příruček – Zlaté knihy lyžování (1989) a Malé encyklopedie lyžování (MEL, 1987), našli by ho také (str. 89, resp. 324).

V MEL má heslo na 20 řádek. To je, divme se, víc než skokané ze slavné Remsovy party (Matouš, Motejlek, Hubač, Hohnl, sám Remsa – jen Raška má víc), víc než Sochor, Vrbata, Kodejška, Zeman, Rýgl…

Moderně řečeno, „vymazání“ je dezinformace. Ne náhodný omyl z přehlédnutí. A v médiích dál šířená buďto z blbosti, povrchnosti, nebo záměrně. V každém případě žalostné a jen další bídná vizitka naší novinařiny.

3. Příběh „jak se opravdu odehrál“ (oficiální text Bontonfilmu), „Pravdivý příběh Hanče, Vrbaty a Ratha“ (ofic. „podtitulek“ filmu), „opravdu/skutečně stal“ (promotexty v médiích).

Jenže: nejprve se ukazuje závod roku 1912 z hřebenů do údolí, s povinnou výbavou v tlumocích, tedy 50 km, kdy Hanč nevyhrál, neumístil se (pořadí bylo Franzl, Vejrych, Fischer) a snad ani nejel. Vyhrál jen vedlejší 2 km, ne na hřebenech.

Na startu osudových 50 km 1913 se objevují Rössler a Buchar. Že tam ve skutečnosti nebyli? Jedině pro časopis Krkonoše-Jizerské hory (jeho čtenáře není v tomto tak snadné vodit za nos) vysvětluje režisér: „Tyhle postavy jsem nemohl vzhledem k předchozímu ději vyhodit…“

I Hančova manželka: „Taky jsem na hřebeny poslal Slávku Hančovou, abych zhutnil emoce a postavy se potkaly a nemizely.“ Neboť: „víc mně šlo o vystihnutí ducha doby než o konkrétnosti“. „Třeba jsem přestylizoval scénu…“ „Nenakládal jsem s nimi úplně volně, ale od určitých věcí je třeba se oprostit…“

Argumenty se dají chápat, patří to k řemeslu „výroba hraného filmu“, autor si to umí odůvodnit a lze to zahrnout do autorské/básnické licence. Ale pak ať vůkol neslibuje „pravdivý příběh“ – není to vlastně klamná reklama?

A co myslíte, dokázali si před více než 50 lety své odchylky od reality v Synech hor podobně odůvodnit Kožík s Dubou? Také „vystihli ducha doby“ (české dobové zdroje jsou výrazně, místy až exaltovaně protiněmecké) a důrazem na Hanče a Vrbatu „zhutnili emoce“? Oni potlačili Ratha, Hodaň zase Vrbatu, zato jiné přidal tam, kde nebyli. Kdo toho tam vlastně vpašoval více a kdo se více odchýlil od reality?

Starý film vyzdvihl Hanče s Vrbatou, nový se rozhodl, že „po 100 let byl příběh H. a V. překrucován“ a že jeho „největším hrdinou“ byl Rath a vyzdvihne jeho. Hmm. A co Vrbata, který si tam žádné ego nehonil, co Jarolímek, který souběžně pátral po Hančovi po nedaleké jiné trase, jel pak pro něj i s rohačkami a navíc se o H. syna až do jeho 18 let nadstardardně staral?

Atakdále. Mohl bych pokračovat. Ale je to jen film. Žádná převratná nová pravda. Jakkoli si Rath v téhle story důstojné místo stokrát zaslouží.

Sorry za tu délku. Že bych se snad vyhecoval tohle a ještě další z poznámek sepsat „pořádně“? Stojí o tyto „nepěkné“ kritické postřehy vůbec někdo?

>> #3, ivan, 20. 04. 2022 02:02:55

Další dík za postřehy, které bych neoznačoval jako kritické, ale uvádějící na pravou míru – uměřenost je problémem naší doby. Připomněls jméno pro české lyžování možná zásadnější než jiná – Jarolímek. To není jen jedna osoba…

Škoda, že tato diskusní skupinka neumí uchovávat perly, ale pokud bys snad tu potřebu cítil, vím, že už asi nikdo (možná KH?) nemá tu erudici zpracovat lyžařská témata tak kvalitně jako ty.

Zdar.

>> #3, ivan, 20. 04. 2022 02:02:55

Já o nepěkné kritické postřehy stojím
Napadá mne v té souvislosti – ptám se snad já jestli někdo stojí o moje bláboly tady?

K textu: Rath třeba nebyl vymazán z encyklopedií, ale z toho příběhu ano. Já znám Hanč a Vrbata, nic víc.

Ivane, v první řade díky za výborný text, který je skvělým substrátem k přemýšlení. Tohle mi aktuálně chybí v publicistice nejvíc, je velmi málo fundovaně zpracovaných textů, které by diskuzi někam posunovaly. Nevím, jestli by to opravdu nestálo za článek. Minimálně z toho „pořadatelského úhlu pohledu“, to je zajímavé.

Česko-německé vztahy jsou obrovsky rozsáhlé téma, kromě roviny „co se skutečně stalo“ jsou tam ještě minimálně 3 další roviny, jejichž pohledem je to možné nahlížet. Možná bych přidal ještě jeden přízemní pohled – projekt by měl mít také nějakou finanční návratnost, kterou trh v ČR poskytne omezenou. Jeví se tady příležitost distribuce v DE a tím by uvedené reklamní claimy dávaly ještě větší smysl. Soukmenovci mají snahy o „vyváženost“ rádi a klidně by pustili nějakou tvrdou kačku.

>> #2, ivan, 20. 04. 2022 01:34:52

>> #3, ivan, 20. 04. 2022 02:02:55

U filmu jsem přemýšlel, kdo asi byl v tvůrčím týmu garantem té historické „opravdovosti“, a jsem si skoro jistý, že nikoho lepšího než tebe by nenašli. 

Ale Poslední závod nemá dokumentární ambice, žánrově je to hlavně dojemná story, a tak tu „opravdovost“ beru tak, že příběh staví na skutečnostech a osobách (osobě), které nejsou notoricky známé. Jinak se se Syny z hor v mnohém překrývá, není to žádné „všechno bylo jinak“.

Ad Že bych se snad vyhecoval tohle a ještě další z poznámek sepsat „pořádně“? Stojí o tyto „nepěkné“ kritické postřehy vůbec někdo?:

Samozřejmě, že by byl zájem. Ačkoliv infotainmentová doba učí lidi spokojit se s rychlou a jednoduchou zprávou, bohužel často i bez nejmenších souvislostí, tak je snad ještě dost těch, kteří ocení hutný makro- i mikrovhled. Díky předem!

Jen krátce přispěji, mám pocit, že postava E. Ratha byla znovuobjevena kolem roku 2003 v Broumově (kde nějakou dobu žil) jedním místním občanským sdružením. Myslím, že to bylo v rámci jakési předvolební kampaně, kdy se sdružení nějak chtělo prezentovat a něčím zaujmout (volby do zastupitelstva), tehdy to bylo spojené s odhalením pamětní desky na jeho domě.

>> #5, slowthinker, 20. 04. 2022 09:32:27

„Rath třeba nebyl vymazán z encyklopedií, ale z toho příběhu ano. Já znám Hanč a Vrbata, nic víc.“

Doba se změnila. Příběh Hanče a Vrbaty býval obecně známým, i díky Kožíkovi, filmu a tomu, že býval od cca konce 1950s pevnou součástí povinných školních lyžáků (přednáška mj. o nebezpečí hor). Jména dua H a V desítky let naskakovala v hlavě skoro podobně jako V + W, S + Š, Marx a Engels, Laurel a Hardy apod. Dneska, zjišťuju z diskusí či csfd, už je hodně těch, kdo je neznají vůbec.

Nesouhlasím, že R. „byl vymazán z příběhu“. Všude, i v těch encyklopediích, je zmíněn právě v rámci toho příběhu (nechtějte ode mě, abych to z nich opisoval). Jiná věc je, jaký prostor v těch textech ta která postava dostává/la. Základní narativ byl od počátku položen – pročesky vlastenecky, ale asi i kvůli majestátu smrti – na obou mrtvých. (Paralela: ohlas neúspěšné Scottovy expedice na jižní pól 1911–12 mezinárodně přehlušil Amundsenovu úspěšnou. Scott díky [sic] smrti a jímavým deníkovým zápisům „sebral show“ Amundsenovi, který vše zvládl naprosto brilantně a „závod“ o JP zaslouženě vyhrál.)

Připustil jsem, že v Synech hor byl R. upozaděn (i to, že jak moc, si už nepamatuju). Ale to je jeden film, ta story žije i v jiných zdrojích.

I podání pro školáky se určitě zjednodušovalo, to se ale děje na ZŠ i SŠ nutně vždycky.

Mohl/měl dostat R. v Synech hor prostoru víc? Nejspíše ano, shodneme se. Očekávat ale, že se klasický příběh H a V v té době zaměří i na další postavy v čele s českým Němcem (Deutschböhme) Rathem, by bylo naivní. Nezapomeňme na dobu vzniku – půlku 50s, jen 10 let po válce, a na tehdejší atmosféru (společnost celkově, média, školství) a diktující narativy. Na to, jaké knihy, rozhlasové hry i filmy reflektující válku se cca až do půlky 60s předkládaly. (Jenže pokud jste tu dobu nezažili, nebo ji aspoň nemáte nastudovanou na úrovni disertace, stejně nebudete dostatečně v obraze.)

• edit níže

Už když jsem o Synech hor psal někdy cca před 25 lety, uznale jsem zmínil svůj dojem, že na tehdejší dobu film kupodivu není prvoplánově protiněmecky vyhrocený a že závěrečná záchranná účast všech – Němec neněmec – je na tehdy až překvapivě pěknou ukázkou, že a jak lidé dokážou spolupracovat.

SB 5: „Možná bych přidal ještě jeden přízemní pohled – projekt by měl mít také nějakou finanční návratnost, kterou trh v ČR poskytne omezenou. Jeví se tady příležitost distribuce v DE a tím by uvedené reklamní claimy dávaly ještě větší smysl. Soukmenovci mají snahy o „vyváženost“ rádi a klidně by pustili nějakou tvrdou kačku.“

To vůbec není „přízemní“, nýbrž naprosto věcné a je to tvrdá realita malého trhu. Přizpůsobovat se německému zákazníkovi a jeho DM se naučili naši soudruzi už před desítkami let. I díky tomu se některé (hlavně dětské) filmy a TV seriály obešly bez okaté jednostranné ideové nalejvárny a byly tak pro nás stravitelnější.

A jestli si Posledním závodem hoši připravovali půdu pro budoucí film o multisportovci a vegetariánovi Rathovi, jedině dobře. Podle všeho férovej chlap, obdivuhodný sportovec, „železný muž“ desítky let před Ironmanem, s pestrým životem, jaký se už dneska prožít nedá. A v českém filmu, plném různých loserů, zoufalců a směšných figurek, by se tak objevil skutečný chlap, aniž bychom si museli vymýšlet Ramba.

Pamatuju, jak jsem si už v 90s říkal, že najet na mapování a prezentaci vztahů Němců a Čechů způsobem vyrovnávajícím předchozí dlouholetou jednostrannost, daly by se od N získat slušné peníze. Rozhodl jsem se ale do toho nejít a místo toho psát o lyžování. Jiní do toho šli, někdo seriózně, někdo až s jistým vyčůraným překlápěním zlých a hodných.

A točit některé filmy tak, aby měly šanci v cizině, je už dávno zavedené (co třeba Kolja). Takže třeba autoři Zátopka si zvolili berličku-lákadlo Rona Clarka (btw, když běžel 1966 v Edenu, byl jsem tam, ale dost pochybuju, že tu byl 1968 radit se kvůli výkonnostní krizi, jak je to snad v tom filmu, když toho roku měl spoustu nejlepších časů a byl před OH v závodech 5× 1. a 6× 2.).

Ještě pro vysvětlení: ze studia historie jsem naštěstí dezertoval tak včas, že jsem stihl zkoušku jen z Dějin pravěku, ale už v dobách, kdy pan Hodaň měl před sebou ještě nějakých 10 let na houbách, jsem se pod vedením špičkového evropského experta na Č-N vztahy prokousával č-n texty ze 17. století, učil se místopisné názvy Seewiesen, Starkenbach, Wildenschwert aj. Takže mi tyto věci v 1990s docvakávaly. A taky proto jsem teď do story H a V zabrousil, přestože to beru jako zpestření, asi jako když si Bode Miller šel zahrát tenis nebo Patrick Jaerbyn golf.

Radku, žádný „garant historické opravdovosti“, jen podotýkám a připomínkuju. Na konzultace s odborníky se pan Hodaň odvolával a, jimi zaštítěn, prohlásil: „Historické chyby tedy ve filmu nejsou.“ (Asi to máme chápat tak, že to, co tam neodpovídá skutečnosti, není „chyba“, neboť a nýbrž autorský záměr. OK, licencia poetica, ale to jsme zase u toho, že je to jen hraný film, ne „jak se to skutečně stalo“. Viz post 3.)

Takže Honzo, díky za pochvalu, ale principiálně tuto tématiku milerád přenechám Aleši Sukovi, Karlu Hamplovi, odvedli spoustu brilantní práce, též Janu Luštincovi či Liboru Duškovi. Es ist wirklich nicht meine Strecke, ale bavilo mě vyšťourat něco ze své prapůvodní odbornosti, něco si dohledat, dospekulovat souvislosti a vyjádřit se. A něco by se z toho Radku udělat mohlo, ať si pohladíme ega tím, že umíme víc, než co houfně předvádějí naše média.

• Edit 22 + upravený 23/4/22 (po novém shlédnutí S.H.):

Uvažme, že R. hned po Ú 1948 dostal flastr za propagaci západního způsobu života, amerikanismu a ohrožování mravní výchovy mládeže (přibližně tyhle důvody lze vyčíst z různých zdrojů). Uvědomme si tu dobu, kdy už se rozjížděly roky na uranu, kdy se chystaly politické procesy a kdy jako důvod trestů i ostrakizace mohlo posloužit takřka cokoli (cf Kunderu, Žert). A vzpomeňme si, jak ještě 15 let po Synech hor kvanta lidí odskákala Pražské jaro i pouhý nesouhlas se vstupem vojsk (určitě mnozí ve svém sociálním okruhu takové případy máte či znáte).

Přesto: „vygumovaný“ Rath je tam sice jen jedním ze soupeřů, výraznější postavy jsou hlavně Vrbata a Jarolímek, zaregistrujeme Feistauera, při závodu účelově zdůraznili hlavního soupeře Bartela, ale ještě víc vzadu je pozdější předseda Svazu lyžařů Scheiner. A přesto explicitně vidíme, jak Rath najde Hanče a se zničujícím nasazením se ho snaží dosápat do bezpečí.

A dále: v titulcích je 30 jmen dospělých, 4 jména dětských herců plus dovětek „a mnoho dalších“. Přestože skutečný Rath se coby hajný s plnovousem mihne jen na pár vteřin na začátku, figuruje v titulcích na nečekaně předním 13. místě, třeba před zasloužilými umělci 20. Kurandovou a 23. Pištěkem. Mám silné podezření, že to mohla být od tvůrců „uhratelná“ pocta Rathovi, která měla šanci projít přes schvalovačky. Asi by nebyl žádný div, kdyby se v té zkurvené době půlky 50s v titulcích Rathovo jméno vůbec neobjevilo.

>> #9, ivan, 21. 04. 2022 23:57:09

Myslim, že je to velké téma – rozvoj sportu v českých zemích – rivalita, soupeření a taky spolupráce českých a německých tělovýchovných, sportovních a turistických spolků – zejména v první polovině dvacátého století… Nemálo medaili pro Česko získali naši Němci.

>> #8, mdejvidos, 21. 04. 2022 16:42:00

Afaik, občanské sdružení Stonava.

Ivane,

dobre,veľmi dobre sa vypadnuté z Tvojho pera číta.

Vďaka ,veru rád by som si prečítal Tvoje slohy z doby strávenej na ZŠ.:}

caute Harry

>> #9, ivan, 21. 04. 2022 23:57:09

>> #10, oblouk, 22. 04. 2022 20:02:05

Klidně bych se držel při zemi a nenakládal si „zbytečně“ velké úkoly – i jeden jediný článek zasazující Poslední závod do výše zmíněných souvislostí by byl pěkným počinem.

Měl jsem zato, že na stránkách SNOW či NORDICu muselo něco podrobnějšího od zmíněných autorů už dříve vyjít, ale nevyšlo – byly to vždy spíš kronikářsky pojaté připomínky u příležitosti různých výročí ap. Ucelenější „populárně-historické“ podání nejznámějšího lyžařského příběhu z českého prostředí by – nyní i díky filmu – jistě čtenáře našlo.

Ivane, palec hore, veľmi dobre sa to číta, vďaka za námahu a spísanie faktov a vzťahov, ktoré už v súčasnosti bez naštudovania si vtedajšej doby a národnostných vzťahov a celkovo pomerov nielen v športe ťažko dať do súvislostí a pochopiť. Na margo toho len podotknem, že v Čechách to bolo najmä o „dueli“ medzi Čechmi a Nemcami. O čo ťažšie sa človek dostane k reáliám nielen lyžovania, ale celkovo k vývoju športu na Slovensku, osobitne v Bratislave, kde Slováci tvorili len cca 20 % obyvateľstva a aj to najmä v nižších úrovniach, ale prím hrali Maďari, Nemci a Židia. V tých dobách išlo teda hlavne o futbal, ale aj iné športy. Tam je ešte dosť priestoru pre historikov športu. Nechceš prísť k nám, nejaký projekt a financie z fondov EÚ snáď vybavíme… 

Oblouk #10, Radek #14

Jakmile se pustíme do trochu přemýšlivého a poučeného rozumování o česko-německých vztazích, upleteme si na sebe bič, který tady nezvládneme. V tomto souhlasím s Radkem – držet se při zemi a toho (souvisejícího s lyžováním), k čemu jsme jakžtakž schopni podotýkat doufejme jakžtakž relevantní věci.

Navzdory apelu na skromnost si zde dovolím dodat pár obecnějších myšlenek.

Když bysme to tedy nakousli, měli bysme se dostat minimálně až k osvícenství a připomenout zásadní vliv Herdera na pojetí národa definovaného na základě společného jazyka.

Taková byla tehdy „společenská poptávka“, chtěli to slyšet rozdrobení nejednotní Němci a nadšeně se toho chopili i čeští- böhmische obrozenci. Konkurenční tradiční češství zemské (Čech je ten, kdo žije v Čechách), které marně prosazoval Bolzano, prohrálo s tímto pojetím etnickým.

Tohle převzal i „po německu vychovaný“ Josef Jungmann („Čech je ten, kdo česky mluví“) a své přesvědčení promítl i do svého zásadního 5svazkového SLOVNJKu.

Počínaje jím se zastřel rozdíl mezi böhmisch („český“ týkající se země Böhmen, jejích obyvatel a původně i jazyka-češtiny) a tschechisch („český“ národnostně, pak i jazykově). První výraz nechal plavat bez českého ekvivalentu a „český“ vnutil jako univerzální.

Geniální! Díky tomu mohl být „českým“ hrdinou kdekdo. I třeba „rex Boemie“ Jan, „český“-böhmischer král, co z boje neutíkal, i „největší Čech“ Karel IV.

A naopak, kdo nebyl „český“ etnicky, stal se pro nás „Němcem“, přestože s Německem nemusel mít nic společného (německy mluvící Böhmen z neněmecké strany pohraničních hor, z jazykových ostrovů, původem z Alp apod.)

Etnického češství se aktivisticky chopil i Palacký, převážně mluvící a píšící německy, a jeho spisy narýsovaly základní narativy zdejších dějin. Údajně psal tak, aby historie „ducha neunavila, ale jej uchvátila… vlastenectvím nadchnula.“

A přidali se další: Skraup a Till, jimž vděčíme za hymnu, Friedrich Smetana, Friedrich Emanuel Tirsch, Heinrich Fügner, Barbara Nowotny/Pankl. (To jenom pro připomenutí, jak to zde bylo promíchané.)

A pak si svoje sepsal Alois Jirásek a ovlivnil generace Čechů, a dorazil to za komunistů Zdeněk Nejedlý.

Němec byl prostě v zásadě zlej a povinná láska k Marxovi a Engelsovi to nezachránila , ani Einstein, Goethe, Beethoven a nakonec ani Old Shatterhand. A později ani Heidi Klum, Claudia Schiffer či Stefi Graf to nezvládly.

Na študentské vojně jsme pravidelně decimovali 254. mechanizovaný prapor Bundeswehru (dosvědčí i známý historik Igor Lukeš), západoněmecký revanšista byl dlouhodobě exemplární padouch. Němčinu se snad nikdo neučil rád či s nadšením. A napadá vás nějaký (pro nás) opravdu sexy německý hrdina, který by dokázal to, co zvládla v angličtině muzika? Tohle všechno vchází do našich vztahů a i tohle je třeba si uvědomovat v souvislosti s dobou, oním závodem a dalším děním vlastně až dodneška.

Teď by dalo popsat plno stránek o komplikovaných Č-N/N-Č vztazích té doby. Neláska etnických Čechů vůči německy mluvícím, obecně socioekonomicky silnějším (šlechta coby vlastník půdy, vysoké úřednictvo, ale i průmyslníci), se dá při znalosti situace chápat, stejně jako je nutno zakalkulovat častou přezíravost a povýšenost německou.

Myslím, že nelze dost dobře srovnávat „hodného Němce“ a „kamaráda“ Ratha s krkonošskými horaly. Rath byl skutečně Böhme, kosmopolita, žil na řadě míst včetně převážně českojazyčné Prahy (1900 se uvádí poměr 91,3 : 8,6 %), česky běžně mluvil a v různých sportech se stýkal se spoustou „kámošů“, Čechů i cizinců. Do toho, kam pojede a za koho bude závodit, mu vesměs nikdo nemluvil.

Naopak Adolfové, Buchbergerové (Špind, Pec, hřebeny) a podobní žili v prakticky či takřka monolingvním prostředí a cestovali nejdál nach Hohenelbe, Trautenau či Hirschberg. Nutně se chovali podle tamějších zásad a kódů. Jestliže příslušné kluby na české závody nejezdily, tito prostí hoši si nedovolili neposlechnout. (Nakonec ani Češi ovládaní Rösslerem a jeho partou do rakouského svazu nevstoupili a taky „drželi lajnu“.)

Vsadil bych poslední stovku, že být Rath jedním z Deutschböhmen aus Riesengebirge, na tyhle závody by taky nejezdil. Natož na olympiády, pokud by tedy nebyl továrnický synek.

Někteří borci by se bývali určitě rádi poměřili, jiní byli možná spíš rádi, že mohou snáze být za hvězdy v omezené konkurenci.

Nakousl jsem jen pár momentů komplikovaných vztahů a časů a nejsem s tím spokojený. Je to fakt setsakra složité, je toho třeba znát mnohem víc, než co mám v hlavě a poznámkách a co dokážu napsat.

Takže, opakuju, s tím širokým záběrem opatrně. O lyžování jsme schopni napsat slušné věci a slušně si je obhájit, ale tohle už vnímám jako parketu pro specializovaného profihistorika.

>> #15, ivan, 25. 04. 2022 03:25:15

Ivane a Radku „Jakmile se pustíme do trochu přemýšlivého a poučeného rozumování o česko-německých vztazích, upleteme si na sebe bič, který tady nezvládneme. V tomto souhlasím s Radkem – držet se při zemi a toho (souvisejícího s lyžováním), k čemu jsme jakžtakž schopni podotýkat doufejme jakžtakž relevantní věci.“ – ta moje poznámka o dlouhodobé potřebě více vědět o č/n vztazích byla míněna opravdu velmi obecně a ani náhodou jsem ji nezmínil jako výzvu k publikaci tady v diskusi – ostatně jsem to i napsal.

To, jak ses Ivane rozepsal (z tvého perfekcionalis­tickeho naturelu „nedostatečně“) by, podle mého názoru, mohlo svědčit o tom, že to je „TÉMA“, kterého by se někdo mohl chopit a zpracovat ho nějakou velmi čtivou, možná až odlehčenou formou.

Už „jen“ to, cos nám tady předložil je nejen zajímavé, ale pro uvědomění našeho „češstvi“ nutně vědět. Díky.

Ahoj Ivane, I já se přimlouvám, abys něco na dané téma (a samozřejmě klidně i víc) připravil do SNOW/SNOW.CZ. Složitost dějin – vztahů – společnosti – nás samých… přehrnují historické emoce, nánosy informačního balastu, neschopnost dějinného nadhledu, věčný myšlenkový spěch… Je vzácné, když odněkud (jako nyní od Tebe) pronikne trocha světla, aby to člověk mohl nahlédnout. Je to výzva a možná i trochu povinnost mluvit o tom, co jiní minuli a míjí – i když třeba čistě na půdorysu lyžování. Díky!

Naivně jsem se domníval, že když ještě trochu porešeršuju, přidám něco chytrého na závěr svých přípodotků k Č-N/N-Č vztahům.

Jenže čím víc jsem se začítal (vesměs zdroje v němčině) v naději, že se mi to v hlavě trochu poskládá, tím víc zjišťuju, jak méně a méně se v tom vyznám.

Jak to či ono bylo, co kdo kdy kde (protagonisté tehdy i komentátoři poté až dodnes) prohlásil či napsal, co tím sledoval formálně a co skutečně (viz např. novější literatura o Henleinovi – chtěl od počátku rozbít ČSR v rámci Velkoněmecka, nebo co nejdéle doufal, že se stane relativně nezávislým šéfem v Sudetech? Spolupráce s Brity, Canarisem), kdo je autoritou směrodatnou, kdo je spíš aktivistický a proč asi, jak moc věřit odborníkům, kteří vedle proklamované vědecké pravdy mají svá prostředí, kolegy, granty a kariéry…

A říkal si, že má předchozí slova o velkém soustu platí víc, než jsem si myslel. Tím spíš, že se na něčem neshodnou ani ti pomazaní historikové.

Nakonec jsem narazil na odstavec česko-německé historičky Evy Hahn, nad kterým jsem vzdychl, jak dobře vystihuje mé pocity z toho mála, co zatím znám:

že jde o konfliktní mocenskopolitické zájmy, zakrývané etnickou rétorikou. A že je těžké rozpoznat, co mají lidé skutečně na mysli, co se skrývá za záplavou slov, když se snaží zastírat své záměry…

Pro germanofily plný originál:

„Es sind immer nur konfliktogene machtpolitische Interessen, die mit ethnischer Rhetorik verschleiert werden. Es ist jedoch nicht einfach, dies zu erkennen. Es ist nicht einfach zu erkennen, was Menschen meinen, wenn sie sprechen oder schreiben. Es ist nicht einfach zu erkennen, was sich hinter den Wortfluten verbirgt, mit denen sie sich übergießen, wenn sie ihre Absichten zu verschleiern bemüht sind.“

Takže tímto ode mne tady tečka, Radkův a Petrův přístup vítám a oceňuju, něco vyrobím/e.

A když už se nám téma Rath hezky faktograficky oživilo článkem z r. 2016, přidám zanedlouho ještě něco, asi už posledního, k dění okolo závodu.

Rath, Hanč a Bergungstod

Ke kauze H & V & R mám zde do diskuse poslední připomínku. Svatokrádežnou. Nebude se vám líbit.

V situaci, kdy se „nezvěstného“ Hanče vydali nepochopitelně hledat do tří různých směrů pouze tři izolovaní jedinci (Rath, Jarolímek, Fischer), znamenalo nalézt ho průšvih, na který zachránce nemohl uspokojivě reagovat.

Tu smůlu měl Rath.

Sám, bez pomoci, nejspíš i nevybavený, v tom počasí – zoufalá situace bez dobrého řešení.

Měl tři možnosti, všechny špatné.

1. Počkat u H. Sám to později zmiňuje. Jenže to mělo smysl jedině kdyby věděl, že za ním jedou další. Dohodli se na Labské tak? Asi ne, taky nikdo nevyjel.
2. Nechat H nějak zabezpečeného (závětří) a chvátat pro pomoc. S tím, co víme dnes, asi nejlepší varianta. Jenže s nalezeným Hančem už nebyla rozumná domluva a nedalo se odhadnout, co udělá (odklopýtá, odplazí se někam?).
3. To, co nakonec udělal. Pro něj varianta nejméně „pohodlná“, při níž si sám hrábl na dno sil a mohl na to i doplatit. Šampión ve vojenském 50 km Gepäckmarschi se zátěží (31 kg), silový vazoun, vytrvalec. Byl jediný, kdo na něco takového mohl aspoň pomyslet.

Bohužel, AČKOLIV TO NEMOHL VĚDĚT A TEHDY TO NEVĚDĚL NIKDO, to bylo to nejhorší.

Podle dostupných popisů H chování a reakcí (viz citace v závěru článku 66 let lyžařem) ho našel v cca počínajícím středním stupni hypotermie-podchlazení (= teplota jádra odhadem 31 až 32°C): zmatenost, poruchy řeči, artikulace, ataxie.

Dneska už i záchranářští psi vědí, že stěžejní zásadou je takového člověka ponechat v horizontální poloze, aby nedošlo k promíchávání brutálně ochlazené krve v tělesných perifériích s podstatně teplejší v jádru a tím dalšímu ochlazení (afterdrop). Jenže od doby závodu 1913 muselo zemřít, zejména po námořních neštěstích, ještě hodně lidí, než se za desítky let (tuším přelom 1970s a 80s) přišlo na tuto častou příčinu tzv. Bergungstod, česky snad smrti po záchraně.

Neboli snažit se, aby Hanč klopýtal a pak ho nést/vléct, celkově stovky metrů, bylo v jeho stavu naprosto špatně. Bylo to hrdinské, obdivuhodné, ale Hanče to (dost možná/asi/nej­spíš/…) spoluzabilo. (Já vím, takhle formulované to zní to hrozně.) Tím spíš, že se nakonec R musel nejprve pracně vrátit pro své lyže. Čas běžel, H prochládal dál. To „rozpohybování“ mohlo snížit jeho teplotu klidně o 3°C, tedy třeba až někam k 28° a níž. A to už je poukázka na smrt, zejména v daných okolnostech a s tehdejšími možnostmi.

OPAKUJU ALE PRO MÉNĚ POZORNÉ: NIKDO TO TEHDY NEVĚDĚL A TOHLE NELZE NIKOMU VYČÍTAT. Když už ale pitváme kauzu do detailů, zaznít by to mělo. Třeba i jako poučení pro laiky, kteří tuto zásadu neznají a na podchlazeného mohou narazit.

Afterdrop: dobře zdokumentovaný pokus se zkušenou macatou (BMI 33) otužilkyní ukázal po 40 minutách plavání ve vodě 1,5° pokles teploty jádra ze 37,2° na 35,7°, ale nohou na 1,8°. Poté byl na suchu vleže trup 2 hodiny zahříván Hiblerovým zábalem, její teplota ale přesto dále 45 min. klesala až na 32,4°, tedy o 2× více než ve vodě.

Všimněte si rozdílu teploty jádra a končetin. A představme si, co ten Rathův „pochod“ s Hančem po boku a na zádech s Hančovou teplotou musel udělat. Býval by to měl na hraně přežití, i kdyby ho Rath s někým jenom vezli vleže na rohačkách. A po celou dobu, co se ho pak na Labské snažili oživovat, jeho teplota nevyhnutelně dál klesala.

Jestliže by se na této kauze dalo demonstrovat, jak to bývalo úplně špatně, zadejte si pro pozitivní kontrast „Anna Bågenholm“ jako příklad opačný: záchrana po 3hodinové klinické smrti z teploty 13,7°.

(Informace k podchlazení se nejlépe hledají v souvislosti se zimním plaváním a otužilectvím. Jestli mě nějaký záchranář z praxe bude chtít korigovat, doplňovat apod., budu jedině rád.)

>> #19, ivan, 28. 04. 2022 03:17:51

S gustem tě nesuchoprdně naštvu:
Jevíš se mi jako informační Jára Cimrman.

>> #18, ivan, 26. 04. 2022 16:55:10

To bys musel napsat historii střední Evropy za minulých více než 1000 let . Česko-německé vztahy jsou alfou a omegou tohoto regionu.

>> #21, Sektor B5, 03. 05. 2022 10:14:44

Myslím, že tak daleko a hluboko netřeba. Pro pochopení tehdejší situace není podle mého aktuálního přesvědčení úplně nutné detailně se šťourat celým tisíciletím „velkých“ dějin. Naopak hodně důležité a přitom mnohem hůře zmapova(tel)né je v téhle kauze „malé dění“ na úrovni tehdejších spolků včetně lyžeckých a jejich protagonistů.

Bohatý a pestrý spolkový život (lyžařský klub a současně Sokol) tehdy hodně ovlivňoval lidi a jejich názory.

Prostí hoši z hor byli nutně pod vlivem lídrů těch spolků, kteří rozhodovali, občas manipulovali a sledovali své cíle. Buchar se mi jeví jako idealista, kdežto Ressler byl funkcionařením posedlý šíbr, jemuž zachutnala mezinárodní společnost „velkých pánů“. K prosazení mezi nimi potřeboval české úspěchy a svou osobní agendu uměl skvěle spojit s „ušlechtilým“ vlastenčením. V tom si notoval s dalším ješitou Guthem. Ten se nalepil na ještě vyšší pány olympijské a taky tvrdě razil potřebu Čechů soutěžit a vyhrávat.

Bartel byl navíc pod vlivem svého chlebodárce, továrníka Riedela.

Bez ohledu na to, jak vypadalo česko-německé pnutí na „vysoké“ úrovni (historiky celkem zmapované), pořádně dodnes nevíme, jak to prožívali „malí lidé“ včetně protagonistů závodu.

Ani dnes není jasné, zda Hančovi bylo putna, jestli jede proti Němcům, nebo jestli startoval právě a jenom kvůli konkurenčnímu Němci Bartelovi (tradiční narativ + tvrdí tvůrce Posledního závodu Hodan). A tudíž jestli se přemotivoval a přepískl to kvůli svému egu, nebo pro vlastenecký národní zájem. Či jak v něm tyto motivace byly namíchané.

Příčemž ta motivace národní byla nejenom kvůli protiněmecké/pro­české agitaci pro příběh od začátku stěžejní. Bez ní by, s trochou zjednodušení. šlo o špatnou kalkulaci jednoho závoďáka, který se navíc vykašlal na rodinné závazky. Smutné, ale nic na aplaus.

Ale coby ušlechtilá národní oběť, jak tradováno, je to úplně jiná story. Jak od Shakespeara.

To jsou jen takové střípky do celkového obrazu. Soudě podle zdejších ohlasů to ale nemá cenu tady dál rozebírat a komentovat. Užívejme si léto.

>> #22, ivan, 25. 05. 2022 14:51:30

Soudě podle zdejších ohlasů to ale nemá cenu tady dál rozebírat a komentovat.

Jestli máš na mysli mého Cimrmana, tak bez ironie považuju Cimrmana za borce s extrémně širokým rozhledem a rozsahem. Jestli Cimrman je reálná osoba nebo je fejk je v tomto ohledu irelevantní.

>> #9, ivan, 21. 04. 2022 23:57:09

Mohl/měl dostat R. v Synech hor prostoru víc? Nejspíše ano, shodneme se. Očekávat ale, že se klasický příběh H a V v té době zaměří i na další postavy v čele s českým Němcem (Deutschböhme) Rathem, by bylo naivní. Nezapomeňme na dobu vzniku – půlku 50s, jen 10 let po válce, a na tehdejší atmosféru (společnost celkově, média, školství) a diktující narativy.

V podcastu o Emmerichu Rathovi se mluví o tom, že autoři filmu byli vlastně docela odvážní: dali Rathovi roli a zmínili ho ve filmu přestože Ratha zrovna komunisti pustili z vězení a měl tedy nálepku „nepřítele lidu“.

propojka na spřátelené téma: https://snow.cz/…-rath-clanek

>> #25, Thomas, 12. 04. 2023 00:30:30

Poněkud Ivane promiň, ale pozapomělo na rok 1905. Z té staré doby se filmy nepíšou. Tehdy byl Matyáš Žďárský vítěz uznán Norskou federací na legendárním lyžařském závodě u Vídně na velmi strmé hoře Schneeberg za uznaný styl českého,potažmo celého alpského lyžování, později rozšířeného do všech alpských zemí. Každý český lyžař by se měl o tohle pokusit sjet, aby vědel,když vynášeli ski 1km . Sedačková lanovka o víkendech v provozu to usnadní do 1300m na.v. . Jen pocit z téhle hory je mrazivý ,v tehdejším světě bez hran, znamenal pád cca 1.5 km v stále zvyšující se rychlosti bez reálného šance na zastavení. Sice, jen jeden pocit z místa, a jen z Go Pro kamery ,kde všechno vypadá jako loučce.Měli to tenkrát hoodně těžké. To se o pár let později v Krkonoších nedá vůbec srovnávat s běžkovým závodem .IJen trocha inspirace z vlastního tripu zde, co každý, pokud se cítí ok lyžařem,který ctí tradice, může vyzkoušet pár km za hranicí: https://youtu.be/_xqiARhGC2g

Zajímavý příspěvek, netuším proč ho někdo čmajznul.