Článek vyšel v časopise SNOW 144 (únor 2023)

Zatímco pro jiné talentované děti jejich rodiče často za cenu sebeobětování v práci tvrdě shánějí finance na tak náročný sport, jakým lyžování je, Patrick měl od začátku velkou výhodu. Narodil se 20. května 1967 v Bregenzu ve spolkové zemi Vorarlbersko Gertrudě a Guyovi Ortliebovým, kteří hodinu jízdy autem odtamtud v Oberlechu vlastnili čtyřhvězdičkový hotel Montana.

Kam s ním?

Prostředky tak bylo odkud brát, a když se tříletý Patrick poprvé postavil na lyže, okamžitě mu přirostly k srdci. Vesele tak brázdil zasněžené svahy a nejdřív si vůbec nelámal hlavu s nějakou sportovní kariérou. Se závoděním začal pod hlavičkou Ski Clubu Vorarlberg – nejstaršího v Rakousku a jednoho z nejstarších na světě – až ve třinácti letech. Posléze zamířil na gymnázium pro lyžaře ve Stamsu, kde později úspěšně složil maturitní zkoušku.

Dlouho přitom nebylo jasné, jakou zemi vlastně bude reprezentovat. Otec Guy pocházel z Alsaska, takže bylo ve hře, že by se Patrick mohl stát reprezentantem země galského kohouta. Nakonec se však rozhodl pro Rakousko a přes zemský kádr Vorarlberska se rychle propracoval do rakouského mládežnického národního týmu.

Zatímco první juniorské mistrovství, na nějž odcestoval za oceán v březnu 1984 do Sugarloafu v Maine, mělo spíš seznamovací charakter s velkými závody, o rok později v Jasné už si Patrick poslední únorový den roku 1985 v Nízkých Tatrách mezi elitou mladých lyžařů vyjel bronz ve sjezdu a o dva dny později přidal sedmé místo v obřím slalomu. Přesto se žádný průlom nekonal a byl následně z rakouské reprezentace opět vyřazen, aby několik následujících let znovu závodil za kádr rodné spolkové země.

Cesta vzhůru

V sezóně 1988 dostal opět příležitost v národním týmu a v lednovém náhradním závodu za Kitzbühel, který se odjel v Bad Kleinkirchheimu, skončil na 46. místě. Na první pohled žádná hitparáda, ale v té době dvacetiletý mladík konečně zaujal na správných místech a mohl nadcházející ročník konečně odstartovat coby závodník pravidelně se účastnící Světového poháru.

A byl to pohádkový start! 9. prosince 1988 si dojel v klasickém sjezdu ve Val Gardeně s vysokým startovním číslem 53 pro páté místo, o den později už s třicítkou finišoval na Saslongu druhý. Patrick si začal tvořit stabilní pozici mezi nejrychlejšími muži planety a zabydlovat se v top ten. Pak ovšem neuhlídal v lednu 1990 lyže ve Val d’Isère, přetrhl si postranní i přední křížový vaz v koleni a přivodil si první vážné zranění kariéry, po němž musel sezónu předčasně ukončit.

V prosinci téhož roku – a opět ve Val d’Isère – byl zpět. Solidní sezónu s premiérovou účastí na mistrovství světa završil prvním titulem rakouského šampiona ze svých pěti celkových. Postupně se vracel i na stupně vítězů, až přišel zásadní průlom v jeho dosavadní kariéře.

Okamžiky slávy

Ve francouzském Albertville se v roce 1992 konaly olympijské hry, a to na nové sjezdovce La face de Bellevarde, vytyčené podle návrhu švýcarské lyžařské legendy Bernharda Russiho. Sjezdaři zde byli v akci vůbec poprvé, původně se tu měl odjet přípravný závod v prosinci v rámci svěťáku, to ale trať ještě nebyla hotová, a tak zaskočila tradiční Oreiller-Killy Piste. Seznamování s novým kurzem neprobíhalo právě hladce, závodníci si stěžovali, že to není trať dělaná pro královskou disciplínu. Tady se sluší podotknout, že jim historie dala za pravdu. Párkrát poté ještě La face de Belevarde hostila superkombinaci, posléze se ale stala dějištěm jen obřáků a slalomů.

„Doufám, že to je poslední sjezd, který na této trati jedeme,“ nechal se slyšet Patrick Ortlieb. Posléze sice se starovním číslem 1 prolétl kontroverzní tratí nejrychleji, jelikož se dokázal vyvarovat vážnějších chyb, ale stále si stál za svým. „Názor jsem nezměnil, tohle není sjezd,“ tvrdil i nadále, byť mu La face de Bellevarde přinesla titul olympijského vítěze před druhým Francouzem Franckem Piccardem a třetím Rakušanem Güntherem Maderem, a tedy posléze i cenu pro rakouského sportovce roku.

Dařilo se mu nadále i ve Světovém poháru, kde k pódiím ve sjezdu dokázal přidat i ta v super-G a rovněž konečně vítězství. Na olympiádě v Lillehammeru svůj triumf obhájit nedokázal, skončil těsně pod stupni vítězů. V dlouhodobém seriálu závodů ale stabilně zajížděl dobré výsledky. A druhý vrchol kariéry měl před sebou. Na mistrovství světa v Sierra Nevadě za sebou ve sjezdu nechal všechny konkurenty a přidal do své sbírky nejcennější kov i ze šampionátu.


Všechny fotografie na této dvojstraně pocházejí z asi nejslavnější akce Patricka Ortlieba – zimní olympiády v Albertville 1992. Sjezd na sjezdovce La face de Bellevarde se stal terčem kritiky mnoha závodníků. Patrickovi přinesl zlato, osudným se mu stal až Hahnenkamm


Život na hraně

V Rakousku tak jedině potvrdil svůj statut ikony, vždyť alpská země na mistrovský titul čekala dlouhých čtrnáct let! Výkonnostní křivka ovšem zanedlouho začala jít dolů. To Patrickovi nebránilo pasovat se do jakési role mluvčího lyžařů. Slova, která přitom volil, byla vždy upřímná, občas možná až trochu moc. Třeba jako když se jej reportér sportovní rubriky deníku Spiegel ptal po pádu Němce Berniho Hubera při sjezdu v Chamonix, jenž mu ukončil kariéru, zda je možné se podobným nehodám ve Světovém poháru vyhnout. „Když člověk jede odshora až dolů tak, jak má, potom ano,“ zněla odpověď Patricka Ortlieba. „Váš cynismus Huberovi, který je toho času na vozíku, asi moc nepomůže. On sám ze své nehody viní extrémní skoky a úzkou trať v Chamonix,“ opáčil reportér.

„Každý pořadatel chce nabídnout maximální podívanou. Všichni by nejraději okopírovali Streif v Kitzbühelu. V Chamonix jsme my jezdci už při trénincích upozornili odpovědné pořadatele, že jsou skoky zcela na hraně,“ uvedl sjezdař a přidal odpověď, které se závodníkům dostalo. „‚Co byste chtěli, ještě nikdo nespadl.‘ Přitom je jasné, že v závodě každý riskuje víc, a tím se hranice ještě daleko překračují.“

O bezpečnosti začal mluvit často. Jak komplikovaná může být mlha na trati, v níž museli sjezdaři často jezdit. Jak organizátoři argumentují, že je pohodlně vidět do přespříští branky, ale už si neuvědomí, že závodník se řítí stokilometrovou rychlostí, a tedy potřebuje dohlednost daleko vyšší. Jak si zodpovědní často myjí ruce – nikde v pravidlech přece nestojí, že musí jet lyžař nadoraz. O tom, že bojkot je nepředstavitelný, v patách špičkových sjezdařů stojí nedočkaví náhradníci, kteří by dali vše za svou šanci…

Přesto bral riziko coby součást svého povolání, někdy byl jeho přístup až trochu příliš prostý empatie. Když televize zabírala minuty závodníka po pádu, jen pokrčil rameny – to je to, co lidé chtějí vidět. Je to brutální, ale je to součást obživy vrcholových sjezdařů. Ještě víc závodů v létě? Proč ne, přinese to peníze a ti, co protestují a mluví o přetěžování, to je beztak jen pár křiklounů.

Konec kariéry

V prosinci 1998 ve Val Gardeně si dojel devátým místem znovu pro top ten umístění a vypadalo to, že je na dobré cestě opět se odrazit ke slibným výsledkům. Místo toho přišel konec kariéry. Pád při sjezdu ve Wengenu 16. ledna dokázal ještě rozchodit a vydal se s bílým cirkusem na další štaci, do svého oblíbeného Kitzbühelu.

Tady už tolik štěstí neměl. V tréninkovém kole ztratil 21. ledna 1999 na hraně Hausbergu kontrolu nad svými heady a nekontrolovatelně se zřítil ze svahu plnou rychlostí do ochranných sítí, přičemž si přivodil tříštivou zlomeninu stehenní a kyčelní kosti. Z místa jej odtransportoval vrtulník do nemocnice, za několik málo dní pak lyžař oznámil konec své kariéry. V pouhých 31 letech.


Nejenom skvělé lyžařské výkony dostávaly Patricka Ortlieba na titulní strany. Také jeho politické angažmá po boku Jörga Haidera nebo nedošetřený sexuální skandál


Sexuální skandál

Stranou veřejného života ovšem nezůstal, ze sféry sportovní totiž vstoupil do té politické. Ještě téhož roku v říjnu se stal poslancem Národní rady za pravicově populistickou Svobodnou stranu Rakouska (Freie Partei Österreichs) vedenou Jörgem Haiderem, který ovšem po volbách rezignoval.

Po necelých dvou letech výkonu politické funkce se dostal Patrick Ortlieb opět na titulní strany. V parkovacím domě náležejícím k letišti v Innsbrucku totiž hlídači objevili v časných ranních hodinách 27. března 2001 v podzemní garáži zmatenou čtyřiatřicetiletou ženu, vedle níž ležely spodní kalhotky, podprsenka a zmačkaná bankovka v hodnotě tisíc šilinků.

Ta nebyla schopná přivolané policii sdělit své jméno a musela být převezena do nemocnice. Při zhlédnutí kamerového záznamu se ukázalo, že neznámou na letiště svým autem dovezl Patrick Ortlieb, kde ji vysadil a zanechal. Vyšetření na klinice zatím ukázalo, že žena měla nedlouho předtím pohlavní styk a bývalý sjezdař se stal předmětem policejního vyšetřování.

On sám připustil, že ženu poznal předtím večer v hospodě a následně ji ráno odvezl na letiště, o žádném vztahu mezi nimi nechtěl ale ani slyšet. Státní zástupce nakonec v červnu téhož roku případ odložil, jelikož se nepodařilo zjistit žádné důkazy o trestném činu. Straničtí kolegové případ glosovali slovy, že je „také jenom člověk“, opozice naopak vystoupila s kritikou slovy o nevhodném přivírání očí. Tak či onak – kariéra někdejšího olympijského vítěze a mistra světa se ocitla v troskách, a když se o rok později předčasně rozpadla vládní koalice, zmizel z politiky zcela.

Do kuchyně!

Na nějaký čas se stáhnul Patrick Ortlieb do ústraní a s manželkou Kathrin se věnoval vedení zděděného čtyřhvězdičkového hotelu Ortlieb Hotel Montana v rodném Oberlechu, kde často pobývají i jeho tři děti Nina, jež jde v jeho šlépějích coby sjezdařka, Lara a Jona.

Posléze mu to ovšem nedalo a opět se opřel do budování kariéry – tentokrát v pozici sportovního funkcionáře. Nejprve se v roce 2010 stal po konci Rolfa Amanna prezidentem Vorarlberského lyžařského svazu, kde se zdržel devět let, než jej nahradil Walter Hleybana. Začátkem roku 2021 byl nejprve zvolen finančním referentem při vedení Rakouského lyžařského svazu, aby se téhož roku na podzim stal jedním ze tří členů vedoucího grémia svazu.

Emoce budí i ve své stávající funkci. S přímostí sobě vlastní se totiž pustil zkraje letošního roku do ostré kritiky výsledků a poměrů ve stávajících reprezentačních kádrech. „Je až trapné, s jak velkým doprovodem naši reprezentanti po světě cestují. Musíme osekat jejich komfortní zónu, velikost týmů a počet trenérů,“ nechal se slyšet. „Je to vlastně až ostuda, co jsme přebrali (po minulém vedení) a co teď zkoušíme znovu vybudovat,“ rozlítil se zkraje roku v interview.

Čekat na sebe nenechala reakce bývalého dlouholetého prezidenta rakouského svazu Petera Schröcksnadela, který Patricku Ortliebovi doporučil, ať se zřekne svazové funkce a vrátí se do hotelové kuchyně, než organizaci svým působením zcela zničí.

Kdo se naopak někdejšího reprezentačního kolegy zastává, je Hans Knauss, jehož kariéra rovněž skončila předčasně, vlivem 18měsíčního trestu za doping, po němž se už nevrátil. „Má ve všem, co říká, pravdu. Mám radost, že to někdo ze samotného vedení svazu tak jasně pojmenoval. Patrick Ortlieb byl už za aktivní kariéry brutálně upřímný a nebál se mluvit. Když došlo na věc, nebral si servítky. Jsem rád za pohled, který dnes má. Uklidnilo mě to a myslím si, že skutečně něco změní. Ortlieb přesně ví, jak co funguje a jak na to,“ uvedl bývalý sjezdař.

Patrick Ortlieb se tak znovu v Rakousku stará o palcové titulky, má tábor svých příznivců, ale i odpůrců a média píší o zemětřesení v tamější reprezentaci. Jaké cesty si pro něj asi osud přichystá tentokrát?