Tento článek vyšel v časopise SNOW 140 (listopad 2022)
Řada rodičů vede své dítě k pohybu s vidinou, že se z něj jednou třeba stane vrcholový sportovec s pohádkovými výdělky, co bude za vodou. Příběh Petry Vlhové se v tomto ohledu liší. Rodiče Igor a Zuzana provozovali na horách v Čertovici a Jasné stánky s občerstvením, a zatímco pracovali, proháněly se jejich děti jen tak po okolních zasněžených svazích. Lyžování tak pro ně bylo ryzí zábavou nezatíženou cizími ambicemi.
Z divokých vajec
Ze sídliště Podbreziny to byl kousek pěšky na malý vlek ski klubu v Liptovském Mikuláši, kde tehdy jezdila i dnešní česká reprezentantka Martina Dubovská. Oddíl začal nejprve navštěvovat Boris a posléze i Petra, která chtěla milovaného staršího bratra ve všem následovat. Úzké sourozenecké pouto ty dva pojí dodnes a už v mládí byli nerozlučná dvojka.
Jak ubíhal čas, začalo být jasné, že mladší ze sourozeneckého tandemu disponuje velkým talentem – stejně starým chlapcům dokázala na trati nadělit i dvě vteřiny. Doma tedy padlo v jejích patnácti rozhodnutí – byť to bude znamenat investici, zkusí Vlhovi, co to provede, když se Petra pokusí věnovat lyžování profesionálně. Rozhodující úlohu přitom hrálo, že se dívka sportem stále skvěle bavila.
Psal se rok 2010. O rok později si v Jasné vyzkoušela poprvé Evropský pohár, ten následující obsadila na jaře při juniorském šampionátu v italském Roccarasu třetí místo ve slalomu. Ve stejném roce debutovala ve Světovém poháru v rakouském Semmeringu. V době, kdy ještě jezdily zkušené lyžařky jako Veronika Velez-Zuzulová, Kathrin Zettel, Tina Maze, Maria Höfl-Riesch nebo Tanja Poutiainen, se sedmnáctiletá závodnice ve svém premiérovém závodě umístila na jedenáctém místě s odstupem pouhých dvou setin vteřiny na top ten.
Úryvek z knihy Moje cesta na vrchol
„Panenky u mě neměly šanci. Byla jsem takový malý sígr, často jsem vymýšlela lumpárny a škodila jiným dětem. S holkami jsem si moc nerozuměla. Vyrůstala jsem se starším bratrem a jeho dvěma kamarády na chalupě u Liptovské Mary. A protože jsem pořád byla s kluky, chtěla jsem být jako oni. Když jsme se šli koupat, vršek od plavek jsem nenosila. Měla jsem jen trenky, kapsy ven a plivala jsem,“ ohlíží se do dětství Petra ve své knize Moje cesta na vrchol.
„Oba jsme byli hašteřiví, často jsme se prali. Přestože jsem starší, neměla vůči mně žádný respekt a vždy se do mě pustila jako do sobě rovného. Na dívku měla pořádnou ránu. Když mi jednu flákla, cítil jsem to. Ani já jsem na ni nebral ohledy. Jednoduše jsem jí jednu vrazil a hotovo. Když chytla nerva, provokoval jsem ji. Smál jsem se jí a to ji ještě víc vytočilo. Utahovali jsme si ze sebe, hašteřili jsme se, ale za hodinu jsme byli nejlepší kamarádi na světě,“ doplňuje její slova bratr Boris.
Časy se mění
Bylo znát, že se rodí něco velkého. Jenže tak snadné to být nemělo. Pro danou sezónu i tu následující to bylo naposledy, co se do cíle při svěťáku podívala – v Záhřebu a dvakrát ve Flachau nedokončila první kolo, v Mariboru, Ofterschwangu, Kranjske Goře a Åre se do druhého nekvalifikovala, v Lenzerheide jej nedokončila.
Petra, vedená v ročníku 2014/2015 už pět let trenérem Ivanem Iľanovským, se tehdy dostala na pódium ještě dvěma třetími místy v Lienzu a ve Flachau. Na konci sezóny se ale přesto jejich cesty rozešly a přišel čas hledat nového kouče. Už tehdy měl Ski Team Vlha Liptovský Mikuláš v hledáčku Švýcara Maura Piniho. Jeho požadavky – soukromý pokoj, auto a 150 tisíc eur za rok – ovšem v té době byly nad možnosti slovenského rodinného týmu. Do hry tak vstoupil nový muž: Ital Livio Magoni. Aby kývl na spolupráci, stačil mu pokoj sdílený s dalším trenérem, nepožadoval vlastní vůz a v porovnání se Švýcarem si za sezónu řekl o třetinovou mzdu. To pro Vlhovy přesto znamenalo sehnat 50 tisíc eur, a tedy vzít si úvěr.
Pod vedením italského kouče začala Petra ve Světovém poháru hned nadcházející sezónu jezdit i obřáky. Ve slalomu speciál si připisovala další a další pódiová umístění. Rok nato se její portfolio rozšířilo dokonce na všechny disciplíny. Špičkové závodnice z alpských zemí si postupně musely zvyknout, že se po jejich boku objevuje Slovenka s vysokým potenciálem.
Úryvek z knihy Moje cesta na vrchol
„Bylo to frustrující. Ptáte se, jestli to má smysl a jestli se na to nevykašlete. Nervozita, hádky, rodiče se ptají, proč nejsou výsledky. Když se nedaří, všechno je špatně, ale vydrželi jsme. Zlomilo se to s jejím prvím vítězstvím ve Světovém poháru ve švédském Åre v prosinci 2015. Dalo nám to novou naději,“ vzpomíná Boris Vlha v biografii Petra Vlhová: Moje cesta na vrchol.
„Už byl podepsaný, když jsem oslovil Igora Rattaje z Tatry Mountain Resorts. Šel jsem za ním s malou dušičkou. Pot mi stékal dolů po zádech, byl jsem pořádně nervózní. Nezapomenu, jak jedl brynzové halušky. Vysvětlil jsem mu strategii a dal mu návrh, že dostane reklamní místo na přilbě. Chtěl jsem za to jen jediné. Padesát tisíc eur, které dám trenéru Magonimu na plat. ‚Dobře,‘ odpověděl. Až mnou otřáslo. S manželkou jsme doma otevřeli šampaňské,“ popisuje v knize Igor Vlha.
Na křídlech naděje
Rodačka z Liptova šla stále nahoru, až v Semmeringu na sklonku roku 2018 dokázala premiérově zvítězit v obřím slalomu. O další dva měsíce později vybojovala pro zemi pod Tatrami na mistrovství světa v Åre kompletní sbírku medailí – bronz ze slalomu, stříbro z alpské kombinace, a hlavně zlato z obřáku. Na konci sezóny skončila v celkovém bodování Světového poháru na druhém místě za Mikaelou Shiffrin. Slovensko bylo v euforii, zrodila se nová hvězda. Tréninkové metody italského workoholika a perfekcionisty začaly přinášet ovoce, Petra Vlhová nadále stoupala. Boris v té souvislosti vzpomíná na časy, kdy občas v létě chyběla jeho sestře motivace k tvrdé fyzické práci. Na přelomu roku najednou síly docházely a oni museli pět minut po dvanácté nutně dohánět chybějící kondici. To teď bylo minulostí.
Konec sezóny 2020, předčasně ukončené kvůli covidové pandemii, zastihl Slovenku na třetím místě celkového bodování. Domů si kromě toho vezla malé křišťálové glóby za slalom speciál a paralel. Pohled zvnějšku by nasvědčoval tomu, že je v týmu vše v nejlepším pořádku, jenže už tehdy se vztahy mezi lyžařkou a jejím koučem začaly dostávat na hranu i za ni.
Úryvek z knihy Moje cesta na vrchol
„Pétě mohl Livio nakládat, kolik chtěl. Až do chvíle, než to stopla. To by však už ostatní dívky od něj dávno utekly. Když mu řekla, že chce méně, naložil jí ještě víc. Musela udělat, co bylo v plánu. Byl tím posedlý. Nezajímalo ho, že Péťa nemůže. Podle testů měla být v pořádku a všechno ostatní bylo podle něj jen v hlavě. Petra si často poplakala. Na tréninku i v pokoji. Když toho měla dost, už se mu to bála říct,“ líčí Boris Vlha v biografii Petra Vlhová: Moje cesta na vrchol. „Péťa je žena, ne chlap. To si někdy neuvědomoval. Neumí pracovat se ženami. Mnohdy jsem byl mezi nimi jako hromosvod. Nechtěl jsem, aby to odnesla Petra, tak jsem s ním šel do konfliktu já.“
Trnitá cesta k prvenství
Mnoho závodníků se shodne, že pro ně je velký křišťálový glóbus tou nejcennější trofejí. Zahrnuje celoroční práci napříč různými disciplínami. Na tuto cestu se Petra Vlhová vydala v sezóně 2020/21. Její úvod byl fantastický – v úvodních pěti kláních vždy stanula na pódiu. Taktika Livia Magoniho byla jasná – odjet každý závod onoho ročníku. Potenciální únavu své svěřenkyně vůbec nebral v potaz.
První trhlina ve slibně se vyvíjejícím plánu přišla v závěru roku 2020. Slovenská šampionka vedla po prvním kole v obřím slalomu v Semmeringu a mohla získat pohodlný náskok v celkovém bodování. Jenže před druhým kolem přišla vichřice, která lomcovala brankami a sfoukávala reklamní bannery podél trati. Jury start několikrát odložila, ale prosinec byl neúprosný. S postupujícím odpolednem se rapidně horšila viditelnost, až nebylo jiné cesty než závod zcela zrušit.
Z šance na zisk sta bodů byla nula a tlak rostl. Na velký glóbus si začala brousit zuby Švýcarka Lara Gut-Behrami, jež jezdila v rychlostních disciplínách v perfektní formě. V únoru se po dvou sjezdech a super-G ve Val di Fassa dostala o 187 bodů v souhrnném pořadí na nejvyšší příčku. Petře navíc neseděly obřačky – až když v Jasné nazula ty z minulé sezóny, bylo lépe – a k tomu se vztah s koučem postupně stal nesnesitelným.
Úryvek z knihy Moje cesta na vrchol
„Uprostřed sezóny jsem Petře říkal, že v týmu není proto, aby se s ním kamarádila, ale proto, aby udělal to, co nám slíbil. Udělal z ní nejlepší lyžařku na světě. Je přirozené, že na něj v tréninku nadávala. Kdyby nenadávala, bylo by to špatné. Soutěžní ročník 2020/21 byl brutální. Často na hraně. U mě se to zlomilo po hrůzostrašných pádech lyžařek v super-G v italském Val di Fassa. ‚Tohle nemá význam. Neřešme velký glóbus. Když budeš druhá, tak budeš druhá. Svět se nezhroutí. Hlavně, ať jsi zdravá,‘ říkal jsem Petře,“ popisuje Igor Vlha vypjaté momenty.
Hořkosladké vítězství
Při finále v Lenzerheide už tekly nervy všem. Nejprve byly na programu rychlostní disciplíny, kde měla podle očekávání dominovat Lara Gut-Behrami. Jenže povětrnostní podmínky byly proti, a tak se sjezd ani super-G nakonec nejely. Pravidla pro finále Světového poháru v alpském lyžování totiž neumožňují prohodit pořadí závodů. Pokud je na konkrétní den naplánovaný sjezd, také se právě ten den musí odjet. Zkraje závěrečného klání se ale švýcarské hory zahalily do mlhy, a tak přišlo storno.
Domácí fanoušci byli ve varu, jelikož tohle radikálně odklonilo trofej za celkové pořadí od jejich favoritky ve prospěch Slovenky. Té stačilo k velkému křišťálového glóbu získat pět bodů ve slalomu. Prostředí jí to nijak neulehčovalo. Houfně ze všech stran zněla slova o neférovém vítězství, jako by snad ona mohla za regule Mezinárodní lyžařské federace a zrušený sjezd se super-G…
Fyzické a mentální vyčerpání vedlo k šestému místu v posledním slalomu. Velký glóbus byl doma. Ten malý jí těsně unikl. Smála se i plakala. Druhý den následovala jedenáctá pozice v obřáku a bylo po sezóně. Demonstrativní odstoupení Lary Gut-Behrami ze závodu po pár brankách atmosféře právě nepomohlo.
Nicméně konečně byl klid. Následoval návrat domů a zasloužené oslavy. Rodná země žila úspěchem své lyžařky, po telefonu jí gratulovala prezidentka Zuzana Čaputová a pozvala ji na osobní setkání. Po pěti měsících na pokraji vyčerpání, v covidové bublině, byl konečně prostor odpočinout si a radovat se z dosaženého úspěchu. Jenže to netrvalo dlouho.
Úryvek z knihy Moje cesta na vrchol
„Měla jsem tiskovou konferenci na Bratislavském hradě, po ní jsem přespala u přítele v Trenčíně. Ráno jsem si na mobilu četla zprávy a najednou jsem spatřila titulek: ‚Petra už se nezlepší, nemá to v DNA.‘ Rozklikla jsem článek. Nejprve jsem nechápala, co to znamená. Otevřela jsem si ho v originálu. Byl v italštině. Dala jsem si ho přeložit a celý si ho přečetla. Psychicky jsem se zhroutila. Asi tři hodiny jsem řvala, nedokázala jsem to zastavit. Volala jsem bratrovi, že s Liviem končím. Do telefonu jsem pořádně nadávala. V tom momentě jsem ho nenáviděla, pokazil mi veškerou radost z velkého glóbu.“
„Petřiny úspěchy jsou tak výrazné, že kdyby se už v této chvíli
rozhodla cestu sportovkyně ukončit, navždy zůstane mezi největšími
sportovními legendami naší země … Svůj talent dokázala Petra proměnit
v úspěch i díky tomu, že se narodila v milující, soudržné
a obětavé rodině, která ji na cestě za vítězstvími podporovala
a podporuje. Je naším štěstím, že ve srovnání s jinými zeměmi
slabší institucionální podporu dokázala nahradit – i za cenu nemalých
obětí – právě rodina.“ Zuzana Čaputová, prezidentka Slovenské
republiky
Konec i nový začátek
To interview Livia Magoniho pro italský list Corriere della Sera si nejspíš zapamatoval každý slovenský i český fanoušek lyžování. Po pěti letech bylo jasné, že takto to dál nepůjde. Petra vybalancovala situaci jako profesionálka, vydala oficiální prohlášení a její cesty s Liviem Magonim se rozdělily.
Následovalo hledání nového kouče, na jehož konci se objevilo staré známé jméno – Mauro Pini. Finanční situace Vlhových se za roky změnila díky Petřiným úspěchům natolik, že už nic nebránilo jeho angažmá. Pro něj samotného byla navíc spolupráce s tatranskou hvězdou tak lákavá, že šel s požadavky oproti minulosti dolů.
Historie se opět jednou opakovala. Tinu Maze dovedl v roce 2013 Livio Magoni k velkému křišťálovému glóbu s dosud nepřekonaným rekordním ziskem ve výši 2 414 bodů. I jejich cesty se však po sezóně rozdělily. Slovinka tehdy jen neurčitě uvedla, že nastaly okolnosti, pro které si nedovede další spolupráci představit, a angažovala Maura Piniho.
Ten ji dovedl k olympijskému zlatu, stejně jako Petru Vlhovou letos v únoru. Oproti tomu jeho předchůdce nemá na kontě jediný cenný kov z her a nikterak se netají tím, že právě to mu chybí v kariéře k naprosté spokojenosti. Inu, každý svého štěstí strůjcem…
Jisté je, že Slovenka pod vedením Maura Piniho opět našla radost z lyžování a zkompletovala tu největší výzvu specialistů na alpské disciplíny. V sedmadvaceti letech jí nyní na překonávání dalších rekordů zbývá ještě spousta času.
Úryvek z knihy Moje cesta na vrchol
„Měla jsem tiskovou konferenci na Bratislavském hradě, po ní jsem přespala u přítele v Trenčíně. Ráno jsem si na mobilu četla zprávy a najednou jsem spatřila titulek: ‚Petra už se nezlepší, nemá to v DNA.‘ Rozklikla jsem článek. Nejprve jsem nechápala, co to znamená. Otevřela jsem si ho v originálu. Byl v italštině. Dala jsem si ho přeložit a celý si ho přečetla. Psychicky jsem se zhroutila. Asi tři hodiny jsem řvala, nedokázala jsem to zastavit. Volala jsem bratrovi, že s Liviem končím. Do telefonu jsem pořádně nadávala. V tom momentě jsem ho nenáviděla, pokazil mi veškerou radost z velkého glóbu.“
Kniha Moje cesta na vrchol
Až historie ukáže, jak významný je příběh slovenské národní hrdinky, olympijské šampionky a vítězky velkého křišťálového glóbu ve sjezdovém lyžování, Petry Vlhové. Petra v knize vzpomíná na své dětství, první školní známky, závody, trenéry, úspěch, ale nevyhýbá se ani ožehavým a složitějším tématům, například proč nemůže být kamarádkou s rivalkou Mikaelou Shiffrinovou.
Knihu doprovázejí fotografie z rodinného archivu i vzpomínky jejích nejbližších. Publikaci opatřila doslovem prezidentka Slovenské republiky Zuzana Čaputová.
